Toto není plnohodnotné album (Raven 37), ale sbírka materiálů, která byla publikována různě po světě a je vyprodaná. Já osobně jsem doposud neměl tu čest. PIMENTOLA je Fin Lempo, ovládající všechny nástroje, sampling, klávesy a programování. Nebudu vás zatěžovat jednotlivými technickými detaily a kredity o každé skladbě, ty si najdete na obalu. Pokusím se popsat slyšené. Pokud se budu mýlit, promiňte. Navíc v adresáři je tracků patnáct a na obalu pouhých jedenáct.
-nasamplovaný orchestr, vysílačkové povely letadlům, smyčkové opakování, variování kovy, tympány. Druhá část s kolovrátkovým rytmem, vpády smyčců a ruchů. Military industrial?
- rozhrkaná dřeva, industriální šlehy, skrumážní prorytmizování vším co je po ruce. Skvěle vypíchnutá, málo užívaná brumle. Hučení sborů, výkřiky z davu. Etnický industrial?
- střet bubínků, vzorku orchestru a religiózních zpěvů. Laibach zešíleli.
- manipulovaný vzorek kovu, nelidské mručení a etnické jekoty. Bubny upěvňující svou pozici na hudební paletě. V okamžiku nudy přešaltrování samplů a jedeme obdobné téma, ale jinak. Bubnování s orchestrem, nelidský hlas, chrastítka.!
- koncetruj se! Umíráš! Víš co se s tebou děje? Na odchodu Tě doprovodí Vrzání kličky, svěží elektronická pulzace a kombinace dalších rozličných elementů. Pokud by mi toto, jako trpícímu pomohlo, ale pochybuji. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »
Nevím nakolik se do obalu vložil vydavatel, ale obal opět není, dle mého názoru, v souladu s diskem ani obsahem. Design matně potištěného CD s lesklým logem firmy, mohl být uplatněn i na knížečce a vsádce (booklet a inlay). Myslím, že by to dosti lidí ocenilo, ale mohu se mýlit. Japonec Kenji Siratori, jak už jsem psal v nějaké jiné recenzi, je vydavatelsky velmi potentní. Díky své aktivitě rozesílá nahrávky svého hlasu na všechny strany,všem vydavatelstvím, kapelám a projektům, které mají zájem o vydání, eventuálně o smíchání se svou produkcí. Docela mě pobavila teorie o smyslu textu, kdy by japonsky haněl spolupracujícího umělce nebo jinak negativisticky pronášel obsah a kolaborátor, by se snažil co nejlépe tento doprovodit. Ač mám rád hlas jako další „nástroj“, v tomto případě bych uvítal japonský, anglický a třeba i český přetisk vyřčeného. Blábolím, píšu nesmysly a deska zatím ‘nějak’ uplynula. No nic, je to digitální nosič, neošoupe se, pustím si jej znova.
Tuzemské vydavatelství RavenHeart doprovází své tituly nejen katalogovým číslem, ale i celkovým časem. Tento čítá dvaapadesát minut. Pokud bude hučet jako úvodní, první Akt, budu spokojen. Temně laděné fotografie chodeb i sálu krypty i název alba mě směrují kam potřebují. Tedy do podzemí s dlouhým dozvukem, vlhkostí, chladem kamenných sloupů, zatuchlým ovzduším. Množství svíček poskytuje z celého nafotografovaného místa jen části. Zvuk skýtá nejen plochy akustické, tedy průvan, proudění vzduchu, převalující se vlhko, chvění materiálů, ale i elektronické vrnění rozkládané do masivních ploch. Lze se jen dohadovat zda jde o čistě elektronicky generované zvuky, chvílemi upomínající na hluboké vibrování didgery. 
S tímhle rozhovorem jsem si skutečně užil. Když už byl připravený ke vložení, přišla neočekávaná rána. Během re-instalace mého počítače, došlo k poškození jediného souboru a co čert nechtěl, šlo zrovna o rozhovor s MINDWORK. Nakonec se však vše v dobré obrátilo, a to především díky Martinu Schusterovi, se kterým jsem tento rozhovor spáchal…
.Co se týká death metalu v Čechách, mám stejný pocit, avšak nemyslím si, že by tento fakt naše kapela pomohla zvrátit, neboť do death metalu máme přeci jenom trochu dál nežli třeba takoví KRABATHOR.
Norové NORTHAUNT (nebo snad Nor) s dvěma skladbami umocňují smutek, pesimismus, trudomyslnost. Syntezátorově ambientní vyhrávky, deklamující hlas, plačící žena, vše je stupňováno až do mírného zkreslení. Druhá skladba je o poznání poklidnější. Němečtí melancholici VINTERRIKET mi nejsou neznámí. Svými nesčetnými realizacemi zásobují katalogy distributorů a jsou vydatně podporováni. Je zvláštní, čím se také lze trefit do vkusu posluchačů. Oproti svým nohsledům na kazetě, vedou svou „propagandu“ jaksi „hudebně veseleji“. Více klávesových vyhrávek, syntetických tympánů a radostnějších elementů.
Na úvod nelze nezmínit výrazný, úderný, nadstandardní obal. Z dálky evokuje „klišovitě“ metalový krvák s pentagramem“, ovšem po bližším ohledání najdete realistický cár flákoty, nepříjemně stažený a prořízlý černým provazem. Výmluvné foto, oživené vkusným fontem. Ani druhá strana obalu není bez evokací. Čerstvé kuřecí (?) může slečně se slabší náturou připomenout, barvou i vzledem rozmačkaných mandarinek, její pomerančovou kůži. Ale takové Kašpary neposlouchají, takže je to naprosto zcestná myšlenka.Introdukčně pojatá kompozice ‘E.C.P.“ se na úvod desky skvěle hodí. Hypnotická, mírně gradující, bezrychlostní. Refrén mi něco připomíná, ale teď si to nevybavím. Snad později…Dvojka ‘Nausea, My Dear’ nabídne dobře nalezené, výtečně zpracované zvuky plus elektronické ruchaření a tak se dá zhruba polovina tracku nenuceně a v klidu poslouchat do okamžiku, než nastoupí dechy a hlasy plné silných prožitků se vstupy jakési brutality.
Za tímto projektem stojí jediný muž – Jöhn Übel. I přes divné jméno (pravděpodobně pseudonym) se jedná o Japonce. Šestnáctý titul („Neu Nichts“ 016) na jeho vlastní značce s pěkným barevným obalem je unášen syntezátorovými plochami. Každá, se svými třiadvaceti minutami, je samostatným monumentálním celkem. „Red Across The Border“ (1) využívá možností kytarového syntezátoru, na kterém jsou vstupní signály (kytara?) modulovány, barveny, opakovány, či je s nimi nakládáno všemožně i jinak. Upomínka na Michala Pavlíčka se přímo nabízí, neboť i on s podobnou technikou nejednou pracoval. Opakující se pidlikání není nepodobné třeba Včelí královně. ? (2) byla stvořena na Rolandu HP-335. K protnutí se souřadnicí klávesového mága nedošlo z několika důvodů.
Přiznávám se, že pro kapelu WAYD mám jakousi podivuhodnou slabost. Vždycky se mi líbilo, jakým způsobem tato prešovská eskadra přistupovala k tvorbě metalového náčiní. Zatímco ostatní tvrdili muziku řízností a ortodoxností, WAYD se vždycky snažili ze zajetých kolejí spíše vycouvávat. Tohle úsilí jim vydrželo až do dnešních dnů. Chalani pokračují stále s chutí dál a letos dokonce oslavují patnácté výročí založení. O tomhle všem a ještě o jiných věcech jsem spravil rozhovor s kytaristou Braněm
Pokud znáte jméno Hiroshi Hasegawy a jeho současné aktivity Astro, pak jste doma. Ještě Vám mohu napovědět čtyřmi céčky, kde působil dříve. Tenhle výlet po astrálu je dvojspoluprací s vícero muzikanty. Ve studiu jich bylo s panem Hasegawou (Synth B) pět: Junzo Suzuki (kytara, zpěv), Yamato (el. sitár), Yamauchi (el. houle), Shiro (basa), Fumie (elektronika, rozbité hračky). Koncertní provedení navíc obohatil svým kytarovým hostováním Makoto Kawabata. Mastering provedl James Plotkin, kresby na překrásném obalu jsou od Miyuki Shimuzu, ručně psaný text vyvedl Chris Alpino. 
Obstojí festival BLACKLIGHTS na českém festivalovém kolbišti? To byla nejčastější otázka, nad kterou jsem se zamýšlel v průběhu cesty do Divišova. Na místo jsme dorazili něco před druhou hodinou a ihned po zaparkování vozidla, přišlo na řadu mapování přilehlého terénu. Otevřeně se přiznám, že v této pokročilé hodině bych očekával kolem areál větší mumraj, nicméně o to větší klid jsme měli při parkování na přilehlé louce, jež se nacházela hned vedle areálu festivalu. Akreditace proběhla absolutně bez problémů, a tak si člověk mohl v klidu prohlédnou útulný plochodrážní stadionek a také hospůdku, která samozřejmě nemůže na žádném sportovišti chybět. Tentokrát však byla otevřena za jiným účelem, což samotný personál pocítil na vlastní kůži. Tolik černě oděných osob tu určitě ještě neviděli! Při prvním Ferdinandu (festivalové pivo, ze kterého jsem měl obavy) jsem poprvé začal pozorovat mraky v domnění, že brzy začne nefalšovaný „festivalový slejvák“ – vzpomínky na loňský Brutal Assault se vrátily! Pohanští Bohové však byli kupodivu milosrdní, a tak na nebohé posluchačstvo nakonec nepustili žádný příval vody, což s odstupem času hodnotím jako velký zázrak. V celé republice totiž čerti a hastrmani rozehráli vodní mariáš. Organizátoři teď mohou alespoň trochu velebit nebesa… Nic však není úplně zadarmo. Těsně před začátkem festu brutálně klesla teplota a kdo s fanoušků si nevzal teplé oblečení, ten sakra zaváhal. Především vítr byl v některých chvílích studený až běda…
Kapela se sice jmenuje ZAPOMENUTÁ MINULOST, ovšem na úvodním obalu je napsáno pouze „Líně zážehové melodie“. To by klidně mohl být název pro kapelu. Pamatujete na KRÁSNÉ NOVÉ STROJE nebo STAROU DOBROU RUČNÍ PRÁCI? To bývaly názvy (ale také zajímavá hudba). ZAPOMENUTÁ MINULOST toho žel příliš kvalitního nepřináší. Jedná se zkrátka o natrashlý bigbít s hard coreovými prvky, tedy lépe řečeno – je to takový pokus o tohle všechno. Je mi to skutečně líto, že musím kapelu takhle setřít, ale mně se ze šesti skladeb nelíbí ani jedna. Ba co víc – téměř u každé jsem se kroutil, škrábal si nehty o stůl a tlačil display přehrávače, aby „nestál na místě“. Tady zkrátka nesedí vůbec nic. Skladby jsou kompozičně jednoduché, žádný náznak invence nebo jakési osobitosti. Ke všemu ještě chybí potřebný náboj (tah na branku), který by celý kompars trochu víc nakopnul.
