MERZBOW – Dead Leaves (CD – 2008, Licht-ung)
Už dlouho byl klid. Plno rozličné muziky a starý dobrý hluk vázne. MERZBOW je plodný až běda, představme si tedy novinku, nahranou v únoru 2008. Krásný třípanelový digipak s hnědo-fialovým podzimním listím, disk naládovaný necelou hodinkou hlučného tvora. Zpočátku se pomalu přetáčí a v okamžiku, kdy si najde výhodnou polohu začne vystrkovat elektronická tykadla a elektrické bodliny (1). Snažíte se zmutovaného křížence pozorovat, leč tento o Vás zdánlivě nejeví zájem, ovšem buďte ve střehu, je nevyzpytatelný. Jeho další ochranou jsou silikonové žlázy stříkající a rozprašující kyselou kapalinu na všechny strany. Nemáte úniku. Tlak je veliký, rozptyl široký a dosah netušený (2). Snažíte se utéct co nejdále, slyšíte vlastní lapání po dechu, to však přehlušuje skřípění mechanizmů, které jste považovali za živý organizmus. Pomalu se šine za Vámi, nepospíchá, ví, že Vám jednou dojdou síly. Metá hlínu, piští, vrhá kamení, ječí, víří prach, kvičí, rozhazuje listí. Stále utíkáte, on vyhrál (3).
MERZBOW – Tombo (CD – 2008, Fellacoustic Records)
V intencích normálních kapel, standardních vydavatelství a běžného vydávání je tohle naprostá novinka, ale bereme-li v potaz potenci MERZBOW, je tohle album svým způsobem „staré“. vydáno koncem roku 2008, nahráno už v lednu/únoru.
Barevný jednoduchý digipak s pestrobarevnými kolážemí přírody a civilizace. Hodinová plocha, tři skladby, do budoucna už snad zbytečné psát a stále se opakovat. No jen pro pořádek, pro ty, kteří čtou tuhle recenzi jako první mé dílo.Hned od počátku to vypadá na velmi dobré album. Bez startovního výstřelu se rozjede „Tombo“ (process) (1). Prudké, vášnivé, eruptivní hlučení, škrcení řvoucích plug-in, až sadistické útoky. Vpravdě divoký noise, absence opakování. Výtečné! „Tombo“ (2) (2) není chybně napsáno. Kurzívou je označen celý název, tučně pak pořadí. Vše beze změn. Hukot, rachot, drcení! Chvilkové ostrůvky zvolnění vnímají jen otrlí fandové. V nejkratší „Chicken Lucy“ (3) snad postřehnete jakési zvukové zastření, čímž intenzita není na maximu. Barevnost i pestrost zůstávají. Zřejmě dodělávka. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »
Také skupina ASSESOR dnes už patří do zlatého fondu českého metalu. A stačilo k tomu pouze jedno legitimní album „Invaze“, které vyšlo už v roce 1990. I přesto, že byl materiál na této nahrávce naprosto unikátní a především inovativní, nikdy se nestal takovou klasikou jako např. desky MASTER’S HAMMER. Nicméně i dnes se najdou pamětníci, kteří k „Invazi“ chovají velký respekt a obdiv. Mezi největší obdivovatele pak určitě patří Lubor a jeho Underground records, protože „Invaze“ se po letech dočkala skutečně neuvěřitelné reinkarnace. 2CD komplet navíc obsahuje dobové bonusy o jejichž existenci jsem neměl vůbec povědomí. Rovněž nechybí ani krásná obálka včetně obsáhlého bookletu (o ilustrace a celkový artwork se postaral Mr. Deather, což samo o sobě je záruka nejvyšší kvality), kde se fanoušek dozví spoustu zajímavých věcí. Nechybí texty a komentáře zainteresovaných osob, vzpomínajících na seznámení s ASSESOR.
Tak jsem se byl i letos podívat na bigbítovou atrakci města Kralup. ZELENEJ ZÁKAL má už na začátku prázdnin jasnou tradici a i přesto, že hudba, která je zde prezentována jde úplně mimo mě, potkávám tu kamarády a známé z různých hudebních i nehudebních kruhů a věřte mi, že takový pokec u pivka či klobásy není vůbec špatný. Jinak z toho hudebního úhlu mě nejvíce zaujal BLUE EFFECT. Pan Hladík je i po letech neskutečný ! Také jsem si všiml, že i některé letité skladby mají hodně zvýrazněné kytarové riffy, což při živém poslechu byla věc naprosto skvělá! Alespoň tedy pro mé ucho!
Poslední chybějící díl v této rubrice…pak už pojedeme s novými souputníky! Tak tady to je…
10: Ať se to komu líbí, nebo ne, ROOT byli vždy Big Boss a Blackie + více, či méně kvalitní spoluhráči. Blackieho hru dodnes zbožňuju. Je to kytarový malíř. Big Boss je hodně rozporuplná postava českého metalu. Ať si o něm soukromě myslím cokoliv, jako zpěváka ROOT ho mám rád. „My Name Is Death“ je jedna z nejlepších písní, které znám.
Takže ono nestačí, že Japonsko je zcela jiný svět, což jsem ochoten a relativně schopen pobrat. V téhle jinakosti existují další podivnosti, třeba manga. Dříve se tu mihli snad jen Pokémoni, dnes díky kabelovce můžete sjíždět podobná zvěrstva v podstatě více, než vaše babička/maminka/atd svůj oblíbený, nekonečný seriál. Pokud budete hledat více informací, rozkryjete neskutečný vesmír, nabídky i poptávky. Různé verze tématicky stejné věci, film, TV film, TV seriál, doprovodné muziky, pajduláky, samolepy, oblečení, masky, hrnečky a kvantum dalšího materiálu, o kterém se nám ani nezdá. Nepředstavujte si nic, stále píšu o jednom jediném „produktu“, tedy Ranma 1/2. Pokusím se popsat dva soundtracky.
Přátelé, tahle UG ABC se opravdu povedla! Aktuálními tématy jsem potěšil našeho webmastra Goryho (on je takovej hodnej a nenápadnej kluk, tak ať také vyleze trochu na světlo ) a proti němu jsem postavil Pavla Payo Merkla, kterého snad nemusím vůbec představovat…. Bavte se dobře, já jsem se bavil jako blázen! V blízké budoucnosti se určitě dočkáte dalšího souboje…
? Tak její nahrávky si určitě do své sbírky kupovat nebudu a ani Anetu nijak nesleduji (to samé platí o celém projektu Superstar). V tom mě dokonale zastoupí moje mamka, která Anetě fandila a fandí. Album jsem si samozřejmě ze zvědavosti od mamky půjčil, ale dle očekávání mě na něm nic nezaujalo a tak jsem jej zase vrátil zpět. 
To, že anime je v Japonsku velký fenomén, netřeba připomínat. To, že budou díla dobrá, špatná i srágory je nadmíru jasné. V našich končinách nejsme a asi ani nebudeme schopni rozeznávat tyto rozdíly. V rámci vydávání edic levných DVD titulů se tu a tam něco málo objeví, ale nejde zřejmě o stěžejní tituly.Pokud mohu posuzovat podle produkce CD soundtracku bude Tachiguishi-Retsuden co se produkce týká zřejmě tím fajnovějším. Po letmém prohlídnutí fotek v rozkládací knížečce jsem myslel, že jde o normální hraný film. Chyba lávky, je to prvděpodobně super počítačová animace. Hudbu k celému dílu Mamoru Oshiiho napsal Kenji Kawai. Od okamžiku počátečního rozkrytí části jeho díla, s každým dalším setkáním nepřestávám žasnout. Precizní až perfekcionalistická filmová hudba s všemožnými odstíny. Citlivá hudba, která dozajista nejen podporuje děj, ale zůstává poslouchatelnou i samostatně. Dramatické rytmizace, burcující instrumentace, populární vzletnost, podvědomá líbivost, pohyb na hraně nástrojů elektronických i klasických. I stylově se dočkáte různých setkání. Objeví se tu jazzíček (5), nádech ala Enya (8), surf rockový motivek (11), podobenství s klasickou klavírní etudou (14), sbory jako od Vangelise (16), doprovodný zvuk z PC hry nebo vyzvánění do nejmodernějšího telefonu (19), etno/etno dub (22). Z celkových čtyřiadvaceti skladeb se dvě vymykají a jsou zpívanými písněmi s texty Yumi Kojimy. První (02) je volnější rokecrol s klavírem a ságem a rozverným refrénem, druhá (24) pak melodicky omotávajícím cajdáčkem s lesem smyčců a ságem jak od Felixe Slováčka hrajícího se zavřenýma očima. Na tyto dva kousky je upozorněno už na obalu, ale podobným je i další tanečně vláčnější píseň (07). Jako obvykle je problémem neidentifikovatelná japonština. Pan Kawai sepsal obsáhlé průvodní slovo, leč můžu se kochat leda zajímavým grafickým vzhledem znaků. Hudba je však to, oč tu běží. Poslechnuto zatím třikrát a vypadá to, že ještě několik opakování se uskuteční. Opravdu výborné dílo!
Brrr, tak tohle bude nátřesk. Přetlak růžové barvy, přehršel barevných kytiček, líbivost na první pohled. V tom všem pěčlivě zasazena, nalíčena a jinak nastylizována parta přešťastných slečen. Když u nás fungovala(-uje?) dívčí (chlapecká, dětská) vokální kapela, většinou postačovaly čtyři osoby. V Japonsku netroškaří a je tu holčiček rovnou deset! Ty zpívají povětšinou společným hlasem, občasně se prostřídavají nebo pro zesílení přiznávají. Hudebně jsou skladby dosti plytké, bez vnitřního ducha. Melodie jsou poskládány, producent a hudebníci vše zhmotnili, ale chybí mi přirozenost, nevynucené silné momenty. Nic nezachrání ani nepřiznané použití nápadu odjinud (5). Tohle je „bestofka“ a bez zášti tvrdím, že jsem pro sebe nenašel ani jednu hitovou pecku. Trochu zmodernizovaných Boney M. (3), dozajista nechtěná podobnost se Spice Girls (11), atd. Nechápu moc jaký jiný účel to může mít, než zpívat, tančit na pódiu malého klubu pro unavené, slintající, psychicky unavené business-many. Pokud se odvážíte navštívit profil kapely na MySpace, rozkryje se vám nemalý svět příbuzných seskupení. Některá stejně sladká, další podpořena většími/menšími penězi a producentskými týmy, každopádně všechna strašně happy, bizarní a svým způsobem divná, aby vám navodila úsměv na rtu. V kostce mi připomínají přepestré obrázky idealizovaných lidí z jehovistické Strážné věže.
Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem poprvé narazil na album „Zóna Strachu“ od trash metalových SAX. LP zdobené kreslenou karikaturou obludy, nešlo mezi popovými hvězdami přehlédnout. Zvlášť pokud byla deska zařazena mezi socialistickými interprety, zřejmě náhodou, ovšem prodejci v pražské Kotvě to tehdy bylo úplně jedno. Jako správný milovník všeho metalového jsem samozřejmě po SAXU skočil, a to i přesto, že jsem jejich tvorbu vůbec neznal. Stačil mi však jeden poslech k tomu, abych kapelu přijal zcela za svou a zařadil si ji do seznamu „svých miláčků“. Deska měla na naše poměry nezvykle hororovou atmosféru, nicméně příběhy vyprávěné v textech nebyly nikdy z kategorie sci-fi. Naopak se zaobíraly nešvary celospolečenskými, byly zaobaleny do naturalistického obrazu a o nevšední slovní obraty nebyla rovněž nouze. Hudba samotná byla pak postavena na nadprůměrně vystavěných trash metalových postupech, a aby toho nebylo málo, SAX v některých momentech naznačovali i jistý příklon k „smrtícímu“ metalovému odvětví. Onou nejvýsadnější předností však byla naprostá odlišnost od ostatních tuzemských metalových spolků. SAX měli však nevýhodu především v tom, že jejich stěžejním polem působnosti byla Morava, kde měli pánové rozhodně nejpočetnější publikum. V západních regionech země tomu až tak nebylo, ačkoli kdo se pídil po novinkách, určitě kapelu SAX musel zaregistrovat. 
Dalším pánem na holení při naší pravidelné poslechovce se stal Torham z kapely ŽREC, který většinou hodně chválil a chválil. Vybraní zástupci si tak mohou gratulovat. A já jsem naopak rád, že zhodnocené skladby mají opět o reklamu víc…
