Hlukový večírek! Konce světa jsme se nedočkali, ale moc nechybělo. RAFANI, pětice „mladých“ performerů před koncertem krátce nastínila, co se bude dít. Dlouhá ozvučená omalovánka na níž byla vykreslována tři kolečka. Po stranách dva borci rotující kontaktními mikrofony a decentně přepínající efekty. Krátké tak akorát, vtipné, odlehčené. Pokud někdo nabyl dojmu, že to umí každý, nebyl daleko od pravdy, ovšem pro mě byla tato performance opravdu jen o tom. Oficiální koncert jsme načali svými pětadvaceti minutami my, NAPALMED z Mostu. Hodnocení ponechám na ostatních, pokud se někdo najde. Doufám a věřím, že jsme neudělali ostudu. BIRDS BUILD NESTS UNDERGROUND. Gramofonová úderka. Velmi příjemný předěl mezi hlučnou zvěří. Práce s přehrávači vinylových desek, tedy gramofony i ovládání dalších zařízení byla nenudící, působila neustálou barevností. Mluvené slovo, nejroztodivnější útržky hudeb, experimentální DJ-ing. Vše doplněno rovněž živě mixovanou a manipulovanou projekcí na plátno, za kterým byla kapela schována.

Martin Ježek (rozhovor a podrobnosti najdete v druhém čísle HisVoice roku 2009), stejně jako mnoho solidních umělců, tvoří reálně. Jeho vizuály jsou záhadné, zajímavé, fantazii pudící. Neviděl jsem celý set, ale i přes odbíhání se mi obě složky hodně líbily. Zbytek si lze domyslet a nezbývá než se na setkání s objevem minulého roku těšit jindy a jinde.

Recenze R.K. v roli návštěvníka: Po krátké přestávce a přestavbě pódia, tedy spíše vyklizení všeho nepotřebného proběhlo to, kvůli čemu mnozí přijeli. Japonský kmotr, král, gigant, veterán, osobnost, veličina noise scény a já nevím jakými ještě přídomky častovaný Masama Akita, vystupující od roku 1979 pod značkou MERZBOW, přišel na pódium už se svou image skromného, až nepřístupného umělce. Tato maska mu zůstala po celou dobu představení. Nastartoval zvukostroje, přesněji dva jablíčkové MAC-y, mezi nimiž trůnil mixpult a pod stolem baterie pedálových efektů, do nichž vháněl zvuky z metalického objektu, který měl od poloviny svého setu zavěšen přes rameno jako kytaru. Rozjezdový vstup zvuku byl výmluvný a následné „bloky“ v nepřetržitém proudu měly dosti poloh a variací. Nadstandardní hlasitost na pokraji exploze aparatury dávala vyniknout všem odstínům drsné stěny. Megawatové dunění rytmických smyček, podstatná a stylotvorná výplň kovově zkreslených pásem nižších i vyšších středů, bolavé zpětné vazby na pokraji šílenství s ucpáváním uší některých návštěvníků (musím přiznat i mých). Statické plochy, rytmizování, střídavé přepínání efektů v levém a pravém kanálu, divočejší manipulace programů v laptopech, dolování a trápení pružinátoru a finální zintenzivění a tlačení na hlukovou pilu. Vše bez zavádějící projekce, avšak za solidní podpory nádhernými a citlivými světly. Stop, uzavření notebooků jako znamení, že přídavek nebude a pomalé rozptýlení zbývajících, ohlušených posluchačů.

Recenze R.K. jako aktivního hlukaře a nekritického fanouška MERZBOW: Nemalou chvíli trvalo než mě Masami Akita alias Merzbow přesvědčil. Prvotní převalování hlukových polotovarů z dvou notebooků, přelévání a tvoření stěny s dynamicky výrazným, vděčným pulzováním mě nebavilo. Další podoba tvorby, tedy získávání zvuku z kovu a prohánění tohoto přes kytarové pedály bylo záživné prvních pár chvil, prvních několik operací, dále už se stalo nudným opakováním, krr-chrr vpravo, uíí-uéé vlevo. průběžné ovládání hudebních programů, nastavování základů a podkladů měly světlé chvilky, ale většina mě neuspokojila. Nudné, domrtva se opakující dunění působilo oproti manipulovaným bicím (nepochybně nahranými protagonistou samotným) ploše. Co na MERZBOW, potažmo na noise vyhledávám, jsou rychlé střihy, divočejší změny, prudká variabilita, které byly ponejvíce přítomny v první půli devadesátých let u většiny japanoise scény, neřkuli MERZBOW. Dočkal jsem se a mé oblíbené prvky se udály až před závěrem setu a spolu s přehledem, zkušeností a silným, zničujícím zvukem, potvrdily postavení páně Akity. Nekompromisnost, nesmlouvavost byla potvrzena několika nezanedbatelnými drobnostmi. Pro laika, nefanouška, skoro nekonečný monolitní blok, nedebatování s posluchači, nezatěžování se co na výsledek, kdo řekne,nevyužívání „komerční“ videoprojekce. Pro přesvědčení „protivníka“ jsou nezbytně nutné pouhopouhé dvě věci: extrémní hlasitost, tedy výborný, silný aparát a perfektně zvládnutý styl i technická zařízení. O vše se už patnáct let marně pokoušíme a mám obavu, že tohoto nikdy nedosáhneme.

Mnoho povolaných, málo vyvolených! Díky tomuto koncertu jsem snad po letech trochu poodhalil další podstatu hluku jako hudebního proudu. První čtvrthodinu jsem si zvykal, pokorně se seznamoval, potom čtvrthodiny pochyboval, rozmítal a rovnal si zkušenosti, dalších patnáct minut se mi dostalo rozřešení a snad i uspokojení, abych se do konce setu těšil na ticho. Jsem rád, že jsem mohl být u toho, když se kalila ocel!