„80″ aneb o undergroundu s Honzou Cholínským-část 6.

Můžeš říci ještě něco konkrétnějšího o těch lidech kteří se s undergroundem ztotožnili, byli to třeba studenti?
V Lidových novinách jsem se před časem dočetl, že underground byl hnutím vysokoškoláků, což je naprostý nesmysl a je neuvěřitelné jak to mohl někdo napsat a někdo jiný zase vložit do těch novin. Škoda, že si toho autora nepamatuji. Bylo to samozřejmě přesně naopak. Jednalo se o hnutí mladých lidí převážně v dělnických profesích a většinou vyučených nějakému řemeslu. Byla mezi nimi i značná část středoškolsky vzdělaných, ale minimum s vysokoškolským vzděláním – studujícího vysokoškoláka jsem po celou dobu, kdy jsem se v tomto společenství vyskytoval nezaregistroval ani jednoho. No a pohybovaly se tam vlastně dvě generace – lidé řekněme od 18 do 40 let. Bylo hodně vzájemných kontaktů, ale i určitá generační propast mezi starší a druhou generací a roli hrála taky vzdálenost mezi některými regiony. A taky zalidnění undrgrounďáky na metr čtvereční bylo v různých krajích různé. Třeba v severních Čechách to bylo silné, ale v jižních Čechách se skoro nic nedělo. Jiné to bylo zase na severní a jižní Moravě, ale tady mám ve znalostech značné mezery.

Zájemců o rockovou hudbu bylo ale v Československu ještě mnohem víc
Vedle undergroundu a třeba také příznivců Johna Lennona či klubových alternativců zde byli ještě další a asi nejpočetnější více či méně vlasatí rockeři v džínách a džísbundách. Např. městští příznivci oficiální rockové hudby, vesničtí rockeři ze zábav a tancovaček. Ti byli mimo undergroundové hnutí a až na výjimky je příliš nezajímaly ani kontrakultura hippies, ani underground, ani specifický životní styl v subkultuře. Bavilo je poslouchat zahraniční rockovou hudbu a občas se vyřádit na vesnických tancovačkách nebo na koncertech oficiálních československých rockových skupin, dlouhé vlasy byly pro ně věcí módy a nápodoby. Nebylo tam to přihlášení se k nějakému byť neformálnímu programu jako u undergroundu nebo Lennonovců. V 80. letech se taky začal prosazovat vedle nebo namísto hard rocku heavy metal, ale ten byl pokud je mi známo mimo underground – vlastně si vzpomínám, že na jedné akci jsem viděl hrát kapelu DEBUSTROL.

Co přímo tebe před rokem 1989 do undergroundu přivedlo?
Hledal jsem identitu, možnost seberealizace a prostor, kde bych se mohl vymezovat proti idiotskému komunistickému režimu a jeho kulturním „výdobytkům“. Vše jsem našel v tehdejším undergroundu. Na tohle společenství jsem se na chvíli napojil v sedmnácti, potom během vojenské služby a po jejím skončení jsem se přidal naplno a setrval až do pětadvaceti tj. roku 1990. Po příchodu z vojny jsem v jedné hospodě potkal Jirku B. a začal pravidelně docházet do dnes již neexistující kladenské restauraci Smíchovský sklípek zvané „Bundík“, které navázalo na už neexistující tradiční „Havírnu“.

To jsi tam až tak dlouho nepobyl…
Vypadá to jako krátká doba, ale s ohledem na tehdejší způsob života a míru mojí identifikace s undergroundovou životní filozofií to byla zkušenost intenzivní. V undergroundovém společenství v Kladně jsem poznal spoustu zajímavých, skvělých a taky různě „potrefených“ lidí, velmi dobré přátele jsem našel v severních Čechách. Po pádu komunistů se otevřely nové možnosti, mě začaly zajímat historie a religionistika, pracoval jsem jako pedagog a sociální pracovník, oženil se a postupně začal žít celkem běžným způsobem. Underground pro mě ztratil v „nově otevřené“ společnosti přitažlivost a tak se ze mě stal totální odpadlík.

Jak to vypadalo v 80. letech s kladenskou undergroundovou „pobočkou“?
V Kladně bylo během mých středoškolských studií tj. v první polovině 80. let centrum v dnes už neexistující hospodě „Havírna“. Místní průkopníci undergroundu měli dokonce komunitní dům, starý barák ve čtvrti Kročehlavy, kde bydlelo společně několik lidí a který byl zároveň místem různých akcí. Barák patřil jistému Viktorovi H., který se v Kladně objevil a na čas se stal jakýmsi trochu šíleným vůdcem této kladenské scény. Druhá podobná komunita vznikla o něco později rovněž v Kročehlavech kolem majitele dalšího baráku Pavla T., to byli řádově o pět a víc let mladší lidé než ti z „Havírny“. Já se přiřadil až v době, kdy baráky už nefungovaly.

Jak se tehdy žilo?
Jezdilo se většinou vlakem společně na různé akce a setkání, jako byly koncerty, návštěvy přátel ve spřízněných městech (v každém takovém městě byla kontaktní hospoda), fotbálky apod. Politických záležitostí spojených s tzv. disentem se to téměř netýkalo, byť přes různé lidi byly čas od času k dispozici materiály vydávané Chartou 77 a VONSem (tj. Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných) i jiné samizdaty. Jezdilo se hlavně do Prahy, severních (Žatec, Louny, Chomutov) a východních Čech (Broumov, Hronov, Rychnov n. K.). Taktéž jsme občas něco uspořádali sami. Nejpovedenější kladenskou akcí byly asi dva hudební minifestivaly (1988 a 1989) v obci Hadačka u Plas na Plzeňsku a ještě předtím dvě koncertní akce u příležitosti svateb lidí z okruhu Havírny (asi 1984 a 1985).

A tvoje aktivity?
Šíření samizdatové literatury, zorganizování výstavy, několika koncertů apod. a taky organizace pár výjezdů na fotbalové zápasy. První pořadatelská akce, kterou jsme vymysleli společně s Jirkou B. byl koncert skupin HALLY BELLY a ORCHESTR BISSEXT v sále restaurace v Otvovicích u Kralup n. Vltavou. Dodnes mě mrzí, že se nevyvedla, protože členové nejmenované kladenské tancovačkové rockové skupiny, kteří přislíbili zapůjčení aparatury, nás na poslední chvíli vypekli. Asi se obávali, že když se to provalí, mají s hraním na zábavách utrum. Do Otvovic tehdy přijelo asi 100 až 150 lidí a vyslechli pouze akustická vystoupení frontmanů obou kapel „Zelího“ a „Svědka“. Další koncerty už dopadly lépe. V kladenské (SVK) knihovně jsem za spoluúčasti Jarmily B. uspořádal výstavu umělců napojených na Chartu 77 malíře Petra Vránka a výtvarníka Eduarda Vacka, spojenou s vernisáží a pietní vzpomínkou na komunisty umučeného občanského aktivistu Pavla Wonku. Když jsem se seznámil s o pár let mladšími členy punkové hudební skupiny FABRIKA vyvezl jsem je na pár undergroundových akcí a s pořadateli dohodl, že tam zahrají, pak už o ně byl velký zájem. S přáteli z Žatce jsem začátkem roku 1989 vydal samizdatovou knížku „dadarealistické“ poezie „Sedm nanuků“, autorem byl Karel Král, básnící klient psychiatrické léčebny v Petrohradě v severních Čechách. S Radkem Š. jsme připravovali nahrávku vybraných Karlových veršovaček spojených s Radkovými hudebními nápady, ale nedodělali jsme to. Taky jsem se účastnil vystoupení kapely Matky Mrskoč, což byl takový víceméně humorný projekt navazující na styl DG 307 a EUDAB.

Co ta epizoda s anglickou kapelou v restauraci IV. cenové skupiny?
Někdy začátkem roku 1989 jsme s Michalem B. uspořádali koncert britské hudební skupiny (název byl asi BOURBONESE QUALK, to už nevím přesně) hrající tzv. industriální rock. Bylo to v zimě v kladenské restauraci IV.cenové skupiny U Konvalinků, kde se topilo lokálně v kamnech uhlím. Angličani zírali, jak vypadá underground – přijelo tam určitě přes 100 lidí. Po asi půlhodinové produkci přijelo hlídkové auto VB a místní příslušníci se nestačili divit, co se to v sále děje. Za mixpultem seděl černoch s dredy skoro až na zem, v malém sále plno a na pódiu se producírovali angličtí hudební šílenci, na plátno za pódiem se promítalo z projektoru. Mladý policista v uniformě vyvalil oči, ukázal na mixážní pult a černochovi řekl: „Co to tady máte za blbost?“, na víc v této situaci nepřišel. Černoch neodpověděl a začal rychle balit – britští hoši během pár desítek minut odjeli. Hospodský se naštěstí znal s jedním z těch policistů a tak se protentokrát průšvih nekonal.

A co akce na Sokolce?
Byl jsem organizátorem už zmíněných dvou minifestiválků, které se konaly na Plzeňsku na přilehlém pozemku chalupy patřící kamarádům ze Stochova u Kladna. Ty koncerty jsme nazvali podle tamní vesnice Sokolka I. (1988) a Sokolka II. – Světu knír (1989). Celé to bylo kolektivní práce, která zahrnovala všechno od zcizení obří neprodyšné plachty ve fabrice Poldi SONP Kladno, až po stavbu dřevěného pódia, sběr hub a vaření guláše v obrovském kotli. Na první Sokolku přijelo něco kolem 100 a na druhou kolem 200 lidí. Vystoupily ZNOUZECTNOST z Plzně, BEATOVÉ DRUŽSTVO SOKOLOV, ŠANOV 1 a DIVIZE z Teplic, FABRIKA a MATKY MRSKOČ z Kladna, HAJ HOU z Chomutova, LUNCH BEAT z Karlových Varů, GUTEN TAG a SMUTNÍ POTÁPĚČI ze severních Čech a LITINOVEJ PEPA z Prahy. Všechny kapely hrály přirozeně zadarmo, jedinou jejich výhodou bylo, že nemuseli přispívat na zvukaře. Ten přijel i s velmi kvalitní aparaturou a chtěl 2000,- Kčs, tenhle obnos jsme vybrali do kloubouku během představení. Ze Sokolky I. byl pořízen dokonce videozáznam, ten jsem ale dodnes neviděl, jen jeho několikavteřinový kousek v dokumentárním cyklu Bigbít. Ze Sokolky II. vyšla samizdatová mg kazeta s názvem „Světu knír a sedm nanuků“.

Jak na tvé aktivity nahlíželi tvoji rodiče? Ono to nebylo jen tak, zahrávat si takto s ohněm?
Moji rodiče nebyli komunisté, ale ani bojovníci proti komunismu. S komunismem ani v nejmenším nesympatizovali, ale nesympatizovali ani s mým undergroundovým zaměřením. Moje aktivity se jim nelíbily, ale nemohli nic dělat, měl jsem svojí hlavu a svoje vyhraněné názory. V mnohém sice značně omezené, ale postupně se mi i díky tomu undergroundu obzory alespoň částečně rozšiřovaly. Co se týče mých organizátorských aktivit, měl jsem možná štěstí, že to bylo až na sklonku 80. let a StB už tyto věci tolik nezajímaly. Přesto jsem byl na několika nepříjemných výsleších, na jaře 1989 mě kladenští estébáci chtěli vyhodit z práce – dělal jsem topiče na Okresním národním výboru – ale já už předtím sám podal výpověď, v srpnu 1989 mi StB zařídila povinné vojenské cvičení, abych v den výročí sovětské akce někde někoho nepobuřoval – tím mě naštvali, protože jsem se musel ostříhat.

ALL (pokračování příště)

Jan Cholínský (nar. 1965) se zabývá dějinami českého exilového hnutí, domácí protikomunistickou rezistencí a reflektováním komunistického období v české společnosti od roku 1990. Je autorem životopisné knihy „Poutník Josef Kalvoda“ a mnoha populárně naučných i odborných článků a studií. Právě dokončuje práci na souboru esejí „Češi v bojích o minulost“.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *