Ve Francii za poslední roky vyrostla základna nesmírně talentovaných kapel, a přestože ARS MORIENDI patří už ke služebně starším ikonám, rozhodně ji lze zařadit do galerie úctyhodných, jež přistupují k black metalu zvláště osobitým způsobem. K nutnému doplnění je však třeba přidat, že za tvorbou ARS MORIENDI stojí pouze prokletý všeuměl Bastien Mailhot, jehož podzemní svět zná především pod pseudonymem Arsonist. Jestliže jste prozatím dráhu tohoto umělce nijak pečlivě nesledovali, vězte, že aktuální novinka je v pořadí třetím legitimním albem, přičemž úplná diskografie čítá ještě celou řadu demáčů a jeden split se stylově spřízněnými NOTRE AMERTUME.
A jaká kouzla a čáry si Arsonist protentokrát připravil? Řekl bych, rozhodně rituální, okultní, zběsilé, něžné a částečně i poněkud impotentní. „ La Singuliere Noirceur D’Un Astre“ je jednoduše takový soundtrack k neexistujícímu filmu. Některé party konkrétních skladeb jsou bez přehánění naprosto dokonalé a svěže působící, jindy se ovšem dostavují ničím zajímavé prostoje. Nicméně hned úvodní desetiminutovka „De l’intouchable mort“ mě přinejmenším nadchla svou temnou atmosférou a vůbec i skvostně vystavěnými postupy. Jo, kdyby alespoň takhle podobně zněly i další skladby…
…tímto se dostáváme hned k další skladbě s názvem „Vanité“, jež muže směle reprezentovat můj obecný názor na celou nahrávku. Rozdíl v nápaditosti jednotlivých částí je natolik výrazný, že mám někdy pocit, jako když se v jedné kompozici sešly hned dvě kapely a pravidelně se střídají. Tento záměr má určitě jistou spojitost s atraktivitou nahrávky, kdy si dal hlavní protagonista za cíl vytvořit desku členitou a po všech démonech i zábavnou. Ano, ten první cíl se opravdu podařilo splnit, o něco hůř pak dopadla pomyslná „válka proti nudě“, která naplno vztyčila svůj prapor v hodně průměrné baladě „De ma dague…“. Naproti tomu předposlední dílek skládanky („ Ars Moriendi“) je na tom o dost lépe. Zde se autor stylovým způsobem vrací k profilu úvodní skladby a obepíná ji obdobně mystickou aurou. Velmi zásadní úlohu však přitom hrají znovu úžasné klávesy a také nasamplované výkřiky žen. Tomu říkám opravdové okno do pekla! Jenže…pějme píseň do pentagramu, „La singulière noirceur d’un astre“ – po hříchu další lacinější výplod, u něhož lze pochválit především klusavý začátek. Pak se ale skladba přemění v nesourodý polotovar, přifouklý zbytečně dlouhým ambientem, plnícím úlohu jakéhosi outra. A rázem tu máme definitivní konec…
„La Singuliere Noirceur D’Un Astre“ je rozhodně dílo, jehož největší devízou je atmosféra. Jen na této složce se však nedá postavit celé album. Příznivec metalu je při poslechu nucen obléknout se do hadrů Popelky, umazat si obličej a přehrabávat se v rozsypaném hrachu a kroupách, aby následně docílil nějakého užitku pro svou vlastní osobu. Tenhle počin není vysloveně špatný, je možné, že mnozí fanoušci na něm najdou (pro sebe) ledacos zajímavého, nicméně já sám se k opakovanému poslechu vrátím jen stěží.
ALL