Po nějaké době další návštěva v USA, tentokrát za undergroundovou partou AU REVOIR z New Jersey. Pánové Eric (kytara), Tyler (bicí) a Dayn (kytara) se nijak netají tím, že jim není nikterak blízká propagační činnost, a proto větší úsilí věnují tvorbě posmutnělých kompozic, balancujících mezi post-rockovými a doomovými břehy, přičemž údernost v zákrytu je tvořena hardcoreovou stěnou. Eric: „První melodie jsem začal dávat dohromady já sám někdy v roce 2009. Později jsem zjistil, že Dayn byl na tom zrovna tak. Když jsem si ty jeho nápady poslechl, zjistil jsem, že mám zájem dělat podobnou hudbu. Ještě se starým bubeníkem jsme poté založili AU REVOIR. Od samého začátku se nám ovšem nedařilo začlenit do sestavy vhodného basáka. Tento problém se podařilo vyřešit až později.“

Přestože AU REVOIR nepůsobí na scéně nikterak dlouho, oba hlavní představitelé nejsou žádnými hudebními zelenáči. Společně prošli hned několika projekty, aby se nakonec našli v tvorbě dlouhatánských kompozic, do kterých jsou schopni vkládat nejen emoce, ale také instrumentální um. První studiová práce byla zaznamenána v roce 2013, kdy AU REVOIR dokončili EP s názvem „Black Hills“. Eric: „Název nahrávky se vztahuje k Jižní Dakotě a tamnímu Black Hills National Forest. Cíleně jsme žádné téma albu nepřisuzovali, ale nakonec se zjevilo tak trochu samo. Vůbec jsem to na začátku nevnímal, ovšem později jsem si všiml, že naše hudba zní opravdu hodně depresivně.“ Předmětem nahrávky se však nestala žádná duchařina, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale naprosto reálný životní úsek, jež poznamenal národy na celém světě, USA nevyjímaje. Řeč je o velké hospodářské krizi, která mezi světovými válkami zmuchlala svět naruby a kapitalismu vystavila první černé vysvědčení. AU REVOIR se však při líčení svého příběhu neupnuli na historické atributy, ale zaměřili se osud jednoho prostého člověka, prožívajícího osobní trauma, a to přesně v kritickém roce 1932.

Na obalu nahrávky si lze povšimnout malé černé postavy, která vchází do zvonice, aby zde zarazila všechny své bolesti a útrapy. Přestože je příběh alba v podstatě vymyšlený a „pouze“ pocitově popisuje určitý časový úsek v dějinách dvacátého století, tak sebevražedná příhoda, jež se udála na daném místě, je prý skutečná. Ostatně nemálo Američanů v této době ztratilo veškerou víru v budoucnost a své životní drama se rozhodli ukončit tím nejradikálnějším možným způsobem. „Udělali jsme nahrávku nabitou emocemi. Je určena lidem, kteří se dokáží do hudby ponořit a věnovat jí nějaký čas. Musím se přiznat, že si vážím umělecké svobody, kterou nyní máme. Hudbu můžeme šířit a nepotřebujeme k tomu nikoho, kdy by nám říkal, abychom např. skladby zkrátili, nebo že by to chtělo více zpěvu. Myslím si, že pro mnoho lidí, kteří se kolem hudby motají, musí být znepokojující hlavně to, že kapely začínají být soběstačné. Všichni ti kreténi, využívající hudebníky pro vlastní zdroje příjmu, mají teď docela smůlu. Mě samotného těší už to, že si můžu dělat věci, jak chci, nemusím se nikomu podbízet a zároveň trnout, jestli si nahrávku někdo koupí. S tím, co děláme, stejně nikdy slavní nebudeme.“

S tímto mottem v zádech vydali letos z jara naprosto skvělé album „Veles“. Dvojici Eric/Tyler na něm doplnil basák Carl, přičemž studiová sestava byla doplněna ještě o dvojici kytaristů (Gregg Peterson, Tyler Mandich) a celou řadu dalších hostů. Zajímavostí určitě je, že se na nahrávce nacházejí i vokály, byť tedy jen okrajově. Erik: „Kapelu jsme založili jako čistě instrumentální band, ale nikdy jsme neřekli, že máme něco proti zpěvu a textům. Řídíme se vlastním instinktem. Není důvod, abychom byli přehnaně striktní, přestože já sám mám instrumentální hudbu nejraději. Jinak mě osobně je samozřejmě jasné, že současné instrumentální metal kapely jsou si vesměs hodně podobné, ale na druhou stranu jich přece jen není tolik.“ Ale vraťme se ještě trochu blíže k vydařenému kompletu „Veles“.

Novinka působí ve srovnání s předchůdcem mnohem pestřejší a jednotlivé skladby mají doslova a do písmene posluchačky nakažlivé úseky, což je tak trochu v rozporu s tím, co Erik původně zvěstoval. Ona širší chytlavost je spíše dána tím, že se AU REVOIR nebáli do tvorby zakomponovat poměrně silnou dávku hardcoreových elementů, čímž si tak trochu předpřipravili lepší pozici pro živé hraní. Nicméně na své si přijdou i milovníci klidnějších hudebních vod, neboť kapela koketuje i s docela ojedinělým druhem post-ambient-doom rocku (je to trochu krkolomné přirovnání, ale v rámci zavedených škatulek jsem to lépe vyjádřit nedokázal, pozn. aut.). Všechny tyto ingredience jsou na albu opravdu ke slyšení, ovšem „hloubkově svázaná k sobě“ je najdete až v kompozici „Deluge“, sedmnáctiminutové vlajkové lodi s visačkou AU REVOIR. Zkusit tuhle partu není rozhodně od věci!

ALL

https://aurevoirit.bandcamp.com/