Velkým fenoménem už v pvrní polovině 80. let byl rozhodně PRAŽSKÝ VÝBĚR. Jak se ti líbila jeho tvorba a image?
Pražský výběr se po svém jazzovém období rozhodl udělat kariéru ve stylu tzv. nové vlny a byl úspěšný. Album Straka v hrsti, které nejdřív kolovalo jenom jako nahrávka, se mi líbilo. Bylo to něco, co se mi tehdy ve druháku nebo třeťáku na střední škole prostě nemohlo nelíbit. Výjezd na koncert jsme plánovali, ale neuskutečnili. Když měli konečně hrát společně s dalšími kapelami nové vlny (Letadlo, Jasná páka) v Kladně, koncert byl zrušen. Jejich koncertní šaškovská vizáž byla zábavná, viděl jsem je ale jenom na fotkách a v televizním klipu Jó já se mám, že je Olda přítel můj. V roce 1983 je komunisté zakázali po koncertě v Hradci Králové a činnost mohli obnovit až někdy na přelomu let 1986 a 1987. Někdy v mezidobě se kytarista Michal Pavlíček podílel na albu jazzmanky Jany Koubkové nazvaném Horký dech a na albu Asi v tom bude nějakej háček bluesmana Jana Spáleného a na obou se mi jeho kytara moc líbila, zatímco jeho skupina Stromboli mě nebavila. Na Pražském výběru jsem byl až po tom obnovení koncertování.

Myslím že to bylo v Karlínském divadle, to už hráli i nové skladby – určitě o trochu horší než ty z prvního alba. Tenhle koncert se mi líbil, ale další jejich tvorbu už neznám, protože mě přestali zajímat (můj názor byl, že underground má obsah, kdežto tohle je nehledě na hudební virtuozitu trdlování). To, co jsem letmo zaslechl nebo viděl později v TV v 90. letech se mi nelíbilo. Navíc si musím přisadit tím, že považuji za velkou absurditu, když dvacet let po pádu komunismu Michael Kocáb na oslavném koncertu na Národní třídě zpívá úryvek: Prachy jenom prachy nečekají, jen po nich sáhneš a už tě mají. Text, kterým se na začátku 80. let – už tehdy se mi zdálo, že nepříliš vkusně – vypořádali s odchodem baskytaristy Ondřeje Soukupa (mj. porotce ze soutěže Česko hledá superstar) ke skupině Karla Gotta, dnes podle mého mínění sedí úplně stejně na polistopadového ambiciózního politika, podnikatele Michaela Kocába.

Později, ve druhé polovině 80. let se v Československu hodně rozšířila i klubová a festivalová rocková scéna.
Na začátku 80. let začaly hrát po klubech a oficiálních koncertech kapely tzv. nové vlny, nejznámější byl PRAŽSKÝ VÝBĚR, dál ABRAXAS, LETADLO, JASNÁ PÁKA atd. Brzy se znelíbily komunistům a ti zaútočili v časopisu Tribuna z faktického hlediska diletantským článkem „Nová vlna ze starým obsahem“ a potom se začali po těchto kapelách vozit. Ten článek byl silně kontraproduktivní, protože ty kritizované kapely pomohl zpopularizovat – na střední škole jsem ten článek četl pod lavicí a hned jsem začal zjišťovat, kam by se dalo za těmi kapelami vyrazit. Ta nová vlna trochu symbolicky navazovala na tzv. alternativní rock, což byly kapely více méně sdružené od druhé poloviny 70. let kolem takové polooficiálně fungující organizace Jazzová sekce – EXTEMPORE, STEHLÍK, AMALGAM apod. Jazzová sekce byla definitivně rozprášena v polovině 80. let. Novou vlnu se ale zlikvidovat nepodařilo a její proud se naopak dost rozšířil do klubové scény druhé poloviny 80. let, byly to kapely hrající poprock, různé vcelku běžné rockové styly až po alternativní záležitosti typu brněnských kapel JEŠTĚ JSME SE NEROZHODLI, E, PRO POCIT JISTOTY. Z hlediska mého tehdejšího vkusu byly nejlepší kapely UŽ JSME DOMA a PSÍ VOJÁCI.

No a ve druhé polovině 80. let se rozjela druhá generace undergroundu…
V undergroundu všechno fungovalo jinak než na klubové scéně – bez zřizovatelů, programů a propagace, jenom na základě organizátorů-nadšenců (podotýkám – dělali to z nadšení pro věc, zadarmo a s rizikem že budou otravováni StB). A to tehdy nebyl internet, mobilní telefony, přístup k televizi, rozhlasu a z tisku byl k dispozici jen samizdat, kde ale koncerty nemohly být avizovány, protože by byly StB znemožněny. Lidi se prostě uměli domluvit a fungovala jakási tichá pošta. Někdy byla akce vyhmátnutá StB a nekonala se, tak se alespoň posedělo v hospodě nebo se odjelo do jiné hospody, jiné vesnice. V jedné písničce o tom a o zásahu předsedy Místního národního výboru Bezděkov (tak se nazývaly dnešní obecní úřady) zpívá kapela HALLY BELLY: „Bezděkovskej předseda klidnej večer tráví, k televizi usedá, začínají zprávy. V tom přibíhá tajemník, předsedo to je hrůza, z hospody je pelešník, přijela k nám hašiš lůza.Vyhnali nás do mrazu, zavřeli okenice, dle vyššího příkazu, vypadněte z vesnice. Nám to ale nevadí, půjdeme o vísku dál, nástroje se naladí a máničky maj zase bál“. Underground se postupně rozšířil do různých forem, směrů a činností vedle hudby literatura, výtvarné umění. Samozřejmě převážná část byla jen amatérská a někdy umělecky nevalná, v některých případech šlo dokonce jenom o exhibici nebo chuť vykřičet se, ale byla tu i hodnotná produkce. Pro naprostou většinu lidí ale nebyla hudební dokonalost podstatná, na akce si přišli prostě něco poslechnout, na něco si zatancovat a pobavit se s přáteli. A hudba – líbí-líbí, nelíbí-nevadí, máš svobodu a možnost se vyjádřit, počkám si na další kapelu (to bylo další specifikum těchto koncertů, že hrálo těch kapel skoro vždycky několik – většinou tři a víc).

A co bys řekl o nejznámějších kapelách druhé generace undergroundu?
Co se týče kapel koncertujících na undergroundových akcích bylo jich hodně, nechyběly různé happeningové formace. Postoje vůči režimu byly většinou nekompromisní, což se u projevilo i (až na výjimky) jasným odmítnutím účasti na oficiálním Rockfestu viz. níže. Na undergroundových pódiích hrály i některé kapely koncertující v klubech (např. RÁNY Z TĚLA, ZNOUZECTNOST) a undergroundová scéna se prostupovala s punkovou (ŠANOV 1, FABRIKA aj.).  Z ryze undergroundových kapel mě napadají ORCHESTR BISSEXT, GUTEN TAG, SMUTNÍ POTÁPĚČI, AKU-AKU, STARÁ DOBRÁ RUČNÍ PRÁCE, POSÁDKOVÁ HUDBA MARNÉHO SLÁVY, HUDEBNÍ HLUCH, ZÁŘE, OSKAR BAND, DRUHÁ SMĚNA KOVOŠROTU, LUNCHEON BEAT, BEATOVÉ DRUŽSTVO SOKOLOV, PATOLOGICKÝ ORCHESTR MĚSTA MARIÁNSKÝCH LÁZNÍ, HALLY BELLY a pak tu byly ještě další moravské kapely. Hned po ORCHESTRU BISSEXT (nahrávky vyšly na MC kazetách „Stojíme u zdi“, „Rock X“ a „Folk Y“ a „Die Ziege und Mravenec“ a kompletně i na CD „Prokapaný čas“) se mi zamlouval řízný bigbít s uhrančivým zpěvákem BEATOVÉHO DRUŽSTVA SOKOLOV (nahrávky vyšly na MC kazetě a později na CD „Je dobré mít prsa“). Z textů BEATOVÉHO DRUŽSTVA: „Cement, vápno, cement, vápno, cemééént. Jsme mladí kvalifikovaní perspektivní dělníci. Máme svojí pravdu svatou jen, sdružení jsme všichni v SSM, chcem budovat a bránit svou milovanou zem. Cement, vápno, cement, vápno, cemééént“. („Cement, vápno“); „Neumím být většinou, ani pravdou jedinou. Neumím být klasou pracující masou. Neumím být frází ani pevnou hrází. Neumím být státem, proletariátem. Jediný co znám, je být sebou sám“. („Sebou“); „Radujme se, veselme se, rostěme jak dříví v lese. Radujme se veselme se, vyserme se na represe“ („Radujme se“).

Koncem osmdesátých let přišla na řadu vlna Rockfestů, což byl jakýsi důkaz toho, že hudbu „ze západu“ už nemůže vůbec nic zastavit. Byl jsi přímým účastníkem těchto vystoupení?
Byl jsem v pražském Paláci kultury na druhém a třetím Rockfestu v letech 1987 a 1988. Nenadchlo mě to a oba ty navštívené Rockfesty se mi slévají dohromady a v paměti mi zůstalo jenom pár věcí. Pro mě jasně nejlepší koncert tam měli tepličtí UŽ JSME DOMA. Vzpomínám si taky na BEZ LADU A SKLADU ze Slovenska, jejichž čtrnáctiletý zpěvák Michal Kaščák zpíval v písničce „Udavač“: „Všetci sa ma pýtajů čím chci být. Udavač, udavač. Som udavač, udavač, udávám, udávám, udávám rytmus…“, to byl vzhledem k všeobecně známé profízlovanosti společnosti adekvátní a vtipně podaný text. Až tak odvázán jsem z toho ale zase nebyl, protože proti přímosti undergroundu byl celý Rockfest kompromisní čajíček. A nic na tom neměnilo, že na Rockfestu byli třeba vesměs kvalitnější hudebníci než v undergroundu. Ostatně, co v roce 1988 se sebekvalitnější rockovou hudbou, když jí chybí obsah. Jinak pro nás Kladeňáky bylo pikantní, že myšlenkovým otcem a jedním z hlavních organizátorů Rockfestu byl vedoucí jednoho kladenského klubu, který údajně přemluvil tehdejšího vůdce Svazu socialistické mládeže Vasila Mohoritu, aby nad Rockfesty převzal záštitu. Milan P. organizoval v Kladně různé dobré kulturní akce, nicméně nelze pominout, že v oficiálně zveřejněných seznamech StB je veden jako agent.

Na Rockfestu prý měli hrát i PLASTICI?
Před Rockfestem v roce 1988 vzbudila poprask šuškanda, že tam poprvé po cca 15 letech oficiálně vystoupí „Plastici“ pod zkratkou PPU a že dokonce ještě předtím budou mít koncerty v Junior klubu Na Chmelnici. Vyšel program a plakáty, kde bylo napsáno PPU, lidé se těšili, ale na poslední chvíli jim to komunisté a StB opět zatrhli a to jak Na Chmelnici, tak i na „svobodném“ svazáckém Rockfestu. Na krajském kole v Lucerně, kde měli PPU vystoupit, ale pořadatelé je nakonec odmítli byť jenom vpustit do sálu, tehdy některé kapely věnovaly první skladby svého vystoupení kapele, která tu dnes měla hrát. To je trochu směšné a typický znak kompromisnictví – kdyby byli ti lidé opravdu kolegiální, měli odehrát třeba půl písně a pak to na protest zabalit, ale chtěli veřejně vystupovat, takže nemohli… Na Rockfestech jsem nezaznamenal, pokud si vzpomínám žádnou kapelu z undergroundu a bojkotovali to například jinak v klubech hrající PSÍ VOJÁCI, GARÁŽ a MCH BAND. Moje dojmy z Rockfestů: prostředí nevhodné pro tenhle typ hudby, nechutný „pach“ po komunistech, trochu křečovitá snaha o dramaturgickou pestrost. Přes velkou hudební rozmanitost jsem měl potíže si něco vybrat. Ve formě tam vystoupila LAURA A JEJÍ TYGŘI a asi se mi líbilo i něco dalšího, ale už nevím co. Mimochodem, konalo se taky několik undergroundových antirockfestů např. v Oskavě na Moravě.

Jiné kapely z undergroundu na Rockfestu hrát mohly?
Ty, co za něco stály určitě ne a to hlavně z vlastní vůle kvůli zachování svých postojů, ale ani z hlediska pořadatelů kvůli textům. Pro dokreslení několik citací textů třeba z minifestivalů Sokolka I. a II., které jsme organizovali v červenci 1988 a 1989. ŠANOV 1:“ My chcem svobodnej stát bez Rusů, nechcem žít ve špíně a hnusu“; BEATOVÉ DRUŽSTVO SOKOLOV: „Že je to nějak v prdeli, že jste to tak nechtěli. Že vám chybí důvody na májový průvody. Na to vám věru z vysoka seru“; SMUTNÍ POTAPĚČI: „Kde je Mirek, kde je Jarka, Červenáček, Jindra Hojer, Rychlonožka? Emigrovali“!; FABRIKA: „Na vojně budem pochodovat, zelený mozky respektovat. Do prdele s armádou“; GUTEN TAG: „Buď budu černej anebo bílej, ale nikdy ne červenej, ale nikdy ne zelenej“. Atd. Nebo ORCHESTR BISSEXT: „Policie získá brzo převahu, když obuškem tříská hlavu nehlavu, chtějí nás zlomit svou mocí“; nebo nejlepší proekologická píseň co byla napsána: „Severní Čechy, severní Čechy CHZ Litvínov, severní Čechy, severní Čechy SECHEZA Lovosice a SETUZA Ústí, to je vůně, dítě pláče v matčině lůně“. Tohle na Rockfest komunisti opravdu pustit nemohli a zase na druhou stranu, ty kapely pokud by tam hrály, tak by vlastně popřely svojí identitu a to o čem zpívaly. Ještě poznámka k těm zkratkám v ekopísničce – jsou to názvy tehdejších podniků: CHZ – Chemické závody; SECHEZA – Severočeské chemické závody; SETUZA – Severočeské tukové závody; upozorňuji, že tenkrát byl sever Čech opravdu dost zamořen.

A co srovnání Rockfestu s polským Jarocinem?
Srovnání český Rockfest 1986–1988 a polský Jarocin 1980–1989: nesrovnatelné. Jarocin jsem znal jenom z vyprávění a z dvouhodinového kvalitního amatérsky natočeného videozáznamu, který jsem viděl snad v roce 1987 nebo 1988. To jsem opravdu nestačil zírat, skvělá muzika, desítky kapel, všechno mělo náboj, bylo to venku a koncertů se účastnilo tisíce lidí. To, co byl u nás underground od roku 1985, tak to probíhalo v mnohonásobně větším měřítku v Polsku od roku 1980. Byl tam ale jeden rozdíl, polští komunisti měli plné ruce práce s hnutím Solidarita a stávkami v ulicích a tak mladé nezávislé rockové a punkové protestní kapely nechali hrát, a to dokonce i na jednom oficiálním rozhlasovém kanále. Byly tam na rozdíl od naší klubové scény, ale v souladu s undergroundem kapely srozumitelně protestující proti režimu a volající po svobodě, žádné náznaky a jinotaje, žádná satira, ale přímo k věci – BRYGADA KRYZYS, KULT, DEZERTER, REPUBLIKA atd. Jarocin byl jednoznačně nejlepší rockový podnik ve východním bloku. Nedávno o tom a o polských kapelách této doby dva polští režiséři a britský hudební publicista Chris Salewitz natočili vynikající dokumentární film – „Beats Of Freedom“. Českou obdobou Jarocina mohl být už připravený a zorganizovaný velký undergroundový festival „český Woodstock“ v Trutnově, ale bystří hoši z StB znemožnili jeho konání. Byl jsem tam a vzpomínám si, jak jsme seděli – možná tak stovka lidí – v nějaké zahradní restauraci a kolem stolů chodili příslušníci StB s videokamerou a filmovali nás jako nějaké pokusné králíky. Z jedné i druhé strany bez komentáře – zvláštní situace.

ALL (pokračování příště)

Jan Cholínský (nar. 1965) se zabývá dějinami českého exilového hnutí, domácí protikomunistickou rezistencí a reflektováním komunistického období v české společnosti od roku 1990. Je autorem životopisné knihy „Poutník Josef Kalvoda“ a mnoha populárně naučných i odborných článků a studií. Právě dokončuje práci na souboru esejí „Češi v bojích o minulost“.