„80“ aneb o undergroundu s Honzou Cholínským-část 1.

Honza Cholínský je publicista a spisovatel, který se osmdesátých letech pohyboval v československém undergroundovém hnutí. Jako pořadatel koncertů, organizátor různých akcí a v neposlední řadě také jako osoba, která přivedla do lůna undergroundového hnutí punkovou kapelu FABRIKA! Honza si s dřívějším režimem skutečně užil. Když jsem slyšel některé jeho historky, nevěřil jsem vlastním uším! Proto jsem se rozhodl, že vám v pravidelných dávkách budu servírovat jeden exkluzivní zážitek zadruhým a pevně věřím, že se budete bavit alespoň v takové míře, jako jsem se bavil já sám…

Jak bys definoval hnutí či subkulturu nazývanou underground?
V širším smyslu to znamená alternativní kultura nebo kontrakultura proti většinové kultuře a ta může mít rozmanité podoby, v užším smyslu můžeme mluvit o českém undergroundu v 70. a 80. letech. Tedy o specifické subkultuře, která vznikla a žila svým životem v komunistickém Československu v období tzv. normalizace. Z dnešního sociologického pohledu to bylo neformální a nekonformní hnutí mladých lidí vymezující se jak vůči konformní kultuře většinové společnosti, tak i vůči tehdejšímu politickému režimu. Bylo spojeno s určitým programem, životním stylem a svéráznou rockovou hudbou. Jednalo se hlavně o způsob života, o úsilí vytvořit nezávislý prostor, „veselé ghetto“ v nesvobodné uzavřené komunistické společnosti při co možná největším ignorování politického režimu. Z politologického hlediska je možné underground charakterizovat jako rezistenční hnutí, které se jak svým počátečním postojem, tak svým pozdějším zpolitizováním stavělo na odpor komunistické totalitě.

Existence tohoto hnutí by mohla být vymezena třeba roky 1969 až 1989, byť by se dalo diskutovat i o undergroundu předtím a potom. Tato doba byla samotnými komunisty nazývána dobou normalizace, což z jejich pohledu znamenalo opětovné „normální přitažení šroubů“ v oblasti lidských a občanských práv po jejich „nenormálním“ částečném uvolnění v rámci totalitní mocenské praxe ve druhé polovině 60. let.

Měl český underground svůj předobraz na Západě, nebo byl autenticky českou záležitostí?
Český underground měl své konkrétní kulturní a hudební vzory a programové vzorce v USA, ale vlivem odlišnosti prostředí, okolností a vývoje se stal autentickým českým fenoménem. Měl svojí vlastní hudbu reprezentovanou v 70. letech zejména kapelou THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE (neboli „Plastiky“), kolem níž se vlastně undergroundové hnutí začalo vytvářet a vytvořilo. Vedle hudby měl i svoje ideology, svůj program, svoji „módu“, svoje legendy, svoje hrdiny, svoje mučedníky, svoje exulanty, svoje časopisy Vokno (později Revolver Revue, Mašurkovské podzemné, Oslí uši a dokonce v Rakousku exilový Paternoster), svoje Voknonoviny, svoje kulturní akce a v neposlední řadě „svoje“ hospody. A taky svoje klady i svoje zápory, svoje pravdy i svoje omyly. Rozšiřoval se přímo úměrně stagnaci veřejného života v době totalitní normalizace a to paradoxně navzdory systematickému šikanování tajnou policií – StB.

Český underground lze taky definovat jako hnutí „mániček“, nebo jako kulturu „na vedlejší odstavné koleji“, rozuměj – nejedeme společně s komunisty a většinovou společností „vstříc lepším zítřkům“, ale vymezujeme si vlastní prostor podle svého gusta. Ty lepší zítřky, to bylo šílené propagandistické heslo – dnes bychom řekli součást Public Relation – komunistů, maskující jejich totalitní režim, kulturní genocidu a každodenní zločinné působení.

Kam až zpětně sahá tvoje přímá zkušenost s undergoundem?
Underground se rozvíjel od počátku 70. let. Já jsem se k němu přidal až v té tzv. druhé generaci ve druhé polovině 80. let. To už byl underground mnohem početnější, mnohotvárnější a taky atomizovanější – všichni se mezi sebou neznali jako předtím a ani se znát nemohli. Moje přímá zkušenost navíc zahrnuje jenom část z tohoto atomizovaného i když vzájemně se prolínajícího a vesměs vzájemně se podporujícího hnutí několika tisícovek lidí. K undergroundu, který jsem poznal, patřily už i desítky hudebních rockově-undergroundových a punkových kapel produkujících hudbu rozmanité kvality, ale většinou s jasnou snahou o autentické sdělení. Jehož součástí byl u většiny těchto kapel už jasně formulovaný odmítavý postoj vůči tehdejšímu politickému režimu. Byla taky znatelná určitá generační propast a ještě k tomu i částečná bariéra mezi pražskými následníky první undergroundové generace propojenými s disidentským ghettem a samovolně se rozvíjejícím undergroundovým venkovem. Hnutí už prostě nebylo zdaleka tak sourodé a semknuté, jako byla jeho první generace stmelená ještě intenzivním policejním pronásledováním a vězněním. O tom, co bylo do poloviny 80. let, a co se dělo v krajích, kam jsem pravidelně nejezdil, tedy můžu mluvit jenom na základě rozhovorů a zpráv z první až třetí ruky, poznatků z nahrávek a četby.

Došlo u tohoto hnutí na okraji k nějakým zásadním vývojovým zlomům a předělům nebo se všechno v undergroundu vyvíjelo postupně?
K vývojovým zlomům samozřejmě došlo, bylo jich několik a jsou spojeny s reakcemi režimu neboli jeho mocenského aparátu a s nástupem druhé generace undergroundu. Takže postupně. Zlomový byl brutální zásah policie resp. Veřejné bezpečnosti a Státní bezpečnosti proti návštěvníkům koncertu „Plastiků“ v Rudolfově u Českých Budějovic v roce 1974. Sepsání programového manifestu Zpráva o třetím hudebním obrození Ivanem M. Jirousem v roce 1975. Přesunutí koncertních produkcí na soukromé akce (hlavně svatební oslavy) nebo zcela do soukromí. Potom v roce 1976 uvržení dvaceti lidí z undergroundu do vyšetřovací vazby a odsouzení čtyř z nich (Ivan M. Jirous, Pavel Zajíček, Vratislav Brabenec, Svatopluk Karásek) k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Vznik „nelegální“ občanské iniciativy Charta 77 v souvislosti s politickým procesem proti jinak nepolitickému undergroundu. Mediální štvanice (3. 12. 1976 v časopisu Mladý svět článek „Případ Magor“, 8. 6. 1977 v TV pořad Atentát na kulturu, v roce 1978 v TV 29. díl extrémně propagandistického detektivního seriálu Třicet případů majora Zemana nazvaný „Mimikry“). Poslední soukromý koncert „Plastiků“, v roce 1981 po němž StB zapálila soukromý dům v obci Kerhartice, kde se koncert konal. Odchod mnoha lidí z undergroundu do zahraničního exilu počátkem 80. let na základě možnosti zažádat o tzv. vystěhování v rámci komunisty vymyšlené akce, jejímž cílem bylo zbavit se co nejvíce nepohodlných lidí. Druhé uvěznění vydavatele samizdatového časopisu Vokno Františka Stárka a dalších dvou lidí koncem roku 1981. Potom následovalo meziobdobí, kdy se zdecimovaná undergroundová komunita rozdělila a atomizovala, ale zároveň pokračovala v činnosti podle současné terminologie regionálně.

A jak došlo k nástupu té druhé generace?
Poslední undergoundové období před pádem komunismu, o kterém se mluví jako o druhé generaci undergroundu, začalo v roce 1985. Jako symbol zlomu je možné vzít třeba vydání samizdatového alba (nahrávky na mg kazetě) žatecké kapely É UCHO DEBIL AKORD BAND s názvem, který už mnohé napovídá: „Stojíme u zdi“. Ale ti, co stáli u zdi, přecházeli do ofenzívy a o tom, co bylo vysloveno na zmíněném albu a co si tato začínající žatecká kapela dovolila, se komunistickým agitátorům a jejich estébáckým pochopům nezdálo patrně ani v nejhorších snech. Tohle album byla svým způsobem pomsta za dosavadní perzekuce undergroundu a přímý útok i přímé zesměšnění posvátných ikon komunistického režimu včetně veřejné i tajné policie jakožto nástrojů totalitního teroru. Už to nebyla jenom snaha dělat si svoji hudbu, ale jasně vyřčený vzdor a zavržení celého toho blbého režimu – podobný třeba tomu, co dávaly najevo mladé polské kapely už od začátku 80. let. Z textů připomínám třeba úryvky z písní „V TV nebyl“: Jsem dostatečně mladej a dostatečně blbej, abych se moh stát policajtem. Vychovanej v duchu revolučních tradic, uvědomělej a dosud panic. („V TV nebyl“); nebo stejně bezprecendentní „Weis Angel“: Dejte si pozor, pohleďte na mě, mám bílou hlavu a hada v tlamě. Jsem ochrana aparátu, nezbytná postava státu, muž vysokýho formátu. … Dokážu nemožný každýmu dokázat, jsem zkrátka umělec, to musíte uznávat. … Dejte si pozor, pohleďte na mě, na máničky mám spadeno hlavně, kdo nosí vlasy, je proti režimu, všechny vás popravím, to říkám každýmu. … Užívám metodu, takzvanou psycho, to znamená, že každej musí bejt ticho. … Kdo by se nechtěl začlenit do řady, toho já vyřídím, nemějte obavy. …Musíme zvýšit náklady na výrobu obušků, abysme mohli dát každýmu kdykoliv přes držku. Ty dnešní salámy už za moc nestojej a lidi se nás skoro už nebojej…“ Reakce samozřejmě následovaly a charismatický lídr kapely Jiří Zelenka alias „Zelí“ a jeho spoluhráči dostávali od StB co proto. Stanuli na špičce pomyslného žebříčku kapel druhé undergoundové generace a zůstali tam (s pozměněným názvem na Orchestr Bissext) až do svého rozpadu v roce 1990. Pro mě byli nejlepší kapelou druhé generace undergroundu.

V roce 1985 vznikla na Moravě nahrávka výtečného alba kapely SLEPÉ STŘEVO (později přeskupené do MŇÁGA A ŽĎORP) „Nečum a tleskej“. Nedávno jsem se dočetl, že to byla zároveň první nahrávka domácké distribuční firmy undergroundových a punkových kapel Rytmická mládež. Jiným symbolickým počinem souvisejícím s pozvednutím druhé vlny undergroundu byl vznik pražského samizdatového časopisu Revolver Revue, který začala vydávat skupina mladých pražských intelektuálů. Ti jsou mnohými považováni za nástupce a pokračovatele první undergroundové generace, protože byli stejně jako ona úzce propojeni s disidentským resp. chartistickým společenstvím. Underground ale začal mohutnět a těch nástupců a pokračovatelů bylo ve skutečnosti mnohem víc. S tradicí ze 70. let byl nový underground jako celek propojen jenom dílčími vazbami, které asi nejvíc zajišťoval časopis Vokno, důležité bylo, že se underground částečně prostupoval také s rovněž se vzmáhající punkovou subkulturou. Mimochodem kompletní Vokno z doby před listopadem 1989 je k dispozici na www.scriptum.cz.

ALL (pokračování příště)

Jan Cholínský (nar. 1965) se zabývá dějinami českého exilového hnutí, domácí protikomunistickou rezistencí a reflektováním komunistického období v české společnosti od roku 1990. Je autorem životopisné knihy „Poutník Josef Kalvoda“ a mnoha populárně naučných i odborných článků a studií. Právě dokončuje práci na souboru esejí „Češi v bojích o minulost“.

3 thoughts on “„80“ aneb o undergroundu s Honzou Cholínským-část 1.

  1. R.U.M. roste! gratuluju a tesim se moc na pokracovani zajimaveho rozhovoru!!

  2. Moc pěkný článek, jen dát do učebnice dějepisu :-)S tím Bissextem s Honzou souhlasim, byli skvělí!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *