Ve starém R.U.M. zinu se často objevovala rubrika „Undergroundová abeceda“, a protože se staré ani novější materiály na nových stránkách zatím neobjevily, hodlám je nyní pravidelně oživovat (brzy se dočkáte dalších dílů). Prvotním křížovým výslechem si před časem prošli členové death/grindových PERVERSIST, Bárny a Whiskas…Tak kdy to dáte znovu dohromady?
Anarchie – Bárny: chaos, zmatek, nekázeň. Nádherná myšlenka, která stejně jako komunismus nemůže v konečném důsledku fungovat, protože lidi jsou neukáznění, v čemž je vlastně taky kus anarchie.
Whiskas: Báječné a úžasné, ale aby mi někdo vrazil kudlu do zad nebo hodil bombu za gatě a hulákal něco jako viva la anarchy, nevím nevím.
Benefiční koncerty – B: pokud je to pro dobrou věc, pořadatel důvěryhodná osoba a není to na podporu nějaké teroristické organizace, tak proč ne. Konkrétně třeba naše split 7“ ep s Prophecy bylo částečně benefiční pro Fond ohrožených dětí, což se mi líbilo a mělo to svou platnost.
W: Jo tak to žeru, ale když jsem chtěl uspořádat šňůru benefičních koncertů na podporu mé maličkosti, tak to neprošlo. Absolutně nechápu proč, vždyť spousta těchhle akcí je na podporu někoho a prachy shrábne někdo úplně jinej.
Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »
Budu se opakovat, ale nemohu jinak. Další česká nahrávka na R.U.M. zinu a opět reprezentativní přírustek do chlívečku recenzí. Protože album hodnotil již pro PAYO, nebudu se opakovat a rozeberu nahrávku z jiného úhlu. Kdo se s HEIDEN ještě nikdy nesetkal a holduje progresi vycházející z black metalu, nechť zbystří svůj zrak. V tuzemských periodikách se často objevují recenze na nosiče zahraničních kapel, jedná se většinou o chvalozpěvy na bázi porovnání s naší scénou a téměř vždy to tuzemští pozemšťané prohrávají. Neříkám, že některé kritické hlasy nemají pravdu. Každopádně je potřeba umět i pochválit a ne si neustále sypat popel na hlavu. HEIDEN jsou příkladem kapely, která se promyšleně snaží vymanit z řad běžných pěšáků. Album “Obsidian” má všechny předpoklady k tomu, aby zabodovalo i mimo hranice ČR a vůbec nevadí, že kapela používá českého přednesu. Texty samy o sobě přinášejí sugestivní uměleckou výpověď, a to bez špetky patosu či tradičního metalového klišé. 
Už to sice není horká novinka, ale přece jsem si tento mini-článek nemohl odpustit. Legendární americká kapela, která ovlivnila nespočet dalších formací se opět vrací na koncertní akce a festivaly. Nicméně, co si budeme povídat, vše podstatné se bude točit kolem Mika Pattona, který v posledních letech opravdu nezahálel. Počítejte semnou: sólová alba, TOMAHAWK, FANTOMAS, PEEPING TOM, psycho projekty s japonskými „noise“ šílenci…atd. Co však stojí za tímto vskutku nečekaným reunionem? Stačí si vůbec vzpomenou za jak napjatých okolností se sestava kdysi rozešla. Už natáčení desky „Album Of The Year“ bylo plné peripetií. Členové kapely spolu prakticky vůbec nekomunikovali a co se týče Mika, tak ten se válel v Itálii na pláži a čekal až mu „bývalí kamarádi“ (taktéž rozhádaní) pošlou materiál k nazpívání. Po jedenácti letech jsou však FAITH NO MORE opět zde. Ukazuje se, že v životě není nic definitivní. Kapela vyráží na evropské turné v tomto složení:Mike Bordin,Roddy Bottum,Bill Gould,Jon Hudson a Mike Patton. V sestavě bude chybět kytarista Jim Martin, který kapelu opustil v roce 1993. 
Metalové „křeslo pro hosta“ a v hlavní roli tentokráte George 13 z kapely GALACTIC INDUSTRY…Co více dodat? Ochraňte své oblíbence, souhlaste či buďte proti….!!!
tak to je dobrý úlet, tak aspoň, že jsem něco z toho poznal, ale zvukově fuckt nic moc, až se mi tomu nechce věřit… 
Jak jste si určitě všimli, nečiním tak často abych recenze doprovázel výčtem detailů o kapele nebo desce, než těch, které titul bezprostředně doprovází. V tomto případě jsem udělal jednu z výjimek. Ani nevím proč. Obal je pestrý až běda, fotek dostatek, informací v japonštině taky, ale byl jsem zřejmě zvědavý nebo si potvrdit doměnky, zda SHIBUSASHIRAZU je pětadvacetičlenná hydra, nebo cirkus na kolečkách nebo snad kapela!? Po ohledání různých míst nejsem o moc chytřejší, jako obvykle je to na vás.Nahrávka pro (sedmou!) desku byla pořízena živě během 1. a 2. června 2001 v tokijském klubu Buddy Egota. Dle fotografií v bookletu, muselo být na akci více než veselo. Tanečnice, různá vizuální čísla. Dá se říci, že tomu odpovídá i hudba samotná. Úvodní skladba Hyottoko (1) je rychlou smrští střídání témat a žesťovým uragánem s výsledkem velmi se přibližujícímu KOČANI ORKESTAR či FANFARE CIOCCARLIA, tedy balkánským dechovkám. 
Při svých hodnoceních se snažím přistupovat ke každé nahrávce s čistým štítem, bez vyhledávání předběžných informací a být co nejméně ovlivňován. Nejinak tomu bylo i u tohoto projektu. Byl jsem vyzván přes BandZone k „popisu“ díla, nechal si jej poslat a teď po dvou posleších nevím jak na to. Asi stejně jako pořád – přímo. 10 songů, 50 minut. Jak s kolegou Jaroush(it)em vtipně pronášíme, od prvních tónů je jasné, že půjde o velké umění. To myslím jen a pouze v dobrém. Zvuk je vynikající, vše jasné na první poslech. Opakování se zdá nekonečné přesto se nenudím a skladbu považuji za nechtěný úvod (1). Dav lidských hlasů, pochodovost v industriální rytmizaci.Zvuk je lehce zbořen, snad cíleně zkreslen. Umocňování opakováním, ovládání posluchače pokračuje. Trubka v půli skladby rozdělí dva světy, které spolu proti své vůli přesto fungují.Závěrečný signál nehlídá člověka, ale pohled odpornou mašinérii (2). Zde nahraná experimentální hudba není pro mě odnoží tovární, ale spíše civilizační. 
FADING COLOURS bezesporu patří mezi nejkvalitnější polské soubory, se kterými jsem měl možnost se setkat. Kdybychom chtěli mapovat úplné počátky existence, dostali bychom se někam do devadesátých let, kdy FADING COLOURS debutovali gothic rockovými sbírkami „Lia“ a „Black Horse“. Poté už následovalo pouze ‘EP „Time“ a ticho po pěšině. Až na konci roku 1998 se soubor vrací s novinkou „I’am Scared Of…“, se kterou sklízí dosud nebývalé ovace. Nejpádnějším důvodem úspěchu stojí především razantní změna hudebního zaměření, která mnohé zasvěcené určitě šokovala. Kapela totiž kompletně odložila živé nástroje a žánrově se přiklonila k emocionální dark wave škatulce. Tím tak nastolila vývoj plný nečekaných kouzel, i když některým posluchačům to zrovna nemuselo úplně vonět. Především ta vizuální podoba – kdy dvě kytary nahradily samply, klávesy a notebook, to není nic pro konzervativní hlavy (pamatuji se, jak si mě někteří borečci – oni vědí 
Dobře naladěn po minulé recenzi japonců Cobra, jsem si vzpoměl na rovněž ostrovní Kemuri. Během krátké doby mi od nich do sbírky přibyly dvě desky. Byly vydány rok po sobě, složení kapely je totožné, muzika jakbyset. Prostě jsem pro sebe objevil partu, která je řádně usazena, hraje jim to, tak makají. Nejblíže jsou ke skáčku, ale nejsem odborník na tuhle branži, takže případní znalci prominou můj popis.
„Tokio Riot“, „C’mon In Oi“, „Warrior’s Rock“, „Rusty Knife“, „Oi Tonight“, „We’ve Got The Power“ – to jsou jen některé z názvů písniček japonské street punkové kapely COBRA. Čtveřice na obalu pózuje hned dvakrát. Staticky, vážně vzadu a drsnými grimasami vpředu. Muzika jednoduše řečeno, je přesně taková. Vážná tak akorát s nezbytným jízlivým šklebem. Smíchání punkové jednoduchosti, rockové melodiky, metalické příchuti s dobrým zvukem působí zcela přirozeně. Svižnost na vyblbnutí, divokost na skotačení, opakování na zapamatování. Lehce drsňácký zpěv, společné vyřvávačky a halekačky. Nakolik se jedná o skutečně největší hity kapely se lze dohadovat jen stěží, ale že je to materiál posbíraný z různých období a nahrávek dokazuje rozdílná kvalita jednotlivých kousků. Life War (3) pochází z vinylového přepisu, No Money (4) je se zvukem kamsi do sklepa, tedy o patro níž, Worst Music (6) taky klesne i když jen do mezipatra a tak bych mohl pokračovat. Jsem rád, že mohu tuhle porci, kterou bych jinak cíleně nesbíral, čas od času poslechnout pěkně pohromadě ze zřejmě samovydaného digitálního nosiče.
