V domění, že jde o japonskou kapelu, jsem na doporučení prodávajícího tohle CD bezhlavě koupil. Pravda ostrovní vydavatelství bylo vodítkem, ovšem zaslepenost přebila variantu vydání cizí skupiny. Bližšímu ohledání nebyla věnována pozornost, protože titul byl doposud zapečetěn (zabalen v celofánu). Rozporuplný stav nastal ihned po rozbalení. Ohledání informací v bookletu, byť jsou obsaženy oboujazyčně dávaly tušit zradu. Ač tak před poslechem nečiním, cvaknul jsem na net. Stránky kapely jsou nefunční a vydavatelství o moc víc nepomohlo. Zmínky o americké undergroundové kapele a přirovnání k MESHUGGAH, kteří zní jako parta školáků, podněcovala jediné dvě možnosti. Buď půjde o sebemrskačskou přetechnizovanou masturbaci, čemuž jsem moc nevěřil, spíše druhé variantě, že se setkám s něčím zajímavým. Stalo se…
Pětašedesátiminutový disk s třínáctero skladbami, kdy závěrečná čítá minut dvanáct je náročnou náloží! Zapomeňte na math-muziku, nenechte se zblbnout internetovým názorem o počtářských bludech. Jo, kombinování si užijete, ale spíše než akademicky chladné je pudové. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »
Když mi přijde na recenzi debutová nahrávka úplně neznáme kapely, připravuji se na porodní bolesti a strasti spojené s nadšeneckou horlivostí a hudební odvázanosti. Pokud však přijde debutová nahrávka ze Švédska (či Skandinávie), je třeba se připravit na případné překvapení! DARK FOREST OF NORTH!? Jasný důkaz mých úvodních vět, lépe jejich snažení vystihnout nelze. Jediné, co se dá kapele vytknout je stále ještě jistý kus nepůvodnosti a snaha o podobnost se svými idoly. Jinak mladí Švédové předvádějí naprosto profesionální výkony, alespoň co se instrumentální hry týče. Je skoro až neuvěřitelné, kterak sehraná dokáže být takto mladá kapela. Ještě mnohem zajímavější je však práce začínající labelu Undead Propaganda, nehledícího na stahování či kopírování, zkrátka a dobře se snaží podpořit nadějné kapely, mezi které DARK FOREST OF NORTH bezesporu patří. Ať už to bereme tak či onak, legitimní album je stále v metalovém undergroundu považováno za umělecký artikl a pokud ho ta či ona kapela nevlastní, těžko se může poměřovat s těmi nejúspěšnějšími.
Jak už jsem zmínil v reportu na Brutal Assault, skutečně nepatřím k velkým příznivcům všemožných comebacků, i když právě koncert legendy FAITH NO MORE bych mohl pojmout jako takovou výjimku potvrzující pravidlo. Americká formace se však v devadesátých letech nerozpadla z důvodu hudební vyčpělosti, ale spíše z nezájmu všech členů, kteří se raději věnovali svým vlastním projektům. A byl to především Mike Patton, jež hudební milovníky obohatil několika skvostnými nahrávkami. Když on sám poté ohlásil návrat FAITH NO MORE, byl jsem z toho všeho malinko v rozpacích. Dobře si totiž vzpomínám na dobu, kdy Mike prohlašoval, že s těmito lidmi už zkrátka nikdy hrát nebude! Tak samozřejmě – „never say never“! Další útěchou budiž historická velikost FAITH NO MORE a také fakt, že právě tahle kapela svým fandům ledacos dluží (a české publikum navíc miluje!) …
Jediný člověk a ještě k tomu bubeník? Yoshimitsu Ichiraku. Co s tím aby to nebyla pro posluchače nuda? Těžko radit. Naše kultura zabíje vše už při pouhopouhém přemýšlení o jinakosti. Návaznost v experimentování, zkoušení, dělání chyb se nenosí. Jede se na jistotu. Pokud divnost, tak opatrně. Co by na to řekli lidi? Vždyť bychom ztratili i tu hrstku věrných, kteří nám stejně pochlebují a s falešným kamarádstvím poklepávají na rameno. V Japonsku s tím nemají nejmenší problém. Technologické vymoženosti tu nejsou odcizující, jsou brány jako partneři, nástroje pro tvorbu, která, ač může někdy působit zvláštně, je inovativní. Tedy pro nás, odkojené normálností, šedí, průměrem a pro které jakékoli malinké odbočení je bráno jako zázrak. Pro ty, jež v takovémto prostředí přirozeně žijí, je to odrazový můstek pro další výlety a hledání nejbizarnějších odboček.
Na úvodním ročníku Blacklights festivalu mě doslova nadchlo vystoupení belgické formace GORATH, jejímž hlavním mozkem je multiinstrumentalista F. Dupont, který se už nyní dívá do blízké budoucnosti! Již brzy by se mělo na trhu objevit čtvrté album, nesoucí název „MXCII“, o kterém bylo zveřejněno několik informací: „Všech sedm skladeb už je nahráno. V současné době probíhá finální mix, posléze bude album zasláno do Švédska na mastering, o který se postará Dan Swanö“. Nedočkavci se však už nyní mohou podívat na úvodní promo video, jež malinko poodhaluje nově nastolenou hudební cestu! Ještě jednou připomínám, kdo viděl GORATH v létě v Divišově, může čekat mnohem techničtější a zároveň syrovější materiál!
Čtrnáctý ročník festivalu BRUTAL ASSAULT máme za sebou a už se naplno rozhořely debaty o tom, která kapela byla nejlepší, která měla nejlepší zvuk a naopak, zda či ona formace zahrála na „plný plyn, a nebo svou show pouze „odchodila“. Po těchto zkušenostech jsem se rozhodl, že pro R.U.M. zine napíši takový spíše netradiční report, ač se to zdá skoro nemožné, když odečtu cca. pět kapel, viděl jsem z celého programu takřka všechno. Má potřeba poslechnout si „živou hudbu“ byla zkrátka hodně velká, když si to tak vše promítám zpět, je skoro div, že jsem při tak obrovském vedru nezkolaboval, nicméně dodržování pitného režimu a oplachovacích procedur mi nakonec pomohlo překonat i pomalu dostavující se únavu. Na BA se objevila velká spousta kapel, na jejichž samostatný koncert bych nikdy nešel, avšak některá vystoupení jsem zde pojal jako takovou „studijní anabázi“, ta se při psaní článků a recenzí může vždycky hodit. Když pominu několik málo méně slavných band, tak téměř každá zvučnější tu měla své obecenstvo, ačkoli lépe řečeno, každý z metalových žánrů ho tu měl. Málo kdy se tak stalo, že by si hard corář šel poslechnout black metal a naopak. Vkus či omezenost!? Tuto otázku nechám bez odpovědi, zároveň se však zkusím zaměřit na subjektivní hodnocení toho či onoho fanouška. Pokud vyrazíte na festival a máte své zbožňované miláčky precizně naposlouchané, není téměř možné, aby vás jejich vystoupení vysloveně zklamalo. Pokud bych měl napsat skutečně název kapely, na kterou jsem byl nejvíce zvědav, byli by to RAUNCHY. Modern metalisté přijeli do Česka úplně poprvé a navíc všechny jejich počiny jsou nabušené energií a doslova geniálním zvukem. Ze všech pak vyčnívá deska „Confusion Bay“, která je ve směs kombinací electra a skandinávského melodic metalu ala SOILWORK. Ano,vystoupení těchto Dánů jsem si skutečně užil, ovšem o nějakém velkolepém nadšení se skutečně hovořit nedá. Pochvalu zaslouží nasazení, čitelné samply a dokonalé vokály. Zvuk? Uff…studiová „vymazlenost“ rázem ta tam. Myslíte, že si RAUNCHY užil člověk, který kapelu nikdy předtím neslyšel? Pochybuji. 
Krabička kompaktního disku je široká deset milimetrů. Pokud se rozhodnete pro tuto sérii, která ve výsledku bude čítat 13 titulů, musíte si udělat prostor o jasném rozměru.
