CLAWFINGER – Štěstí přeje nejlepším aneb jak se ze slávy nezbláznit!

Navzdory koronavirové zkáze oznámili tátové crossoveru seznam podzimních koncertů, jež částečně zasahují i do léta. Kéž by jim to vyšlo! Vyhlídky ovšem příliš příznivé nejsou. Každopádně odhodlání „starým dobrým“ CLAWFINGER nechybí. Už hezky dlouho si užívají veškerých aktivit bez albové podpory, vždyť jejich poslední CD vyšlo před dobrými třinácti lety! Ale nyní už zpět na startovní čáru, do časů neuvěřitelného nadšení a velkolepých plánů…

Až se budou na základních školách vyučovat dějiny metalové hudby, označí pedagog tučným písmem rok 1993! „Víte, co se stalo, žáčci moji?“ To švédská kapela CLAWFINGER vydala své debutové album „Deaf Dumb Blind“! Pokud bylo v těchto časech slovíčko „rap“ v učebnicích o hard and heavy v galerii s názvem „nepřípustné“, tak od této doby se začalo mnohé měnit. Ano, CLAWFINGER zcela určitě nebyli úplně tou první formací, jež se do něčeho podobného pustila, nicméně na evropském hudebním poli patřila rozhodně k průkopníkům tehdy naprosto neotřelého žánru, se kterým doposud koketovali hlavně Američané. CLAWFINGER si však během krátké doby dokázali najít svou vlastní parketu a postupem času začali do svých řad přibírat i ty fanoušky, kteří nikdy neholdovali říkankovému frázování, byť možná právě v tom lze spatřovat největší sílu tohoto sympatického spolku, jež si své kmenové fandy nejenže vychoval, ale zároveň je navedl na cestu přístupnosti a pochopitelně i větší otevřenosti vůči neotřelým hudebním záležitostem, často nepochopeným. Uznejte, o jaké kapele tohle lze tvrdit?

Do světa ze špitálu Rosegrove
Symbolické, obskurní, ale je tomu opravdu tak. Počátky CLAWFINGER sahají přesně do doby, kdy se v tehdejším Československu zvonilo vším možným jako o život. Dva mladíci, Zak Tell (zpěv) a Jocke Skog (programování) dost možná všechno z dálky pozorovali, ovšem mnohem více je zaměstnávala práce v nemocnici Rosegrove, nemluvě o prvních hudebních pokusech. Ještě intenzivnější touha vedoucí k založení vlastní formace se však objevila až při seznámení s norským kytaristou Bardem Torstensenem, který se zkrátka jen tak vydal na cestu po světě s nástrojem v ruce. No, je pravda, že cestovat příliš nemusel, nicméně sám už načerpal nějaké zkušenosti z působení v kapele THEO, která však neměla potřebné ambice, což mu tenkrát pochopitelně vadilo. Čtveřici začínajících nadšenců poté ještě doplnil Bardův kamarád, taktéž Nor, Erlend Ottem a show mohla začít! Zajímavé na tom všem bylo, že i když všichni zúčastnění rozhodně nepatřili ke kdovíjakým instrumentalistům, tak mezi nimi začala fungovat nefalšovaná muzikální chemie, nehledě na Zakovy hlasové dovednosti. Pamatuji se, že hodně dlouho někteří posluchači nemohli věřit tomu, že ono slavné Zakovo rapování z první desky nepatří do arzenálu nějakého šíleného černocha z Brooklynu, i když pravdou je, že Zak většinu svého mládí strávil v Londýně po boku svého otce. Ale zpět k černošskému přirovnání, jež Zak hodně provokativně zpracoval v první mimořádné skladbě „Nigger“. Ta se na dlouhou dobu stala nefalšovaným hitem většiny švédských rádií. Těžko říci, jak to hoši tenkrát zařídili, ale ihned po realizaci debutového dema, které navíc čítalo pouhé tři skladby, se z CLAWFINGER stalo komando předurčené k úspěchu. Ale vysvětlujte to Američanům. Zak: „Do Ameriky jsme se nikdy nedostali. Stačilo, aby se ve skladbě objevilo slovo ‚Negr‘ a už byl oheň na střeše. Někteří Amíci navíc text vůbec nepochopili a automaticky nás označili za rasistickou kapelu.“ Když poté na jaře roku 1993 spatřilo světlo světa album „Deaf Dumb Blind“, mnozí fandové pro něj vyrazili do prodejen najisto.

Během dvou měsíců se z tohoto CD stal dokonalý bestseller. Počinu se brzy dostalo i celosvětové distribuce a do dnešních dnů se ho prodalo víc jak 600 000 kusů, což je cifra naprosto neuvěřitelná. Zak: „V naší hudbě lze nalézt spoustu vlivů. Je to dáno hlavně tím, že každý z nás poslouchá úplně jinou hudbu. Vždy, když spolu zkoušíme, tak zároveň o všem hodně diskutujeme a často se dokonce stává, že se na krev pohádáme. Nakonec ale vždycky dokážeme skladbu udělat tak, že jsou s ní všichni spokojeni. To je pak i důkaz toho, že ta skladba musí být zákonitě dobrá.“ „Deaf Dumb Blind“ je vpravdě mimořádné album a rozhodně bych se ho nebál označit slovem „revoluční“. CLAWFINGER svou hudbu postavili na těžkotonážních kytarových riffech, jejichž řezavost jde proti proudu malebných klávesových ploch a zároveň světu ukázali, kterak se naplno vypořádat s celou řadou nasamplovaných pazvuků. Co se úspěšnosti týče, tak u posluchačů pochopitelně nejvíce zafungovaly sociálně-kritické vály jako „Nigger“, „The Truth“ či protiválečná „Warfair“, jejíž klipové zpracování si odneslo hned několik speciálních ocenění. Svou symboliku má však i v dnešních dnech často připomínaná hymna „Rosegrove“, při které se dva zakládající členové kapely vracejí do dob společné lopoty ve stejnojmenné nemocnici. Zak: „Ještě před námi bylo několik kapel, které se snažily do metalu přenést cosi z rapu, ale povětšinou se jednalo o takové neurčité věci. Zkrátka nikdo to zatím nezkusil úplně nadoraz. Až potom RAGE AGAINST THE MACHINE, kteří nás nakonec předběhli. Dost dobře si to pamatuju, protože když jejich album vyšlo, byli jsme zrovna ve studiu s cílem dokončit poslední skladbu. Najednou se ale zjevil náš kytarista a povídá: ‚Ahoj kluci, mám tady jednu kapelu, nějací RAGE AGAINST THE MACHINE a zní to zatraceně dobře.‘“

Používejte mozek, poslouchejte CLAWFINGER!
CLAWFINGER nikdy nepopírali svou příslušnost k metalové komunitě a nejlépe o tom vypovídá i výčet odehraných koncertů na nejprestižnějších místech po celé Evropě, přičemž největšího zájmu se formaci dostalo na německé velkolepé akci s názvem Rock Am Ring. To už kapela jela jak se říká po své vlastní ose a pomalu a jistě začala uvažovat nad konturami druhého alba. To se nakonec objevilo v roce 1995 a předcházela mu solidní promo kampaň a předně domácí fanoušci očekávali ještě dokonalejší přísun hitů. Album „Use Your Brain“ však po hříchu nekopíruje přímočarou prvotinu, ale spíše se snaží o co nejpropracovanější crossoverovou prezentaci. Do popředí se kromě netradičního kytarového rukopisu dostávají ještě více umělé zvuky a rovněž nelze přeslechnout čím dál tím odvážnější elektronické přísavky. Tyto segmenty však v součinnosti s kytarami paradoxně neodvádějí CLAWFINGER od tvrdosti, ale spíše zavádějí kapelu do experimentální sekce, která ovšem mnohým příznivcům nebyla po chuti. Jak už to tak bývá, mnozí posluchači očekávali opakování tolik úspěšného debutu. Zak k tomu však dodává: „Víte, jaký je rozdíl mezi oběma alby? Přesně 160 koncertů! Mám pocit, že s novým albem jsme se posunuli zase o kousek dál.“ Pokud není „dvojka“ až tolik vábivá na první poslech, tak o to víc je příjemné ono potřebné prokousávání se. V obdobném duchu se pak nesou i znovu hodně pozitivní recenze, jež kapelu často popisují jako anti-konzervativní společenstvo, které se nebojí experimentů a za každou cenu se snaží posunout dál ve svém vývoji. Zak: „Přál bych si, aby si k nám posluchači našli cestu i tentokrát. Na druhou stranu se ale nehodláme nikomu podbízet. Tohle jsme nedělali nikdy. Zkrátka se snažíme vytváře co možná nejlepší skladby. To je celé.“ Jednou takovou, dá se říci nesmrtelnou, se stala v pořadí druhá singlovka „Do What I Say“ protkaná říkankou malého chlapce, jehož postavička se objevuje i v zajímavě ztvárněném videoklipu, později odvysílaném i českými televizními stanicemi. Posléze kapela znovu objíždí největší evropské štace a velmi záhy se ocitá i na velkolepé akci Monster Of Rock v Jižní Africe, kde se na jednom pódiu sekává s MEGADETH, OZZY OSBOURNEM, ALICE COOPEREM a FAIH NO MORE! Ještě předtím se však skandinávský cirkus představil v pražském Edenu s tehdy absolutně neznámou kapelou RAMMSTEIN! Kdo by tehdy býval býval tušil, že se za několik let posloupnost předkapely a hlavního lídra úplně převrátí. CLAWFINGER však s tímhle nikdy neměli problém, vždycky byli ochotni přijet v podstatě kamkoliv a bylo jim srdečně jedno, jestli v pozici stars či klasických rozehřívačů davu. Navíc právě s RAMMSTEIN si sedli i lidsky, o čemž svědčí i několik zdařilých remixů.

Už nic není jako dřív
Z pohledu kariérního posunu si CLAWFINGER pro svoji pauzu nevybrali zrovna šťastné období. Zatímco hoši odpočívali, tak na hudební scéně se pomalu začala objevovat solidní konkurence, a tak prakticky rok stačil k tomu, aby byly karty na těch nejvyšších úrovních zamíchány úplně jinak. Kapela však mohla tohle všechno vrátit do správných kolejí dalším velkolepým počinem, jenže to se až tolik nepovedlo, byť kolekce „Clawfinger“ ze sedmadevadesátého roku není vůbec k zahození (dokazují to i dobové recenze). To naopak fanoušci se k dalšímu vývojovému stádiu postavili značně rezervovaně a většina z nich začala kapele vyčítat odklon od dříve nastolených pořádků. Jak ovšem Zak připustil, bylo nutné se posunout zase o kus dál: „Nevím, jak se na to dívají ostatní, ale já cítím, že jsme jinde. Myslím, že jsme všichni věděli, že se s novou deskou posuneme dál. Netuším kam, ale jinam než tam, kam vedly staré koleje. Věděli jsme, že se velmi omezujeme a zavíráme do krabičky s názvem ‚rap metal‘. Museli jsme ven. Také proto, abychom zjistili, jestli jsme ještě schopni vyjádřit jiné pocity než vztek.“ Album v mnoha ohledech může na posluchače působit opravdu vyklidněně, až bezstarostně, ovšem razantní kytarový brus zůstal zachován i protentokrát. Tak v čem tedy spočívá ta zásadní změna? O vysvětlení se pokusil „mozek zvuků“ Bard Torstensen: „Album je hudebně i textově pestřejší. Skladby jsou tvořeny v jiném duchu než naše předchozí věci a výsledný efek je o poznání jiný.“ Na albu se kromě osvědčené čtveřice podílela celá řada zajímavých hostů, přičemž hned ten nejpozoruhodnější se objevuje v úvodní „Two Sides“. Bard: „Tahle skladba vznikla úplnou náhodou. Začalo to počátečním klávesovým riffem. Zní velmi orientálně. Něco jsme složili, ale pořád nám chyběl refrén. Seděl jsem v restauraci u snídaně a nějaký člověk, který zahříval židli za mými zády, mě poprosil, abych mu půjčil kus papíru. Dali jsme se do řeči a vypadlo z něj, že je manažerem orientálního zpěváka, jež seděl hned vedle. V té chvíli mi bleskla hlavou myšlenka, ale ukázalo se, že ten kluk nebude to pravé. Díky tomuto setkání jsme však navázali kontakt se syrskou zpěvačkou Antoinette Sayegh, která tou dobou pobývala ve Stockholmu. Stačily dvě zkoušky a bylo jasné, že máme vyhráno.“

Pokud bychom však měli ještě více rozpitvat ty nejzásadnější možné změny, které novou tvorbu CLAWFINGER zasáhly, zákonitě se musíme zastavit u Zakova vokálu, který prošel během krátké doby docela pozoruhodným evolučním procesem: „Pokouším se zpívat a i přesto, že nejsem se svým výkonem zcela spokojený, byl jsem zvědav, jak bude naše hudba znít bez křiku a rapování. Chtěl bych se do budoucna rozhodně polepšit, ale na druhou stranu si myslím, že vokál je vždy takový, jaký ta konkrétní skladba vyžaduje.“ A přesně taková je i smutná balada „I Guess I‘ll Never Know“ vyprávějící reálný příběh o člověku, kterého okolnosti donutily spáchat sebevraždu. Dalším netypickým songem je nečekaně melodicky pojatá střela „Chances“, jejíž součástí je vpravdě úchvatná gradace v samotném refrénu. Co se však týče singlového startu, tak tady si CLAWFINGER vystačili s hitovkou, která jakoby vypadla z časů předchozích dvou desek. Dost možná, že to byla i určitá strategie, kterak zavedeného fanouška nevyděsit. Zak: „Vybírání prvního singlu je pro mě vždy velkou záhadou. Při volbě skladby ‚Biggest And The Best‘ jsme však nijak netaktizovali, ostatně jako nikdy předtím. Zkrátka jsme zvolili chytlavou a jednoduchou skladbu.“ Nutno podotknout, že právě k tomuto tracku vznikl humorný videoklip, ve kterém Zak vystupuje jako drsný sportovec, jenž si nepřipouští vůbec nic jiného, než vítězství na celé čáře. Na tom by pochopitelně nebylo nic divného, kdyby Zakovým soupeřem nebyl malinký chlapec, který zkrátka nestíhá odvracet rány. Jednoduše legrace i s trochou dávek šikany.

Pád a povstání modly
Po realizaci třetího alba se CLAWFINGER vydali na další dalekosáhlé turné, jež zahrnovalo nejen koncerty v Asii, ale také v severní části Austrálie. Kapela pak pochopitelně zamířila i do naší malé republiky, kde se jí vždy dobře hrálo. Naopak úplně opačné dojmy si Skandinávci odvezli z britských ostrovů, kde odehráli hned několik koncertů. Zak byl v hodnocení šňůry naprosto nekompromisní: „V Anglii neexistuje příliš velká mediální podpora pro kapelu z venku. Takže když už někdo na koncert přijde, jde tam spíš z legrace nebo ze zvědavosti a je mu to dost jedno. V podstatě ani neví, na jakou skupinu jde. Myslím, že jim ten jejich patriotismus a snobismus leze na mozek. Navíc Angláni nemají příliš v lásce extrémní tvrdé kapely. Pořád dokola poslouchají ten jejich zasněnej bripop.“ Další výrazný problém nastal při snaze kapely proniknout na americký trh. V té době totiž začala notně sílit komerční nu-metalová vlna a o kapely typu CLAWFINGER přestával být pomalu ale jistě zájem. Bandu navíc postihla tvůrčí krize a rázem se ocitla na prahu rozpadu. Svérázná čtveřice se však přece jen z posledních sil zkonsolidovala a své věrné příznivce ubezpečila, že se i navzdory těžkým časům dokáže vypořádat se všemi nástrahami hudebního byznysu. Bard: „Rozhodli jsme se vydat cestou větší nezávislosti. Je pravda, že od těchto chvil začínáme úplně od znova, ale na druhou stranu nám nikdo nemůže nic diktovat. Budeme si zkrátka dělat všechno po svém a desku vydáme, až se nám bude chtít.“

Ta potřebná doba nakonec nastala o letních prázdninách roku 2001, kdy se CLAWFINGER jako velká vody přivalili s comebackovým albem „A Whole Lot Of Nohing“, a že to byl návrat impozantní, o tom netřeba pochybovat. Švédsko-norské komando znovu oprášilo svou starou hudební tvář, přičemž samotná intenzita skladeb je doslova nukleární. V souvislosti s tímto albem se také o CLAWFINGER začalo hovořit jako o electrometalové kapele, která dokázala na rozdíl od ostatních transformovat sama sebe do pozice moderních představitelů žánru. Album rozhodně splnilo svůj účel a to především tím, že vrátilo CLAWFINGER do hry o crossoverový trůn. Ten už však z hlediska komerčního patřil do rukou nu-metalových trendovek, o kterých si členové kapely myslí dodnes své. Bard: „Časy se změnily především v tom, že tu dnes máme deset tisíc úplně stejných skupin. Hudební vydavatelství nutí posluchačům nějaký produkt a oni ho ochotně spolknou. Jde tu jen o obchod, nic jiného.“ To Zakk má na rozdíl od svého kolegy poněkud selektivní názor: „Nu-metal? Vlastně ani nevím, co to je! Jediné, co mohu říct je to, že některé kapely jsou dobré a jiné horší. Takhle to ale funguje ve všech žánrech. Sám za naši kapelu necítím žádnou zášť, že tehdy jsme byli mnohem víc, než jsme třeba teď. Všechno má svoje důvody. Alespoň se nyní můžu cítit víc v klidu a dost dobře vím, co se se mnou děje. Po vydání ‚Deaf Dumb Blind‘ jsem vlastně ani netušil, co se s námi vlastně stalo. Nemusím nic zastírat, byli jsme opravdu slavní a některé věci jsme začali brát jako samozřejmost. Je to takový syndrom, při kterém dotyčná kapela začne ztrácet kontrolu sama nad sebou. Myslím si, že nám nakonec pomohlo to, že jsme ze Švédska. Samozřejmě i tady je spousta kreténů, ale obecně se dá říci, že jsme vždycky byli vychováváni k tomu, že peníze nejsou tou nejdůležitější věcí na světě. Proto se dneska dokážeme v klidu spokojit se skromnější pozicí na scéně. Zkrátka si to stále užíváme.“ Zakovi pak určitě neuniklo také to, že spousta mladších formací považuje CLAWFINGER za svůj vzor, a to včetně již zmíněných RAMMSTEIN.

Hrdinové bez kompromisu a G. W. Bush na mušce!
CLAWFINGER byli vždy pověstní svou provokující povýšeností a názvem dalšího počinu dali svému počínání doslova korunu. Album „Zeros And Heroes“ vyšlo prakticky dva roky po úspěšném CD „A Whole Lot Of Nothing“ a i přesto, že kapelu nikterak žánrově neposunulo, skýtá v sobě celou řadu parádních skladeb, jejichž dravost je pro tuto kolekci jednoznačně určující. Pokud tedy byla předchozí řadovka přeplněná barevným samplingem a neuvěřitelným počtem vachrlatých úseků, tak „Zeros And Heroes“ je skládanka o dost přímočařejší, přičemž i samotné songy jsou postaveny na jednodušších riffech, které dávají vzpomenout na časy debutu „Deaf Dumb Blind“. Výjimkou je pouze provokativní popěvek „Bitch“ s countryovou omáčkou. Podle Zaka by v ní však moralisté neměli „nic hledat“, neboť prý popisuje venčení roztěkané feny. Naproti tomu řádný skandál způsobil antiamericky laděný track „Step Aside“, jež obsahuje velmi ostrou kritiku George W. Bushe a jeho počínání po tragedii z 11. září 2011. Zde je část textu, jímž se CLAWFINGER definitivně dostali na černou listinu, alespoň ze strany USA: „Každý zraňuje/Tak z toho nedělej, že Ty jediná krvácíš/Protože jsi lehce vypadla ze srovnávání/Za bolest, cos způsobila jiným/Ale pořád maluješ obraz, když jsi oběť – nějakého šíleného spiknutí/Ale to není pravda, protože každý ví/Žes vypálila první smrtelnou kulku/A pořád máš vnitřnosti na požadavek světa/Že jsi kus milujícího státu a ras/Ale neukážeš soucit, vše co vidím je vrah/Je to napsáno v celé Tvé tváři.“ Zak: „Mým cílem rozhodně nebylo vytvářet nějaké politické diskuse. Sám nejsem pravičák ani levičák, řídím se jen zdravým rozumem a ten mi zkrátka naservíroval i text, který jsem následně napsal. Domnívám se, že na některé věci by se zkrátka mělo upozorňovat. I přesto, že se to některým lidem nelíbí.“

Velmi zajímavý námět má však i ostrá titulní skladba se skrytým sociálním podtextem. Jestliže si text řádně přečtete, zjistíte, kdo že jsou vlastně ti „hrdinové a nuly“, byť Zakk tento text záměrně postavil na dvojsmyslných parafrázích. Měřeno dispečerskýma očima, CLAWFINGER ze sebe v daný okamžik znovu vysoukali to nejlepší, i když těsně po vydání „Zeros And Heroes“ opustil jejich řady dlouholetý člen Erlend Ottem, a protože byla stará čtyřka dlouho pospolu, nebylo nikomu ze členů příjemně po těle, ovšem jak Zak prozradil, odchod dlouholetého kamaráda byl naprosto nevyhnutelný: „Hodně mě to mrzí, protože jsme toho spolu tolik prožili. CLAWFINGER vždycky byli jako rodina, ale pravdou je, že v poslední době jsme si přestali rozumět. Skutečně, čím víc lidí v kapele, tím víc kompromisů, a to rozhodně není dobře. Je sice pravda, že takhle nějak funguje spousta kapel, ale z dlouhodobého hlediska je to o ničem, protože všichni jsou spokojeni jen z části. Zkrátka vždycky musí být vítězové a poražení. Pamatuji se, že když od nás Erlend odešel, atmosféra v kapele se znovu uvolnila. Opět jsme měli prostor se soustředit na skládání nových skladeb.“ Aby byl však dusný opar lidských svárů definitivní, přiblížím vám jednu provařenou historku, která by se klidně mohla objevit v Zakově „best of“ repertoáru: „Při jednom vystoupení v Benátkách jsme měli takovou předkoncertní poradu, která však brzy vyústila v nekontrolovatelnou hádku. Lidi v backstage na nás zírali, ale nedovolili si cokoliv říct. Pak však jeden člověk přece jen pokynul a my jsme museli napochodovat na pódium. Bylo to nevyhnutelné. Během koncertu jsme pak spolu nepromluvili ani slovo, každý z nás si žil svůj agresivní příběh plný nasranosti. Možná, že jsme se báli sami sebe navzájem. Lidi však nic z toho zřejmě nepoznali a pařili jako o život.“ Jó, není nad ega umělců!

Nenávist se stylem
V trojčlenné sestavě tak vstoupili CLAWFINGER do dalšího dějství. Na promo fotkách k albu „Hate Yourself With Style“ sice vypadaly tři postavy poněkud zvláštně, ale mnozí příznivci dobře věděli, kterak to CLAWFINGER mají zařízené. Ostatně o způsobu nabírání studiových a koncertních hráčů byla řeč hned v úvodu a ani po tolika letech se čtveřici, tedy teď už trojici, nechtělo nikoho oficiálně přibírat, přestože basák André Skaug ke kapele patřil už od prvopočátků. Po hříchu však manipulace se sestavou nebyla změnou konečnou. CLAWFINGER po dlouhých letech definitivně opustili sekci sublabelů monstrózních Warner Music a upsali se čistě metalovému společenství Nuclear Blast, se kterým si ihned kápli do noty: „Tohle je náš nový začátek. Hudební průmysl je definitivně v troskách a my jsme konečně u firmy, u které jsme měli být už dávno. Myslím, že si navzájem dokážeme vyhovět a nakonec budeme i víc vidět. Předtím jsme byli vždycky schováni za všemi těmi hvězdami popu, nemluvě o doslova příšerné distribuci posledních dvou desek. Firma se na nás prakticky úplně vysrala,“ čertil se Zak, kterého však řádný vysvětlovací proces teprve čekal. CD „Hate Yourself With Style“ z roku 2005 totiž představuje kapelu v doposud nejdrsnějším rozpoložení.

Album je až na několik výjimek absolutně nekompromisní, dravé a pochopitelně pichlavě provokující. Po „negrech“ si kapela vzala na paškál i „teplouše“, a to hned v úvodním songu „The Faggot In You“. Jak CLAWFINGER několikrát uvedli: Pokud neuznáváte nadhled, naší hudbě se raději vyhněte! Ne že by snad zástupci z Nuclear Blast netoužili po tom, aby CLAWFINGER přitlačili na pilu, nicméně takový brus nečekali snad ani oni sami. Bard: „V kapele byla vždycky jedna osoba, která zpravidla dělala většinu alba. Tou osobou jsem byl já sám. Tentokrát jsem ale neměl tolik času, a proto se tím hlavním motorem stal Jocke. Proto i ta změna ve výsledném zvuku. Domnívám se, že album zní neuvěřitelně svěže. Dříve to v naší kapele chodilo tak, že jsme vždy vytvářeli hudbu pro Zaka, který do toho rapoval. Tady se však mince otočila. Jocke dělal hudbu a Zak se jí zkrátka musel přizpůsobit, jiná šance nebyla. Když jsme pak desku celou poslouchali, shodli jsme se na tom, že přesně tohle je meta, na kterou jsme chtěli dosáhnout.“ Zakovi tedy nezbývalo nic jiného, než odložit rap a nadopovat hlasivky mocnými hlty whisky. Inu, tady máte hysteráka: „Po ‚Deaf Dumb Blind‘ je to naše druhá nejbezprostřednější nahrávka. Zkrátka jsme to tam našupali. Hodně lidí zjistilo, že máme společné studio s MESHUGGAH a patrně jsme se jimi nechali inspirovat. Těžko říct, ale možná zvuk kytar je jimi opravdu ovlivněn. Ono to ani jinak nejde, protože s jejich hrou jsme se teď setkávali hodně často.“

Jak zabít CLAWFINGER
Poslední albovou položkou v diskografii CLAWFINGER je nikterak špatné album „Life Will Kill You (2008)“, na kterém se formace znovu vrátila ke košatému mixu metalu, přičemž z některých skladeb vysloveně čiší melancholická nálada. Nuda tu rozhodně nemá místo, stačí zmínit hned úvodní „The Price We Pay“ protkanou vyhrávkami violončela či atmosferickou „Prisoners“, určenou pro stadiónové sborování. Největším překvapením je však z počátku hodně klidná balada „Little Baby“, která se až do drsného závěru nakrucuje v režimu halucinogenního trip hopu. Zkrátka ani na sedmý pokus CLAWFINGER nezklamali, i nadále si užívali přízně věrných fans a nic nenasvědčovalo tomu, že by právě „sedmička“ měla být poslední položkou v jejich diskografii. Po letech si však můžeme na tuto otázku odpovědět jasně: „Ano, je tomu přesně tak.“ CLAWFINGER však ještě ke všemu ohlásili definitivní konec, a to hned po grandiózním setu na festivalu Brutal Assault (2013). Českého příznivce mohlo hřát, že tak Zak a spol. učinili právě na našem území. Věčný odpočinek jim ale nakonec stejně dlouho nevydržel. Nicméně tehdejší tisková zpráva vypadala přesně takto: „Po dvaceti letech, sedmi albech a milionech vypitých piv prostě nastal čas kapely nechat a věnovat se jiným věcem. Nic není tesáno do kamene, ale prosíme, nedoufejte, že by se na tomhle rozhodnutí mělo něco změnit. Byla to pořádná jízda, o tom žádná. Kostrbatá, plná zatáček a slepých uliček, a taky dlouhá, ale stála za to. Byla to nezapomenutelná zkušenost, jaké si budeme vážit do konce života. Naše láska, respekt a obdiv patří těm, kteří nás během ní podporovali, především fanouškům, ale sakra, vždyť i nahrávací společnosti si na tomhle místě zaslouží alespoň malé poděkování. Těch lidí je spousta, ale vy víte, koho máme na mysli a pokud jste tu s námi byli, smekáme před vaší přízní, trpělivostí a pochopením, které jste pro nás měli. Váš zápal byl k nezaplacení a možná se uvidíme při příležitosti našeho třicátého výročí, pokud se rozhodneme trošku se napakovat na vlastní minulosti. To ukáže až čas. Díky všem!“

A čas ukázal! Nějakou tu sezonu o CLAWFINGER skutečně nebylo příliš slyšet, fans se museli spokojit „pouze“ s košatou kompilací „Deaf Dumb Blinder“, jež v základu obsahuje legendární debut + raritní demáče. Později pak ostřílení harcovníci přidali nějaký ten koncert pro radost. V roce 2017 se ale poněkud překvapivě vytasili se singlem „Save Your Souls“, ovšem v zárodku zamázli naděje spojené s další deskou: „Hrajeme sporadicky. Když už k tomu dojde, užíváme si to maximálně. Totéž se dá říci o singlu ‚Save Your Souls‘. Všechno vzniklo spontánně, o celé nahrávce zatím neuvažujeme.“ Že Zak nelhal, to se potvrdilo. Až v roce 2019 se CLAWFINGER připomněli fungl novou skladbou „Tear You Down“. Zde tiskové vyjádření: „Současná politická situace je opravdu… zajímavá. Vnímaný pocit je v dnešní společnosti důležitější než fakta. Používání překroucených skutečností sloužící k vyděšení lidí se stalo každodenní událostí bez ohledu na příčinu.“ A to je zatím vše, nicméně si dovolím tvrdit, že jednoho dne legendární parta i v nových poměrech doklopýtá k další řadovce. A když už se k ní gentlemani nedokopou, určitě je uvidíme na nějakém tom výstavním live setu. Ostatně podzimní seznam show je opravdu výživný! Jestli to ale nakonec všechno dopadne, to ví jen velký Viking sám. Uvidíme, co koronavir dovolí. 🙁

ALL

https://www.facebook.com/clawfinger.net/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *