R.U.M. zine

Dalšími francouzskými neznabohy jsou mladíci CODEX INFERIS, předkládající debutovou nahrávku „…Damage Completed“, trpící všemi porodními bolestmi a následně i nemocemi, provázející metalové dospívání. Kapela se zjevně pokouší o blasphemický black metal pekelného tempa, ovšem zatím zůstává jen u pokusů. Skladby působí značně kostrbatě a neobsahují prakticky nic, co by se za nehet vešlo. Ještě mnohem šílenější je zvuková kvalita záznamu, nezasluhujícího si nálepku legitimního CD. Jediné pozitivum spočívá alespoň v náznaku cíle v nedohlednu. CODEX INFERIS chtějí znít nekompromisně a přímočaře, ale ze skladeb prozatím vyluzují punk/crustové chuchvalce v kmitočtech „umca-umca-umcaca“

V hluboké mlze se tak vynořuje náčrt osmkrát vylouhovaných IMPALED NAZARENE, jednoho z velkých vzorů (to je zřetelné). Docela by mě však zajímalo, jestli by se Francouzům líbili naši ISACAARUM, něco mi říká, že by určitě šíleli! Žel i Jihočeši jsou pro CODEX INFERIS značně vzdálenou metou…Nejtragičtější ze všeho je však start, úvodní songy totiž totálně skalpují věcí následující a posluchač zároveň ztrácí motivaci k dalšímu poslechu. Při skladbě „Upon The Ruins Of This World“ jsem měl pocit, že mi snad přeskakuje disk v přehrávači. Úděsné remplování a lomoz, strašné zvuky kytary, velké trápení. Uff…abych ale nebyl až tak úplně negativistický. Nějaké náznaky hudebna se přece jen vystopovat dají. Jednoznačně nejlepší skladbou je „In Your Funeral“ s náznakem silné kytarové melodie. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Téměř deset let trvalo kapele FEEBLE MINDED, než navázala na debutové album „Meanwhile We’re Alive“ a pochlapila se s novinkou „Pernicious Intergrowth“. Vytrvalost v pravdě chválihodná, ale pro současné recenzenty spíše nic neříkající. Já osobně však pamatuji kapelu v „nejlepším“ a kdybych zapátral ve svém archívu, určitě bych nalez šedé ufounské letáky, jenž upozorňovaly na příchod nové death metalové bestie. FEEBLE MINDED však nikdy nebyli jen o klasice, ale velmi intenzivně inklinovali k brutal deathu a zároveň také grind coru. A jak je to v roce 2009? Vkus se rokycanským hrdlořezům výrazněji nezměnil, ovšem k jistým“čárám“ rozhodně došlo. Kapela pochopila, že s obyčejným projevem dnes už nikoho nezaujme a jako obranu nasadila antibiotika nejsilnějšího ražení. Z hudby cítím skotačivou atmosféru hard coru, dost možná i trash metalu a v zákoutím samotném se čepýří crust/punk ve stylu NAPALM DEATH. Opozicí proti těmto atributům pak jsou košaté kytarové vyhrávky jako na konci skladby „Recycling Despair“. Pozoruhodnou rošádu vyostřuje rozvrstvení vokálů, jejichž kadence se pohybuje od hlubokého growlingu, zlostného štěkotu („Nothing But Blood“) až po sborové frázovánní či dokonce rap („Entrails On The Wall“). Jako když BIOHAZARD dostanou 220

I přes všechny přednosti a kvalitu si však nelze nevšimnout určitých hluchých míst. I když má nahrávka sotva půlhodinku, najdou se zde vysloveně zaplácaná místa, celkovou stopáž alespoň účelově prodlužující. Velká škoda, jinak tenhle počin rozhodně k zahození není a pokud bych měl ještě nějakou výtku, týkala by se tak maximálně poněkud utopeného zvuku (rozhodně se nejedná o žádnou katastrofu, jde spíše o problém mých uší a dost možná to tak i kapela zamýšlela). I přes veškerá výše zmíněná negativa lze konstatovat, že FEEBLE MINDED patří do širší špičky tuzemského death metalu (ale uvítal bych ještě více té psychedelie či experimentu…no vím, už mlčím ). Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Aby death metal nebyl mrtvý, musí se s ním umět zacházet. Kapela ELYSIUM se po takovém průměrném laškování v podobě předchozího CD „Private Hell“ usadila, získala zkušenosti, které následně zúročila na aktuálním „Nine Ways To Leave“. Kolekce devíti skladeb představuje propracovanou smrtící tvář, je plná nápaditých a především překvapivých momentů. ELYSIUM výrazně vsadili na melodickou vlnu a ovoce sklízí hned s otevírající „Bloodstained Bridal Vail“. Lepší kousek na úvod snad ani nemůže být. Dalším ústředním hřebem (a dost možná úplně nejlepší skladbou) je posmutnělá píseň „One Day She Will Ask“, drahokam přímočarosti, ale také melodické hry. Tady si ELYSIUM skutečně instrumentálně smlsli a ani patřičná efektivita nezůstala ležet ladem.

V obdobných náladových intencích dále pokračuje „Betrayed By Your Blood“, a protože kapela ve vší počestnosti spolupracuje s Jardou Šantrůčkem (DESPISE), můžete tohoto čestného hosta slyšet v tradičních kytarových liturgiích (obdobně jako na „Private Hell“). Jarda však nezůstal jediným hostem, ve skladbě „When Pleasures Turns To Curse“ se překvapivě objevil nástroj Ashoka z ROOT, a aby toho nebylo málo, výraznou měrou se do drážek CD zapsal další člen DESPISE, Beavis, jenž okořenil většinu skladeb svým sebejistým screamem. O krapet menší měrou vypomohl ještě Honza Kolesák z kapely HUMAN SCUM, který se rovněž přičinil o to, že jsou ELYSIUM pestrobarevní jako nikdy předtím. Jako kdyby kapela z ničeho nic našla klíč k otevření death metalové skříňky, žádná nuda, a to i přesto, že se nejedná o dílo, jenž by svou progresí „ničilo ostatní soupeře“. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Když jsem poslouchal aktuální nahrávku kapely GERGOVIA, vzpomněl jsem si na jednu skladbu PRAŽSKÉHO VÝBĚRU. Jmenuje se „Člověk bez talentu“ a pozastavuje se nad počínáním hudebních snaživců. Ti se mohou třeba postavit na hlavu, ale pokud chybí nadání, těžko se s tím dá něco dělat. Proč tento úvod? Kapela GERGOVIA tvořená dvojicí Lord Necron (vokály a veškerá hudba) a Horglaert (klávesy) totiž patří k sortě pracovitých pachtilů, jejichž kumšt není nikterak zvlášť impozantní, ale přes všechny objektivní „indispozice“ se pánové postavili ke své velké zálibě čelem. Díky důvtipu a promyšlenosti natočili poutavou desku, která zkrátka nenudí. Prakticky všechny skladby jsou něčím zajímavé, jejich rozličnost je patrná na první poslech. Celá kolekce je pak zastřešena pod jednoduchou formulkou – black metal. GERGOVIA mají tenhle hudební žánr zjevně v krvi, protože od roku 2004, vydávají alba s rutinní pravidelností. Pouze rok 2005 byl výjimkou.

Přiznávám se, že netuším, kterak si stojí křesťanstvo ve Francii, nicméně toto album to všem svatým dává hezky sežrat. Rouhání ve stylu prokletých básníků je navíc vedeno v mateřském jazyce, no někdy je to skutečně jedno, protože z děsivého křiku stejně nic nerozeznáte. Na desce se však objevují i pomalejší skladby, např. ambietní hymnus „Comme le Christ Sur la Croix“, kde se kouzlo francouzštiny přece jen rozhoří. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

INFEST je skutečně provařené pojmenování pro metalovou kapelu. Tihle hoši pocházejí ze Srbska a nějaký ten pátek drhnou ryzí trash metal s prvky death metalu. Když jsem tuhle nahrávku poslouchal poprvé, měl jsem pocit, že jsem se ocitl o nějaký ten rok v minulosti jako pověstný Marty McFly z filmové trilogie Návrat do budoucnosti. A abych byl upřímný, stejně jako Marty jsem se snažil honem rychle vrátit zpátky do dnešních dnů. Nemám nic proti uctívání staromilství, ale v podobě INFES T nejde ani tak o uctívání jako spíše neúsupnou zatvrzelost a konzervativní přístup ke skládání hudby. Rozhodně však kapele nechci brát její vkus. Zkrátka a dotbře, tihle Srbové zbožňují pach džínových bund, vůni černých křiváků a nábojnicové pásy. Pokud nedjsou úplní bezvěrci, vzývají Bohy DESTRUSTION, SODOM a jestli znají stará alba DEBUSTROLU, rozhodně je hýčkají ve svých sbírkách. Tak co, ještě máte chuť si dát jednu srbskou masovou nakládačku? Ožijte vy, kdož máte kompletní sbírku německých TANKARD (a podpořte INFEST)!

Od první skladby jsem si však láma hlavu s úplně jinou věcí. Sakra, koho mi připomíná vokalistův hlas? Po několika pokusech jsem rozpoznal buďto majestátní podobnost, a nebo snahu někomu se přiblížit. V tomto bodě bych však sázel spíše na první variantu. Zoran Sokolovič je naturálním ekvivalentem Piotra Wiwczareka z VADER a kromě shodného zabarvená hlasu i obdobně frázuje. Hudba INFEST je však polské legendě vzdálená napříč celým peklem a na nějaký silný příliv fanoušků to podle mě ani náhodou nevypadá. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

BRATRSTVO LUNY a jejich druhý příchod působí jako přelet nad gotickým hnízdem! Pokud byla „Gotická duše“ pokusem o zapojení do něčeho neprobádaného, tak „Goethit“ je do detailu promyšlený opus, ze kterého zkrátka příjemně mrazí v zádech. Do monumentálního projektu zapojili hlavní protagonisté spousty dalších spolupracovníků a dohromady tak vznikl široký tým, jež  dohromady vytvořil unikátní umělecké dílo! Zcela zapomeňte na koleně spíchnuté obalové dvojstránky. „Goethit“ nabízí mnohem a mnohem víc. Chcete promo CD na recenzi? Jako výslužku si domu odnáším plakát, kupu nálepek, plakáty a ještě luxusní CD, zaklíněné do luxusní krabičky . To proto, aby se do ni vešel booklet o dvaatřiceti stranách!!! Luxusní knížečka obsahuje kompletní textovou přílohu, přičemž ke každé skladbě byla vytvořena speciální koláž z pera mistra Deathera, který však rovněž patří do „lunovského týmu“, a tak mu byla přisouzena přezdívka Jaromir Von Deathering. Práce velkého kreslíře skvěle zapadla do konceptu desky. Hrabě R.X. Thámo a Lord Darkthep ho zkrátka vlákali do svých sítí, ze kterých nebylo úniku.

Tohle všechno je samozřejmě krásné, ale kdyby hudební složka stála za starou bačkoru, efekt kompletu by se zhroutil jako domeček z karet. Naštěstí k ničemu takovému nedochází ani v nejmenším. „Goethit“ je sbírkou noblesních skladeb, kolébajících se na vitální houpačce, která vrací posluchače do minulosti prostřednictvím skladeb jako „Karneval recyklovaných halucinací“, „Volání mrtvých básníků“ nebo „Stín nad Toledem“. Koloběh doby v symbolu kruhu však pohrozí v „Utrpení z přežití – Pacific Elegy“, zlo může mít hned několik tváří, ačkoliv některé důkladně rozpoznáme až za několik desítek let. Hrabě R.X. Thámo prostřednictvím textů vytvořil zajímavou scénografii napříč časem, a tak trochu sám sebe zapasoval do galerie „nepochopených“ Donů Quijotů, peroucích se s okolním světem. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Je libo trochu čistého a zároveň temného ambientu? Nabídnout mohu slovenský projekt DAGON, který se zjevil prakticky z ničeho nic. Mám tedy alespoň ten pocit. Na přebalu však stojí, že jediná hudební stopa, která je zde zaznamenána, byla připravena k realizaci už v roce 2001. K nahrání však došlo až letos…temné, záhadné a zastřené jako hudba sama! Po dobu čtrnácti minut se na posluchače valí exploze nálad, útočících na samotné dno člověčího ega. I když se jedná o jedinou kompozici, nepůsobí hudba monotonně v rozměrech „ad absurdum“. Kompozice je totiž složená ze souboru inter, přičemž každé z nich má jiný odstín. Tím vzniká pozoruhodná skládanka, která ve své jednoduchosti skutečně funguje. Stačí zavřít oči a pomalu rozjímat. Původně jsem chtěl napsat meditovat, ale ne každý posluchač by se s mým názorem mohl ztotožnit.

Zlověstné plápolání a mrazivý zvuk, to všechno dělá s DAGON zajímavé těleso, od kterého bych byl schopen poslouchat větší hudební nános. Ale ještě jednu věc bych měl uvést na pravou míru. Ambietní hudba má svou přímočarou historii, ovšem jistá jakost se před několika lety odštěpila od ryzího black metalu (a nebo se stala jeho nedílnou součástí). DAGON se pohybuje přesně v obdobných intencích. Z hudby je cítit duch severu, led, sníh, zamrzlé studánky…Když takhle pohlédnu z okna, je mi celkem smutno z toho, že si k hudbě nemohu udělat tu pravou kulisu. Nicméně i tak jsem si na „dagonovské“ kompozici smlsnul. Jak už jsem ale uvedl výše, snesl bych i dvojnásobné menu. Tak možná, že se nechá hlavní protagonista vyhecovat a v budoucnu vytvoří ještě další ambientní menu.

Závěrem bych ještě upozornil na jednu radu, otištěnou na obalu CD. „Not For Collective Listening“! To je skutečně zajímavá věta a osobně ji dvakrát podtrhuji. K tomu ještě přidávám jednu svou. Pokud se vám toto CD dostane do ruky, vyposlechněte si ho někde v klidu, nejlépe ve sluchátkách hezky před spaním. DAGON rozhodně neobstojí jako kulisa při mytí nádobí či tvorbě domácího úkolu. V klidu rozjímejte – v klidu poslouchejte!

ALL

dagon@pobox.sk