CASTLE PARTY 2015 – Bolków, Polsko – 16. 7. – 19. 7. 2015

CP2015Má první návštěva festivalu Castle Party se uskutečnila v roce 2003 a od té doby (s malými přestávkami) se na toto posvátné místo s pravidelností vracím. I z toho důvodu mi dochází inspirace ohledně reportových úvodníků, neboť představovat donekonečna krajinu, město hrad… to už jsou všechno záležitosti ohrané a jestliže je mezi vámi člověk, který se s tímto festivalem setkává prostřednictvím tohoto reportu poprvé, nechť nalistuje starší články o Castle Party. Na R.U.M. zinu jich je nespočet. A proto okamžitě s kůlem na upíra!

OBECNĚ
Byly doby, kdy festival trval pouhé dva dny, včetně nějaké té třískotéky k dobru. Tohle ale dávno neplatí. I tento ročník začal už ve čtvrtek a skončil v neděli v pozdních nočních hodinách. Pro milovníka temné hudby tedy ráj na zemi, pro zhýčkanější jedince dost možná radost střídající se s únavou, ovšem je třeba si uvědomit, že Castle Party je jedním z festivalů, na kterém se zkrátka nedá stihnout úplně všechno. Menu hlavní scény odehrávající se na hradě, bylo i tentokrát doplněno klubovou show vystavěnou v prostorách polorozpadlého katolického kostela, což je taková perlička především pro militantní bezvěrce (mě třeba nejvíce pobavilo vystoupení CHRIST AGONY na minulém ročníku). Z dalších hudebních radostí šlo využít i místních klubů, přičemž oficiální statut zřejmě ztratila oblíbená Hacjenda, kde sice hrála muzika, ale už se nejednalo o nepřetržitý proud s ustáleným programem, jako tomu bylo v klubu Sorento. Nicméně Castle Party má už takovou tradici, že mnoho hudebních odnoží lze zachytit ze všemožných zákoutí, kde se griluje, pije a tančí. Zkrátka domorodci jsou už s kulturou festu sžití, nikterak nelomí rukama nad černě oděnými zjevy, pochopitelně s výjimkou ortodoxních katolíků, mezi kterými jsem kupodivu viděl i mladší ročníky. Ale tak to v Polsku zkrátka je. Nergal na všechno evidentně nestačí. 🙂

NĚCO K PROGRAMU…
Kostel KlubJeště než se dostanu k hlavnímu programu, jež se pochopitelně odehrál na bolkówském hradě, musím se zastavit u dramaturgie právě klubového programu, který byl rozčleněn do několika žánrových bloků. Ve čtvrtek se nejprve uskutečnil tzv. Gothic Day, kde se vystřídala šestice souborů z ranku gothic/rock/metal, přičemž hvězdami večera se v tento rozehřívající den stali domácí ARTROSIS, kteří tak poprvé představili aktualizovaný koncertní program se skladbami z nové desky „Odi et Amo“. Sobotní přehlídka se poté nesla v duchu Metal Day a co si budeme povídat, předně v tomto ranku mají Poláci z čeho vybírat. MORD’A STIGMATA, THAW, DARZAMAT a samozřejmě HATE… to jsou všechno dávno zavedené značky s dostatečným fanouškovským zázemím. Škoda jen, že se neuskutečnilo vystoupení VESANIE z důvodu onemocnění jednoho z účinkujících. Snad všechno dobře dopadne… Nicméně ještě tu byly další dva řádné „harsh dny“, přičemž hlavně Industrial Day představoval hotové šílenství, a to nejen prostřednictvím skupin, ale také díky brutálnímu vedru. Kdo chtěl shodit nějaké to kilo a zároveň se nebál infarktu, jistě si užil počínání polského kultu JON KARMA, nemluvě o pekelných RAISON D’ETRE, jež kombinují electro/industrial s ambientem a noisem. Možná se budou mnozí čtenáři divit, ale i na tuto speciální akci dojela početná návštěva fans a je vidět, že i tohle žánrové specifikum se pod jednotnou střechou festivalu neztratilo. Silnou posádku ovšem tvořily i party spadající pod nedělní Electro Day a mě osobně trochu mrzí, že jsem neměl tu čest navštívit ani jedno představení z výčtu naplánovaných kapel, ale jak jsem už výše uvedl, nelze stihnout vše (hlavními zástupci dne se stali seveřané CYNICAL EXISTENCE, XENTURION PRIME a mladíčkové ESSENCE OF MIND).

PÁRTY NA HRADĚ
Něco z pátku…
Percival SchuttenbachKoncerty na bolkówském hradě jsou pro většinu kapel jedinečné a já osobně si čím dál tím víc uvědomuji, jak specifické tohle prostředí vlastně je. A co všechno jsem slyšel a viděl tentokrát? Škoda, že to nebyli domácí DIGITAL ANGEL, se kterými jsem udělal skvělou zkušenost na Magické noci trubadúrů 2, kde překvapili nejednoho posluchače. Následující JUŹ NIE ZYJESZ přinesli na hrad první závan post-punkového chladu, a přestože jejich tvorba není nikterak osobitá, zanechala ve mně přinejmenším pocity spokojenosti. Navíc i polské texty měly v tomto případě příjemné aroma, čili uspokojivý festivalový rozjezd, byť s poněkud komorní atmosférou. Tu ovšem brzy rozčísli v Česku poměrně známí PERCIVAL SCHUTTENBACH s teatrálně metal-folkovou estrádou. Přiznávám se, že hudba v jejich podání mě z nahrávek příliš neinteresuje, nicméně pódiová show byla v tomto ohledu úplně jinou disciplínou. Hoši, dvě zpívající divoženky, hulákající cellistka… ti všichni se vůbec nešetřili a valili do lidí metalové říkačky s národnostními obyčeji. Skvěle však vypadaly i choreografie malých slečen (patrně se jednalo o znetvořené bludičky). Tady nešlo jen o jakousi z nouze ctnost, případně nahodilý nápad, neboť tanečnice reagovaly na hudbu zcela přesně a zároveň bavily obecenstvo grimasami všeho druhu! Předsudky pryč, tohle se zkrátka povedlo, byť doma bych si PERCIVAL SCHUTTENBACH pustil jen náhodou.

AntimatterTo už se ovšem nedá říci o britských melancholicích ANTIMATTER, tedy ne že bych si je servíroval až tak často, avšak kousky z debutu „Saviour“ mám stále v oblibě. Set Britů, přičemž set Britů mě náležitě dokopal k připomenutí si i novějších nahrávek. Vážně skvělý set. Kapela působila naprosto sehraným dojmem, vyzdvihnout musím skvělý zvuk a překvapivě suverénní zpěv Micka Mosse. Nick Holmes může tiše závidě, ale to bych předbíhal. ANTIMMATER předvedli zcela profesionální výkon a je rozhodně škoda, že jejich snažení sledovaly spíše prořídlé řady diváků. Ve srovnání s PERCIVAL SCHUTTENBACH takřka poloviční rozdíl. Pokud má však být Castle Party především o gotice, tak vystoupení INKUBUS SUKKUBUS se toho dne stalo ústředním tématem, které vpravdě splnilo očekávání. Tvorba Angličanů je sice nějaký ten pátek víceméně neměnná, stěží překvapující, ovšem feeling pohanské jedinečnosti v součinnosti s gothic rockem, tu zkrátka stále je a co si budeme povídat, zpěvačku Candia Ridley a spol. si zkrátka s nikým jiným těžko spletete. U mě tedy dobrý, u vášnivých fanoušků extáze k nebi tryskající. Euforie u většiny posluchačů ovšem propukla i s příchodem německých gotiků MERCIFUL NUNS včele s Artaudem Sethem z kultovních GARDEN OF DELIGHT. A jak nepatřím k fanouškům jeho domovského kapely, tak úplně podobný pocit jsem měl i z poněkud unylého vystoupení už za tmy. V hudbě Němců je přítomen zajetý model všech slavných gothic band (ne že by na to neměli právě MERCIFUL NUNS právo) a z mé strany postrádám jakoukoliv motivaci k poslechu jejich hudby. Nicméně hlas lidu, hlas Nosferatu! U fanoušků to MERCIFUL NUNS vyhráli, což je rozhodující. Podobně na tom ovšem byli i rakouští L’ÂME IMMORTELLE, vedeni dvojicí Thomas Rainer/ Sonja Kraushofer dobrých dvacet let, přičemž na Casle Party se naposledy představili v roce 2003. Musím říct, že tehdy byla jejich hudba neskutečně energická, vždyť také album „Gezeiten” ze stejného období nabízí pěknou řádku nefalšovaných electro-gothic kousků se zpěvnými refrény. Ovšem dovolím si tvrdit, že od té doby se kapela k oné nahrávce ani náhodou nepřiblížila a vůbec celá tvorba jakoby postupně začala ztrácet glanc. V Bolkówě to ovšem až tak neplatilo, přestože k formě z minulých let mají L’ÂME IMMORTELLE sakra daleko. Předně Thomasovi už to moc dobře nezpívá, nemluvě o pohybu na pódiu. Na doby krátkých sprintů zapomeňte! 🙂 Ale jo… Starší songy jsem si zanotoval docela rád (předně „Stumme Schreie“), ale proč tolik balad? Celkově tedy spíše průměr s několika příjemnými záchvěvy, snaha po návratu do řeky tehdejších úspěchů značná. Jak jsou na tom ovšem Rakušané s přílivem nových posluchačů, těžko odhadovat…

HeimetairdeNěco ze soboty…
Další řádný pařáček čekal na všechny posluchače i v sobotu, kdy v ukrutném horku spustili domácí industrial-rock/metalisté WEIMAR. Co člověk nezná, může z počátku považovat třeba i za podezřelé, avšak důležitý je výsledek a s tím mohou být tihle sympatičtí pánové spokojeni. Melodie, chladné refrény, temná atmosféra, příjemný hlasový projev vokalisty. Vskutku bezproblémový rozjezd. ZOMBINA AND THE SKELETONES from UK, toť horor punk v převlecích. Po teatrální části chvilková podívaná, po hudební stránce velké NIC. Ukřičená zpěvačka sice sympatická a na pódiu rozhodně ne líná na krok, ale celkově žádná velká sláva. Ještě hlubší rozdělení posluchačstva následovalo při „German medival electru“ od skupiny HEIMATAERDE. Jedni považují hudbu dotyčných za absolutní lopaťárnu plnou trapností, druzí naopak oslavují chytlavé a hlavně zpěvné songy v historických kostýmech a brněních. Já sám jsem v tomto ohledu někde na půl cesty. Hudba HEIMATAERDE mě nikterak neuráží, dokonce jsou songy, jejichž startovací dráha směrem k hitovosti je doslova ukázková (viz. „Templerblut“), ovšem za pravdu musím dát i těm, jež hovoří o krátkodobé a rychle vyprchávající radosti. Komunikaci s publikem, hecování a vůbec živelnost projevu HEIMATAERDE, to je zkrátka něco, co jim mohou i jiné spolky bezpochyby závidět. Sympatie si pak u mě hoši získali i tím, že se dlouho po koncertě nechávali fotit s fanoušky na místo okamžitého vysvléknutí se z plechu a železa. Fakt obdivuji, jak mohli takhle dlouho vydržet při tom nemilosrdném parnu. Respekt!

RABIA SORDA! Neznámý to pojem? Hned osvětlím. Jedná se o boční projekt Erka Aicraga, lídra nesmírně populárních Mexičanů HOCICO, ovšem nevěnující se brutálnímu aggrotechu, ale poměrně uhlazenému electro-rock-punk metalu, přičemž z desek mi některé ze skladeb evokují dokonce MARILYNA MANSONA. Jak je ale tvorba RABIA SORDA studiově přesvědčivá, tak úplným opakem byla (alespoň tady v Polsku) koncertní podoba opírající se jen o hlavního protagonistu a kolegu s kytarou. Hudba RABIA SORDA si však jednoznačně žádá klasické kapelní obsazení, neboť hutnost a drive dokáží ze svých synťáků vymlátit jen ti nejlepší z nejlepších. Pro mě tedy překvapivě zklamání, tím spíše, že H.EXE naroubovali do lidí totálně démonickou Rabia Sordaporci tanečního black-electro metalu. Kadence dvou kytar měla sílu rozjetého buldozeru. Ne, vůbec se nedivím, že organizátoři vsadili na domácí borce a věnovali jim jeden z nejlepších festivalových časů. H.EXE jsou opravdoví, uvěřitelní, a přestože jejich produkce není nikterak složitá, představuje neuvěřitelně fungující zvukový kolos, jež byl podtržen neurvalou a energickou show, při které „dělníci hluku“ doslova cedili krev. A hezký pohled byl i na osazenstvo, jež koncert sledovalo. Na jedné straně fans v tričkách BURZUM či DARKTHRONE, na straně druhé roztančené slečny s čepičkami od SUICIDE COMMANDO. Kdo by si tohle cca. před deseti lety pomyslel ? 🙂

Už v úplné tmě došlo na finále sobotního programu. Norové WARDRUNA ve svých začátcích nepředstavovali nikterak velký pojem v rámci minoritního žánru, jakým pohanský folk bezpochyby je. S vzestupem seriálu Vikings, ke kterému Norové vytvořili hudební doprovod, se však mnohé změnilo a vůbec se nedivím fanouškům, jež na WARDRUNU přicestovali speciálně. Einar Selvik alias Kvitrafn (známý třeba z působení v GORGOROTH) vpravdě našel svou parketu a o uvěřitelnosti jeho tělesa netřeba pochybovat, přičemž já sám patřím mezi fanoušky onoho barbarského seriálu. Onoho večera jsem však jaksi nebyl úplně správně naštolován na příchod pohanských duchů, a tak jsem vzývání severské minulosti pozoroval v zákrytu hradeb a šetřil síly na finále po boku přátel. I když finále… PARADISE LOST, byť se mnou mnozí čtenáři nebudou souhlasit, se v současné době ubírají zpátečnickou cestou a především skladby z aktuálního CD „The Plague Within“ ukázaly, že stávající PARADISE LOST jsou tak trochu parodií sebe sama. A to Britové vždycky platili za kapelu, která byla vždy dva kroky před ostatními. Ty časy jsou už ale dávno pryč, realita je zcela jiná. Např. skladba „Terminal“ zněla tak, jako kdyby ji skupina vyhrabala z imaginárního koše roku osmaosmdesát. Nechci sice už do takto rozjitřených ran vrážet další hřeby, ale byl to vpravdě smutný pohled. Pohled na skupinu, jejíž slavná alba hýčkám dodnes ve své sbírce a z ruky bych je nedal za nic na světě. Když si však odmyslím veškeré úlety spojené s mediální hrou alias „návrat ke kořenům“, nemohu zapřít jinak dobře odvedenou práci v rámci prezentace osvědčených klasik, přestože ignorace některých zásadních Paradise Losthitovek působila krajně podezřele. Ale to je pochopitelně věc názoru… PARADISE LOST po stránce sehranosti přesvědčili, rozhodně to jsou profíci každým coulem, zkušeností mají na rozdávání, a přestože se nikterak zásadně nerozkrájeli, relativně obstáli. Tedy s výjimkou zpěváka Nicka Holmese, jenž se skutečně nesetkal s nejlepší formou, čímž umělecký prožitek ponížil o další ten bod dolů. Jelikož to byl první koncert v rámci koncertní šňůry k aktuálnímu CD, přidávám pro zájemce kompletní výčet odehraných skladeb: The Enemy, No Hope In Sight, Gothic, Tragic Idol, Erased, One Second, Victim Of The Past, Hallowed land, Fight Divides Us, Pity The Sadness, Isolate, Enchantment, Terminal, As I Die, true Believe, Say Just Words.

Něco z neděle
Po celou dobu festivalu panovalo v Polsku obrovské vedro a hned několikrát vysela bouřka skutečně na vlásku. V průběhu neděle však přišlo něco, co Castle Party nepamatuje. Největší bouře v dějinách festivalu a samotná akce musela být na nějakou dobu dokonce přerušena, což odnesl především industriální projekt NACHTMAHR a následně i slavní JUNO REACTOR byli nuceni odehrát svůj set až v pozdních nočních hodinách. V tomto čase jsem však už na hradě nebyl a v době psaní tohoto reportu vlastně ani nevím, jestli v pohodě proběhl koncert italských čarodějů THE FROZEN AUTUMN, kteří se prezentují vskutku uhrančivou formou dark wave (pokud něco zjistím, anebo kdokoliv z vás, třeba nějakou pikantnost spojenou s vichřicí, piště prosím do komentářů). A co jsem z nedělního programu vlastně stihl? Dá se říci, že pouze dvě kapely. DANCE ON GLASS v gotickém i hardcoreovém stylu, přičemž nechyběla tradiční „Never Let Me Down“ od DEPECHE MODE, dále pak set sympatické Monicy Jeffries, Němky s polskými kořeny, jejíž hudba rozhodně není špatná z nahrávky, ale vystoupení postrádalo šmrnc a potřebné emočno. Alespoň takové jsem měl pocity… A pak už alou domů… aniž bychom věděli, co se bude dít za několik málo chvil, byť zvedající se vítr nevěstil nic dobrého. Tak tradičně… ZNOVU ZA ROK NAVIDĚNOU!

ALL

Fotky: ALL, R.X. Thámo

Další fotky na FB profilu R.U.M. ZINE

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *