„80″ aneb o undergroundu s Honzou Cholínským – část 2.

Zásadní vliv na samotný vznik undergroundového hnutí tedy měla hudba?
Jasně. Ta první generace undergroundu byla prostě pospolitostí kolem několika rockových kapel, které využívaly netradiční, nebo tzv. psychedelické výrazové prostředky. První, hlavní a nejdůležitější byla už zmíněná kapela THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE. Nejprve stylově navazovala na víceméně okrajové proudy americké rockové hudby přelomu 60. a 70. let (hlavně VELVET UNDERGROUND a FUGS, ale také DOORS či Franka Zappu a jeho MOTHERS OF INVENTION) a na jejich české věrozvěsty THE PRIMITIVES GROUP. Postupně si ale „Plastici“ vytvořili svůj vlastní hudební styl, odmítli přijmout komunistická „kulturní“ pravidla a vzhledem k tomu a k stále intenzivnějšímu politickému pronásledování kolem nich postupně vznikl i specifický mýtus. K jejich charismatičnosti a magičnosti přispěly jak jejich hudba, tak i unikátní texty písní – např. zhudebněné básně Egona Bondyho a později dalších básníků na okraji. Dále komponované programy (Pašijové hry – křesťanské téma, Jak bude po smrti – text vycházející z díla filosofa Ladislava Klímy, Co znamená vésti koně – texty Vratislava Brabence), ale i osobnosti manažera Ivana Martina Jirouse – „Magora“ a baskytaristy a skladatele Milana Hlavsy – „Mejly“. Ten o jejich hudbě později řekl, že byla směsicí vlivu rockenrolových Velvet Underground a vážné hudby Edgara Varéseho, směsicí v rocku netradičních nástrojů (housle, viola, dechové nástroje) a také toho, že zpočátku neuměli hrát.

Vznikly zde ale i další originální kapely, které se přidaly k undergroudu: Bílé světlo (někteří jeho členové později zakládali další kvalitní rockové kapely – GENOR, PROSTOR, OBOROH), DG 307 (svým „nehudebně“ happeningovým stylem navazující na zaniklou skupinu AKTUÁL), UMĚLÁ HMOTA, HEVER AND VAZELÍNA (undergroundový folkrock), SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ BAND (parodie dechovky a vážné hudby), OLD TEENAGERS (rockenrollový revival, později přejmenovaní na CLASSIC ROCK´N ROLL BAND). A patřili sem dokonce i pozoruhodní originální písničkáři se španělkou Charlie Soukup a Sváťa Karásek nebo harmonikář Jim Čert. Takže z kruhů kolem těchto hudebníků a jejich příznivců vzešla ona prvotní undergroundová pospolitost 70. let. Byly to řádově desítky lidí v Praze a stovky lidí roztroušených po českých městech a vesnicích. Z nich postupně vyrostlo asi hlavně pod aktivistickým vlivem Ivana M. Jirouse ono podzemní ghetto.

Jak to bylo s programem a životním stylem?
V myšlení a životním stylu se mísily nekonformní prvky a ideály blízké americké či západní undergroundové kontrakultuře – odmítání oficiální tzv. mainstreamové (většinové, masové, komerční) kultury a rezignace na společenské zařazení a mainstreamovou profesní kariéru. Co se týče vnějších znaků, byl underground vcelku podobný hnutí hippies ze 60. a 70. let – džínové a pestré oblečení, dlouhé vlasy. Další podobnost s hippies vedle hudby jako základního komunikačního média byly zvláště v těch 70. letech odchody z města a budování venkovských komunitních domů. Tedy celkově vzato jednalo se o dobrovolný „outsiderismus“ a život v kontrakultuře. Oproti myšlenkovým zdrojům tzv. východní filosofie u hippies působily v Čechách a na Moravě křesťanské vlivy a oproti radikálnímu levičáství a sympatiím s komunismem u západní kontrakultury zde byla vžita jakási „vrozená“ forma antikomunismu. Zpočátku, když „Plastici“ odmítli jít před komisi k přehrávkám, změnit texty písní, počeštit název kapely a ostříhat si vlasy a začali vystupovat na soukromých koncertech, to byl jenom vzdor avantgardních rockerů. Dal by se definovat slovy „absolutně kašleme na tento blbý režim“, nikoliv ovšem „bojujeme za svržení tohoto blbého režimu“, nebo „bojujeme s tímto blbým režimem“. Komunisté, na které ovšem tyto postoje působily jako netolerovatelná provokace, kterou je třeba potřít, jako všechno, co se chce vymknout jejich kontrole, zahájili boj sami. A tím proti sobě vyvolali ještě větší odpor a pohrdání celého undergroundu, než tomu bylo na počátku normalizace. Výjimky, ani undergroundoví „svazáci“ (podobní aktivistům SSM), kteří by chtěli s komunisty uhrát alespoň nějaké kompromisy, zde prostě až do konce 80. let nebyly.

V tomto ohledu mě jako ústupky napadají snad jenom rozhodnutí některých kapel stojících na pomezí undergroundu a polooficiální klubové scény, zúčastnit se festivalu Rockfest organizovaného komunistickými mládežníky – Svazem socialistické mládeže (SSM). Už od druhé poloviny 70. let každý „udergrounďák“ věděl, že režim, který týrá ve vězení Ivana M. Jirouse a další představitele undergroundové komunity, je režim sviňský a zločinný. A tudíž názorem běžného stoupence této subkultury, až do konce těch 80. let bylo, že komunisté jsou nejen blbci, ale také lumpové a zločinci. Všem bylo jasné, že první etický příkaz zní nepaktovat se s komunisty za žádným ani sebelibějším účelem a to platilo jak v zaměstnání, v hudební a literární produkci, tak i v pořádání akcí.

Takže underground byl nejdřív jenom hudebním hnutím, které bylo postupně zpolitizováno?
Nebýt programového vůdce Ivana M. Jirouse a komunistického šikanování, možná by všechno zůstalo jenom u marginální psychedelické rockové odnože a uzavřené přátelské komunity. Pokud by ale „Plastici“ mohli v tehdejší situaci hrát veřejně, hromadilo by se kolem nich asi čím dál víc lidí a pro komunisty by to začalo být tak jako tak neúnosné. Ale kdyby nic neznamená. Takže ano, na základě politicky motivované perzekuce došlo k onomu zpolitizování. Nastalo jisté zostření té kontrakulturní filosofie a postojů směrem ke komunistům, neboli establishmentu, jak opsaně a po západním způsobu Jirous nazýval zdejší vládnoucí hierarchii komunistických funkcionářských vyžírků. Zatímco na počátku 70. let „Plastici“ chtěli jenom hrát svoji hudbu po svém, ve druhé polovině této dekády už byl underground uvězněním jeho známých osobností „zpolitizován“. Jeho zakladatelská první generace, nebo alespoň její podstatná část, byla potom také až do revoluce roku 1989 přímo propojena s občanskými aktivisty kolem společenství Charta 77. To bylo ustaveno počátkem roku 1977 českými a slovenskými intelektuály většinou politicky levicové orientace právě jako protest proti politickému pronásledování mániček a hudebníků z undergroundu i když s nimi do té doby tito intelektuálové neměli nic společného. Vlivem další následné perzekuce došlo také k dalšímu propojování a jádro undergroundového ghetta se prolnulo resp. částečně i přesunulo do jiného – tzv. disidentského – ghetta, kde si údajně dost obtížně mezi těmi intelektuály a bývalými komunisty budovalo svou pozici. Domnívám se, že nejen díky perzekuci a následným odchodům za hranice, ale i díky tomuto přesunu byla první generace undergroundu do jisté míry izolována od snah dalších lidí a kapel navázat na undergroundovou druhou kulturu v první polovině 80. let, a do jisté míry odtržena (hlavně její jádro) od boomu k němuž v undergroundu druhé generace došlo ve druhé polovině 80. let. Co se týče té první generace, tak je ještě třeba upřesnit, že za hranice vyexpedovaní (vystěhovaní) přívrženci undergroundu se stali součástí tzv. „pochartistické“ třetí exulantské vlny (první byla v letech 1948–1952 po komunistickém převratu, druhá v letech 1968–1970 po sovětské okupaci).

Jak vlastně ono vymezení undergoundu vůči komunismu souznělo s těmi západními hudebními a kontrakulturními vzory?
Lidé a to nejen z této kontrakultury byli proti ideologii komunismu resp. marxismu-leninismu v komunistickém Československu přirozeně imunní. Vakcínou jim byla jejich každodenní zkušenost a taky sovětská vojska dislokovaná zde od srpna 1968 oficiálně jako „pomáhající bratři“ – ve skutečnosti jako zločinní okupanti. Jiná věc je, že značná část lidí se postupně přizpůsobovala normalizaci, která sice „přitáhla šrouby“ co se týká práv a svobod, ale proti tomu nabízela sociální jistotu a klid – třeba na budování chalupy na venkově, víc než bylo nutné. Faktem ale také je, že underground nebyl jediným společenstvím odporu, protože zde byli také katolíci, skauti, trampové, nebo třeba příznivci východního mysticismu. Ti všichni měli svůj program, svoje vlastní sociální sítě a svoje vlastní aktivity včetně vydávání samizdatů. Třeba katolíci vytvářeli vedle oficiálních s komunisty do značné míry kolaborujících církevních struktur i paralelní podzemní církev, mimochodem petici Augustina Navrátila za náboženskou svobodu podepsalo v roce 1988 půl miliónu lidí. Ale svůj prostor si dokázala vybudovat třeba i komunita několika desítek osob kolem jogína a mystika Eduarda Tomáše. Ale zpátky ke kontrakultuře o níž je řeč.

Američtí či západní hippies a další kontrakulturní hnutí vznikající přibližně od poloviny 60. let – umělecká, sociální, mírová, feministická, ekologická, ti všichni tíhli politicky radikálně vlevo. Jejich naivní sympatizování s komunistickým sovětským blokem bylo ve skutečnosti plněním rolí tzv. užitečných idiotů (podle terminologie zakladatele sovětského komunismu Vladimira I. Lenina) prospívajících komunistickému Východu. V českém prostředí se ale vzhledem k výše zmíněné zkušenosti neobjevily sympatie ani ke komunismu, ani k ideologii marxismu-leninsmu, ani k Sovětskému svazu jakožto centrální komunistické mocnosti. Ta kontrakolturní levicová (přesněji anarcholiberální) orientace v českém undergroundu sice byla, ale v jakémsi latentním zakonzervovaném stádiu, případně souzněla se specifickým myšlenkovým světem netradičního marxisty filosofa a undergroundového spisovatele Egona Bondyho. Navíc naprostou většinu lidí zajímala hlavně muzika a ne politika. Co se týče českých následovníků punku, jehož základna byla ve Velké Británii, tak si to moc netroufám hodnotit, ale asi to bylo taky všechno jinak než na Západě. Čeští pankáči nebyli podle mého názoru tak politicky levicoví, jako ti britští, ale ani tak zapáleně protirežimní jako třeba jejich polští souputníci.

Jak reagovala západní kontrakultura na český underground?
To můžu říct jenom částečně, protože o tom nemám dostatek informací, když se otevřely informační kanály, tak jsem se o to už nějak systematicky nezajímal. Ke kontaktům českého undergroundu se západní kontrakulturou došlo hlavně prostřednictvím té pochartistické vlny exulantů. Svědčí o tom vydávání alb „Plastiků“ u západních nezávislých firem a setkávání českých mániček se špičkami amerického undergroundu. Kontakty byly třeba s nestorem beatnického hnutí, které předcházelo v USA hippies, básníkem Allenem Ginsbergem. Ten měl za sebou zkušenost z roku 1968, kdy byl v Praze vyhlášen králem vysokoškolského majáles. O dvacet let později údajně prohlásil, že skutečný underground se odehrává jenom za železnou oponou, protože tam jsou pro něj skutečné podmínky. V roce 1989 vyšla ve Voknonovinách zpráva, že po opětovném uvěznění Ivana M. Jirouse byl v New Yorku uspořádán protestní koncert za jeho propuštění, a že tam vystoupili členové kapely Fugs s bývalým členem MAGIC BANDU Cpt. Beefhearta a s bývalým členem „Plastiků“ Vratislavem Brabencem. Ještě je možné připomenout, že dva rockoví hudebníci – exulanti, ač nevzešli z undergroundu, pronikli do první americké undergroundové ligy. Bubeník Erno Šedivý hrál nějaký čas s kapelou Franka Zappy. Mimochodem Zappu navštívil v USA i Michael Kocáb a po revoluci ho pozval do Prahy. Kytarista Ivan Král zase hrál v kapele americké předchůdkyně punku Patti Smith. Mimo český underground zde byly ještě blízké kontakty českých tzv. alternativních kapel z přelomu 70. a 80. let a agentury Jazzová sekce s kapelami radikálně levicového seskupení evropských alternativních rockových hudebníků, kteří svoje společenství nazývali Rock v opozici.

ALL (pokračování příště)

Jan Cholínský (nar. 1965) se zabývá dějinami českého exilového hnutí, domácí protikomunistickou rezistencí a reflektováním komunistického období v české společnosti od roku 1990. Je autorem životopisné knihy Poutník Josef Kalvoda a mnoha populárně naučných i odborných článků a studií. Právě dokončuje práci na souboru esejí Češi v bojích o minulost 1990–2010.

 

3 thoughts on “„80″ aneb o undergroundu s Honzou Cholínským – část 2.

  1. Obracím se na Vás ohledně nahrávek Genoru a Prostoru nebo prosím o informaci kde bych je mohla získat. Děkuji

  2. Já mám nahrávku nějakého koncertu. Kde a kdy to bylo, nevím, ale mám to od vejšky, kterou jsem ukončil v roce 1986. Nahrávka byla ozdobou každého mejdanu a texty jejich písní jsme si zpívali (no…) často vracejíce se z restaurací na kolej…

Komentáře

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>