BRUTAL ASSAULT – 7.-10.8. 2013, Pevnost Josefov, Jaroměř

Na R.U.M. webu se již v této chvíli nachází celá řada reportů z festivalu BRUTAL ASSAULT, ovšem žádný z nich nebude tolik pozitivní jako právě proběhnuvší osmnáctý ročník. Říká se, že pisálci vždycky něco zkritizovat musí, jenže tentokrát je třeba na prkno přiznat, že mě žádná zákeřná negativa v podstatě nenapadají, a to vůbec neberu v potaz excelentní sety většiny rádoby velkých kapel. Sice stále nemám dostatečný časový odstup, ovšem za sebe mám pocit, že letošní ročních byl v mých očích snad tím úplně nejlepším v historii…

Vskutku se nechci topit v superlativech, ale když má člověk někdy nutnou „potřebu“ kritizovat, neměl by se zároveň stydět projevit nadšení či radost nad tím, co na vlastní oči viděl a slyšel. Proto bez červenání přiznávám, že jsem se tentokrát bavil opravdu majestátně – a to jsem chtěl letos vynechat! Díky, Davide! 🙂

7. 8. 2013 – STŘEDA
V začátku reportu bych měl zmínit, že jsem se do Josefova vydal se svým kamarádem Davidem (ex-DARK FUTURE, KOHOUTEK, VNITŘNÍ FAKTOR), se kterým jsem také sdílel stanové lože. Když jsme zhruba něco po šesté hodině večerní konečně dorazili do festivalového kempu, byla už přilehlá pole plná metalových fans, jež se do Česka sjeli doslova z celého světa. A to jsme také brzy poznali! Skutečně nevím, kde se stala chyba, ale naše „stanové snažení“ tajně pozoroval jeden sympatický Dán, který se zřejmě na tu bídu nemohl dívat. Představte si to! Borec přišel s paličkou na kolíky a v podstatě celý stan nám sám postavil! Prostě chtěl a nesmírně ho deptalo, když viděl naší stavařskou pomalost. Zkrátka takový dánský Sheldon Cooper… Neuvěřitelné!

Hned po tomto vskutku příjemném bonusu, vedly naše kroky do festivalového areálu, kde nás velmi potěšila odbavovací část, oproti minulému roku, značně pohodová. Je vidět, že organizátoři přece jen našli správný systém a rozhodně jim za to patří dík. Zkrátka takhle nějak to má vypadat! A první kapely? Inu přiznám se bez mučení, úvod jsem z různých „vítacích“ důvodů příliš nesledoval, a tak první formací, kterou jsem shlédl byli legendární TESTAMENT. Tedy…abych nelhal…jejich set mě příliš nezaujal a vůbec celý koncert na mě působil značně ospale a nevýrazně. Zvukově se navíc jednalo o dosti podprůměrnou produkci, ze které mohli mít radost jen vášniví milovníci „staré školy“. Mladá generace však ze zahuhlané hlukové koule nemohla mít zhola nic.

Naopak velkým překvapením bylo vystoupení tuzemských HENTAI CORPORATION, kteří bez přehánění thrashové krále doslova zostudili. Parádní zvuk a neskutečně precizní instrumentální výkony byly postaveny na precizní souhře všech zúčastněných, přičemž stylové zaměření by se dalo charakterizovat jako crossover s pražsko-výběrovskými vlivy. Jediné, co mi na tvorbě kapely lezlo na nervy byl zpěv vokalisty, který úplně zbytečně přecházel z klasických poloh do uvřískaného „hevíkovského ječáku“ a v některých chvílích to bylo opravdu k neposlouchání. Mnohem hůř však bylo mezi jednotlivými skladbami, při kterých se vokalista uchyloval k vidláckým projevům plných vulgarit, jimiž perfektní výkon svých kolegů dokonale pošpinil. Nad tím by bylo třeba se zamyslet, ale každý svého štěstí strůjce…

8. 8. 2013 – ČTVRTEK
První probuzení v kempu bylo naprosto pohodové, stejně jako v předchozích dnech nás čekala pořádná výheň, a to nejen hudební. ABSTRACT ESSENCE mi však v úvodu posloužili jako vhodná kulisa pro posnídání, a tak bych na tomto místě nechtěl vynášet na jejich adresu žádné soudy, byť zvukově nebylo jejich počínání vůbec špatné. Ještě o něco lépe na tom ovšem byli pražští PROXIMITY, jejichž sehranost podpořená kvalitním zpěvem je hodna obdivu. Vlastně mě vůbec nenapadá, jestli je u nás nějaké další kapela, která by tíhla k takto pojaté formě moderního metalu. Klukům to zkrátka šlape a ani tenhle set ve slunečním dopoledni nebyl výjimkou. Jen toho SOILWORKU by mohlo být o něco méně. Přece jen i přes nesporné kvality je hudba PROXIMITY víceméně snadno předvídatelná. Škoda.

Jedinou asijskou akvizicí letošního ročníku byli samurajové COFFINS, jejichž jméno je v undegroundu celkem známé, jenže kdo viděl a slyšel, musí přiznat, že Japonci sice brousí klasický death metal docela slušně, ovšem ani zdaleka nedosahují úrovně evropských veličin. To naopak DECREPIT BIRTH z USA jsou partou protřelou každým coulem, a přestože nejsem fanouškem tohoto druhu běsnění, tak musím uznat, že mě porce smrtícího kovu solidně stáhla po svou hladinu. Výsostným kouskem v závěru byla ovšem předělávka „Crystal Mountaine“ od DEATH, která vcelku pochopitelně sklidila větší úspěch, než samotná vlastní tvorba. Ale takhle to zkrátka chodí, to ví každá kapela, jež si s covery začíná.

DR. LIVING DEATH je thrash metalová sranda v maskách, aneb se jedná o cestu k mladším ročníkům za pomoci zatuchlého metalové syrovosti. Z hlediska principu tedy značně výchovné, leč nepříliš poslouchatelné. Tohle opravdu ne. Naštěstí život a hudební stylovost se navrátila do patřičných kolejí pro seanci amerických doomařů NOVEMBERS DOOM, jež předvedli standartně kvalitní show bez nějakých zvláštních extravagancí. Ještě o něco lepším zážitkem byla ale prý akustická speciální show na „klubové“ Obscura stage, kterou jsem ale s ohledem na časovou synchronizaci s CARCASS nestihl. Tak snad příště.

Hitem čtvrtečního odpoledne, kdy slunce pekelně hřálo, měli být také francouzští HACRIDE, jejichž moderně pojatá avantgarda snese ty nejpřísnější možná měřítka. A právě i toto vystoupení jednoznačně ukázalo, že tahle kapela je nesmírně skladatelsky silná. Takhle důmyslné aranže se hned tak neslyší, a když to celé má člověk ještě před očima, libuje si. Nicméně jistý druh pochyb jsem u HACRIDE přece jen našel. Nová tvorba z ní z desky „Back To Where You’ve Never Been“ kouzelně s ohledem na vytvoření řádně vábivé atmosféry, jejíž aura však dala na Brutalu vale sama sobě. Jednoduše řečeno – naživo by to chtělo živé klávesy s kadencí mírného překrytí razantních kytar. Celkově ovšem klobouk dolů, vskutku parádní show, kterou fans ocenili patřičným aplausem.

Další pozoruhodným seskupením je aktuálně zřízený projekt vedený legendárním bicmenem Davem Lombardem, jehož název zní PHILM. Jelikož jsem pravidelným návštěvníkem webu vydavatelství Ipecac (label Mike Pattona), tak tento ansámbl nebylo možné přehlédnout. K debutovému počinu „Harmonic“jsem se tedy dostal ještě před samotným avízem, jež znamenalo živou prezentaci na Brutal Assaultu. Do této chvíle jsem si alespoň částečně myslel, že toto pozoruhodné dílo mám dostatečně naposlouchané, ovšem šeredně jsem se spletl. Trojice PHILM zněla v koncertním provedení o dost divočeji, víceméně poklidné skladby z alba se brzy proměnily v docela ďábelskou jízdu, postavenou především na exhibicích ústředního umělce – v tomto případě bubeníka. Však také bicí souprava byla postavena nezvykle do popředí scény, takže když pomineme hudbu, jednalo se rovněž o jakýsi „workshop“ pro milovníky desítek bubeníckých přechodů, kterými skladby doslova přetékaly. Výkon PHILM byl nicméně velmi zajímavý, chvílemi se produkce točila kolem čistého rock’n rollu, aby další kompozice vykazovaly známky roztřesené šílenosti či neurvalého jamingu. Celkově rozhodně jedna velká zajímavost, byť o nějakém emotivním prožitku lze hovořit jen stěží.

Absolutním opakem „divnosti“ jsou dodnes přímočaří DOWNSET, jež se po letech znovu vzpamatovali z letargie a v obměněné sestavě představili porci přímočarého a hlavně chytlavého hard coru. Skupina se v Česku představila po dlouhé době, a tak byl kotel příznivců zvědav na osvědčené a vskutku fungující vály, mezi kterými nesměly chybět kousky z nezapomenutelného debutu „Downset“, jež pokérované borce katapultovalo mezi HC elitu. V největším možném vedru kapela naštěstí nezůstala nic dlužna svému agresivnímu pojetí au fanoušků sklidila do té doby největší uznání, alespoň co se týče vřavy pod pódiem. Při závěrečné nejslavnější písni „Anger“, nebylo radno zahrávat si s některými rozdivočelými fanoušky. To ovšem k hard coru patři už roky.

Po této masakriózní jízdě si mé tělo velmi výrazně řeklo o občerstvovací přestávku a z tohoto důvodu jsem přišel o sety BELPHEGOR (upřímně se přiznávám, že jejich produkce jde úplně mimo mě) a amerických DEVILDRIVER. Ovšem prvotní vystoupení čtvrtečního programu na menší Obscura stage jsem už s určitostí vypustit nemohl. Post-metalová mašina na úspěchy, zatím jen tuzemského rázu, to jsou FDK, jež se protentokrát představili pouze ve čtyřech (tj. se dvěma kytarami), ale i tak byla jejich show zabalena do kvalitního zvukového kabátku, což rozjetá parta kolem pardála Choldy jaksi vytušila a v pokračujícím horku se doslova vyždímala zaživa. Koncertu rovněž dopomohla poměrně kvalitní divácká kulisa, kterou jsem s ohledem na „kolizi“ s DYING FETUS ani nepředpokládal. Co se týče odehraných skladeb, tak pochopitelně zazněly ty nejosvědčenější songy, jenž mají fans už docela dobře zažité, přičemž důraz byl kladen hlavně na poslední řadovku „Earthlinked“. Hoši jinak už nyní připravují další desku a já osobně jsem velmi zvědav, jakými dalšími cestičkami se bude jejich tvorba dál ubírat.

S trochou toho pohanského metalu přispěli do mlýna velmi zkušení válečníci ENSIFERUM, jejichž diskografie je poseta celou řadou chytlavých písní a není vůbec od věci zmínit, že tihle Finové jsou v koncertním provedení tradičně přesvědčiví a nejinak tomu bylo i na letošním BA. Kdo tvorbu Finů nemusí, pochopitelně se s pohrdavým obličejem natáhl někam do stínu, nicméně i nezaujatý posluchač musel uznat, že ENSIFERUM se při hraní rozhodně nešetřili, přičemž závěrečné tanečky nadšených fans, hovořily jasnou řečí. Tohle pohanské divadlo mělo zkrátka hlavu a patu.

Hned po skandinávském cirkusu se na vedlejší scéně roztočila obrovská kola francouzské mašiny GOJIRA, jejíž jméno je čím dál tím více populární a rovněž set těchto velkých muzikantů ukázal, proč jsou dnes „Frantíci“ tolik váženou kapelou. Za sebe se ovšem přiznám, že mi v jejich produkci chybí jakýsi potřebný feeling, který by mě přiměl k opakovanému poslechu jejich alb. Některá intermezza v konkrétních skladbách mi jsou dosti příjemná, ovšem vždycky se to nějak „divně“ přetočí na stranu nudy. Z pohledu nezaujatého pozorovatele však mohu potvrdit, že tato nadržená skvadra „jela“ vskutku na sto procent a o zvuku buldozeru nelze vůbec pochybovat. Pro skalní fans rozhodně velký zážitek!

Mladou krev pak pro změnu vystřídala krev starců, alespoň tedy dle ročníků narození. Elixírem mládí polití ANTHRAX, kteří mají za sebou obdivuhodný comeback v podobě alba „Worship Music“, nasolili příznivcům celou řadu osvědčených hitů (pochopitelně výhradě z dob působení navrátivšího se zpěváka Belladonny), mezi které byly postupně začleňovány kousky z aktuální řadovky. Jediným odskokem byl cover „TNT“ od AC/DC, hymnus, jež roztančil většinu přihlížejících. Docela symbolicky pak zapůsobil postupně sílící deštík v průběhu letitého šlágru songu „Indians“. I nebe začalo plakat! Set ANTHRAX byl hodný slavné thrashmetalové legendy. Jednoduše velká paráda!

Těžkým zklamáním bylo ovšem vystoupení FEAR FACTORY, kteří už dávno přišli o statut metalových revolucionářů. Jediným zajímavým zjištěním byla skutečnost, že kapela do svého set listu zařadila víceméně osvědčené songy napříč diskografií, ovšem to je také jediný důvod k mírnému polichocení. Zvuková kvalita vystoupení „nic moc“, pěvecký výkon Burtona C. Bella katastrofální, kapela jinak šlapající, ovšem jaksi bezkrevně. Zkrátka klasická píchačka při ranní šichtě ve fabrice. Zahrát, zabalit a odejít. Historický význam Američanů rozhodně nechci zpochybňovat, na prvotní dvě alba bych byl schopen přísahat každou noc, ale tak nějak mám dojem, že kapela hraje už pouze z povinnosti. Ale tak….zkrátka je to jejich práce…

Legendám čest i zdar, VOIVOD vždy patřili mezi militantní objevitele nespojitelných hudebních světů, leč mě jejich tvorba vůbec nikdy nevcucla do svého trychtýře a z toho důvodu se mé znavené nohy vdalily za slovenskými EMPYRION, jejichž vystoupení sledovala znovu velmi slušně zalidněná „vedlejší“ scéna. Jelikož mám skladby z debutového alba „Mindschifter“ docela v uchu, vystoupení jsem si vpravdě užil dosytosti, byť jednotlivé skladby nezněly v koncertním provedení až tolik atmosfericky, dost možná byly klávesy trochu více zastrčeny za kytarami, těžko říct. Z kluků však jednoznačně čišelo velké odhodlání a tomu také odpovídala pódiová show s přirozenými „ne-metalovými“ úsměvy. Zkrátka žádné velké pózy, ale soustředěné zapálení pro věc.

Absolutní neznámou pro mě byli ukrajinští BALANCE INTERRUPTION prezentující ortodoxnější formu black metalu, a to za přispění přísného pomalování nejen obličejů, ale hned celých hlav. A jelikož se na jedné z hlavních scén zrovna proháněli ENTOMBED, kteří mě už několikrát vysloveně naštvali, shlédl jsem částečně i show mladých luciferů, rázně zanícených do svého vlastního světa. Jak jsem se stačil povšimnout, osazenstvo se na Obscure stage poměrně obměnilo a rázem jsem měl pocit, že jsem někde za Uralem na zcela neznámém festivalu. Ukrajinských či ruských fans tu bylo vskutku hodně a ti pochopitelně vytvořili svým hochům odpovídající kulisu. I přesto, že BALANCE INTERRUPTION nepřinášejí vůbec nic extra originálního, musím na tomto místě vyzdvihnout celkovou sehranost, včetně velmi kvalitního zvuku. Domnívám se, že si to kluci v Česku hezky užili!

Velmi dobré reference kolují o deathcoreových Američanech WHITECHEPEL, ovšem na jejich brutální show už jsem v dosti pokročilém stádiu noci neměl vůbec buňky, nemluvě hned o následujících MARDUK, které jsem vzdal předem. Za ten jeden den toho bylo až dost…

PÁTEK – 9.8. 2013
Probuzení do dalšího dne bylo sice krušné, ale po ranní kávě se i znavená hlava dokázala zkondolizovat natolik, aby byla schopna přijmout další obrovské kvantum metalu. První kapelou sobotního programu byli italští ANTROPOFAGUS s tuctovou deathmetalovou ochutnávkou, naproti tomu slovenští ATTACK OF RAGE, zvukově absolutně pohřbení, naroubovali do hrstky přihlížejících nefalšovanou grindcoreovou sbíječku.

Po chvilce nákupů a několika střiků vína, zavítala moje maličkost na set deathmetalových čarodějů OBSCURA, kteří se tuším po pěti letech vrátili na místo činu. Pokud si dobře pamatuji, tehdy byl jejich set poznamenán notně pošramoceným zvukem, a tak jsem byl zvědav, jestli se bude opakovat ono prokleté „podruhé“. Naštěstí tomu tak ale nebylo, OBSCURA předvedla precizní smrtonosnou jízdu ve stylu Pána Nejvyššího – zkrátka DEATH!

Velice pozoruhodnou formací jsou francouzští blackers GLORIOR BELLI, kteří mě zaujali nebývale originálním postojem ke svému řemeslu. Jejich jméno pochopitelně eviduji ve svém rejstříku, nicméně stále jsem se ještě nedokopal k nějakému tomu poslechu studiové tvorby. Každopádně živá prezentace vykazovala všechny známky hudebního dobrodružství, čili pro mě osobně jedno z milých překvapení dne. Naopak HYPNOS jsou HYPNOS, deathmetalová jisota. Kdo má rád, má rád stále, kdo nikdy nemusel ani po tomto setu ze stromu nespadl. Já sám přece jen preferuji o něco variabilnější muziku, třeba takovou, kterou se už léta prezentují v Česku dobře známí MISANTHROPE. No, nedá se nic dělat… Borci vypadají jako skuteční fotři žánru, už to nejsou úplní mladíci z dob „1666 Theatre Bizarre“, ačkoliv stále umí a důkazem budiž poslední řadové album „Aenigma Mystica“ podtrhující žánrovou kreativitu – přesně to, co většina dnešních smrtonošců postrádá. Vskutku příjemná show, žádné velké pózy, ale naprosto profesionální prezentace starých, ale i novinkových skladeb.

Utažení hardcoreových šroubů po DOWNSET, další americká stálice, to jsou PRO-PAIN. Neuvěřitelná energie i drive po letech, fajn podívaná, byť poněkud jednotvárná, ale to je prostě old school HC. Tyhle kapely to prostě naživo umí rozbalit a svou suverenitou ničí i ostatní žánrové protipóly. Kultovní fotři LOUDBLAST by mohli vyprávět. Polští HATE jsou naopak podobně nakopnutou mašinou jako jejich slavnější kolegové BEHEMOTH, jenže „ach už výše zmíněná jednotvárnost“ a šablona. Sorry, ale tohle mě vážně nebere…ale to bylo v tomto už notně zataženém dni vcelku podružné, jelikož ten slejvák, který přišel, to byla vskutku reklama na déšť. Proto třeba ORPHANED LAND či MALEVOLENT CREATION sledovali úplně ti nejoddanější fans, no přiznávám, nepatřil jsem mezi ně!

Pak ovšem následovala ta největší eskapáda kvalitních koncertů, na všechny jsem vydržel, i když v úplně té poslední fázi šlo už takřka o zdraví, že Johane? 🙂 (s kolegou z Fobia zinu jsme po setu CARCASS belhali jako po nejnáročnějším fotbalovém zápase). Vše důležité a krásné odstartovalo v čase 19:20 nádherným představením ALCEST. Všechny mouchy z loňska byly vychytány úplně maximálně, zvuk náležitě kulantní, v blackovějších pasážích patřičně zastřený, více snad ani není třeba dodávat. Soustředěný Neige a spol. rozdávali křehkou radost a v závěru se na tvářích všech zúčastněných objevily dokonce úsměvy. Pohlazení černotou na maximum!

Vrcholným představením večera byl ovšem grandiózní live počin kultovní gothic formace FIELDS OF THE NEPHILIM, která sice zopakovala obsah aktuální DVD kolekce „Ceremonies“, ale i přes nulové překvapení nachystala svým věrným jedinečnou podívanou. Zkrátka tohle je to největší ZLO, které lze na koncertních prknech spatřit. Kovbojové v zatuchlých kabátech ani tentokrát nehnuli brvou a ze svých nástrojů vyluzovali zvuk, jehož hustota zahanbila mnoho metalových spolků, byť Britové mají se starým gothic rockem společný už jen skladatelský rukopis, podpořený zvonivě znějícími vyhrávkami kytary. Syrovost a hutnost novějších skladeb dosti rázně překračuje metalové hranice, což mnozí přihlížející poznali na vlastní kůži. Sfingy, ze kterých jde chlad a stud, nádherná světla a charismatický projev Carla McCoye, to všechno dohromady byl jeden VELKÝ zabalený zážitek. FIELDS OF THE NEPHILIM během setu zachovali rovněž tradici spojenou s nicotnou komunikací s publikem, a tak se fans museli spokojit alespoň se závěrečným „thanks, good bye“. A už tohle je dost! Skvostný zážitek, na který se vyplatilo čekat i ten celý rok (když už to nevyšlo v tom minulém).

Po nejtemnějším klání kovbojů, dostavilo se hemžení robotů s nástroji v rukou. MESHUGGAH naroubovali do lidí extra nestravitelnou porci osobité ekvilibristiky. Přiznávám, že tenhle nehumánní přístup k metalu určitě stojí za shlédnutí, nicméně musím konstatovat, že z tvorby Švédů necítím žádný přitažlivý feeling a dokonce si začínám myslet něco o velké nafouknuté bublině. Beztak ale uznávám precizní profi show všech zúčastněných, ze kterých během hraní doslova stříkala krev.

Co však posluchač nenašel v tvorbě MESHUGGAH, rozhodně dokázal dešifrovat u současných mega-stars IN FLAMES. Charakteristiky typu „nu-in flames death“ jsou už všeobecně známe jak rýpalům, tak fanouškům, kterých postupem času výrazně přibylo. Co naplat, i když jsou IN FLAMES žánrově nastaveni na lomcování s teenagerskými mozky, pořád mají silnou posluchačskou základnu u letitých příznivců švédského death metalu a především pro ně byly určeny songy z nedávné minulosti, byť kupříkladu „Pinball Map“ byla i tentokrát přehrána s notně zmodernizovanými aranžemi. Ale je to logické. IN FLAMES už jsou zkrátka mimo tradiční deathmetalové kontury, je rozhodně dobře, že nezůstali stát na místě, ovšem pravdou také, že ne všechny nové skladby jsou zrovna nejzdařilejší. Pokud však zaměříme teleskop s lupou výhradně na letošní ročník BA, musím zkrátka kápnout božskou ve všech ohledech. Kapele to hrálo vpravdě neskutečně, show hodná velkých rutinérů, parádní světla i zvuk, fantastické nasazení celé posádky, ovšem s výjimkou vokalisty Anderse Fridéna, jehož výkon byl vpravdě napováženou. Z jeho strany se jednalo čistě o odfláknutou práci, většinu hlasově náročnějších partií šidil jak to šlo, nemluvě o klackovitých hláškách směrem k publiku. Jako kdybychom toho kázaní neměli dost od amerických skupin. Závěrem ještě dodávám, že IN FLAMES jakožto jediná kapela z pro mě neznámých důvodů, ignorovala časový harmonogram a na scénu nakráčela s patnáctiminutovým zpožděním. Fakt si nechci nic myslet o hvězdných manýrech…

Naopak finští AMORPHIS se ke svému setu postavili čistě džentlmenským způsobem a s neuvěřitelnou lehkostí představili sérii skladeb z aktuální desky „Circle“, přičemž nechyběla ani výrazná stopa do minulosti, tj. až k albu „Tales From The Thousand Lakes“. Vokalista Tomi se tradičně představil s tradičním mikrofonovým „větrákem“, a protože mu jeho dlouhé dredy opět o něco více povyrostly, bylo i na co se dívat. Když ty svoje lana roztočil do pohybu, na tři metry kolem se nikdo nemohl plést. AMORPHIS však nezůstali nic dlužni ani svému instrumentálnímu výkonu a předně závěr jejich programu byl naprosto ztrhující! Pro mě osobně další vrchol pátečního programu.

Další lákadlo na sebe ovšem nenechalo dlouho čekat. Netuším, kterak to ti pánové z CARCASS dělají, ale hodiny death metalu by rozhodně mohli vyučovat. Jakožto posluchač jsem na jejich nástup nebyl nadržen jako někteří věrní fans, přece jen už mě jejich staré skladby tolik nepřitahují, byť třeba album „Heartwork“ si vždycky rád poslechnu. Další mé přiznání spočívá v tom, že celý set už jsem opravdu nebyl schopen dát, a to i napříč kvalitní porci deathmetalových žiletek. CARCASS bude zřejmě vždy a všude záruka té nejvyšší hudební kvality – viz. nové album „Surgical Steel“.

V důsledku hlavní nálože, jež se odehrávala na hlavních scénách, propásl jsem set electro drtičů ATARI TEENAGE RIOT, jejich set jsem však už viděl na jednom z ročníků polské Castle party. V klubovém prostředí Obscura stage to muselo být věru peklo, byť sám raději dávám přednost počinům vrchního konstruktéra, zvaného Alec Empire. Nicméně precizní zvukové orgie připravili pro fajnšmekry i náladotvorní post-metalisté FIVE SECONDS TO LEAVE, kteří sice pouze ve třech, ovšem i tak náležitě hutně představili svou poslední tvorbu postavenou na ryze instrumentálních základech. Místo slov tak musel dát posluchač zavděk stylové videoprojekci, sice prosté, leč náležitě souvstažné vůči jednotlivým hudebním konstrukcím v rámci konkrétních skladeb. Po FDK další precizní post-metalový dýchánek s nálepkou CZ!

Vrcholem noci se v obdobném žánrovém křovisku měla stát švédská hydra CULT OF LUNA, však se na ni v důsledku časového skluzu fans načekali. Přiznávám se, že tou dobou jsem byl už tolik utahán, že jsem nakonec stihl pouhé dvě skladby, jež mě přesvědčily o tom, že tahle parta je zkrátka precizně seštolovaným strojem. Zarytí fans se museli vznášet v oblacích a dost možná, že tam ještě někteří jsou právě teď…

10.8. 2013 – SOBOTA
Po decentním deštíčku, přivítala sobota metalové osazenstvo nepříjemnějším možným počasím. Vedro zapadlo kamsi do pekel a za deštivým pátkem se taktéž zabouchla vrata. Do ideálního rána tak vlétli silou tankovou tuzemští grindeři GUTALAX, které přišlo podpořit velké množství fanoušků, a to bylo sotva poledne. Enkláva fans si pak nenechala ujít koncertní počin legendy MASTER, festivalové „náhražky“, no Paul a spol. zřejmě nelitovali, jelikož tolik old schoolařů a jednom místě, to se hned tak nevidí.

Němečtí HC dealeři CRUSHING CASPARS následně předvedli prachsprostou rutinu s křečí, nic moc výstavního. Naopak WAR FROM HARLOTS MOUTH jsou hodně postižení math corem, show naprosto vybroušená a precizní, zvuk maximálně brutální, ovšem přece tomu něco chybí. Ono pečlivé nastudování toho, co hrají někteří slavnější, může sice vést k obecnému uznání, ale mnohem více fanoušků dá stejně přednost originálu.

A do třetice Německo a znovu krkolomný název (jednoduché evidentně došly). WE BUTTER THE BREAD WITH BUTTER produkuji zajímavou fúzi germánské electro-gotiky v kombinaci s metalcorem a i přesto, že jsem sledoval jejich set až v úplném závěru, nakonec jsem byl nucen nastražit uši. Pokud mě na letošním Brutalu měla zaujmout nějaká kapela, kterou jsem doposud nikdy neslyšel, jsou to právě tito šílenci! Album „Goldkinder“ mám v současné době v přehrávači hodně často a doteď je mi líto, že jsem vytoupení těchto „otevřených hlav“ neshlídl celé.

Z norských VREID se naopak stávají staří známí, jejich pravidelná kadence alb se pro fanoušky takřka jistota a byť nepatřím k úplným milovníkům dvou posledních počinů, tak je vidět, že kapela rozhodně patří k tomu zajímavějšímu, co je v v blackmetalovém Norsku ke slyšení. Základ vystoupení pochopitelně tvořily skladby z aktuální novinky „Welcome Farewell“ a k mé radosti došlo i na ukázky z mé oblíbené desky „Milorg“. V závěru nemohla chybět ani osvědčený blac’n rollovka „Pitch Black“. VREID = jistota. Žádná senzace, nicméně ke zklamání daleko. Fajn poslech.

SYLOSIS a další metalcore řádění, nyní ovšem s trochou tradičních metalových prvků. Kapela na mě působila vpravdě sehraným dojmem, ale bez škrcení, příliš mě jejich hudba neoslovila. S ROTTEN SOUND však za okamžik dorazila nefalšovaná grindcoreová navštívenka z nejtvrdšího hudebního zákoníku. Tj. neměnný a řádně navztekaný „status quo“ stav bez odchylek, ovšem se stále konstantní kvalitou. A přesně totéž lze konstatovat o irských PRIMORDIAL, zabořených do ranku paganmetalového. Kdo jejich hudbu zbožňuje, určitě si jejich set nenechal ujít. Pro mě osobně dobrá kulisa k vychlazenému drinku.

Švédští VOMITORY…je mi to líto, ale už poněkolikáté prostě NE! Sorry, všem ortodox fanouškům, ale tohle je prostě léty neměnný kolovrátek. Svá nejlepší léta mají za sebou i kultovní BIOHAZARD, ovšem v koncertním provedení jejich tradiční hardcoeová masáž pochopitelně stále funguje. Po odchodu Evana Seifelda, dlouholeté ústřední postavy kapely, jsem měl sice pochyby o smysluplnosti dalšího fungování, ovšem zbytku osazenstva se podařilo najít patřičnou náhradu, dá se říci staronovou, protože současný basák i zpěvák Scott Roberts se v kapele mihl už v předcházejících obdobích. Nicméně největší pozornost na sebe pochopitelně strhávali dva staří matadoři, Billy Graziadei a Bobby Hambel. Prvně jmenovaný hecoval partu skákačů hned od prvních chvil a v závěrečné fázi koncertu neodolala ani on sám. Kytaristu tak unášel nadšený dav a pokud si dobře pamatuji, tak tohle Brutal Assault ještě nezažil. Pochvalu každopádně zaslouží i ochranka pod pódiem, které bylo zřejmě patřičně vysvětleno, co se bude odehrávat. Na tomto místě musím ocenit jednoho z předáků ochranky, jež si povšiml, že jednomu ze skokanů vypadl telefon. Tenhle člověk pak na nic nečekal, přehoupl se do rozvášněného kotle a skokanovi telefon vrátil. Cizinec pak na oplátku stokrát děkoval české poctivosti! To se jen tak často nestává, BRAVO! Totéž slovo však patří i samotným BIOHAZARD, přičemž nadšení z koncertu bylo zjevné i z přístupu právě Bobbyho Hambela, který po poslední skladbě nezmizel v zákulisí, ale rozběhl se k nadšeným fans a dlouho se s nimi fotil. Je jen škoda, že zbytečně utrousil několik poznámek na adresu promotéru festu, alespoň tedy mmě osobně to přišlo hloupé. Každý kapela má zkrátka stanovený čas a je nutno brát také ohledy na posluchače jiných žánrů. Ale když je člověk v ráži, však to znáte…

LEPROUS+IHSAHN, další skvost pro metalové posluchače. Jak asi každý počítal, nejprve se do technických fines pustili „samotní“ LEPROUS se svými skladbami a až po jejich odehrání se na scéně objevil „velký mistr a čaroděj“, aby s mladšími kumpány projel vlastní tvorbu křížem krážem. Z celého hudebního zážitku o třech kytarách, mám však jaksi rozpačitý dojem, byť jsme si všechny precizně zahrané songy dosytosti užil. Sám sobě jsem však v závěru musel přiznat, že hudba IHSAHNA je určena spíše k „obývakovému“ poslechu. Ale to je spíše takový můj subjektivní dojem. Ono asi opravdu záleží na tom, co komu v ten daný moment sedne.

A finále? Pro mě monumentální a grandiózní vystoupení švédských CLAWFINGER, kteří rozštípali BA doslova na kusy. Jakože TRIVIUM předtím podali fajn výkon? Jo, všiml jsem si, ale CLAWFINGER? To byla óda na všechny metalové žánry dohromady! Zak Tell a spol. byli vždy hodně živelní, ale na stará kolena se urvali k představení, na které se bude ještě dlouho vzpomínat! Při skladbě „Nothing Going On“ Zak dokonce vylezl až do nejvyššího bodu pódiové konstrukce těsně pod plachtu (při cestě mu spadl mikrofon, ale bleskurychle jednající člen pořadatelské služby vylezl až k němu a mikrofon mu podal) a značnou část songu tam také odzpíval. No, ostatní členové kapely přece jen trochu zkameněli :), protože někteří fans si dokonce vyžádali Zakův skok, což on sám s úsměvem na tváři odmítl. Na své si přišel až při návratu na pevnou zem. Skokanem číslo jedna se však stal basák André Skaug, jež propůjčil svůj nástroj překvapenému klávesistovi Jocke Skogovi a sám se vrhl střemhlav do lidí. To dobou bylo právě pod pódiem hotové peklo a o to více nažhavení CLAWFINGER ještě více přidávali na tempu a agresivitě. Co se týče playlistu, tak ten se skládal především ze skladeb z posledního alba „Life Will Kill You“, ovšem vydatnou část tvořila i přehlídka osvědčených tracků z debutu „Deaf Dumb Blind“. Je vskutku neuvěřitelné, jak právě tyhle songy znějí po těch dlouhých letech stále čerstvě, kupříkladu takové „Rosegrove“ bych dvacet let rozhodně nehádal. Vrcholným okamžikem večera se pak stala zřejmě nejslavnější píseň „Do What I Say“, jejíž refrén ještě dlouho po odehrání zpívalo rozvášněné publikum a chvíli to vypadalo jako na fotbalovém stadiónu. Vyčerpaná sestava na tohle divadlo absolutně užasle dívala a donekonečna děkovala rozdováděným fanouškům za přízeň. Kdo by si pomyslil, že za pár minut CLAWFINGER oznámí, že se jednalo o vůbec jejich poslední koncertní produkci. Věříte tomu? Parádní podívaná, zvuk jak z alabastru, zkrátka grandiózní finále, po kterém jsme posléze zamířili domů. Nic lepšího už nemohlo přijít 🙂

SLOVO ZÁVĚREM
Pátrám v paměti, soustavně vzpomínám, ale mám pocit, že osmnáctý ročník byl úplně tím nejlepším v dosavadní historii. Pořadatelé konečně vychytali odbavovací systém, takže vstup do areálu probíhal opravdu pohodlně, a to bez jakéhokoliv čekání.

Tradičním tématem na všech možných festivalech je zvuk a i po této stránce vše sedlo takřka dokonale, alespoň tedy co se týče „velkých jmen“. Prakticky všichni festivaloví lídři se představili jako velké metalové ikony, kterým tento statut právem přísluší.

Organizátoři slibovali bohatý metal market a svému slibu skutečně dostáli. Oproti minulému roku to byl opět nějaký ten krok vpřed a totéž se týká výběru pochutin s výjimkou tradičně slabého Budvaru. Když bylo vedro a pivo bylo řádně studené, šlo to pít, ale postupně se mi čím dál víc šklebila ústa. Ale přiznávám, nejsem pivař, takže třeba mi tohle někdo vymluví.

Více už mě nenapadá…myslím, že letos se BA opravdu vyvedl! Další fotky najdete FB profilu R.U.M. zinu (viz. banner).

ALL


 

6 thoughts on “BRUTAL ASSAULT – 7.-10.8. 2013, Pevnost Josefov, Jaroměř

  1. Konečně někdo pochválil MISANTHROPE :-):-) fajn reportík…

  2. Tak dnes Clawfinger oficialne oznamili konec 🙁

  3. Glorior Belli nejsou italove, ale francouzi. To jen tak pro poradek 🙂

  4. Hrozný… Kapely jako Devildriver, Whitechapel, Hatebreed nebo Behemoth chybí.. hrozný, hrozný, hrozný…

  5. Pevecky vykon Burtona bych rozhodne neoznacil za katastrofalni. Ano prvni tri songy byly v cistych vokalech falesne, ale pak uz to byla parada. Ma s tim proste problemy, bohuzel, musime to brat jak to je. Rozhodne bych ho kvuli tomu nezatracoval.

  6. Hello, díky za komenty, pokusím se odpovědět:
    To Krusty: Díky! Misanthrope byli opravdu příjemní!

    To Evil: No opravdu velká škoda. Clawfinger rozhodně mají (tedy měli) světu stále co nabídnout…vskutku velká legenda, která by neměla být zapomenuta!

    To Marvin: šotek Glorior Belli, jasně 🙂 díky…opraveno!

    To Koprda:nevím, kolik jsi viděl na BA kapel, ale věř mi, že vidět všechno fakt nejde, nehledě na kompetentní hodnocení. Jo, větší weby si ty kapely dokáží rozdělit, což u mě dost dobře nejde…přesto všechno mám pocit, že jsem toho viděl docela dost. Hold o těch kapelách, které jsi zde nenašel, si budeš muset přečíst jinde 🙂

    PatriS: Bell mě zklamal a vlastně mě zklamala celá kapela, která prostě hraje už jen z povinnosti. Nicméně o zatracování FF ani Bella nemůže být ani řeč. Je to kapela, která dala světu neskutečný desky, originální… jen škoda, že už to není jako dřív. Ale jestli jsi to cítil jinak, jenom dobře…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *