Co by se dalo říci k politickým názorům americké kontrakultury?
Do prostředí vrstev mladých lidí v 60. letech v USA hledajících alternativu k zdánlivé prázdnotě, která ovšem podle jiného názoru byla více v nich samotných – tj. v revoltující zhýčkané a zároveň frustrované menšině tzv. babyboomers (lidí narozených v poválečném americkém blahobytu) odkloněné od tradičních kulturních a morálních norem – než ve většinové společnosti, se velmi dobře dařilo pronikat dílem novým západním formám radikálního marxismu (nositelem byly skupiny tzv. Nové levice) a dílem vylhané komunistické propagandě o lepší společnosti budované pod znakem rudé hvězdy na Východě. A nepochybuji o tom, že se do tohoto prostředí dařilo pronikat i mimořádně schopné a rozsáhlé sovětské komunistické zpravodajské službě známé jako KGB. Komunisté sice ve státech, které ovládli, přivodili svým působením společenskou zkázu, totální úpadek, jejich marxisticko-leninská ideologie byla zhoubou pro kulturu, hospodářství a řízení společnosti, to je jedna věc. Ale záležitosti týkající se moci, revolučního boje, propagandy, rozkládání tradiční společnosti měli dokonale vymyšlené a zmáknuté – v tom jim „Západ“ nesahal ani po kotníky.

Ovšem až na západní marxistické ideology a věrozvěsty výše zmíněné Nové levice, která se sice vůči sovětskému komunismu vymezovala (ten byl pro ni Starou levicí), ale měla k němu blíž než k liberálně demokratickému Západu. Za mnohé hovoří dezinformace a propagandistické využití nešťastného válečného konfliktu, do kterého se USA dostaly ve Vietnamu. Agresorem zde byli severovietnamští komunisté a USA se jen rozhodly „neappísersky“ pomáhat svému jihovietnamskému spojenci. Dodnes je tato problematika posuzována zkresleně a nepřesně a to hlavně ve filmových zpracováních, ale i v publicistice. Např. známá herečka Jane Fondová odjela do severního komunistického Vietnamu a v Hanoji pózovala na fotky v severovietnamské uniformě u protiletadlového děla – v době kdy mladí Američané umírali ve válečných bojích, jejichž cílem bylo odražení komunistické agrese. Kampaň proti vietnamskému konfliktu v polovině šedesátých let stmelila subkulturu hippies a nástup zmíněné politické Nové levice tj. starého marxismu v novém hávu. Její protagonisté tehdy zahájili svůj dlouhodobý a úspěšný pochod institucemi, tj. začali obsazovat a indoktrinovat akademické prostředí a zároveň pronikat do médií a samozřejmě i do uměleckých a mládežnických kruhů. To, že českoslovenští komunisté pacifikovali rockovou hudbu, protože byla příliš spojena se svobodou a nezávislostí, a perzekuovali ty, kteří si to nechtěli dát líbit a zhlédli se v kontrakultuře, ještě neznamená, že mezinárodní komunistické hnutí tento fenomén na Západě nevyužívalo. Kapitola sama pro sebe je celosvětové tzv. mírové hnutí, které bylo přímo organizováno a financováno ze Sovětského svazu – a kdo jiný než KGB by to mohl lépe organizovat a pomáhat šíření všech těch „ušlechtilých“ myšlenek mezi západní revoltující mládež. A západní kontrakulturní hnutí to holt baštilo i s navijákem. Je jasné, že sovětskými komunisty propagovaná mírová koexistence a heslo hippies „Make Love Not War“ nejsou bez souvislostí. O tom jak sovětští komunisté chápali pojem mír svědčí např. jejich pakt s Hitlerovým Německem v roce 1939 a společné přepadení Polska, krvavý vojenský vpád do Maďarska v roce 1956 nebo okupace Československa v roce 1968.

Nezavání to všechno tak trochu spikleneckou teorií?
Vypadá to tak, bohužel se ovšem nejedná o teorii ale o realitu. O východním pronikání na Západ, západní kontrakultuře a Nové levici existuje rozsáhlá literatura, bohužel v češtině nevyšlo skoro nic. Východní i západní marxisté velmi dobře věděli, že když budou podporovat a podněcovat protizápadní smýšlení západních umělců, včetně rockových a folkových hudebníků, tak tito potom budou prostřednictvím své produkce (podobně jako filosofové na univerzitách) a miliónů hudebních alb ovlivňovat myšlení mladé západní generace. Budou nahlodávat strukturu západního světa a „pracovat“ tak pro jejich věc – světovou komunistickou revolucí v případě komunistů nebo světovou levicově-kulturní revoluci v případě Nové levice. Proto se začaly mezi západní mládež šířit traktáty o dravém kapitalismu a konformním konzumismu, což byla ovšem jenom část západní společenské reality, důsledek technologického rozvoje a odklonu od tradičních kulturních vzorců.

Souběžně s legitimní kritikou bujení bezbřehého kulturně-ekonomického liberalismu (kapitalismus je marxistický termín), který byl a je ve značné míře nositelem západního úpadku, se relativizovaly duchovní, tj. z křesťanství vycházející hodnotové normy tvořící přes všechny náboženské nedostatky a církevní lapsy kulturní páteř Západu. Je nepochybné, že spousta západních umělců koketujících s kontrakulturou a politickou angažovaností se stala oněmi Leninovými „užitečnými idioty“ ve službách Nové levice resp. světového komunismu. Západ měl jistě své problémy a mladí lidé se v mnoha věcech včetně povinných odvodů do Vietnamu bouřili oprávněně, ale levicoví kontrakulturní revolucionáři při tom záměrně vylévali vaničku i s pomyslným dítětem. Důležité pro nepochopení skutečné situace východního bloku ze strany západní aktivistické mládeže bylo i to, že kontakty mezi mladými nekonformními lidmi z Východu a Západu byly díky komunisty spuštěné železné oponě a kvůli jazykové bariéře – připomínám, že v českých školách se vyučovala ruština – minimální. Mladí na Západě, zvláště pak v Americe neměli ponětí o tom, jak to tady ve skutečnosti chodí – žádná webová mezinárodní síť tehdy neexistovala. Tuto realitu částečně, ale ne zásadně pozměnila sovětská okupace Československa, protože bývalí komunisté nezřídka podporující teror 50. let se octli v exilu a sice kritizovali sovětskou okupaci, ale zároveň nadšeně vykládali o svém socialistickém reformním hnutí. Když ale přijeli někteří aktivisté západoevropské Nové levice v roce 1968 do Československa, divili se a byli zklamáni z toho, že zdejší studenti až na výjimky nejásají nad jejich vírou v marxismus, v maoismus a v revoluční „osvobozování“ Západu od prohnilé západní kultury. Když přijeli v 80. letech na Západ lidé z českého undergroundu, dostali se svými názory automaticky na politickou levici, hlavně díky anarcholiberálnímu životnímu postoji. Zajímavé je, že se underground dostal do velmi ostrého střetu s některými českými exulanty z první i druhé uprchlické vlny, ale to tady nebudu rozvíjet.

S hippies a kontrakulturou sympatizoval v 70. letech i tak známý hudebník jako byl John Lennon…
Před časem jsem slyšel nebo četl vyprávění Karla Gotta, symbolu oficiální komunisty propagované československé populární hudby 70. a 80. let. Řekl, že oni na tom Západě toho tenkrát opravdu moc nevěděli, o čemž prý svědčí i jeho setkání s Johnem Lennonem někdy na konci 60. let v Londýně. Lennon od původních rockově nasládlých písní BEATLES přešel postupně na pozice americké kontrakultury a svým celosvětově známým jménem posílil řady politicky angažovaných hippies (kterým se taky říkalo yuppies). Karlu Gottovi se podle jeho vyjádření už při jejich setkání zdály Lennonovy názory na život v komunismu značně naivní a zkreslené. Na tento Lennonův osobní vývoj v oporu kontrakultury a revolucionáře měla nepochybně značný vliv i jeho japonská manželka Yoko Ono. Mimochodem, tu již jako vdovu v roce 1988 přijal k audienci šéf sovětských komunistů Michail Gorbačov, který nebyl zdaleka tak dobrosrdečným a úžasným politikem, jak vypráví jeden ze západních mýtů, ale přesvědčeným komunistou, kterého vybral do čela Sovětského svazu jistě ne pro nic za nic bývalý předseda KGB (1967–1982) Jurij Andropov. Pro mě Gottova vzpomínka nebyla žádným rozčarováním, protože Beatles mě hudebně nezaujali, Lennonova pozdější hudba mě taky neoslovila a jeho názory, s kterými jsem se seznámil ve dvou českých knihách z osmdesátých let, mi neimponovaly.

Jak se v souvislosti s těmito věcmi díváš na současný stav západní politiky, souvisí to nějak?
Já se ztotožňuji s názorem, že Západ a my s ním dnes sklízíme výsledky úspěšného propagandistického nabourání podstatné části mladé západní inteligence a hlavně studenstva z 60. a 70. let západním marxismem a východním marxismem-leninismem. No, ovlivnění je lepší slovo než nabourání, protože ta západní strana nebyla jenom pasivně nabourána, ale také se sama vědomě probourávala tímto směrem. Dnes jsou z někdejších dříve revoltujících studentů, kteří ve druhé polovině 60. let zapalovali univerzitní budovy a s obdivem vzhlíželi k čínskému masovému vrahovi Mao Ce Tungovi nebo teroristovi Che Guevarovi, představitelé západních akademických, uměleckých a politických kruhů. Přetransformovali marxistickou filosofii do zmutovaných podob multikulturalismu, genderismu a ekologismu a přispívají už nějakou dobu k postmodernímu zmatku. K relativizaci hodnot, rozkladu vnitřní soudržnosti a ztrátě imunity Západu, přičemž jsou napojeni na neomezené státní či evropské dotace a nadnárodní lobby, ale to už je na úplně jinou diskusi. Čína a islamisté nás patrně během několika desetiletí přesvědčí o tom, že nesprávný výklad pojmů jako svoboda či liberalismus může vést od domnělé nesvobody ke skutečné nesvobodě. S těmihle názory by asi většina lidí z někdejšího undergroundu těžko souhlasila, takže upozorňuji, že se jedná o můj osobní pohled. Tímto ale vůbec nechci vynášet do nebes západní politickou pravici. Její uctívaní bezbřehého ekonomického liberalismu (a z něho vzešlé globalizace) je džin vypuštěný z láhve. Západní tzv. konzervativní politika, která měla tomuto vývoji přirozeně odporovat, to bohužel včas a dostatečně jasně nepochopila, protože až na výjimky byla ve 20. století silně rozporuplná a rozmazaná. O západní levici považující komunistické východní gangstery za přirozené spojence už raději pomlčím.

Takže raději zpět k myšlení a životu českého undergroundu před rokem 1989, co považuješ za nejdůležitější?
V undergroundu šlo hlavně o životní styl, každodenní normální život, jehož smyslem bylo svérázné sociální ukotvení a taky svérázná zábava a svérázný humor. Ten kontrakulturní program, ideologie atd. to byla nadstavba, rozhodně to nebylo tak, že by máničky vedly v hospodách jenom intelektuální debaty, nebo dokonce promýšleli jak porazit politický režim. Pro většinu lidí z té ideologické nebo filosofické nadstavby vyčnívalo jenom několik základních axiomů. Daly by se shrnout třeba následovně: filosoficky – bohémské užívání si radostí života, stoický sarkasmus; eticky – nepaktování se s komunisty, přátelství, soudržnost, rezignace na kariérismus a honbu za majetkem; esteticky – máničkovská móda inspirovaná hippies a třeba i severoamerickými indiány, nekonformní rocková hudba. Když se na věc podíváme teoreticky, z širšího ideového záběru, tak se až na ten antikomunismus, se jednalo stejně jako u dalších západních kontrakultur včetně hippies a yuppies, o jakýsi revoltující anarcholiberalismus, hledání svobody a seberealizace v relativně nesvobodném vnějším prostředí. Což se v undergroundu podobně jako v západní kontrakultuře v době komunistické totality realizovalo hlavně prostřednictvím pospolitosti podobně smýšlejících a hudby.

Co by se dalo ještě říci o rozdílech mezi kontrakulturou Západu a Východu?
Mezi tou „nesvobodou“ Západu a nesvobodou Východu byl velký rozdíl, který ovšem někteří ideologové českého undergroundu v nadšení pro své západní kontrakulturní vzory a pro revoltu samotnou trochu opomíjeli. Když třeba ještě dnes jeden z mála historiků českého undergroundu napíše, že v USA a na Západě byla v 50. letech a později totalizující společnost, tak podotýkám, že je to prokazatelný omyl. Jakoby nebral na vědomí, že v otevřené liberálně demokratické společnosti, jako byla ta západní, probíhá kulturní soutěž neboli boj o kulturní hodnoty při zachování solidního právního řádu, dělby státní moci a svobodných voleb. Srovnávat volbu vítězící většiny, ať už na její hodnotu měli západní revolucionáři v řadách amerických hippies, jako byl třeba Abbie Hofmann, názor jakýkoliv, se sovětskou a nacistickou politickou totalitou, je prostě z hlediska selského rozumu, etiky a seriózní historiografie nesprávné.

Jinak řečeno, jestliže na Západě si lidé zvolí konzumismus jako novodobé náboženství a nejsou schopni vyprodukovat politickou alternativu, jestliže tradiční duchovní kultura ztratí pro lidi přitažlivost, jestliže se lidé nechají ovládat médii a technickými libůstkami, je to pořád věc jejich volby. Jestliže západní kontrakultura přicházela s alternativou vůči nefunkční demokracii v podobě anarchie nebo komunismu, pak je třeba konstatovat, že i kdyby její dílčí diagnózy byly správné, plánovaná léčba byla nekonečně horší než nemoc samotná. V otevřené západní společnosti byli sice lidé pod ekonomickým a masově popkulturním tlakem, ale měli prostor pro osobní volbu a taky pro osobní angažovanost, kdežto v uzavřeném totalitarismu byl ten prostor pro osobní volbu zmenšen a osobní angažovanost byla kriminalizována.

S čím se tedy vlastně běžní přívrženci českého undergroundu ztotožňovali?
S dobrovolným vstupem do undergroundového „veselého gheta“ mániček souvisely záměrné a aktivní vymezení proti většinové konformní společnosti a ve značné míře taky bohémská nevázanost tradiční morálkou. Na základě vlastní zkušenosti bych řekl, že v některých případech to byla nevázanost inspirující a vtipná, jindy tupá a otupující a někdy i dost hloupá.

Zajímavými znaky undergroundu byly přezdívky, vlastní slang, humor a taktéž nezištná přátelská výpomoc. Samozřejmostí bylo, že kapely hrály zadarmo, na koncertech a akcích se nevybíralo klasické vstupné, ale když bylo třeba tak někdo obcházel stoly a „do klobouku“ vybíral na sál nebo na zvukaře. Zjednodušeně je možné říct, že lidé v undergroundu vypadali jako česká odrůda hippies, byli to máničky s dlouhými vlasy, měly svůj neformální program, scházeli se po hospodách, hráli a poslouchali svojí muziku a žili nevázaným, pestrým a poměrně svobodným životem v nesvobodné společnosti. Jeho součástí byla na prvním místě specifická sociální síť a přátelské vztahy, koncerty a tancovačky, různé happeningové akce, literární produkce apod.

ALL (pokračování příště)

Jan Cholínský (nar. 1965) se zabývá dějinami českého exilového hnutí, domácí protikomunistickou rezistencí a reflektováním komunistického období v české společnosti od roku 1990. Je autorem životopisné knihy „Poutník Josef Kalvoda“ a mnoha populárně naučných i odborných článků a studií. Právě dokončuje práci na souboru esejí „Češi v bojích o minulost“.