„Tak jsme se vrátili!“ To byla první věta, která se mi honila hlavou, když naše kára protnula hranice mezi Polskem a Českou republikou. Najednou jako kdybych nechápal, co všechno jsme viděli a prožili. Když se však podívám do mého modrého deníčku, případně na dvě zaplněné karty v digitálním foťáku, tak zjistím, že se mi tohle všechno nezdálo. Pokud vás to tedy zajímá, můžete si nyní přečíst mou osobní cestovatelskou zpověď po pobaltských republikách. Naše čtyřčlenná posádka (Tom, Pajda, Kačka a má maličkost) se řítila vstříc nevídaným okamžikům. Rozepsal jsem je den po dni tak, aby mi žádný sebemenší zážitek neutekl…

28.červenec 2005 (čtvrtek)
Tento den měl být naplněn radostí a nadšením z odjezdu. Žel se tak nestalo. Den předtím zemřela jedna z našich studentek (z pochopitelných důvodů nebudu jmenovat). Tato zpráva nás natolik šokovala, že jsme s Tomem ještě v hluboké noci vytvořili na netu její upomínku. Alespoň trošičku se nám ulevilo, i když lítost nad tím vším ze mě ještě do teď nevyprchala…

29.červenec 2005 (pátek)
Okamžik pravdy nastal! Už nebylo cesty zpět a všechny rady našich blízkých, abychom nikam nejezdili, se rozplynuly jako pára nad hrncem. Do Tomova Volva (foto 1/1) jsme naházeli všechno potřebné (i nepotřebné) a vyrazili do kladenského centra k poslednímu nákupu. Je vedro na umření. Namáčím si svou čepici a narážím si ji na hlavu. Už se nemůžu dočkat severského chladu! Konečně jsme tedy vyrazili a domov se nám před zraky začal vzdalovat a vzdalovat, až se ztratil úplně. Tahle hrozná štreka byla rozdělena na dva řídící tábory. První jsem tvořil já a moje jízda plyn-brzda, a tu druhou kaskadérská Tomova akcelerace zn. plyn-plyn. Když se přiznám, že v ničem jiném než ve Škodovce jsem neřídil, radši jsem se na našich krkolomných silnicích nepouštěl do žádných bláznivostí.

První směr byl vytyčen naprosto neotřesitelně. Na hraniční přechod do Harrachova jsme se neskutečně nadřeli. Maximální vedro, rozkopané silnice, semafory… hotové peklo! Zavděk dáváme jedné venkovní restauraci a opět si namáčíme hlavy co to jde. Na hranicích s Polskem vcelku žádný problém. Také silnice u našich sousedů jsou na dost dobré úrovni a tak brzy projíždíme Jelenou Gorou, ale také městečkem Bolków (foto 1/2), kde se právě schyluje k zahájení dalšího ročníku CASTLE PARTY. Mé priority však tentokrát sahaly do jiných sfér. V nesnesitelném horku dorážíme až do města Wroclaw. Úplně první co hledáme je nějaká hospůdka, kde bychom se mohli občerstvit. To se nám nakonec i daří. Nakonec padne i nějaká ta místní lahůdka. Slečna nám polskou nabídku překládala do angličtiny a až poté zjistila, že některé slovní termíny přeložit prostě nelze. Každopádně risk je zisk. Následující prohlídka města je už o něco pohodlnější. Sluníčko už nemá takovou sílu. Wroclaw je velké město, atmosférou připomínající třeba náš Děčín. Že by tu ale bylo nějak zvlášť čisto, to se říct nedá. Staré budovy házejí na město velice smutný stín. Abych byl upřímný, příliš se mi tu nelíbilo.

Vrcholem dne je shánění místa na přespání. Z hluboké tmy zastavujeme u jakéhosi pole někde za benzínkou. Stany ani nestavíme, protože to nemá cenu. Je šílené dusno a vlhkost vzduchu by se dala krájet. Vůbec nemůžu usnout. V dálce pozoruji, že v mracích se perou blesky. Kačko, to vážně nebyly světla diskotéky :-).

30.červenec 2005 (sobota)
Probuzení bylo zajímavé v tom, že si konečně člověk mohl prohlédnout, kde vlastně leží. Suchá bouřka zmizela v nedohlednu a opět začalo pálit sluníčko. Snídáme na jednom odpočívadle za wroclawskou benzínkou a je nám jasné, že dnes se budeme v autě škvařit. Naše cesta pokračuje vstříc hlavnímu polskému městu. Překvapilo mě, že ve Varšavě nebyl vůbec problém s parkováním. O dopravních zácpách se rovněž hovořit nedá.

Přiznávám se, že na tohle město jsem byl opravdu zvědav. V průběhu druhé světového války ho Němci prakticky srovnali se zemí a tak mě velmi zajímalo, kolik starobylých budov tu ještě zbylo. Nějaké se našly, ovšem ani Varšava mě svou americko-polskou architekturou vůbec nechytla (foto 1/4). Všechno je tak zmatkovitě uspořádané. Tak např.věže historických budov jsou zcela zakryté na úkor nějakého rozestavěného hotelu, další stavby nejsou vidět skoro vůbec! Kdo tohle vymýšlí? Díky za každého českého památkáře! Tohle vypadá otřesně! Opravdu jsem nemohl uvěřit tomu, co na vlastní oči vidím. S čistotou města je na tom Varšava stejně jako Wroclaw. Všude nějaká stoka… Oběd si dáváme v mexické restauraci a má to skutečně říz. Osobně jsem si maximálně pošmáknul! Kolem šesté hodiny večerní to ve Varšavě balíme a pokračujeme v cestě dál na sever. Tentokráte se chceme řádně vyspat a proto nenecháváme nic náhodě.Stany stavíme v blízkosti jakéhosi rybníka. Místní domorodci si nás očima poměřují a je nám jasné, že nikdy nic podobného neviděli :-). U benzínky si nás dokonce někteří pletou s Jugoslávci… nicméně krátké koupání přišlo vhod. Večer ještě sedíme u stanů, popíjíme polská pivka a klábosíme. Pak už brou noc…

31.červenec 2005 (neděle)
Probuzení bylo nemilé. Kolem našich stanů to roztočila bouřka a také několik kapek deště padlo. Když všechno ustalo, vyšlo opět slunce. Pařák zvítězil. Nemilosrdně balíme a řítíme se dál a dál na sever. Polská krajina není příliš pestrá. Většinou samá rovinka, pole s obilninami atd.. Ovšem se však ještě zmíním v dalších dnech na zpáteční cestě. Teď nás však čekalo jiné dobrodružství. Poslední polská zastávka se jmenuje Suwalki! Asi to nejkrásnější, co jsme v Polsku viděli. Město leží asi tak třicet kilometrů od hranic s Litvou a vůbec nepřipomíná nic z ostatních tuzemských míst. Všude vládne naprostá pohoda. Ostatní polská města připomínají rozsypané krabice Lega. Tohle je však jiná káva. Zde už je cítit jakési baltské opojení. Suwalki můžete bez problémů projet křížem krážem a dívat se na tu velkou spoustu krámečků, restaurací a barů.

Právě v jedné skvělé restauraci jsme skončili a ještě teď se mi zbíhají sliny nad delikatesní pizzou! Suwalki opouštíme s plnými žaludky a naše červené autíčko směřuje vstříc k dalšímu dobrodružství! Na polsko-litevských hranicích sice probíhá menší hemžení aut, ale žádné komplikace nejsou. Vítá nás Litva! Registrujeme první nápisy v hatmatilce a těšíme se, co nás čeká dál. Jelikož se už pomalu stmívá, zastavujeme v prvním větším městě, nazývajícím se Marijampolé. Po polské kultuře, zvycích a nekonečném očumování ani památky. Usměvaví lidé si nás prohlížejí a potutelně se usmívají naší legrační řeči. Asi netuší, že my máme podobnou zábavu. Vůbec celý večer je velmi podařený. Ve venkovní restauraci si objednáváme první litevská pivka a já jdu ve své zvídavosti ještě dál a dávám si místní limonádu Kvass. Kačenka se nechala také zlákat.

Po chvíli však lomí rukama! Nápoj se blýskal okrovou barvou a byl plný jakýchsi kuliček, připomínající rybíz nebo angrešt. Chuťově to nebylo až tak strašné (Kačka je jiného názoru), problém byl však v tom, že nápoj šíleně zapáchal! To byla fakt síla! Ale jako zkušenost OK. Člověk se s místní kulturou musí nějakým způsobem sžít. To bychom rovnou mohli sedět doma na zadku. Restauraci opouštíme s prvními dojmy. Následuje opět hledání místa pro přespání. Projíždíme litevskými vesničkami. Všude baráčky, obklopené křovinami a stromky. Tma je jak v pytli, jen z některých domků lze zahlédnout světlo. Najednou na naše auto zaútočí rozzuřený pes a je jen štěstí, že se nikdo z nás dopředu nevydal na obhlídku terénu. Zuřivec se vůbec nebojí a náš povoz bere útokem. Zjevně se s ním chce dát do křížku. Najednou pozorujeme, že těch psů je tady mnohem víc! Skoro to vypadá tak, že tito hlídači stráží vesnici a její noční klid. Nakonec bereme za vděk jakési políčko, které dle mého soudu leží ladem. Z posledních sil stavíme stany a uleháváme, doufaje, že psi jsou daleko…

1.srpen 2005 (pondělí)

Domnívat se, že v Litvě bude chladněji je jedna věc, a dnešní ráno věc druhá. Sluníčko pálí podobně jako u nás. Jen hmyz je o něco dotěrnější. Příroda je však nádherná. Rozhlížím se kolem a vidím zemědělce, kterak časně ráno obdělávají svá políčka. Sem tam projede nějaké to auto (převládají staré západní škopky), případně traktory vlastní výroby. Všichni si nás prohlíží, ale nikomu viditelně nepřekážíme. Svůj zrak směřuji rovněž na čápa, kroužícího nad našimi hlavami. Škoda, že jsem neulovil nějakou schopnou fotku. Po kratičké přírodní snídani se vydáváme směrem na Kaunas. Cesta je úplně bezproblémová. Klábosíme, posloucháme hudbu a také polemizujeme nad změnou času o hodinu dopředu. A rázem máme odpoledne :-). Nedaleko Kaunasu se nám stává první karambol.

Tom to s rychlostí na silnici malinko přehnal a toho ihned využila litevská polici. 50Euro bylo ještě usmlouvaných! Policisté jsou ve všech pobaltských republikách naprosto nekompromisní. Auta měřící rychlost potkáte téměř na každém kroku. Nejvyšší povolená jízda na klasických silnicích je 90km/h (na dálnici potom 110km/h). Proto si i vy ostatní dávejte sakra pozor, pokud sem hodláte vyrazit! Konečně dorážíme do Kaunasu! Město je to opravdu krásné (foto 2/4)! Jakoby se tu v jeden okamžik střetla litevská kultura s tou starou sovětskou. Přitom ta ruská už pomalu odeznívá. Pokud máte rádi památky, tak si rozhodně přijdete na své. Rovněž jakási hlavní třída je naprosto super! Skvěle se tu nakupuje! Ceny nejsou vůbec vysoké a v přepočtu na naše koruny se tu opravdu nakupovat vyplácí. Např. litr benzínu zde vyjde zhruba na 25,-Kč. Ale zpět do Kaunasu!Holky zpozorovaly, že i místní lidé chodí trošičku jinak oblečení, než my. Prostě jiná země, jiný mrav. Totéž se týká i návštěv restaurací, případně hospod. Vstoupíte dovnitř jakoby nic. Nikoho nezdravíte, nikdo nezdraví vás. Obsluha na vás sotva promluví. Starší lidé mluví litevsky i rusky. Mladí pouze litevsky, někteří i trošku anglicky. Kaunas jsme si dostatečně prošli! S Tomem fotíme co to jde. Poslední zastávkou je venkovní kavárna. Pozorujeme, kterak kolem jezdí auta, ale také trolejbusy. Nakupujeme zásoby vody (je stále velké horko) a opouštíme Kaunas. Vydáváme se směrem k litevskému pobřeží. Naším cílem je Klaipeda. Přichází zatím nejkrásnější část cestování. Po pobřeží si to šineme stále dál a dál. Příroda se nedá slovy popsat! Nádhera! Čím více se blížíme k moři, tím více fouká vítr. Tolik osvěžující vítr v tom šíleném parnu.

Také nebe je modré, ale nikoliv prázdné. Je plné nafouklých mraků. Občas mám pocit, že na nás obloha musí spadnout. Až tak je nízko! Musím se do těch mraků stále dívat a přitom dávat pozor na řízení. Něco podobného jsem ještě neviděl! Postupem času se však nebe zatahuje, sluníčko zachází a už takové teplo není. Dorážíme do Klaipedy a cítíme, že tady je přece jen o malinko chladněji. Především vítr od moře je chladný. Pajda s Kačkou ústy drkotají, ale já jsem rád, že jsme se konečně vymotali z toho šíleného horka. Také město Klaipeda se mi zásadně vrylo do paměti. Především neskonale krásným náměstíčkem, které jakoby vypadlo z oka nějaké pohádky. Opět je co fotit. Poté se přesouváme na kafíčko do jedné místní restaurace. Na kytaru tu hraje jedna velice šikovná umělkyně. Tak např.vystřihla „Under The Bridge“ od RED HOT CHILLI PEPPERS s opravdu velkou bravurou! Lidé baští a u toho poslouchají. Vždycky když dohraje jednu skladbu, odloží příbory či sklenky a zatleskají. Půvabnou zpěvačku jsem si dokonce i vyfotil. Vůbec j to nebylo nepříjemné :-). Venku se už pomalu stmívá, ale kdyby jenom to! Stahují se mraky jako hrady! Spát se nám však ještě nechce a proto navštěvujeme jakýsi jazz-námořnický klub. Zpočátku je poloprázdný, ale postupem času tu je doslova narváno. Není divu. Chystá se nějaká jazzová kapela a většina sem dorazila především kvůli živé hudbě a pivu. Naše čtyřka si dává rovnou večeři, což byla možná chyba (i když jídlo bylo opět skvělé). Litevská obsluha se opět projevila. Na jídlo jsme čekali asi dvě hodiny a na jedno pivo… no, u nás by se tohle stát nemohlo. Vůbec si nedokážu představit, že by mi třeba „Na Františku“ přinesli za hodinu jedno pivo a ještě chodili kolem mé prázdné sklenice a vůbec se jí nevšimli. Litevci jsou jinak OK, ale na jejich zvyky si Čech těžko zvyká. Po nekonečném vysedávání v jazz klubu platíme a vydáváme se hledat opět místo pro postavení stanů. Tentokráte jsme chtěli všechno stihnout za světla, jenže nám nebylo přáno z již výše uvedených důvodů. Tma jak v pytli, obloha doslova ve znamení apokalypsy, o větru nemluvě.

Přijíždíme k pobřeží kolem mohutné továrny, která je spojena s přístavem. Vítr ještě zesílil. Co vítr, vichr!!! Bouřka je na spadnutí. Kolem továrny vede úzká ulička a… moře! Ale ten pohled (foto 3/3)! Vlny jak stodoly a samotné nebe se doslova slilo s vodní hladinou! Rázem jsem si vzpomněl na filmy o námořnících, kteří plují rozbouřeným oceánem. Teď to bylo všechno skutečností! Stál jsem a jen zíral! Tom s Pajdou začali stavět stan, já s Kačkou také, ale nakonec jsme to vzdali. Vítr byl šílený, těžko bychom se vyspali. To už ani nemluvím o bouřce a brutálnímu dešti (ten se nakonec až v tak drsné míře nekonal). Proto jsme s Kačkou nocovali v autě a bylo to OK. Ještě jsme se šli nakrátko projít k moři… a poté už začala pravá mořská bouřka! Ale přežili jsme to…

2.srpen 2005 (úterý)
Nevím jak Tomáš s Pajdou, ale já s Kačkou jsme se v autě vyspali nad očekávání dobře. Pokud byla noc krušná, tak ráno bylo nádherné. Modré nebe, teplo a moře! Vysoké vlny neustaly a i přes chladnější vítr se vrháme do jejich spárů! Paráda! Blbneme a skáčeme! Jsme tu absolutně sami. Jen v dálce je vidět několik lidiček. Jinak nikdo. Velice se mi zamlouvá ten klid. Vůbec se to nedá srovnávat s těmi přeplněnými plážemi, kde leží hlava na hlavě. Navíc Baltské moře je krásně čisté. První z nezapomenutelných zážitků je na světě. Stále si však nemůžu zvyknout na časový posun. Rázem je popoledni a je čas na oběd. Vracíme se do města na oběd. Opět ochutnávám místní pití. Tentokráte minerálku nazývající se VYTAUTAS . No, FUJ! Chutná to jako voda z moře! Kdo má chuť, nechť píše na info@bistonomu.lt. Vincentka hadr! Ani jídlo jsem však nezvolil dobře. Na obrázku vypadala žlutá čočka jako kukuřice. No, experiment… především vepřové ušní chrupavky byl krok do neznáma :-). Tom si dal zase nějakou růžovou polévku. Chutnalo mu to, ale já když to viděl… příště už se normálně najíme, slibuji si! Odpoledne je ještě čas na další prohlídku Klaipedy. Navštěvuji také místní CD-shop. Nic zvláštního jsem tu nenašel. Nechal jsem tu alespoň několik českých metal letáků a PAYA. Prodavač byl z toho trochu mimo, ale když viděl krásné obálky, nebylo co řešit. V pozdním odpoledni pokračuje naše cesta po pobřeží. Opět bych musel použít slovo nádhera!

Pomalu si to šineme k lotyšských hranicím a jsme plni očekávání! Brzy se vynoří hraniční přechod! Nikde ani živáčka. Jen v dáli se objevuje postava vysokého celníka v uniformě (jako z ruského válečného filmu). Ukazuje nám místo, kde máme zastavit a bere si pasy. Ptá se, kam jedeme. Očekával jsem problémy, ale celník se dotazoval jen proto, aby nám mohl věnovat kompletního průvodce Lotyšskem! A že se nám moc hodil! Pak už jen popřál hodně štěstí a náš koráb mohl vplout do další pobaltské republiky. Hned od prvních chvil bylo patrné, že se nacházíme někde jinde. Kvalita silnic se zhoršila a naše posádka byla v očekávání, co uvidíme dál. Aby jste rozuměli, v Lotyšsku je kvalitní pouze jedna, možná dvě hlavní silnice, případně kousek dálnice. Ostatní vedlejší cesty jsou posety štěrkem, takže auta s nízkým podvozkem (náš případ) se tu příliš nechytají (foto 4/1). Když ale nad tím tak přemýšlím, místní obyvatelé větší komfort stejně nepotřebují. Klasické obce tu příliš nenajdete. To už musí být, aby více domků stálo pohromadě. Baráčky jsou totiž podobně jako v Litvě rozesety ve větších vzdálenostech. Vznikají tak spíše pojmenované oblasti, než obce. Pokud v Litvě převládaly pastviny, pole a louky, tak Lotyšsko už je v tomto ohledu bohatší. Přibylo hustých lesů, tůní, bažin a neprobádaných končin. Tu a tam se objeví chaloupka s hospodářstvím. Opět jsem si vybavil klasické ruské pohádky, které mi předčítala babička, když jsem byl malý.

Na večer dorážíme do prvního lotyšského města, jmenující se LIEPAJA. V blízkosti města se nacházejí staré vojenské bunkry (foto 4/3). Samozřejmě jsme to šli prozkoumat. Všude kolem rostou keře a menší stromky a také tu mají řeku. Všímám si, že je nádherně čistá. Pak už nutně potřebujeme vyměnit peníze a tak navštěvujeme místní hypermarket, kde kupodivu nalézáme i směnárnu. Přichází první úsměvný šok! Viděli jste někdy lotyšské peníze? Hrůza! Nazvu to ledabyle: zmenšené platidlo! Malá ukázka cen: cola 0,69,-, pivo 0,75,-, sýr 0,45,- atd.. A těch drobáků, ve kterých se nikdo nevyzná? Děláme si z toho legraci a přepočítáváme, kolik korunek asi Lotyši dostávají při průměrné mzdě. Došli jsem cca k číslu 180,-. Na druhou stranu se tu českému spotřebiteli vyplatí nakupovat, což jsme ihned pochopili a nikterak jsme se neomezovali. Ale jak často nakupují Češi v Lotyšsku? Prodavačka nerozuměla lautr nic! Navíc z nás byla úplně vyděšená. Možná se i bála? Po nákupu se vydáváme hledat kemp (první ne-dobrodružné spaní), zakreslený v průvodci. Vše klaplo, ale o nějakém tábořišti však nemůže být ani řeč. Prostě domeček ze zahradou a možností postavit si stan. S majitelem domku se ihned bez problémů domlouváme a hned dopředu předesílám, že to byl na dlouhou dobu jediný Lotyš, který se s námi normálně a v klidu bavil. Stavíme stany, dáváme si večeři a ještě v podvečer (tedy ono už bylo cca deset hodin zdejšího času) se vydáváme k moři. Cesta vede přes tmavý les, písečná křoviska a vlhké bažinky. Rázem se ocitáme u moře! Nikde ani živáčka! Jen šumění vln a kvílení racků. V dálce zapadá slunce a vítr hladí nánosy písku, ze kterých vykukují malé rostlinky či keříky. Můj mozek vykouzlil další fantazii. Vzpomínáte si na český film „Cesta do pravěku“, kterak parta kluků v závěru stojí před širým mořem? Tak takhle nějak jsem si připadal a přesně podobně vypadal i tento večer. Po západu slunce se vydáváme zpět k naším stanům. Baštíme a popíjíme a bráníme se náletu komárů, a taky jednoho maxi-sarančete a dalšího hmyzu. Stříkáme se repelenty, zapalujeme cigarety a bojujeme s hmyzem o 106. A docela se nám to i povedlo! V noci se ještě s Kačkou vydáváme do nedaleké benzínky a kupujeme nějaké to pití (vůbec si ale nepředstavujte benzínku podobné té naší, možná si ještě vzpomenete, jak vypadaly naše totalitní, tak to je přesně ono). Paní prodavačka je ze mě opět „lotyšsky“ vyděšená. Naštěstí pochopila, co cizinec chce a přes okénko mi celý nákup podala! A světe div se! Promluvila! Naučil jsem ji říct „ou kej“ a ještě se i trochu usmála! Vracíme se zpět a zjišťujeme, že Tomovi i Pajdě se už chce spát. Popíjíme tedy s Kačkou. Je nádherná noc…

3.srpen 2005 (středa)
Probouzíme se opět do teplého dne. Opakujeme večerní cestu lesem a vracíme se na pláž. Omšelá fráze… nikde nikdo. Moře je o něco chladnější, ale zase nefouká tak silný vítr jako v Litvě. Ani vlny nejsou tak obrovské. Trávíme tu celé dopoledne. Naše další kroky vedou zpět ke stanům. Balíme věci a platíme za přespání. Pan domácí však není doma a tak drobáky necháváme jeho maličké dcerušce, mající se svou kamarádkou disko mejdan. Nerozumí nám chudinka ani slovo, ale penízky si od nás s úsměvem bere. Naše žaludky jsou však prázdné a razíme do města. V obrovské pizzerii jsem si všichni čtyři pochutnali a navrch jsme si ještě objednali koktejl. Sympatická servírka se na nás usmívala, ale opět byla z čehosi nervózní. Po obědě už je čas opustit město. Ale kudy? Mimo pizzerie a krásné přírody je Lieapaja absolutně hnusné město. Dost se tu podepsala sovětská výstavbová kultura. Město tvoří vlastně jen paneláky v mizerném stavu a ztrouchnivělé domky. Jediné, co bylo hezky udržováno, je místní hřbitov. Mám pocit, že právě tohle město se ještě neprobudilo z područí SSSR. Nás však tohle ani tak moc netlačí. Spíše se nemůžeme vymotat správným směrem na Rigu. Zastavujeme u jedné autobusové zastávky. Vystupuji z auta s mapou a stará paní se dává téměř na útěk. Poté nás posílá úplně někam do hajzlu. Radši nás odbyla nějakým směrem, než by nám poradila. Ptám se tedy dál. Tři chlapíci, dva mluví lotyšsky, jeden rusky. Anglicky nerozumí nic, česky už vůbec ne. Volám Toma, který se rusky domluví.

Nakonec nám trochu pomohli, ale stejně nic moc. Viditelně totiž měli problémy se domluvit sami navzájem. Někteří rusky mluvící lidé sice vždycky žili v Lotyšsku, ale po pádu železné opony se rázem dostali na velice tenký let. Všechno ruské je odmítáno. Rusové, kteří zde žijí, nemají např.vůbec volební právo. Historie se tu hold velmi tvrdě podepsala. Mladí lidé mluví výhradně lotyšsky. Rusky se domluvíte pouze se starými lidmi. Podobná situace je i v Estonsku, ale to bych předbíhal. Každopádně je to paradox! Dokážete si představit, že by jste se neuměli domluvit ve vlastní zemi? Šílené! Ve zmatcích opouštíme Liepaju a přece jen nacházíme správný směr. Čas ale rychle utíká a tak v naší brožuře hledám místo, kde bychom na noc mohli složit hlavy. Ve směru na Rigu leží městečko Saltus a cca osm kilometrů od něho se nachází jezero Ciecéves, u kterého jsme chtěli rozvinout náš tábor. Vydáváme se čistou pustinou, přes štěrkové silnice, do lůna divoké přírody. Tady opravdu chcípnul pes, říkáme si. V mapě bylo zakresleno jakési místo pro stanování. Ale v takové divočině? Ano! Jak se les zavřel, tak se také otevřel. Uvnitř nacházíme překrásný areál, který je plný Rusů. Mají zde nějaký zvláštní program. Zpívají své lidovky, tleskají, chlastají… no, pro nás je to legrace. Ještě dědeček Mrazíček by mohl přijít a nechybí tu už vůbec nic. Hned v blízkosti areálu je jezero a také další chatičky s prostorem pro postavení stanů. Rusky mluvící děda pod vlivem vodky vše povoluje s tím, že za kus trávy zaplatíme až zítra a že je všechno OK. Rusové stále řvou a proto se pustinou opět vypravujeme do nedalekého Saltusu. Po kratší procházce nakupujeme v místním marketu (opět z nás byli vyděšení) a hledáme restauraci, neboť nám už hodně kručí v žaludcích. Hledání se pěkně protáhlo, ale nakonec se nám přece povedlo najít kvalitní podnik. Kačka si chtěla dát smažák, ale vrchní vůbec nevěděl, o co jde. Vzdali jsme to a objednali si opět něco místního. Tentokrát jsme neprohloupili. Obsluha byla lepší než v Litvě. Pohoda. Po večeři se opět vydáváme směrem do hlubin lesů a trošku se obáváme, abychom kemp vůbec někdy našli. Nakonec se nám to povedlo celkem snadno. Ruští opilci stále skotačili, ale už jich nebylo zdaleka tolik. Ostatní buď odjeli a nebo popadali opilostí. Také my si otevíráme vodku a mixujeme ji s džusem. Tom s Pajdou však berou útokem stan a tak se do konzumace pouštím jen já s Kačkou. Na vrch dávám ještě nějaké to lotyšské pivko. Ležíme u ohně a pomalu nám končí další cestovatelský den…

4.srpen 2005 (čtvrtek)
V „ruském“ táboře se probouzíme do nádherného rána. Ivani už tu však nejsou. Jen nějaká německá rodina, která se hned z rána vydává na vodu. To my vstáváme pomalu a dáváme si snídani přímo u vody. Poté opět klasika. Balíme stany a pokračujeme směrem na Rigu. Odpoledne jsme namístě. Riga je vskutku nádherné město! Naprosto moderní a přehledné. Žádná kýčovitost ani shon zde nenajdete. Lidé tu jsou příjemní a ochotní. Navíc nám stále přeje počasí a tak máme možnost si Rigu prohlédnout důkladněji. Tohle město má atmosféru a pokud mám být upřímný, tak bych se sem chtěl ještě někdy podívat. Nakupuji také nějaké suvenýry a dárky domů. Jsem opravdu spokojen. Třešničkou na dortu je super metal shop, kde tedy mají věci! A jak levné! Nakonec však beru céda, která se u nás nedají až tak snadno sehnat.

Tak např.dvě alba lotyšských SKYFORGER. V krámečku nechávám i časáky a prodavač neskrývá svůj údiv. Během mého prohrabování disků se venku začali ženit čerti. Prší jen se leje. Vyzvedávám své tři kolegy v přístřeškové restauraci a razíme směrem k autu. Naštěstí déšť trochu ustává a tak jsme mokří jen v „uvozovkách“. Z Rigy už je to je kousek do Estonska! Náš cíl je na dohled! Vyjíždíme z hlavního města Lotyšska a alespoň já se už nemůžu dočkat dalších zážitků. Opět začalo pršet. Potoky vody tečou po skle našeho fára. Klestíme si cestu k lotyšsko-estonským hranicím. A rázem jsme tu! Na celnici nejsou vůbec žádné problémy a proto můžeme bez skrupulí pokračovat v cestě. Estonsko nás však vítá nemilosrdným deštěm a nám je jasné, že tuto noc se ve stanech nevyspíme. Zastavujeme u prvního kempu a hned po prvních momentech je znát, že jsme malinko někde jinde. Přátelská manželská dvojice se ukazuje velmi sympaticky. Oba mluví skvěle anglicky, neustále se usmívají a vtipkují. Dokonce přiznávají, že už byli jednou v Česku. K dispozici dostáváme krásnou dřevěnou chatku podobnou srubu a návdavkem k tomu ještě košík plný estonských piv. Venku stále brutálně prší. My však už pořádáme kalbičku. Skvěle se bavíme. Jsme nadšeni z toho, že jsme už skutečně tady. Spát jdeme hodně pozdě, ale „why no“???

5.srpen 2005 (pátek)
Zažít estonský déšť a umřít! Když ráno vylézám z chatky, všude je voda. Na obloze se však začíná pozvolna objevovat slunce. Chodím promáčenou trávou a fotím nádherné tůňky a vlastně všechnu tu krásu kolem. Po klasickém ranním balení si to šineme směrem k Parnu, což má být naše další zastávka v Estonsku. První hřeb dne nastal! Parnu je nádherné starobylé město. Důkaz, že už jsme opravdu hodně na severu. Po římsko-katolické kultuře ani památky. Žádné vysoké stavby klanící se bohu. Pouze nízké stavby se silnými zdmi. Začíná mi být jasné, proč si všechny tyto národy snaží zachovat a především chránit svou kulturu. Byly nuceni to dělat po staletí a zůstalo jim to do teď. V úzkých uličkách prodávají trhovci, ovšem nečekejte žádný kapitalismus. Všechny tretky mají většinou vztah právě k tomuto magickému místu. Korále, přívěsky, podivné obleky atd..

Nakonec s Katkou podléháme a kupujeme si každý řetízek s celkem význačnou symbolikou. Můj černo-stříbrný obrácený kříž vystihuje snad všechny mé předešlé věty. Tady by se všem black metalistům určitě líbilo. Také místní kostel nemá na kopulce kříž, ale jakýsi hák. Také navštěvujeme jednu zdejší rotundu s úzkým schodištěm a podepisujeme se do místní knihy návštěvníků. Pod námi jsou k vidění jen severská jména, takže jsme se místním doufám postarali o řádnou raritku. Lidé jsou tu ochotní a usměvaví. Rozhodně více otevření, než tomu bylo v Litvě, nebo Lotyšsku. Zajímavé je i objednávání jídla v restauraci. Menu si vybíráte u baru a rovnou zaplatíte. Poté čekáte, co vám vlastně přinesou :-). V jedné podobné restauraci jsme byli a představte si, že na deskách jídelníčků byl vždy napsán název KRUŠOVICE! A měli tu i smažák! Kačka byla nadšená! Tenhle podnik měl něco českého do sebe. Parnu se nezapomenutelně zapsalo do mé mysli jako naprosto úžasné město s nezaměnitelnou atmosférou. To však nemělo být všechno pro tento den! Vydáváme se směrem k hlavnímu městu Talin, ležícím na úplném severu Estonska. A právě toto místo jsem měl v hlavě zafixováno jako meku estonské metalové scény.

To, v co jsem doufal, se naplnilo ihned po příjezdu. Navštěvuji metal shop a utrácím tam v přepočtu 1.500,- českých korun. Mají tu všechny parádní věci, které jsem do teď sháněl. Zanechávám tu spoustu českých letáků a také naše PAYO. Estonci jsou nadšení a vše si se zájmem prohlížejí. Poté jde Tom s Pajdou na jídlo, ale já s Kačkou máme namířeno do místního metalového klubu ROCKSTARS! To však ještě netuším, co se bude dít dál. Z beden vyhrávají metalové šlágry, tak není nic lepší, než si dát nějaké to pivko. Mně i Kačcce se tu moc líbí! Klub má podlouhlý tvar vedoucí k baru. Něco jako kralupská Ponorka, ale ještě přece jen o něco užší. Scéna pro živé hraní je však naprosto profi. Po stěnách jsou rozvěšeny obrazy metalových legend (foto 6/4) a když z beden začíná hrát místní kult METSATOLL, mám pocit, že jsme tady dobře. Estonští metloši pijí pivka a zpívají všechny šlágry s kapelou. Fakt pecka!

Poté potkáváme docela nenápadného chlapíka, který v klubu lepí plakáty. Představuje se jako Andres z pagan / black / deathové kapely BESTIA (foto 6/5)! Zářím nadšením, protože nejenže kapelu znám, ale před chvílí jsem si zrovna koupil jejich poslední CD! Andres je zpočátku poněkud plachý, ale pochvíli je vidět, že má radost, když mu vysvětluji, kdo jako jsem o co tu dělám. Začíná rozbor estonské a české metalové scény. Andres vzpomíná na českou thrash metalovou legendu KRYPTOR a věnuje mi na recenzi kompilační CD, kde jsou zastoupeny estonské podzemní partičky. Dále si prohlíží české hudební materiály a velmi pochvalně se vyjadřuje o TROLLECH.

Zde jsou jeho slova: „Stáhnul jsem si video z jejich stránek a velice mě to zaujalo. Samozřejmě nejen hudba, ale i ten klip. Je vidět, že jsou do toho všeho velmi nadšení.“ Zároveň dodává: „Za několik dnů tady hrajeme s ještě dalšími čtyřmi kapelami. Tohle je moc dobrý klub. Určitě nejlepší v Talinu, co se týče metalu. Hrajeme také hodně ve Finsku, ale to víš, přece jen jsme ještě pro některé lidi ze západu ne příliš atraktivní. Máme hodně blízko ke Švédům a Norům, ale přece jen se na nás někteří borci dívají skrz prsty. Ale snad se to časem zlepší.“ Andres poté někam mizí, aby se potom vrátil ještě se svou přítelkyní. Podobně jsem na tom i já s Kačkou. Spolu s námi dorazil i Tom s Pajdou. V tu dobu už byl klub velmi solidně zaplněn a my se pomalu začínáme seznamovat se zdejšími borci. Do všeho jsou patřičně nadšení. Studují všechny materiály, které jsem dovezl a všechno je moc zajímá. Kolik bych těch časáků musel vzít, aby se dostalo alespoň na každého druhého?

Nejvíce z nás je nadšen pokérovaný Gunu. Podle mého trička LAKE OF TEARS se nejprve domnívá, že jsme ze Švédska, když mu ale vysvětluji, že jsme z Česka, tak pochvalně pokyvuje a hned se zajímá, jak jsme se tady ocitli. Pak už se v tom zmatku nových známých začínám ztrácet, ovšem na setkání se dvěma členy LOITS se zapomenout nedá. Už ani nevím, kdo byl z našeho setkání více v šoku… (Kačka říká, že nejvíce ze mě byla v šoku klávesistka Karje :-)), nicméně začalo pravé česko-estonské mejdlo. Z ničeho nic se na stole objevil jakýsi kříž, mající v sobě formičky na panáky (foto 7/3). Do celého tvaru byly ještě vsunuty hořlavé doutnáky. Oheň je vzňal a hned poté se začalo pít. Na každého vyšly cca tři panáky tequily. Kačce začínalo být zle, Pajdě taky a Tom se začínal nudit, protože řídí. Už ani nevím jak, ale najednou je před námi další kříž a opět následuje ta samá písnička. Následně se seznamuji s velkým sympaťákem Anzem z výborné death metalové skupiny HORRICANE. S tímto človíčkem jsem si hned od samého počátku padl do oka a jsem moc rád, že vám nyní mohu přinést alespoň část našeho neplánovaného rozhovoru:

To je skvělé, potkat člověka z Česka, který navíc zná HORRICANE. To mě těší. Slyšel jsem, že v Česku je dost silná metalová scéna. Určitě bychom si tam chtěli jednou zahrát.

OK! Ale mně se právě teď moc líbí tady…
Jasně! Tohle je opravdu skvělé místo. Všichni metaloví nadšenci se tady schází. Tady v Talinu je opravdu velmi silná metalová komunita. Všichni se znají s každým a když tu hraje nějaká místní kapela, vždycky se může spolehnout na podporu ostatních.

Je hodně zajímavé, že většina estonských hudebníků působí mimo domovskou kapelu ještě třeba v dalších třech…
Ano, to je pravda. Já např. mimo HORRICANE hraji ještě v black metalové skupině MEINARDUS. Jak říkám, hodně lidí tu je do hudby zapálených.

Hodně si všímám toho, že tu nemáte rádi Rusy…
Hm… těžko to popisovat, abys to nějak pochopil. Každopádně se ale nemůžeš divit. Po druhé světové válce si mnozí oddychli, ale pro Estonsko začaly zlé časy. Přitom my z Rusů nemáme vůbec nic. Skutečně vůbec nic. Jsme úplně jiný národ. Naše kultura se blíží spíše k té Finské, ale to jsi možná poznal sám. Kdo zde mluví rusky, tak to má ve více ohledech mnohem těžší. Ale ani ostatní cizinci z východu to tu nemají jednoduché. Nikdo je tady příliš nechce. Minulost je stále ještě čerstvá a mnozí lidé (i třeba členové kapel) jsou v tomto ohledu mnohem ortodoxnější. Třeba já neposuzuji většinu, ale jedince. A´t je to běloch, černoch, indián… na druhou stranu chápu i ten náš nacionalismus. Musíme si prostě chránit to, co je naše.

Každý národ má jinou historii a těžko se některé věci chápou…
Ano. Přesně tak. U vás je za největší zlo považováno třeba všechno to, co přineslo Německo za druhé světové války. Tady je to trošku jinak… úhlavní nepřítel byl jinde.

A jak např. funguje spolupráce estonských a finských kapel? Přece jen je to kousek…
Ano. Není v tom vůbec problém. Finské kapely hrají tady a ty naše zase tam. Vždycky jde jen o domluvu. Většinou se stejně všichni známe, takže se dokážeme domluvit. Finové navíc popijí kdekoli :-).

V Česku se teď přes léto koná spousta hudebních festivalů. Říkají ti něco termíny jako třeba OBSCENE EXTREME nebo BRUTAL ASSAULT?
Jasně! OBSCENE EXTREME fest je orientovaný na řádně brutální hudbu, alespoň co se týče kapel. Musí to být pořádné peklo! Vím, že to je jeden z největších festivalů, které se zaobírají death-grindovou a grind coreovou muzikou. BRUTAL ASSAULT… ten název také znám, protože tam hraje spousta mezinárodních kapel.

Poté už rozebíráme kapelu po kapele, smějeme se, fotíme, vyměňujme si kontakty… jediný leták mi nezbyl! I poslední kalendář DESPISE, určen ryze pro mé účely, jsem rozdal! Hned jsem musel vysvětlovat, co že jsou tito borci zač (Dejvy, to je propagace, co? :)). Anz mi slibuje, že si rozhodně od nich něco stáhne, protože vypadají prý moc hezky :-)! Opět boduji s letáky od Jirky Holuba. Zatímco SORATH nikdo nezná (vysvětluji ihned odkud vítr fouká), TROLLECH poznávají téměř všichni. Pak už následují další pivka, spousta vtípků… Kačce je zle, Pajdě je zle, Tom je nasranej, že se mi ještě nechce pryč… za chvíli jsou nasraný všichni tři. Ještě bych tu určitě byl, ale podřizuji se ostatním členům výpravy, i když to je v této chvíli stejně jedno, protože semnou nemluví. Loučím se tak se všemi estonskými metal maniaky. Je jim líto, že už odcházím. Loučení se klasicky prodlužuje. Pokérovanej vlkodlak Gunu se semnou ještě před klubem fotí a to je z talinské metalové mise všechno. Jízda autem je peprná. Tom nasranej, holky zkalený (nemuseli jste ty panáky pít, ale když byly zadarmo, tak by se Čech přetrhl…). Stavění stanů za tmy v jednom talinském parčíku probíhá krkolomně (radši vynechám všechny detaily :-)). Už se v tom ale nechci vrtat. ESTONIAN METAL NEVER DIE! Zde jsou zajímavé internetové servery:

http://www.horricane.org
http://www.meinardus.org
http://www.estonianmetal.com
http://www.metal.ee/bestia

6.srpen 2005 (sobota)
Probouzíme se v talinském lesíku za svitu slunce. Je opět velmi teplé počasí. Na řadu přichází snídaně u jedné místní benzínky, které předchází krátká talinská procházka. Všechno nám dnes trvá dlouho, takže po sbalení stanů následuje už jen oběd. Přednost dáváme venkovní restauraci, kde se povaluje několik opilých Rusů. Dělají bordel a mně začíná být jasné, proč by je odtud nejradši vymetli. Také obsluha mluví rusky. Žena se svěřuje, že sice celý život žije na území Estonska, ovšem u nich doma se jinak než rusky nemluvilo. Po pádu železné opony však těmto lidem začaly krušné časy. Estonci doslova rozbili památník „osvobození SSSR“ a nastartovali svou vlastní národní éru. Opět další ukázka estonského patriotismu. Nám ale nezbývá nic jiného, než si o tom povídat.

Po obědě se vydáváme na úplně ten nejsevernější výběžek pevniny, to znamená ještě nad Talin. Tábor rozbalujeme přímo u moře ve vesničce nazývající se Haabneeme (foto 8/1). Zíráme na tu krásu! Stany opět u moře. V dálce pozorujeme, kterak z talinského přístavu vyplouvají lodě. Plují do Finska a přesně takový je náš zítřejší plán. Rozděláváme oheň a opékáme buřty. Štěstí nám však nepřeje. Začíná ukrutně pršet. Nedopečené špekáčky jsou také špekáčky :-). Prší ukrutně. Ze stanů nevylézáme a tím je dnešní den ukončen…

7.srpen 2005 (neděle)
Ráno mě neprobouzí ani popeláři, ani kohout, nýbrž šumění moře a příliv. Jaká krása! A k tomu přestalo pršet. Snídáme těsně v blízkosti moře a pozorujeme sympatického estonského surfaře, který právě dorazil k našemu tábořišti a trošku nás vyrušil z idylky. Směje se však na nás a bez otálení vyplouvá na širé moře. Škodolibě čekáme nějaké pády, ale ono nic. Když už jsou naše žaludky řádně naplněny, balíme věci a vracíme se do Talinu. Lépe řečeno se tedy snažíme co nejrychleji najít přístav. Čeká nás totiž cesta do Helsinek! Pravou nefalšovanou lodí! Z počátku je poněkud složité se zorientovat, nakonec však přece jen zdárně zakupujeme lístky. Cesta tam i zpět vychází cca. na 1.500,- českých korun.

To už však čekáme v hale, připomínající nástupiště na letišti. Kolem nás se to hemží především severskými turisty a někteří už jsou docela solidně opilí. Hold finský konec víkendu je finský konec víkendu. Prostupujeme dlouho prosklenou chodbou a už nás vítá naše loď. Když jsem vešel dovnitř, řádně mi spadla čelist! Nádhera! Teď by mě opravdu zajímalo, kterak vypadá hlavní třída. Nádherné kožené sedačky, vedle nich kulaté stolky a v neposlední řadě luxusní bar. Ten samozřejmě berou útokem všichni žízniví seveřané. To ale není všechno. Na lodi najdete také klasický obchod s potravinami, takže si vůbec nemusíte zoufat, že jste na pevnině něco zapomněli koupit. Řada lidí také sleduje atletické mistrovství světa, probíhající právě v Helsinkách. Usedáme a pomalu vyplouváme.

Venku fučí vítr a pozvolna začíná pršet. Loď začíná zrychlovat a za chviličku je to docela slušný mazec. Houpe to a houpe. Kačence začíná být zle, Pajda usíná a já s Tomem si to užíváme. Pevnina se pomalu začíná ztrácet v dálce a kolem nás se rozprostírá pouhá vodní říše. Cesta z Talinu do Helsinek trvá přesně devadesát minut. Finsko nás vítá nádherným počasím a já dostávám zprávy z domova, že u nás je zima jak v ruském filmu. To jsou ale paradoxy! Procházka Helsinkami se jeví jako velmi romantická. Stalé se však sami sebe ptáme, kde že jsou nějací lidé? Že by všichni sledovali atletiku? Naše zvídavé otázky z poloviny zodpovídá kuchař v indické restauraci. Povídá nám o finské zádumčivé povaze, která příliš nevybízí k navštěvování restaurací či podobných podniků: „To vy Češi a Němci se umíte jinak bavit! Jste společenští, kdežto Finové jsou raději doma. Proto se tu kšefty příliš nehýbou.“ Ind má pravdu. Je tu prázdno. Tak co tu chlape sakra děláš, říkáme si? „Lidé moc nechodí, kšefty nejsou, ale finský sociální princip v zemi nenechá žádného živnostníka jen tak padnout. Finský systém je opravdu propracovaný do posledního detailu…“, a snědý panáček v bílém fraku nám rázem ukazuje, jakou váhu má indicko-finská pohostinnost. Pěkně nám podstrojuje a stále se nás vyptává, zda nám jídlo chutná a nebo jestli mu něco neschází. Šikovné ručičky, pane! Nakonec si ještě Ind postěžuje, že největší bordel dělají v zemi cikáni a v našich očích se zračí podobná odpověď, pasující na Českou republiku.D

Důstojné je i rozloučení! Tohle je panečku podnikatel! U nás se máme stále co učit. Poté nás čeká procházka po helsinském centru. Cestou míjíme krásnou metalovou hospodu, kde alespoň na skok zanechávám nějaký ten český „ug“ leták. Helsinky dýchají naprostou pohodou a svěžestí. Lidé nikam nepospíchají. Když něco potřebujete (např.vyfotit), velice ochotně vám vyhoví. Čas běží jak šílený a my jsme rázem nuceni se vrátit do přístavu, neboť zpáteční loď do Talinu jistě nečeká. To však ještě netušíme, jaké televarieté nás nyní čeká. První zádrhel nastává při pasové kontrole ve vstupní hale. Tom má totiž pas tak zmuchlaný, že finský celník nejeví moc známky toho, že by chtěl mého kamaráda pustit zpět do Estonska. Tom mu vysvětluje, že je vše OK, jelikož mu má pas za několik málo dnů vypršet. Tím to ale rozhodně nevylepšil. Fin ho nakonec pouští a ještě detailněji si prohlíží pas můj. Je téměř schopen rozlepit slídu na obálce s českým národním znakem. „Ne chlapče, já nejsem terorista s neplatným pasem…“, říkám si v duchu. Holky procházejí v pořádku a nám už nezbývá nic jiného, než čekat v hale na čas nástupu do lodi. Když pak přichází okamžik pravdy, nestačíme se divit. Finští kontroloři nás nechtějí pustit! Argumentují tím, že máme neplatné lístky! Nechápeme! Vždyť jsme si koupili přece zpáteční jízdenky? Ouha, rázem nám dochází, že na stejný lístek do Talinu vyrazit nemůžeme. Princip našich železnic tedy ve Finsku nefunguje.

Procházíme zpět pasovou kontrolou a opět nám nezbývá nic jiného, než své legitimace předložit. V pokladně si nechávám vše osvětlit a vstřícná paní nám vysvětluje, že touto lidí už plout nemůžeme, protože pasažérstvo lodi musí být už dopředu pevně stanoveno. Vystavuje nám nové lístky, na nichž jsou vylisována naše jména a také směr Helsinky-Talin. Následuje opět průchod celní zónou. Děláme si prdel z toho, že by tam mohl být opět ten samý úředník. V prosklené buňce však sedí jiný člověk, rázem se však otevírají dveře a vchází náš starý známý. Tomův obličej a především pas se mu samozřejmě do paměti vryl nezapomenutelně. Proto na svého kolegu nenápadně špitá, něco ve smyslu: „Co tu ještě dělají on?“ Tom rychle bere pas a mizí. Teď ovšem přicházím k okýnku já a oba Finové jsou k neudržení: „Co to má znamenat? Vy už jste tudy prý před chvílí procházeli? Proč jste neodpluli?“ Celé situaci se musím smát, ale Finům to směšné moc nepřipadá. Rázem jim však dochází, že z těchhle českých magorů žádný terorista nekouká. Finům sděluji, že jsme předtím měli špatné lístky a proto musíme plout až tou další lodí.

Holky se smějí a i na tvářích celníků se začínají objevovat první náznaky smíchu. „Tak nechť vám ten druhý pokus vyjde…“, popřeje nám blonďák a uvnitř se zřejmě také lopotí smíchy. Do našeho nalodění chybí něco kolem čtyřiceti minut a proto dáváme ještě nějakou tu Karjalu (finské pivo, které budou znát především fandové hokeje dle turnaje Karjala Cup) s bagetou. Druhý „pokus o Talin“ nám vychází. Sedíme tentokrát v trošku jiné místnosti, zato však u okna! Slunce právě zapadá a vodní hladina úplně hoří. To budou fotky ! A jak tak plujeme, mraky a nebe se pomalu ztrácejí a především mění barvu. Neskutečné kouzlo přírody! Nemůžu se odlepit od okna a celou tu nádheru si užívám. To Kačka chodí neustále zvracet a dle zážitků z dámských záchodků není rozhodně sama. Vedle nás dost hustě kalí lotyšská parta, patrně ještě rozebírající zážitky z atletických závodů. Ono právě většinu posádky tvoří fanoušci, vracející se z mistrovství světa domů. Většina jich stále sleduje závody na obrazovkách, zabudovaných téměř v každém volném rohu. Z ničeho nic se však strhne pro nás nečekaný potlesk a jásot! Aha, už je mi to jasné! Na stupních vítězů právě stojí Estonec, a na krku se mu houpe stříbrná medaile. Zlato je pak na krk pověšeno ruskému závodníkovi a tím končí veškerá legrace. Státní hymna úhlavních soků je ztlumena a zvuk je vrácen zpět do původního stavu, až když se na obrazovce objevují další závody. V duchu se tomu směju, ale Kačenka hned kontruje tím, že tohle už je přece jen trošku moc. Do Talinu dorážíme v deset hodin tamního času. Krásné počasí jsme si z Finska přivezli také zpět do Estonska. Následuje přesun k Haabneeme, čili na místo, které jsme ráno opouštěli. Opět tu nikdo není. V dálce vidíme lodě, plující zpět do Helsinek. Přesně tudy jsme dnes pluli. Stavíme stany, otevíráme pivka a ještě celou naší výpravu hodnotíme. Je neskutečně krásná noc. Moře šumí a hlavně je teplo!

8.srpen 2005 (pondělí)
Idylka skvostného rána se rozplynula ihned po prvních okamžicích. Absolutní průtrž mračen! Leje a leje. S velkou námahou balíme stany a v polosuchém stavu opouštíme naše přímořské stanoviště. A stejně to tu bylo skvělé! Kdy se mi zase naskytne možnost spát u moře? Projíždíme Talinem a z mraků se linou proudy vody. Míříme dále na východ, směrem k městu Narva. To je ale přece jen trošku z ruky. Ruské hranice jsou už velice blízko. Spokojíme se tedy se zastávkou ve městě Kohtla-Jarve.

Estonská kultura a styl jsou rázem pryč. V tu ránu se ocitáme v místě plném ruského jazyka a starých lidí. Všude stojí otrhané panelové domy. Bolševický styl urbanizace se tu sakramentsky vyřádil. Na oběd navštěvujeme jednu místní restauraci a já si začínám uvědomovat, že takhle nějak vypadají místa, které jsem do té doby viděl jen v televizi. Rovněž návštěvníci nevypadají nikterak přívětivě. Jídlo tu mají ovšem znamenité. Kačka bude na zdejší zeleninový salát vzpomínat ještě dlouho. Ve východním tažení pokračujeme, i když naše auto se pomalu ale jistě začíná stáčet k jihu. To znamená, že se poprvé na naší túře začínáme „přibližovat“ k domovu. Cesta vede kolem Čudského jezera. Zastavujme u jeho břehů a fotíme. Tenhle kolos vody má u zdejších lidí statut vnitrozemního moře. Jezero vyplňuje prostor mezi Estonskem a Ruskem a jeho rozloha činí 3.548km2. Všude kolem leží mokřiny a bažiny. Koupání tu však musí být parádní. Teď je však řádně pod mrakem a opět se oslovo hlásí déšť. Ten jako kdyby nás pronásledoval na každém kroku.

Nasedáme do auta a směřujeme k dalšímu velkému městu Estonska, Tartu. Kapkám vody jsme přece jen prchli a to byl impuls k tomu, abychom rozvinuli táborovou „zástavu“. Štěstí nám přeje i tentokrát. Zcela náhodou narážíme na jakýsi rekreační „statek“, jehož součástí je bar s vodní tůňkou a vodotryskem. Turisti nikde, stany můžeme bez problému postavit. Znovu a znovu bych musel opěvovat krásu estonské scenérie. Zelené vodní království! To už na louce rozprostíráme promáčené stany a vítr nám je pomáhá alespoň trošičku sušit. Večer trávíme v Tartu. Jedná se o universitní město, nádechem připomínající Finsko. Oproti dopolední návštěvě Kohtla-Jarve nebe a dudy. Také mě překvapilo, v jakém dolíku se město nachází. Připomíná písmeno U a trvá velkou chvíli, než vše podstatné projdete.

Hlavní historická třída s náměstíčkem však nemají chybu. Nesmírně klidné místo musí pohladit i toho nejvznětlivějšího cholerika. Navštěvujeme také jeden místní hudební klub, kde také večeříme. Jídlo skvělé, hudba hrozná! Někdy člověk prostě ťápne do hovna :-). Jinak se mi ale v Tartu hodně líbilo. Kolem desáté hodiny dorážíme k místu našeho přespání a zbytek večera trávíme v blízkosti zastřešeného baru, který je teď k dispozici pouze nám. Pak už jenom ulehnout do polosuchých stanů a spát.

9.srpen 2005 (úterý)
Probuzení je naštěstí suché, což kvitujeme s povděkem. Ještě jednou navštěvujeme Tartu a pomalu se začínáme ubírat zpět k lotyšským hranicím. Mírná zastávka ve Voru. Na dostřel je opět Rusko, krajina začíná být mírně kopcovitá. Pro přechod do Lotyšska jsme si vybrali opravdu nádherné místo. Všude lesy, bažiny… no, zkrátka nikde nic. Najednou se objeví černobílá budka s vlajkou EU a jeden panďulák ve vojenské uniformě. Opět přispěji pohádkovou představivostí! Hranice jak vyšitá z filmu „Tři veteráni“… „Když dojím, tak dojím…“

Naštěstí celník nikde žádnou kozu neměl, ale že by byl nějak zvlášť ochotný, to se také říci nedá. Prohlíží si pasy a já zatím skrytě fotím, protože tuhle „závoru“ prostě musím mít zdokumentovanou. V Lotyšsku nás ale čeká hotové peklo. Východ země totiž tvoří zvětší míry jen kopce a především pahorkatiny. Mimochodem se jmenuje Vidzeme. „Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína…“, v duchu jsem si vzpomněl na Karla Kryla. Jedem krokem, podvozkem škrtáme o zem. Také mapa nás dostatečně zradila. Tam, kde je vyznačena „červená“ hlavní silnice, je ve skutečnosti pouhá vedlejší. Cestujeme tedy přes lotyšský venkov. I tato zdlouhavá cesta však má něco do sebe. Dřevěné chaloupky, pastviny, nádherná údolí… všude se pasou krávy a koně. Nemyslete si však, že tu jsou zvířata nějakým způsobem střežena! Když se krávě zachce, tak si klidně přes cestu přejde na vedlejší louku. Žádný stres a žádný shon. Tady možná ani nevědí, že došlo k rozpadu SSSR. Na druhou stranu to zdejší obyvatele stejně příliš nezajímá. Oni mají svůj těžký, ale ničím nerušený život.

Jako turista tak mohu evidovat na každém kilometru nějaký skanzen spojený se safari. Počasí je také zajímavé. Svítí sluníčko, za chvíli prší. A nebo prší a najednou svítí sluníčko. Po dlouhé a strohé túře konečně na „klasické“ silnici. Proti nám pochodují vojáci se samopaly, možná tu probíhá nějaké cvičení? Může být tak kolem páté hodiny a protože jsme celý den nejedli, zastavujeme v jedné restauraci na půli cesty. Jídlo do nás padá jako uhlí do kamen. Když vycházíme z knajpy, začíná neskutečně chcát! Ne pršet, chcát! Psa by člověk ven nevyhnal. Za volantem sedím tentokrát já a jedu… jedu a jedu. Tomáš usíná a holky mě dirigují. Za každou cenu chtějí najít nějaký kemp s chatkami. Nejsem proti, ale začínám být pomalu pesimista. Tom se probouzí a navrhuje stavět stany. Dobrá rada, ale kde je postavit? Opět nejsem ani pro ani proti, ovšem slečnám se to vůbec nelíbí. Prší ještě víc. Tom opět usíná. Máme něco kolem desáté hodiny našeho času (tady je tedy ještě o hodinu víc), všude kolem nás jen lesy, bahno, bažiny. Děvčátka, nechoďte ze silnice daleko na záchod, nevíte, kam můžete zahučet! Situace začíná být patová. Pomalu se blížíme k městu Daugavpils.

Začíná mi být jasné, že tady už žádný kemp nebude ani náhodou. V tom ještě málem přejíždím lišku, ještě že jsem stačil rychle zabrzdit! Když už se město přiblížilo na deset kilometrů, zastavuji na jednom silničním výčnělku. Zbylá trojice se už skoro hádá. Venku prší, ale už ne tak silně. Alespoň to! Nakonec se trojka domlouvá, abych už v ospalosti nikam nejel a zahnul hned v zatáčce, vedoucí z hlavní silnice. Ujíždím cca 200 metrů, jenže v tom blázinci si nevšímám, že jsem nechal zataženou ruční brzdu. Když pak vylézáme z auta, cítíme, že se něco „peče“! Kolo úplně hoří, na puklici by se daly opékat topinky. Je zřejmé, že něco není v pořádku. Jsem na sebe naštvanej do maximálních otáček. Nejradši bych se neviděl. Proto jen tak mlčím a raději nic neříkám. Tom začíná odhadovat diagnosu auta a samozřejmě jí líčí v těch nejhrůznějších barvách. Pajda se přidává a tak se mě všichni ptají, co tady v tom mokru budeme dělat další tři dny, než nám auto opraví? Jako kdybych já byl suchej.

V duchu si říkám, něco s tím autem není OK, ale že by kvůli ruční brzdě nejelo? Myslel jsem si své a zachovával klid. Všechno je moc čerstvé a navíc je pozdě. Každopádně si ale dál sypu popel na hlavu. Teď už však nemá cenu licitovat. Když to vezmu, tak se na silnicích stávají ještě mnohem horší věci. Tohle je prkotina. Tam, kde jsme zastavili, tam jsme také postavili stany. Kačka mi spílá, protože začíná tušit, že letecký zájezd do Řecka nestihne. „Máma mě zabije!“, a vztekle pohazuje kolem sebe kolíky. Chápu to, ale neudělal jsem to sakra schválně! Prostě jsem až do únavy jel proto, abychom se vyspali v relativním suchu! A to se povedlo! Alespoň pro tuto chvíli, přestalo pršet. Každopádně je mi jasné, že kdyby přišel medvěd a měl si vybírat něco k snědku, určitě bych byl první na řadě. Medvěd, vlk a ani žádná jiná liška nepřišli, i když les všude kolem vypadá děsivě. Jediným náznakem civilizace je značka městské hromadné dopravy města Daugavpils a dále cesta vedoucí kamsi do lesa. Prognózy, že tady projíždí bus jednou za týden se však rozplynuly velmi záhy. Domorodci nalepeni na skle nevěřícně pozorují, co se to před jejich zraky odehrává. Ráno tu bude asi krušno, až ruští chasníci vyrazí do práce. Jen pro vysvětlení. Ležíme těsně v místě, kde je velice blízko do Ruska a především Běloruska. Naším cílem je však samozřejmě znovu Litva. Co dál? Alespoň vodka pro zahřátí…

10.srpen 2005 (středa)

Bez ohledu na noční zážitky jsem se vyspal vcelku dobře. Probudil mne pouze hlahol lotyšsko-ruského dialektu. Vylézám ze stanu jako první a u zastávky spatřuji starou ženu. Něco na mě pokřikuje, ale nerozumím jí ani slovo, ale je patrné, že jí bus nějak nejede. Zřejmě nesehnala dostatečný počet osob. Stále si nás prohlíží a očumuje, ale já vůbec nemám náladu se s ní bavit.Poté vylézá Tom a protože zvládá ruskou komunikaci, vysvětluje babce, že jsme z Čech atd.. Začíná vzpomínat na SSSR a Stalina. Krásná dějepisná vsuvka v ranním dešti. Že bych to zapomněl zmínit?

Babka by ráda chtěla vzít do města, ale když zjišťuje, že tu máme také slečny, je jí jasné, že by se do auta nevešla. I když do auta… do auta, které nám je k ničemu. Alespoň takhle to líčil Tom a Pajda samozřejmě přidává další scénáře, připomínající živoření kmenů okolo rovníku. Nezbývá nic jiného, než naložit bágly a stany, a vydat se hledat nejbližší servis. Když však při rozjezdu saháme na puklici, náhle zjišťujeme, že je studená. Už v této chvíli mi je jasné, že včerejší úvahy o týdenním čekání na opravu auta se pomalu rozplývají v nedohlednu. Nicméně ještě navštěvujeme servis, kde nám rusky vysvětlující Lotyši potvrzují, že dojedeme v pohodě, ale ručku prostě nemáme používat. Tady skončil veškerý horor, týkající se auta.

Proto všem lidem na cestách radím, nemalujte dopředu čerta na zeď. V brutálním dešti projíždíme Daugavpils a v ještě brutálnějším dešti se přenášíme do Litvy. Čeká nás poslední hlavní město do sbírky – Vilnius. Moderní město, absolutně žádný stín „sovětských“ dob. Prohlídka v našem podání je hodně krkolomná. Opakuji se v klišé, ale nemohu jinak. Prší, prší, prší! Vrháme se tedy alespoň do víru nákupů, jelikož tu je nespočet velkých obchodních domů a rovněž ceny můžeme z pohledu českého spotřebitele považovat za velmi příznivé. S plnými taškami naskakujeme do auta a řítíme se stále dál a dál. To znamená k litevsko-polským hranicím. Začíná příjemnější část dne. Sluníčko vylézá z mraků a společně s modrou oblohou vyhrává nádhernou symfonii, nazývající se „Litevská krajina“. Na hranicích s Polskem je fronta, brzy se však ztenčuje a my se ocitáme opět u našich sousedů. To nám řádně zvedá náladu, i když domů to je ještě pěkná štreka. Severní cíp Polska rozhodně nemůžeme považovat za něco, co by alespoň trošku připomínalo Česko. Ono vlastně nic v Polsku nepřipomíná Česko a já jsem tomu upřímně rád. Noční zastavení si dáváme opět v městečku Suwalki.

To jsme si oblíbili už kvůli fantastické restauraci. Pochutnáváme si s Kačkou i podruhé, nikoliv však Tom s Pajdou. V noci ještě hledáme kemp, nechceme už nic riskovat. Pajda nachází směr. Je sice trochu pochybný, ale nakonec vede k úspěchu. Uf, můžeme jí pochválit. Když však v autě vylévá banánový džus, všechny její zásluhy se mažou :-).

11.srpen 2005 (čtvrtek)
Probouzíme se a kupodivu neprší. Déšť nás tentokrát nedohnal, ale mraky na obloze přece jen nevěstí nic dobrého. V dopoledních hodinách se vracíme zpět do centra města a nakupujeme. Následuje oběd a cca ve tři hodiny opouštíme Suwalki. Cesta přes celé Polsko bude dlouhá a otravná. Naštěstí tentokrát projíždíme spíše kopcovitou krajinou a tak je přece jen na co koukat. Všude však samé kříže, svatí, lidé chodící z kostelů. A to i mladí! Začíná mě to srát!

Jsem sice v cizím státě, ať si tu dělají co chtějí, ale na mě to hází opravdu velmi negativní dojem. Samozřejmě se asi sami sebe ptáte, čemu se divím, ale když jste stále nuceni vidět tentýž obrázek, už si opravdu musíte klepat na čelo. Když pak ještě potkáte partu fanatiků cestujících v autobuse a vidíte, jak se při cestě modlí a kretén s mikrofonem jim ještě k tomu předříkává biblické bláboly, tak si kurva říkám, kde to jsem? Díky všem českým bojovným předkům, kteří se zasadili o to, že u nás církev nemá takovou sílu. Lituji všechny racionálně smýšlející občany, kteří v tomhle musí žít! Krásně ty Poláky pomlouvám a budu ještě víc :-). Na večeři se zastavujeme ve městě Olsztyn. Holky volí opět McDonalda, kdežto já s Tomem razíme do jedné ze zdejších restaurací. Budova vypadá jako klasická „předlistopadová“ stavba, ovšem uvnitř je všechno OK. Načinčané stoly, serepetičky atd.. V restauraci necháváme velmi slušnou útratu! Víte jak vypadají křesťanské ceny? Poté dorážejí i naše děvčátka. To už jsme ale na odchodu. Platíme a necháváme nějaký ten halíř spropitného.

Odcházím na WC a v tom se zamnou ze šatny vyvalí stará katolická semetrika, a že jsem prý nezaplatil 1zloty za použití jejich toalet! Že prý je to napsáno na dveřích!!! Tady vidíte, proč křesťané říkají: „Host do domu, Bůh do domu.“ Hosta stáhnou z kůže a pak ať si táhne dál. Česky jí odpovídám, že na ní seru a vycházím ven. Mé tři přátele však oškubala dokonale a to ještě něco polsky mektala. Za sedm českých korun odmítám močit kdekoli na světě! O tom, že všichni lidé by se neměli házet do stejného pytle, nás přece jen přesvědčují v jednom lesním kempu, kde naposled stavíme stany. Především pán u obsluhy je nesmírně ochotný. Je fanouškem starých hard rockových kapel a zasněnou polštinou o nich vypráví. Čeká nás krásný večer, i když je přece jen zima. Popíjíme (já s Kačkou ujíždíme na pivka se sirupem… to je asi ta nejlepší věc, kterou Poláci vymysleli :-)), kecáme, baštíme brambůrky a nic tu není problém koupit ani o půlnoci. Náš pobaltský trip se pomalu chýlí ke konci. Stále se však nacházíme uprostřed Polska a domů cesta velmi, velmi dlouhá…

12.srpen 2005 (pátek)
Probuzení sladké! Všichni čtyři sršíme vtipem! Balíme a razíme domů! Není to však až tak jednoduché! Trasa Olsztyn-Toruń-Kalish se přece jen protáhla. Přitom stavíme opravdu jen na skok v jednom malém kiosku. Už ani nemáme touhu někde více zastavovat, protože jsme toho už viděli tolik, že máme zase na rok vystaráno. Blížíme se k českému pohraničí a objíždíme město Wroclaw. Báli jsme se páteční zácpy a především hledání správného směru. Tom děvčátka provokuje zapnutým polským rádiem, což prudí nejvíce Pajdu. Začíná se stmívat a naše posádka projíždí kopcovitým venkovem. Jedu pomalu, ale zas je to lepší, než to někam napálit do stromu. Člověk už je přece jen utahanej a tak dobrej řidič jako je Tom stejně už nikdy nebudu, tak co… Blíží se půlnoc a my se stále nacházíme v Polsku. Holčičky spí, Tom občas a já už se těším do naší malé zemičky…

<!– @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } A:link { color: #000080; text-decoration: underline } A:visited { color: #800000; text-decoration: underline } –>

[yt-black]2CI5u_6pAn4[/yt-black]

13.srpen 2005 (sobota)
Je půlnoc a paní na celnici nás vítá doma. Podává nám pasy a přeje nám příjemnou cestu. Ladíme české rádio, abychom se dověděli, co se v době naší nepřítomnosti událo. Český rozhlas nás vítá do nového dne. Zní naše Státní hymna. Jak symbolické. Hlad však máme obrovský. Mega-obrovský. Vysvobození přichází v Hradci Králové u McDrivera, kde si dáváme dvojitou porci. Tenhle typ amerického stravování nemám příliš rád, ale tady už nebylo na výběr. Razíme směr Praha… a pak už Kralupy… a ten zbytek! DOJELI JSME!!! Unavení, ospalí, ale šťastní, že naše malé Čechy existují a jsou naším domovem. Na mysl my rázem přilétla myšlenka, byli jsme opravdu tak daleko? Myslím, že se mi to nezdálo…

ALL

Naše čtveřice byla (já, Kačka, Pajda, Tom) na cestě teprve druhý den a už taková rychlá krása. Západ slunce u rybníka v blízkosti Varšavy.

Tak tohle je litevská národní limonáda KVASS. Upozorňuji, že smradlavé aroma by vás nemělo odradit!

Kaunas – mix litevské a ruské kultury

Klaipeda je nádherné přístavní město v Litvě. A to moře! Vlny jako domy! Tady už mi bylo přece jen chladněji, ale koupání bylo geniální!

Liepaja už je naopak moře v Lotyšsku. Tady jsme si to opravdu užili…

Večerní relaxace s pivkem a mořem v zádech. Na téhle fotce je zajímavé, že Pajda a Tom mají lotyšská pivka, ale já jsem přece jen zůstal věrný litevskému moku .

A ještě dvakrát nádherná místa v blízkosti města Liepaja

Mojí oblíbenci TURISAS hráli v Rize! Škoda, že mi to termínově nesedlo

Estonské mejdlo v estonském srubu . Slabé estonské pivo bylo pro Čechy docela legrační…

Město Parnu v Estonsku. Jedno z nejhezčích míst, které jsme během cestování potkali. Alespoň dle mého soudu.

V přístav v Parnu. Tady to docela slušně foukalo!

Talin = ráj metalu! Přátelé z kapely HORRICAN byli neuvěřitelní! V současné době vydávají své debutní album u firmy Black Mark!

LOITS and Flakn´n Roll RULES!!!! (rozhovor na www.payo.cz)

�a je�tě poster v klubu Rockstars�

Kačka a potetovaný sympaťák Gunu

Haabneeme. Téměř nejseverněj�í místo Estonska�

Spolu s Kačkou se nám tu moc líbilo

Helsinky jsou nesmírně klidné město. žádný stres ani chaos!

Přístav v Helsinkách

A tohle je naopak přístav v Talinu

Společná fotka na večeři v estonském městě Tartu.

�a v blízkosti Tartu jsem také obdivovali překrásnou �zelenou��

A opět v Litvě! Vilnius nás přivítal masivním slejvákem…