Na albu „Selement“ kráčí UMBRTKA vpřed tak, že bokem zpátky: dosahuje staroprachmatické ošklivosti a mučivě úmornosti, zároveň však odkrývá rozměry dosud netušené. Radikální řešení jsou opěvována s nebývalou intensitou. Ničena jsou nebeská tělesa, plánována válečná tažení, lidem zakazován dech, pro skartokratické účely je zneužíváno i výrazivo přízemnějších extrémismů: perspektiva se přitom plíživě přesouvá na šedě úřednické vykonavatele hrůz, abychom se v čím dál znehybnělejším závěru stali samotnými oběťmi systematické likvidace. Podvratné a nejednoznačné je slovo Umbrtkovo, počínaje tentokráte už názvem nahrávky. Papežové, podobní rose, srážejí se na kolejích, avšak výsledek karambolu je utajen. Bohové jsou zesměšňováni a vyzdvihováni, pracovníci konají za bílého dne nějakou zlověstnou noční práci, precisnost se mísí s odbytostí, bojechtivý rych přechází v okamžiky ztišení v peřinách i nad smrdutým alkoholem. Proto je Selement dílem pravdivým a úplným.
Další Umbrtkův exkurz do nitra vlastní sebereflexe a pochopitelně také zdůvodnění dalšího osobitě pojatého nosiče. Náhoda tomu chtěla, abych tuhle nahrávku dostal na recenzi také do aktuálního čísla časopisu Pařát, takže mým cílem je teď ze všeho v klidu vybruslit a příliš si neprotiřečit 🙂 To by se mi mohlo stát, že by mě Umbrtka mohl dost dobře sejmout někde na nádraží, což rozhodně nechci. Do nedávna jsem totiž byl jeho velkým obdivovatelem a především jeho poslední tři řadovky se v mém přehrávači střídaly až nečekaně často. Nechť žije zóna šedé zábavy! „Selement“ vyřazuji, přičemž nejprve nabízím obsah pařátích slov, která jsou v konečném zúčtování rozšířena.
Zlotřilý Ivo Umbrtka znovu zasahuje a nutno podotknout, že v tomto kalendářním roce už podruhé! Kadence nahrávek je v případě tohoto fenoménu skutečně abnormální a bylo jen otázkou času kdy s definitivní platností narazí kosa na kámen. Žel ten moment je tady a jmenuje se „Selement“. I přesto, že UMBRTKA nabízí další ujetý příběh, mám dojem, že hluchých míst je tu až nečekaně hodně. Kapela se navíc plánovaně zbavila experimentálních choutek a spíše se zaměřila na jednoduchou black beatovou pohodu se silným důrazem na texty. A ty jsou jako vždy monumentální, i když vyznat se v jejich významech je ve své podstatě úkol nadlidský. Nicméně kdy se vám povede od přírody zasmát při poslechu kapely, jejíž základ čerpá víceméně z black metalu? Mně se to podařilo se skladbou „Prachmarsch“, lépe řečeno při verších typu „Já mám nárok na Ragnarok/snad už zítra nebo za rok“.
Další úctyhodnou chuťovkou a s určitosti nejlepší skladbou je patologicko-teologická fraška o třech dějstvích, jež dostala do vínku název „Papežem“. V hlavní roli se tu pochopitelně objevuje legendární Ivo Krátký, který se tentokrát setkává s Józefem Wojtylou a Josephem Ratzingerem. Mezi lepší kousky patří i agro hymnus „Pracanti“, v jehož začátku se objevují obdobné riffy jako je tomu u tolik oblíbeného šlágru „Vezeme bábu“. Ostatní položky jsou víceméně průměrné a ničeho extra překvapivého se v nich posluchač nedočká. Sterilnost nahrávky navíc podtrhuje její neúnosná stopáž dosahující takřka osmdesáti minut! Po promyšlené skládance „Spočinutí“ tak UMBRTKA končí až nečekaně snadno v poli poražených. Možná by chtělo malinko zvolnit tempo.
A teď ještě jedna otázka do pranice? Může za takto průměrné album skutečnost, že UMBRTKA plodí potomka za potomkem? Ze šestnácti batolat rozhodně všechna nemůžou být geniální, občas se i nějaké to dítko nepovede. Naproti tomu je zřejmé, že další album může být (a jsem si tím skoro jist) postaveno na úplně jiných základech, byť ona výše uvedená slova o zvolnění tempa mají rozhodně něco do sebe. Osobně mám totiž problém s eventuálním chtěním „si nahrávku užít“. Hned jak se mi dostane pod kůži, přichází UMBRTKA s další sadou příběhů. „Plzeňský masakr Umbrtkovou pilou“… tak snad tedy příště. Ta napěchovaná časová stopáž až po okraj CD vskutku neúnosná…
ALL