Jediný člověk a ještě k tomu bubeník? Yoshimitsu Ichiraku. Co s tím aby to nebyla pro posluchače nuda? Těžko radit. Naše kultura zabíje vše už při pouhopouhém přemýšlení o jinakosti. Návaznost v experimentování, zkoušení, dělání chyb se nenosí. Jede se na jistotu. Pokud divnost, tak opatrně. Co by na to řekli lidi? Vždyť bychom ztratili i tu hrstku věrných, kteří nám stejně pochlebují a s falešným kamarádstvím poklepávají na rameno. V Japonsku s tím nemají nejmenší problém. Technologické vymoženosti tu nejsou odcizující, jsou brány jako partneři, nástroje pro tvorbu, která, ač může někdy působit zvláštně, je inovativní. Tedy pro nás, odkojené normálností, šedí, průměrem a pro které jakékoli malinké odbočení je bráno jako zázrak. Pro ty, jež v takovémto prostředí přirozeně žijí, je to odrazový můstek pro další výlety a hledání nejbizarnějších odboček.

Tedy zpět k DoraVideo. Jak už jsem napsal v úvodu, jeden jediný člověk-bubeník na pódiu plus plátno s projekcí. Záměrně Vám neprozradím v čem je finta, ale vězte, že nápad, provedení, ale vlastně i výsledek samotný je více než zajímavý. Pojmenoval bych to ‚živým samplingem‘. Borec sedí za bicí sestavou a hraje doprovod k vizuálům na plátně. Obdobné činí na bicím midi kontroleru. Že je to nuda? Ani náhodou, nenechejte se mýlit!! Mám to otestováno na několika blízkých. Funguje to pokaždé stejně. Nejdříve překvapený výraz, potom radostný, upřímný smích a následně přemýšlení. I já jsem tím prošel. Tři fáze setkání probíhají u videoalba. U samostané desky se nic nemění. Každá skladba je jiná, byť se pořád jedná o stejný systém. Použití různých určujících vzorků je získáváno porůznu. V jednotce (1) rytmizace sekunduje mluvenému slovu, klávesových eskapádám a sérii dalších. Dvojka (2) je poctou Steve Reichovi. Minimalistická podstata je dodržena i obohacována. Synthi trojka (3) peláší jako o život. Pop prokládaný mluveným slovem. Čtyřčička (4) se jeví jako etno víření šamanského bubnování, digitální cvrlikání nás však udrží v mezích civilizace. Metalové trtrsání odsekávané kytary s doprovodnými bubny v pětce (5) je úsměvné. Strohost, přesnost, tupost s překvapivým závěrem. To je nastavené zrcadlo! Uctivé poklony se v šestém tracku (6) dočká další minimalista – Terry Riley. Zvukové vzorky ctí ducha, sestava korpusů a činelů pod náporem bubeníka přesně frázuje. Závěr (7) obstará cirkusová legrácka modulované americké hymny s obdobně upravenými Purply. Vtip je v kompletně živém provedení čehož důkazem jsou lidé tleskající i radostně a upřímně se smějící, ale to už tady bylo…

RadeK.K.