DARK GAMBALLE

V nedávné době jsem se zúčastnil svátečního vystoupení DARK GAMBALLE ve vyškovském klubu B29, kde bylo slavnostně pokřtěno nové CD, které nese název „Bonboniera“. Po excelentním koncertním setu jsme se sešel s vokalistou 10 a nezávazně jsem si s ním povídal. Rozhovor jsme měli domluvený až na příští den, jenže když začal 10 vyprávět zajímavé zážitky, převážně z minulosti, napadlo mě, proč diktafon nezapnout už v této chvíli. Další mé otázky se samozřejmě točily kolem novinkového alba, které jsme rovněž náležitě rozpitvali.

Ještě než jsem zapnul diktafon, tak jsi mluvil o svých pěveckých začátcích. Tvé historky vypadaly opravdu velmi pikantně. Můžeš se o ně s našimi čtenáři podělit?
No to bylo tak. Tehdy se lidé dělili na takové dvě skupiny. Na hašišáky a veksláky. Samozřejmě jsem musel být hašišák, protože veksláky jsem neměl rád. Taková ta zásadní banda se nacházela u Prioru v Brně. A najednou ti tam byli borečci a hráli na španělky něco od Škorpiónů. Já jsem zrovna šel okolo, tu písničku jsem znal a tak jsem jí tam šupl. Ti borci z toho byli úplně vyřízení a říkali: „ty vole, my máme kapelu a ta kapela se jmenuje RODAN a sháníme zpěváka“. A já že tedy dojedu! A tak jsem hrál asi tak půl roku v tom RODANU. Měli jsme jedno vystoupení na nějakém hradě, na Vojenské písni, polovinu písniček vyškrtali, protože tam byla slova jako meč, krev a podobné věci, což za komunistů neexistovalo! Krev být prostě nesměla :-). Pak však do kapely přišel člověk, který měl peníze, klukům z kapely koupil nějaké věci a tím pádem mě, ač třeba nechtěli, tak mě vlastně vyšachovali díky tomu člověku, který chtěl zpívat. Pak tady působila kapela, která se jmenovala EKG. Tehdy byla venku asi půl roku deska „Among The Living“ od ANTHRAX a my jsme hráli písničku „Indians“, hráli jsme věci od SLAYER, plus jsme měli vlastní skladby. Jenže tam zase byl bubeník, který vybíral peníze na aparát, který jsme spláceli, ale on na místo toho, aby to dával těm lidem, co sháněli ty aparáty, tak chodil do bordelu apod.. Pak jednoho dne přišli obrovský borci, začali si odnášet aparát, málem jsme ještě dostali na držku a to byl vlastně konec skupiny, protože jsme zjistili, že všechny naše peníze prakticky nejsou a nebylo na co hrát. Všechno nám prostě sebrali.

V tom momentě jsem tak trošku rezignoval. Smířil jsem se s tím, že z toho mého zpívání asi už nic nebude. Tak jsem prostě jen tak poslouchal muziku a bavil jsem se tím. Za sto čtyřicet korun jsem si od jednoho člověka nechával nahrávat kazety, vždycky na jednu stranu se vešlo jedno album. Byl jsem úplnej maniak. Poslouchal jsem prostě ty nahrávky, četl jsem si ty texty a byla to pro mě taková paráda. Potom, když jsem se vracel z vojny, tak jsem se šel podívat na koncert kapely MADNESS, kde vlastně působili moji spoluhráči z EKG a s nimi jsem si „šupnul“ skladbu od SLAYER – „Mandatory Suicide“, a když jsem to odzpíval, tak mi prakticky nabídli, abych k nim šel zpívat. V té době jsem měl čtyři měsíce do civilu. Takhle vlastně vzniknul DARK! Já jsem stále vymýšlel název, který by se mi líbil, protože zároveň k tomu tenkrát muselo být logo, jinak by to nebylo ono. Takže jsem nakreslil DARK, že to ani nebylo poznat, ale hlavně že to bylo akční a soudobý. Takhle to vlastně všechno vzniklo…

Od začátku fungování DARKu, resp. DARK GAMBLLE, tě fanoušci znají pod pseudonymem De Seed, později pod číslicí „10“. Jak ses k tomu vlastně dostal?
Tenkrát, když jsme ještě hráli death metal, tak k tomu museli být samozřejmě přezdívky, který buď musely být anglicky, a nebo musely být nějakým zvláštním způsobem vychytaný, aby to byl ono. Tehdy jsem si vypůjčil jméno Markýze De Sade, protože do té muziky a textů to perfektně zapadalo. Přiznávám se, že my jsme tehdy potřebovali vymyslet přezdívky asi tak za dvě sekundy a ten De Sade byl v pohodě vůči mému příjmení Sedláček, takže ne De Sade, ale De Seed. Pak si ze mě začali dělat prdel moji kámoši, jestli jsem „Deset“ s „t“, a nebo Desed“ s „d“. Proto mě napadlo, proč toho nevyužít a nenapsat tam prostě „10“. Takhle to vzniklo.

Stýkáš se třeba s ostatními členy DARK GAMBALLE?
Zas až tak úplně ne, ale právě na tenhle koncert jsem v podstatě pozval všechny členy, které s námi měli co dočinění, kromě Tondy, na kterého jsem zapomněl. Nepanuje mezi námi nějaké nepřátelství, ale když to řeknu tak nějak na rovinu, tak je mi vcelku u prdele, co ten člověk dělá a nepotřebuju ho vidět. Jinak mám stále hluboký vztah k Robertovi, ke Catchovi, k Pepovi, protože jsme spolu prožili spoustu let, tak proto jsem je sem pozval. Viděl jsem tu však jen Pepíka…, ale víš jak to je. Když se s těmi lidmi rozejdeš, oni si žijí vlastní životy a byť by ses s nimi chtěl vidět, tak to ne vždycky vychází. Stále si ale myslím, že i přesto všechno jsme minimálně kamarádi. Není tam žádné závidění nebo nevraživost. Alespoň z mé strany určitě ne.

Tak to bylo vyčerpávající! Když jsme tak na začátku mluvili o tvých hlasivkách, velice by mě zajímalo, jestli o svůj hlas nějakým způsobem pečuješ?
Můžu říct, že v současné době jsem na tom tak, že hodně cítím závazky vůči ostatním lidem a proto se třeba starám o to, abych se třeba nenachladil. Jinak o svůj hlas nijak speciálně nepečuju.

Z minulosti se dostáváme do současnosti. Právě vydáváte další album, které se jmenuje „Bonboniera“. Za sebou už máš několik nahrávacích procesů, navíc DARK GAMBALLE jsou známí, že si na všem necháváte hodně záležet, pilujete každý detail. Jak vlastně vypadalo nahrávání novinky? Byly nějaké změny v nahrávacím procesu oproti minulosti?
Změny určitě byly. Tou základní bylo ustálení sestavy, kdy odešel baskytarista, nicméně ten základ zůstal stejný a v tomhle složení jsme se tak nějak sžili. Potom Tomáš Robotom dostudoval ve Vídni školu producentskou a zvukařskou, kde získal za obrovský peníze neocenitelný zkušenosti, které jsme na té desce prodali. Například takové ptákoviny, jako třeba jak poskládat mikrofony na bubny, aby hrály a takovéhle věci. Také se samozřejmě projevila několikaletá spolupráce se Stáňou Valáškem, který je pro mě absolutně nedoceněnej zvukovej genius. A teď, když se sešli dva lidi jako je Robotom a on, plus já jsem jim do toho kecal a samozřejmě kluci to měli připravené, tak tohle CD vzniklo strašně rychle. Za šest dní bylo všechno nahráno. Minulé album jsme v podstatě s přestávkami nahrávali rok, protože se nám v hlavách rýsovaly představy, ale tehdy jsme ještě nevěděli, jak to vůbec udělat. Byli tam jiní lidé, chtěli jsme dělat trošku jinou hudbu, než to bylo. Samozřejmě u nás vždycky fungovala mezi jednotlivými alby jakási kontinuita, ať už je to mezi „Merizo Nanen“ a „Superstar“, nebo „Superstar“ a „Bonbonierou“. Každopádně kapela se teď hodně stmelila a o to lépe se nahrávalo.

S vaším vydavatelem, Tomem Prekem, jsme rozebírali vaší stylovou nezařaditelnost, která ne asi každému sedí, každopádně je skvělé, že se snažíte jít vlastní cestou a neohlížíte se příliš okolo. Na druhou stranu DARK GAMBALLE a třeba vaši stájoví kolegové ANIMÉ byli (a v budoucnu třeba budou) zařazováni do kategorií, které se blíží spíše rock a popu, což se třeba projevilo při letošních výsledcích Anděla, kdy na to ANIMÉ dle mého soudu slušně doplatili. Vím, že ti podobné ankety můžou být úplně ukradené, ovšem mně se třeba zdá, že nové CD je oproti „Superstar“ výrazně tvrdší a nepochybně také míň stravitelné…
Je fakt, že nad podobnými anketami jsem se nikdy nezamýšlel a nikdy mě to nezajímalo. Co se týče toho, zda jsme rocková, metalová nebo elektronická kapela… řekl bych, že jsme od každého něco a kam si nás ti kritici a publicisté zařadí, to je mi úplně jedno. Tohle opravdu neřeším. Naše cesta není rozhodně v tom, sledovat výsledky jak dopadneme třeba v té či oné anketě. Samozřejmě, kdybychom byli asi v té škatulce, o které si mluvil, tak by nám to nejspíš pomohlo o trošku víc. Kluci by s tebou asi také souhlasili, ale mně upřímně na tom nijak moc nezáleží.

Už když jsme se viděli naposledy, tak ses zmiňoval o tom, že vám odešel basák jakožto stálý člen vaší sestavy. Žádný nový spoluhráč k vám však nenastoupil, proto by mě zajímalo, jak vlastně řešíte absenci tohoto nástroje?
Zkoušeli jsme samozřejmě někoho sehnat, ale než jsme fakticky dali někomu šanci, tak jsem se rozhodl, že bychom na té absenci mohli postavit naší výjimečnost, když budeme mít nazvučenou basu po svém a budeme ji mít nahranou ze synťáku, což samozřejmě není úplně až tak pravda. Třeba ve skladbě „Tam dole pod kanálem“ basu ručně nahrál Robotom. Chytl basu, v Rakousku si koupil aparát a normálně to nahrál. Některé věci jsme zkoušeli nahrát s živou basou, některé s basou ze synťáku a budeme si vybírat to, co se nám líbí. Většinou jsme zvolili tu synťákovou, protože nám přišla pro DARK GAMBALLE trošku více specifická. Chtěli jsme se tím zvukově odlišit od ostatních kapel.

Po nahrávání předchozího alba „Superstar“ si mi vyprávěl, že jste se docela slušně hádali a přeli. Každý člen DAK GAMBALLE se snažil prosadit svou a pamatuji si, že jsi povídal něco o neústupnosti apod.. Dělo se něco podobného i tentokrát?
Teď to bylo v klidu. Až neuvěřitelně :-). Pavlík dal pokoj… (10 si dobírá bubeníka Gothyše, který seděl vedle nás), protože dostal novou práci a neměl čas do toho rýt :-). Taky došlo k tomu, že spolu hrajeme nějaký ten čas a máme k sobě jakousi společnou důvěru. Když třeba pošlu do studia kluky, aby nahráli kytary, tak tam ani nemusím být, protože vím, že budou nahraný dobře a nemusím jim k tomu nic říkat. To samé platí pro bicí. Zkrátka já těm lidem věřím a oni věří mně. Je to zkrátka o důvěře.

Robotom vaší produkci charakterizoval jako „depeche core“, což je hodně povedené synonymum. Jak bys váš styl definoval ty?
Tak asi jo…, i když podle mě by to měl být spíš „depech korn“ :-). DEPECHE MODE máme všichni rádi, oslovuje nás ta jejich melancholie. Je to taková hudba, která mě osobně nikdy časem neomrzela. Dneska třeba nemusím poslouchat MANOWAR, i když za mlada jsem to poslouchal. DEPECHE MODE mi však zůstali, ať se stalo cokoliv. A ten KORN bych bral tak, že nás oslovuje široká škála muziky a my to všechno celé mícháme a kloubíme do DARK GAMBALLE koktejlu.

OK! Teď se tedy trošku více zaměříme na koncept „Bonboniery“. Kde se vlastně vzal a jak jste přišli na ten nevšední název?
Tomáš Robotom mi poslal v podstatě jakési náhledy těch věcí a já jsem si vlastně uvědomil, že je to celé hodně barevné. Napadl mě název „Chameleón“ – to mají HELLOWEEN, „Kaleidoskop“ – to má taky někdo, myslím, že PINK FLOYD. Pak jsem si říkal, že český ekvivalent na rozmanitost a zároveň překvapení, že do poslední chvíle nevíš, co tě čeká, je bonboniéra. Protože když si koupíš bonboniéru, kterou si nikdy neviděl a bonbóny jsou zabalený a ty se nedíváš z čeho se skládají, tak ty si ho prostě vezmeš a čekáš, zda tam bude ten, který ti chutná. Nebo čekáš, jestli tam bude ta třešeň, kterou nemáš rád… zkrátka jde o to překvapení a takhle vlastně to celé vzniklo. Já osobně jsem tedy nečekal, že to bude až takhle brutálně kontroverzní, jak se to potom stalo. My jsme udělali jakoby soutěž na netu a někteří lidé to prostě nemohli rozdýchat. Připadalo jim to málo rockový, sladký a já už jsem skoro chtěl od toho ustupovat, a že vymyslíme jiný název. Tomáš mě však přesvědčil. Řekl, že je to prostě „Bonboniera“ a že té myšlence strašně věří. Potom jsme celý koncept zadali Havranovi, což je člověk, který nám dělal klip, dělal nám obal a fotky. On to vlastně celé dával dohromady a já když jsem pozoroval jeho práci, tak jsem si také řekl, že se to jinak, než „Bonboniera“, jmenovat nemůže. Celé mi to dávalo smysl!

Ono se řekne „Bonboniera“, jenže vy jste to celé pojali opravdu hodně stylově, navíc ten obal a celý koncept na mě působí dost brutálně. Jak jste tyhle souvislosti dávali dohromady? Každého druhého člověka jistě napadne otázka, týkající se tajemné tváře na obalu…
To bylo tak, že mi jsme jeli na několik srazů k Havranovi do Brna a u kávy jsme meditovali o tom, jak by to celé mělo asi vypadat. Domluvili jsme se na určité formě jak to bude, nicméně potom mi Havran poslal náhledy a to nemělo s tím, na čem jsme se domluvili, vůbec nic společného. Proběhlo to tak, že jsem za ním přijel do Brna, jelikož mi mezitím volal, že má nápad. Já jsem tedy přijel a on mi ukázal obrovského švába, kterej byl namočenej v čokoládě, strčil mi ho do pusy a fotil mě. A takhle vlastně vznikl předek obalu. A pak to vlastně celé poskládal tak trochu po svém, což mě trošku štvalo, protože jsem tam vlastně šestkrát jel se na něčem domlouvat, ale nakonec jsem si říkal, proč ne. Smysl to má… no, on je prostě depkař…

Takže ta tvář na obalu je přece jen tvoje?
No jo. Je!

Ke skladbě „Tryskáč“ jste natočili nový klip. Co k němu…
Klip dělal také Havran. Celé to je jeho práce. Mně se ten klip hrozně líbí. Mám radost z toho, jakým způsobem to celé zpracoval. My jsme v podstatě byli jen takové loutky v jeho rukou. V podstatě jsme dělali to co chtěl a on to celé nějak namíchal. Zkrátka jsme oslovili člověka, kterému jsme věřili a jenom jsme čekali, co z něho vypadne.

Album reprezentuje citát: „Život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš.“ Trošku mi to evokuje současné problémy, točící se kolem ptačí chřipky. Je v tom nějaká souvislost?
Už jsem se s tím párkrát setkal, ale vůbec to tak myšleno není. Je to tak, že jsem se asi tak po stopadesáté díval na Forresta Gumpa. Tenhle film absolutně zbožňuju a tam je scéna právě s bonboniérou a to právě v té době, co jsme se rozhodli pro tenhle název. Uvědomil jsme si, jak to všechno do sebe zapadá. Prostě ta jeho věta: „Moje máma říkala, život je jako bonboniéra. Nikdy nevíš, co ochutnáš.“ A jak jsem ještě uviděl tohle…, protože já jsem si to neuvědomil a přitom jsem tenhle film viděl nejméně třicetkrát. Když mám totiž čas a chci se pobavit, tak si pustím Forrest Gump. Tenhle film opravdu zbožňuju!

Pamatuješ si na nějakou životní událost, kdy jsi opravdu „špatně ochutnal“?
Určitě. Třeba to bylo v době, kdy jsem ze dne na den přišel o práci. Na víc jsme čekali druhé dítě a já jsem se snažil rodinu zajistit tak, aby vlastně mohla fungovat. Dělal jsem různý práce vlastně jen proto, abych tu rodinu nějak zajistil. Pracoval jsem třeba dva roky v tomhle klubu jako DJ. Z toho pramenily takové ty „ochutnávky“ zkažených bonbónů. Chlastal jsem tady a prakticky se pral se životem, i když to teď může vypadat jako klišé. Teď to zní jako kdyby to bylo z nějakého časopisu, ale je to tak. Nebyla to úplně sranda.

Dnešní koncert (křest „Bonboniery“) byl doslova parádní. Ty jsi na podiu prohlásil, že některé skladby jsou o lásce. Patří mezi ně třeba skladba „Zapal můj neon“? Tak trošku evokuje muže, který má nádhernou ženu, je si toho vědom a proto se bojí, že mu jí někdo jiný vyfoukne z rukou?
Ten text je jednodušší, než si možná myslíš. Je o starším člověku, kterému se líbí mladá žena a on si uvědomuje, že je mladá. To znamená, že není možné si s ní něco začít, nicméně ne vždycky se tomu dokáže bránit.

Jednoznačnou hitovkou je skladba „Tam dole pod kanálem“, jejíž námětem je příběh o lidech, kteří prakticky padli na dno společnosti a to i přesto, že mají navíc. Stačí se projít po nádraží a…
Tak zase se vrátíme asi tak dvacet let dozadu, opět k brněnskému Prioru, kde jsem viděl dredatou holku s nějakým psem, která by za určitých okolností mohla být hrozně pěkná a úspěšná atd.. Ale prostě tam stála s tím psem a vedle ní stál nějaký chlapík, který na ní křičel ne zrovna vybraný slova a ona byla úplně v pohodě. Oba dva mi přišli jak Barbie s Kenem, kteří strašně zakalili a v podstatě se vygradovali do společnosti, která ne že bydlí na spodku, ale vlastně bydlí pod tím spodkem, pod tím dnem. Zase jsem to ale nechtěl pojmout tak negativně, zároveň však ani ne jako srandu. Spíš jsem to bral s takovým tím nadhledem, kdy si představím tyhle dva lidi, kteří si žijí tím „kanálovým“ životem ve vlastním světě. Pro tenhle text by samozřejmě existovalo mraky vysvětlení. Postupně jak jsem na tom textu pracoval, tak se měnila jeho struktura podle toho, jak na mě působila muzika. Další vjemy jsem postupně získával z filmů a samozřejmě opět z ulice.

To je ale opravdu zvláštní, že sis dokázal v hlavě udržet nápad takhle dlouho…
Tak ta myšlenka není až zas tak stará, ovšem tahle písnička je svým původem úplně nejstarší na tomhle CD, protože kdysi ji Tomáš vytáhl pro svou bývalou kapelu, ve které působil, ale oni ji nějak nepochopili. On ji tedy schoval a vytáhl ji opět v další kapele, která se jmenovala VIOLENCE, kde působil ještě s naším současným kytaristou, ale tam tenhle nápad také neprošel. Až když jsem od Tomáše dostal mini-disk se starými nápady, tak jsem říkal, že právě tohle je dobrá věc a chtěl jsem to udělat. On se tomu bránil, ale já jsem ho víceméně ukecal, takže ta skladba tam nakonec je.

Největší psycho skladbou je dle mého soudu ponurá electro balada „Pianista Nino“, jejíž závěr mi dokonce připomíná THE CHEMICAL BROTHERS. Každopádně při jejím poslechu mi naskakuje husí kůže.
Na tuhle otázku by ti nejlépe odpověděl Robotom, jelikož tahle skladba je po hudební stránce celá jeho. Mě se od začátku moc líbila a nijak jsem do ní nezasahoval, s výjimkou textu, který jsem napsal. Mám však pocit, že se nechal inspirovat člověkem, jenže si teď nemůžu vzpomenout na jeho jméno :-). Zkrátka v těch klipech nosí masky, tancují tam ženský a vždycky, když se otočí, tak mají jeho masku. Ale fakt si teď nemůžu vzpomenout na jeho jméno… Je však známý tím, že přelamuje rytmy do protirytmů a takových věcí. Je možné, že to mohli být i ti THE CHEMICAL BROTHERS. Za doby, když jsem tady pouštěl hudbu, tak to tady bylo „hey girls, hey boys“ :-). Mám je docela rád, nemám s tím problém. Já můžu poslouchat THE CHEMICAL BROTHERS, ale třeba i SLAYER, WALTARI, SYSTEM OF A DOWN… Na rozdíl od jiných lidí netrpím tou ortodoxností. Mám rád barevnost. Najdu si všude něco, kromě několika málo stylů jako dechovka, i když zrovna dechovku příliš mladých lidí neposlouchá.

Ve tvých textech se často objevují termíny jako sníh, déšť, hory… Navíc i jedna skladba se jmenuje „V horách“. Tyhle slova mají tak trochu melancholický nádech. Máš k zimě nebo k horám nějaký zvláštní vztah, a nebo je to všechno spíše souhra náhod?
Já sám ani nevím. Je fakt, že třeba déšť, zasněžené hory, ve mně vyvolávají určité vjemy. Třeba ve skladbě „V horách“ jsem si představil člověka, který jede mezi skalami a pádluje na kánoi na takovém malém kousku v řece, který je ještě roztátý a on jede navštívit tu horu a jede se s ní nějakým způsobem seznámit. On vlastně tu horu zbožňuje, chce jí pokořit a má k ní velmi blízký vztah. Když tedy řeknu, že ta píseň je o lásce, tak to nemusí znamenat lásku mezi mužem a ženou. Tady to je láska mezi člověkem a horou, kdy na konci jsou nasamplovaný samply od DEPECHE MODE, kde tam je to „burning“ a v podstatě z toho textu vyplívá, že ten člověk, který k té hoře přijel, je „oheň“ a vlastně se pere s tou horou, s tím sněhem a zimou.

Z pohledu sněhu byla letošní zima opravdu hodně zdařilá. Byl si letos na horách, třeba si za lyžovat? A co říkáš na to, že právě v dnešní den, kdy vznikl tento rozhovor, náš skokan na lyžích, Jakub Janda, vyhrál Světový pohár a stal se tak úplně prvním Čechem, který tohle dokázal?
Přiznávám se, že na lyžích jsem naposledy stál někdy ve druháku. Takže moje obliba ve sněhu nespočívá v tom, že bych byl nějaký sportovec. Každopádně, co on dokázal, je super!

Vrátíme se opět k hudbě, přesněji do brněnského regionu, kde vedle vás působí (a působila) celá řada známých kapel. Budu teď jmenovat a byl bych moc rád, kdyby ses ke každé nějakým způsobem vyjádřil…
FORGOTTEN SILENCE – tak já tuhle kapelu ne až tak dobře znám, ale samozřejmě se znám s Krustym a to díky tomu, že jsme si tak nějak kápli do noty. Postupem času jsem si sehnal ty desky, rozšířil jsem si obzor a s tou hudbou nemám vůbec problém. Baví mě to.
ROOT – kdysi byly mezi námi nějaké žabomyší války, ale to už je dávno pryč. Já osobně mám před Big Bossem obrovský respekt a to co s ROOT dělají, mám rád a to bez ohledu na to, jestli byli nebo nebyli u RedBlacku. Prostě mám k tomu vztah.
RHODIAN – o nich nemám až tak přehled. Párkrát jsme s nimi hráli, viděl jsem je třeba na Rock For People, kam byli tuším vybráni jako vítězové nějaké soutěže a tam mě to tedy opravdu oslovilo. Elektronika s nakopanými bicími s nějakým mini-diskem… Bylo to v pohodě. Určitě jim fandím.
NARVAN – z těch věcí, co jsi zmínil, tak bych ti tak v roce 1995 řekl, že mě to nezajímá. U té kapely je však všechno v pořádku a líbí se mi. Osobně jsem znal Maria (původní zpěvák, který ještě s dalšími členy tragicky zahynul – pozn.aut.), který někomu mohl sedět, někomu ne, každopádně byl velice schopný. Byl možná lepším manažerem, než zpěvákem. Mě osobně se však mnohem více líbí jejich současný zpěvák, i když na tu slávu, kterou tehdy měli, se jim bude těžko navazovat.

Jakou hudbu vlastně v současnosti posloucháš? Cítíš se být nějak zvláště ovlivněn novými nahrávkami?
Mám pocit, že jsem se dostal do stádia, kdy mě hudba jako taková neovlivňuje, že bych se tím nechal nějak zasáhnout. Kdysi jsem samozřejmě sledoval a snažil se napodobit Mika Pattona nebo Layne Staleyho, a moc jsem chtěl být dobrý jako oni. U desky „Gamballe“ jsem si prostě řekl, že budu zpívat za 10. Chtěl jsem, aby to celé mělo můj „ksicht“. Lety už zkrátka vím, co dělám. Spíš než kapely mě však ovlivňují filmy nebo různé zážitky. Tyhle dvě věci ve mě zanechávají jisté stopy, kterými se později zabývám. Proto si myslím, že ať už vyjde cokoliv, tak mě to v dalším směřovaní už zřejmě neovlivní.

Mezi vašimi alby je zřetelná jakási pospolitost a návaznost. Máš představu, jakým směrem by se produkce DARK GAMBALLE měla dále ubírat? Pustíte se znovu do experimentování, a nebo se budete snažit váš současný projev dotáhnout ještě k větší dokonalosti?
Na tohle se mi těžko odpovídá, protože já osobně jsem nikdy dopředu neplánoval. Všechno vyplívá z toho, co kluci přinesou za muziku a jak to na mě bude působit. Oni mi vždycky přinesou své návrhy a já k nim poté dělám texty, takže nová muzika DARK GAMBALLE bude asi taková, jaké písničky udělají kluci. Spíš si ale myslím, že nebude docházet až k tak velkým úkrokům do stran, jako to bylo třeba v případě „Sex´n Death“ a „Zyezn Gamballe“.

Jak bude vypadat blízká budoucnost DARK GAMBALLE?
Plány do budoucna… no, my jsme se o nich nějak zvlášť nebavili. Mě těší, že tady na Moravě se z DARK GAMBALLE stal jakýsi pojem a z toho plynou vlastně ty plány do budoucna. Budeme rádi, když na nás budou chodit lidi a budou se bavit.

Vyčerpávající! Teď už tě můžu jen poprosit o závěrečná slova pro naše čtenáře. Děkuji za čas, který si mi věnoval!
Moc si vážím lidí, jako seš ty. Vážím si třeba lidí, kteří byli v Kralupech. Těší mě, že mají zájem poslouchat hudbu, u které se může také přemýšlet, mají zájem poslouchat hudbu, která není „pure“. Těší mě, že lidé začínají být otevření a… (do rozhovoru se nyní zapojilo několik fanoušků a fanynek, kteří byli v těchto chvílích docela neodbytní, ale 10 naštěstí svou myšlenku nezapomněl 🙂 – pozn.aut.)… a jdou po něčem, co je nějakým způsobem specifické, má to vlastní ksicht a to mě hrozně těší. To je pro mě úplně ta největší pocta, co může být. Oslovujeme mladý lidi, oni mi píší, diskutujeme o různých věcech, to je prostě důvod, proč nás to stále tolik baví.

ALL

http://www.darkgamballe.cz/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *