V poslední době jsem opravdu hodně alergický na všechny značky, které alespoň trošku páchnou americkou příchutí. Přiznávám to naprosto dobrovolně a otevřeně. A je úplně jedno jestli budeme brát v potaz kulturu, sport, a nebo „zázračnou“ politicko-ekonomickou lokomotivu. V moři komerční hniloby a nechutné konzumní břečky se však také dá nejít ledacos pozitivního. Poslední dobou začínají za mořem vznikat kapely (případně kulturní spolky), které se tak trochu snaží kráčet proti větru, proti trendu, proti nechutnému spotřebnímu hnusu. Na domácím území jim pšenka samozřejmě příliš nekvete, a tak se ubírají především na evropské diváctvo, které je přece jen ještě malinko více otevřenější (brzy nás to ale zřejmě spolkne všechny).
AGALLOCH jsou jasným příkladem anti-americké hudební scény. Na svém kontě mají už dvě oficiální alba, přičemž „Ashes Against the Grain“ vyšlo na sklonku minulého roku a hned od první skladby „Limbs“ se ukazuje, že tato parta otevřených duší nebude patřit mezi nějaké rychlokvašky. Ba právě naopak. AGALLOCH si libují především v melancholických kytarových motivech, akustických vsuvkách, folkových vybrnkávačkách.
Někdy se hudba jen tak „pohupuje“ jako moře, jindy malinko nabere vítr, který má posluchače i nadále přikovat k přehrávači. Pokud na těchto stránkách recenzujeme tvrdé a nelítostné kapely, tak právě AGALLOCH jsou jedni z těch, kteří se svým kořenům notně vzdalují. Do kytarových motivů se hodně pokládají a leckdy dokonce připomínají slavné MY DYING BRIDE. Black metalový styl vokálu však přeci jen překrývá doom metalový základ, ze kterého překvapivě vystávají okouzlující pohanské melodie. Na své si přijdou také příznivci akustických nástrojů. Téměř všechny kompozice jsou lemovány něžnými vyhrávkami, jejichž svěžest je naprosto úchvatná.
Pokud šli AGALLOCH ve svém vývoji a progresivitě naproti, není to nic vůči závěrečné trilogii „Our Fortress is Burning“. První díl jakoby vypadl z dílny PINK FLOYD. Melodie jemně kroužící na špičatých jehlách s nezaměnitelnou touhou běžet! Druhá část „Bloodbirds“, nejprve pozvolně navazuje na předešlou instrumentálku, aby následně zesílila a rozžehla v sobě plameny pagan metalu. Z mého pohledu se jedná o vůbec nejpodařenější song, protože naprosto zřetelně symbolizuje vývoj a směřování kapely. Závěrečná část „The Grain“ už je hotové industriálně-ambientní psycho pouze pro otrlé. Podobnou tečku bych rozhodně nečekal. Nenapadla mě žádná spojitost s tímto neočekávaným závěrem, ale budiž… Album „Ashes Against the Grain“ je poplatné melancholii. Za své ho vezmou především ti posluchači, kteří rádi rozjímají, čtou hororové romány, anebo rádi relaxují se sklenkou vína. AGALLOCH se tímto albem rázem dostali do hudebních sfér, které už začínají být notně vzdáleny těm, o kterých zde píšeme. Něco mi říká, že další album těchto Amerikánů bude ještě více mimo metalové obzory. Nechme se překvapit…
ALL