Příroda, slunce, stromy, mladíci Priiskorn a Bolander (jednou zadumaně kráčející, podruhé při slunečním cyklu stvrzující přátelství, potřetí poklidně sedící na balvanech). Desku nahrála tato dvojice za dozajista významné pomoci tří hostů koncem roku 2006. V soupisce naleznete Bue Thorina (kytara), Olivera Holma (bicí) a zpěvačku Nannu Barslevu.
Poklidný úvod akustické kytary a ‚zaklínačského‘ lamentování za rytmického doprovodu šamanského bubnu. Napjatě-uvolněnou náladu obepíná ‚čarodějně‘ deklamující hlas. Přestože má song stále se opakující harmonie, uchrání Vás proti nudě. První vstup hostující zpěvačky Vás nenechá na pochybách, že deska bude pěkná. Milý, líbivý až perfektní hlas, zvonivé kytary, etnický nádech, dotyky historie… škoda, že nevím o čem jsou slova. Dozajista cosi poučného, minimálně zajímavého. Klenutý trojhlas na konci je třešničkou na dortu. Zdá se, že OTHALA umí náladu nejen stvořit, ale i pracovat s ní a udržet ji. Ne jen náhodně vyjevit a zbořit. Dva mocné hlasy na podkladu kytarového doprovodu jsou v pravý okamžik oživeny dívčím. Zajímavý je poslech stejného textu hlasem čistým a „krákorajícím“. Pro našince je lákavá nejen nepřekonatelná bariéra textů, ale i styl zpěvu, jiné kulturní klenutí melodií, což vše zpěvačka ovládá. Ač nerozumím obsahu, ani hudební nádheře, věřím jí všechno. Když mystiku umocní vypravěč, jsem lapen. Ať není konec.
Není a nebude, byť je další číslo načechráno kytarou elektrickou a tepajícími bubny. Vše ostatní, čím si mě podmanili, zůstává. Metalické náznaky (ne to není metal!) jdou ruku v ruce s expresivním šepotem, tiše mocným hlasem. Osamocená elektrická kytarová figura v levém kanálu připraví půdu pro black metalové ‚běsnění‘ (mám na mysli v kontrastu k dříve uvedenému i k celé desce). Jednak to není nejtvrdší, nejtypičtější, nejpravdivější ukázka „černého kovu“, navíc dívčí zpěv mu dodává na „srozumitelnosti“. Na dřeň ohoblovaná hudba další skladby je až popová říkačka. Jen díky napětí a atmosféře není této dovoleno sklouznout do povrchnosti a pozlátka.
Desátá písnička nejvýrazněji ukazuje o čem zhruba tvorba Othaly (na této desce?) je. O rozhovoru, o komunikaci nejen hlasů (byť mají stejné textové náplně), o střetávání nástrojů, o lehkosti produkce, o nevyvyšování se, o skromnosti, o pokoře. Jakkoli jsem ošálen, uchlácholen, píšu vše při plném vědomí, ne abych jen napsal pár řádků. Starobylý hymnus na závěr.
Je dobře, že jsem mohl tuhle porci nádherné muziky vyslechnout v poklidném objetí sluchátek a ne u středověké hostiny, na hradě plném halekajících hostů, mlaskajících psů a skotačících děcek. Díky Othale za zprostředkování, vydavatelství RavenHeart za dobrý tip.
P.S. Album bylo vydáno v 1000-kusové edici. Napříště bych uvítal investovat ušetřené peníze za barvy a gramáž papíru do digipaku nebo nějakého strukturovaného papíru a vydat třeba jen 500 kousků. Tento titul a jemu podobné, by si dozajista zasloužil více než standardní, skoro až lacinou vydavatelskou produkci.
RadeK.K.