„80″ aneb o undergroundu s Honzou Cholínským-část 11.

Hodně mě udivilo, když jsi mi řekl, že se o hudbu jako je rock, metal, punk, alternativa … už vůbec nezajímáš? Jak je možné, že tě to po letech úplně pustilo?
Jak už jsem uvedl, rockovou hudbu, kterou jsem poslouchal před dvaceti či třiceti lety, už dneska opravdu neposlouchám. Občas ke mně z hudebních sfér něco bez ohledu na žánr připlave, ale potřebu sledovat hudební scénu nemám. Zabývám se historií, takže spíš čtu a píšu a na poslech hudby jako v minulosti (nehledě na určitou změnu vkusu) prostě nemám čas, ale možná je to i tím, že jsem začal mít rád ticho.

V komunitě undergroundu jste bojovali i za svobodnou kulturu. Jak je ovšem možné, že i dnes v tuzemsku vládne Michal David a spol.? Není trochu absurdní to, že stávající systém dokáže v podstatě popřít i sám sebe?
Michal David „vládne“ prostě proto, že tady (spolu)vládne tzv. masová (pop)kultura. Mám za to, že stávající systém v masové kultuře, která je součástí dominantního kulturně-filosofického proudu a z něho plynoucího tupého konzumerismu, nepopírá sám sebe, ale naopak sám sebe naplňuje, definuje a odhaluje. Média (spolu s tzv. celebritami) vytvářejí pimprdlovou (a komediantskou) iluzi, „vládnoucí lid“ jí baští, oligarchové vládnou a ti kdo hledají svobodu mají krušný život. Nepopírám tím svůj výše zdůrazněný názor, že liberální demokracie je nesrovnatelná s totalitou. Samozřejmě je lepší a poskytuje lidem mnohem víc prostoru, ale přesto se dívám na současný stav věcí hodně kriticky. Možná je čas vážně se zabývat názory rakouského politologa a zastánce monarchie a klasického původního liberalismu Erika Kuehnelt-Leddihna (viz jeho kniha Levicové smýšlení, česky vyšla 2010), který říká, že demokracie jako politický režim a politické dogma je ve své podstatě zkázonosná a dodává: „svoboda nebo rovnost“.

Řadíš se mezi české monarchisty?
K principům monarchie mám sympatie, ale mezi české monarchisty se neřadím. Na potíže demokracie poukazoval zastánce rakousko-uherské monarchie Ladislav Jehlička, katolík a brilantní esejista a taky politický vězeň (1952–1960). V jeho knize z roku 1988 Křik Koruny Svatováclavské se čtenář může dočíst následující slova, která jakoby vizionářsky předjímala současnost: „Dnešnímu pozorovateli (tj v roce 1987), když srovnává režim politického pluralismu s režimem totalitním se ovšem jeví pluralismus, to jest vláda několika politických stran, jako ráj. Takhle se situace nejevila těm, kdo v tomto režimu žili. (měl na mysli první čs. republiku, pozn. J.Ch.) Jestliže dnes čím dál více lidí se dívá na demokratické politiky jako na bandu podvodníků, korupčníků a aféristů, na lidi pro něž je úzce spjata politická činnost s jejich osobními materiálními zájmy, pak příznaky tohoto stavu se výrazně jevily už tenkrát.“ A dál: „Žijeme-li ve skutečné demokracii bijí nám tyto vady a nedostatky do očí. Především jeden základní a neodstranitelný nedostatek: že v demokracii budou mít vždycky dva hlupáci dvojnásobnou převahu nad jedním rozumným člověkem.“ V návaznosti Jehlička upozorňoval na to, že demokracie nutně potřebuje protiváhy proti politickým stranám – nezávislý tisk, nezávislé soudy, odbory, církve, univerzity, vzdělance, umělce atd. K tomu lze dodat, že tzv. občanská společnost je ale dnes držena na řetězu ekonomickým a mediálním tlakem, akademické prostředí rezignovalo na tradiční etiku a lidé, kteří ještě nepozbyli selský rozum nemají k dispozici žádné stabilní opory. Liberální demokracie zmutovala v současnou mediokracii a vládu všemožných oligarchů. V současnosti se potýká s mnoha problémy, které není schopna zvládat. Mimochodem ten poražený komunismus se nerozplynul, ale přetransformoval a to ekonomicky, personálně i ideově a způsobil liberální demokracii těžké ztráty. Poskomunistické státy byly vytunelovány a ty západní nabourány.

To nezní zrovna nadějně…
Nezní, ale nemá smysl si něco namlouvat. Celkově je u nás kultura (ve smyslu preferovaných hodnot) v úpadku podobně jako na celém Západě. Za mnohé mluví dokumentární film o výše zmíněné kauze Lehmann Brothers, největší americké banky, která před pár lety zkrachovala díky neuvěřitelné chamtivosti jejího vedení. Jiným případem západní krize je zbyrokratizovaná a od běžných potřeb většiny lidí odtržená EU, která hájí zájmy bruselské armády v kravatách a kdovíkoho dalšího ještě. Jeden z nejslavnějších disidentů bývalého Sovětského svazu Vladimír Bukovskij žijící ve Velké Británii EU dokonce posměšně nazývá EUSSR. Opakuji se: západní civilizace se odklonila od spirituálních hodnot, které přes všechny své lapsy zprostředkovávalo křesťanství a žádnou adekvátní náhražku nevyprodukovala. Křesťanská vize transcendence byla společně s křesťanskými chybami a omyly (kterých bylo a je jistě víc než dost) převálcována nejdříve nezdrženlivým rozumářstvím a pokrokářstvím (tzv. modernismem) a tyto vize jsou v současné zmatené tzv. postmoderní době nahrazeny cynickým hodnotovým relativismem z něhož plyne chaos, přesněji řečeno bordel.

Je tady ale přece jen společná úcta k lidským právům…
Co se týče stávající filosofie lidských práv, tak Západ jako společný kulturní základ nespasí. Na kategorii přirozených lidských práv navázala kategorie sociálních práv, o nichž se společnost obtížně shoduje kde začínají a kde končí (viz krize welfare state), a navazuje dokonce třetí kategorie mezinárodních práv s velmi nejasnými vymezeními a vymahatelností. My alespoň máme oproti západním státům jistou výhodu dlouhodobé zkušenosti s totalitou, ale zatím se nezdá, že bychom se snažili ji nějak zužitkovat. Přitom některé dílčí věci v dominantní západní filosofii připomínají zakuklené totalitní principy podobné tomu, co jsme tu dlouhodobě prožívali my – jako příklad zmíním fenomén tzv. politické korektnosti. Z hlediska budoucí mezinárodní spolupráce mně připadala nadějná pražská konference osobností z postkomunistických i dalších států nazvaná Svědomí Evropy a komunismus v roce 2008 na půdě Senátu (zorganizovaná nikoli politickými stranami, ale studentskými aktivisty z listopadu 1989 toho času zákonodárci Martinem Mejstříkem a Janou Hybáškovou). Byl vydán sborník a následovalo několik dalších podobných pražských konferencí s výraznou účastí Ústavu pro studium totalitních režimů a obdobných zahraničních institucí. Kdyby se postkomunistické státy spojily a začaly prosazovat určité principy vedoucí ke společnému vyrovnání se s komunismem (postavení komunismu a nacismu do jedné řady) a odhalení komunistických totalitních kořenů, oslabilo by to radikálně socialistické i radikálně nacionalistické proudy ve státech EU, celkově obrodilo morálku a odtud by třeba mohla začít i obroda a odbyrokratizování EU a návrat Evropy k některým křesťanským (nemám ovšem na mysli inkvizici ani prorůstání církve a státu) a autenticky liberálním (viz rakouský politolog Erik Kuehnelt-Leddihn) postulátům namísto současné multikulturalistické rozbředlosti. Bohužel postkomunistické státy mají samy obrovské vnitřní problémy právě se svým postkomunismem, korupcí, mafiemi apod…

Mě osobně nejvíc znepokojuje skutečnost, že i ti lidé, kteří v době totality bojovali za svobodu se nyní paktují s lidmi, kteří tady tu kulturu vedli a udávali její směr. Přiznávám se, že to je pro mě asi největší zklamání…
Nevím koho máš přesně na mysli, ale všeobecně platí, že „podle ovoce se pozná strom“. Takže, jestli jsou někomu milejší peníze než etické principy a jestli někdo dřív kolaboroval s komunisty a jiný dnes kolaboruje (společně s ním) s parazitní masovou kulturou, je to jeho osobní volba a je zbytečné se tím nějak trápit. Taky jsem byl mnoha lidmi zklamán, ale časem jsem pochopil, že je třeba se jednoznačně odříznout a distancovat od tradičního omylu českého národa ve 20. století, totiž od uctívání kultu osob a namísto toho hledat kulturní hodnoty, ke kterým stojí za to se vztahovat. Na to mi může někdo namítnout, že před tím 20. stoletím zde byl zase kult římskokatolických světců (sv. Václav, sv. Jan Nepomucký). Ale ten byl spjat s náboženstvím a transcendentnem, kdežto kult politických vůdců je spjat s jejich politikou a to paradoxně ještě s politikou, která z hlediska prospěchu pro běžného člověka, český národ, českou společnost a český stát naprosto zkrachovala (mám na mysli linii Masaryk, Beneš, Dubček, Havel, Klaus).

V jakém stádiu se dle tvého soudu nachází česká hudba? Třeba to co běžnému posluchači nabízejí tuzemská rádia, to je skutečně tragédie… Jasně, nemusím to poslouchat, ale člověk té kýčovité masáži stejně neunikne…
Současnou českou hudbu neznám natolik, abych ji mohl posuzovat. Co se týče většiny rozhlasových hudebních redaktorů, mám za to, že by jim, prospělo odejít do lesů a sázet stromy, aby trochu vyvážili svůj podíl na zamořování veřejného prostoru. Co se týče provozovatelů restaurací apod., kde pořád vyřvává rádio, TV a blikají proherní automaty, zasloužili by si prázdné lokály a nulové tržby. Ten randál všude kolem a mediální všudypřítomný agresivní kýč trefně popsal francouzský umělecký kritik Jean Clair ve svých pamětech nazvaných Ošklivý deník. Cituji z kapitoly Útoky: „Ticho zmizelo. I hudba zmizela. V obchodech, restauracích a taxících ustavičně útočí zvuk. Sprostý, uši drásající pravidelný dusot, praskavé a řezavé zvuky jako z motoru, jehož písty si nikdy neodpočinou. Pekelný rámus prolezl člověka až do morku kostí. Už se nesmí myslet, už se nesmí ani na chvilku zůstat v tichu a jen sám se sebou. Z hlavy je buben, takže v ní povinně rezonují zběsilé údery. Nad popleněným soukromím s jeho drobnými radostmi, k nimž patří uvažování, vzpomínání, přemýšlení nebo jen neurčité a snivé pohupování na melancholických vlnách fantazie, vítězí primitivní dusání zesilovačů, temný hukot reprobeden a nárazy elektronických vln“.

Jaký je tvůj názor na společnost OSA?
Nemám dostatek informací, ale přesto předpokládám, že to je organizace parazitující na hudebním průmyslu. Hudebnící mají určitě právo na honorář a taky na svobodné rozhodování o prezentování svého díla. Když si někdo najme OSU, je to jeho věc. Domnívám se ale, že to bude nejspíš ten, kdo by si rád žil nad poměry.

Kupuješ si ještě legitimní CD nosiče? Jaký titul sis naposledy koupil?
Ano kupuji si legitimní CD i DVD, ale občas mi někdo nějaké CD vypálí a daruje. Já nevypaluji, ne snad z etických důvodů, ale protože se prostě hudbou tolik nezabývám. Občas ale pustím chlup. Naposledy jsem si koupil drahé DVD Lorenna McKennit: Nights of Alhambra a na koncertě od Honzy Ponocného alias Cirkusu Ponorka jeho levné CD: Do It Yourself. Ani jedna z těchto transakcí mě nemrzí.

Jaký je tvůj názor na stahování hudby z internetu?
Můj názor je, že je to OK. Hudebníci, kterým se to nelíbí mají několik alternativ. Třeba nevydávat svoje nahrávky, nebo najmout si nějakou tu OSU. Ti začínající jsou asi rádi, když svoje věci můžou na webu prezentovat, ti nezávislí třeba vydávají jenom ve vlastní režii a příznivci si to rádi koupí na koncertě a ti známí a bohatí určitě nezchudnou, když si jejich CD někdo vypálí.

Jaké hudbě v současnosti nejvíce holduješ? Když si chceš udělat radost, máš volné odpoledne, po které nahrávce sáhneš?
Tak třeba takhle. Když maluju byt nebo uklízím, pustím si šťavnatou bigbítovou kapelu Beyond, v níž hraje jeden můj bývalý kolega. V autě na dálnici si pustím Marka Knopflera. Když se chci povznést z drsné reality, pustím si Lorenu McKennit. Když si chci udělat radost, pustím si Cirkus Ponorka. Když se chci zrelaxovat nebo naladit na zostřené vnímání pustím si bubenickou masáž Jana Čambala.

Dvacet let po sametové revoluci…jak moc zralá či nezralá je naše demokracie?
Je skrz naskrz prohnilá a tvrdě utlačuje všechny zdravé společenské síly. Byla postavena na špatných základech špatnými staviteli mezi nimiž převážili podvodníci, zlatokopové a diletanti.

Na závěr se tě ještě zeptám na možná netradiční otázku: co očekáváš od naší společnosti v následujících letech? Jsi optimista, anebo spíše pesimista?
Jsem realista. Očekávám další prohloubení úpadku hodnot a společenské kultury včetně zvyšování ekonomického tlaku na jednotlivce a rodiny. Zároveň ale očekávám vznik paralelních sociálních sítí lidí, kteří se nebudou honit za hejnem zlatých telat a nenechají se šrotovat nepříznivými podmínkami „velké situace“. Společnost je rozmanitá. Od většiny politiků a podstatné části žurnalistů očekávám zkorumpovanost a diletanství, tedy to samé, čeho jsem už po dvacet let svědkem. Od značného počtu lidí očekávám, že se budou dál nešťastně nechávat svazovat iluzemi. Od velmi mnoha lidí a od svých přátel ale očekávám jenom to nejlepší – spojenectví a vzájemnou podporu, inspiraci a sdílení podobných hodnot, příjemná setkávání.

Děkuji moc za dlouhatánský exkurz do let minulých s přemostěním do současnosti. Pokud máš ještě něco na srdci, dávám ti nyní prostor…
Podle mě je doba zralá na prohlubování nezištných mezilidských vztahů a na budování paralelních pospolitostí lidí distancujících se z vlastní vůle od politiky, médií, byznysu a showbyznysu. Pospolitostí, které budou ze sebezáchovných důvodů záměrně vytvářet ostrůvky kvalitní kultury, vzájemné podpory a sounáležitosti. U téhle představy je sice jistá podobnost s tím jak fungoval underground, ale obsahově mám na mysli něco jiného – žádná kontrakultura, ale raději zvýšená starost o vlastní duše a o etické konsekvence každodenního života.

PS: Návštěvníkům R.U.M zinu, kteří vydrželi číst naše povídání se omlouvám za rozvláčné a politicky i kontrakulturně nekorektní vsuvky. Připomínky, námitky a polemiky uvítám na adrese nakl-dilo@seznam.cz

ALL (Konec)

Jan Cholínský (nar. 1965) se zabývá dějinami českého exilového hnutí, domácí protikomunistickou rezistencí a reflektováním komunistického období v české společnosti od roku 1990. Je autorem životopisné knihy „Poutník Josef Kalvoda“ a mnoha populárně naučných i odborných článků a studií. Právě dokončuje práci na souboru esejí „Češi v bojích o minulost“.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *