R.U.M. zine

Pokud byl doom metal na počátku nového milénia jen uschlou větvičkou, tak v současné době se začíná přece jen blýskat na lepší časy. Existují samozřejmě soubory, jejichž tvorba se od doom metalových kořenů značně vzdálila, ovšem na metalové mapě naleznete také hromadu kapel, jejichž láska k pomalým a temným motivům stále ještě nevychladla. A právě do té druhé skupiny patří polská gothic doom metalová šestice VIA MISTICA. S touto tesknou formací jsem se setkal už v roce 1999, kdy se mi do rukou dostalo jejich první demo „In Hora Mortis Nostre“, které jsem si s chutí zařadil do své doom metalové sbírky. Od té doby jsem o těchto Polácích už vůbec neslyšel, a kdyby se na našem redakčním stole neobjevila nahrávka „Under My Eyelids“ z letošního roku, tak bych se skoro domníval, že VIA MISTICA budou jednou z těch kapel, co nepřežili transparentní umíraní nejnádhernějšího metalového žánru, který se v té ryzí podobě objevuje opravdu už jen minimálně (a když se objeví, málokoho to zajímá, samozřejmě vynechávám pravé undergroundové nadšence).

VIA MISTICA však rozhodně nelenili a v mezidobí vydali dvě oficiální alba, přičemž to první obsahuje pouze skladby, které posluchači najdou už na prvním demu. Deska „Testamentum (In Hora Mortis Nostre)“ vyšla v roce 2003 a hned o rok později spatřilo světlo světa dílko „Fallen Angels“. O vydání se v obou případech postarali Metal Mind Productions, což je v Polsku jasná jednička mezi metalovými labely, a také díky této firmě máme možnost posoudit, kterak nová tvorba VIA MISTICA vlastně chutná. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Vydavatelství Ravenheart pomohlo na svět další začínající kapele, která představuje debutové album nazvané „Sword And iron Cross“. Když jsem se poprvé s tímto dílkem seznámil, měl jsem pocit, že formace s názvem SLUNOVRAT nemůže hrát nic jiného, než pagan/folk metal. Jaké však bylo překvapení, kdy se z beden vyvalila pikantně zabalená metalová svačinka s mnoha příchutěmi. I přesto, že má kapele daleko k instrumentální virtuozitě, podařilo se ji natočit poměrně zábavné a především promyšlené album. Všechny zde zastoupené skladby jsou členité, stylově hodně rozmanité a co asi největší devízou – každé je skutečně jiná. Posluchač tak nemá problém se s nahrávkou okamžitě sžít, nemusí se prodírat v nekonečných hlavolamech, kdy každá skladba je podobná té druhé jako vejce vejci. To je koneckonců problém většiny metalových kapel. SLUNOVRAT tedy rozhodně nenudí, což je zjištění naprosto stěžejní.

Kapela hudebně tíhne k několika metalovým odrůdám. Úvodní skladba „War Invasion“ představuje SLUNOVRAT v odlesku spíše death/black/doomovém, dosti prostoru dostaly také klávesy, jejichž motivy připomínají DIMMU BORGIR z dob alba „Enthrone Darkness Triumphant“. Jaké však překvapení přichází se skladbou „Severská zlost“, tvářící se na první dojem thrash metalově, aby se přesně uprostřed překulila do melancholických vod, kde znovu čarují klávesy. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

V kaslíku balíček, áá nový přírůstek od vydavatelství Naga, říkám si. Co pak to asi bude? Z balíčku vyndavám CD, které je úplně tmavé! To vypadá jako „černé album“ od METALLICY? Tedy, to je něco! SATOR MARTE vydali druhé album a buďme upřímní, horší cover si snad ani vybrat nemohli. „Borci, takto jste to skutečně zamýšleli?“ Naštěstí obal – nerovná se hudba. SATOR MARTE vytvořili kolekci nabušených, technicky vyzrálých skladeb, pod jejichž slupkou se nachází plno variabilních úseků. Je zajímavé, že se kapela nezříká klasických black metalových postupů, ale zároveň do své tvorby přináší závan novátorství, kterým se prezentují současné avantgardně vzhlážející blackové spolky. SATOR MARTE sice neexperimentují, možná ani netouží po skladbách plných zvratů, nicméně zvukově se zařazují do kategorie „moderně“ znějících formací. Deska skutečně „hraje“, všechny nástroje jsou naprosto čitelné, velmi doporučuji vyposlechnout album v kvalitních sluchátkách. Kdyby se z úst vokalisty Nava nelinula česká slova, vůbec bych si nemyslel, že poslouchám českou kapelu. Bravo!

SATOR MARTE mají jak se říká z hůry dáno. Umějí totiž do skladeb naroubovat fascinující/ gradující motivy, jenž každou ze skladeb povyšují. Např. skladba „Koroze“ je naprosto jedinečná, prolíná se v ní několik zajímavých kytarových rovin, dokonce zde cítím určitý závan black’n rollu. A proč také ne? Je jen škoda, že těchto momentů není v hudbě kapely více, ale i tak je na albu „Za zdmi“ co poslouchat. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

V posledních letech nejvíce vyhledávám japonskou muziku. Je-li neznámá, nekomerční jsem rád, ale objevují se i tituly, které si poslechnu minimálně jednou a někdy i naposled. Co jsem ale chtěl zmínit je taková bezvýznamná drobnost. Jak mám ve svém vnitřku přistoupit na roztodivné spolupráce a účast nejaponských hudebníků. Někdy jich je v projektu víc, než účastníků z souostroví. Doposud jsem nezaujal postoj a buď tento fakt přejdu mávnutím ruky, nebo titul obejdu. Jedním z takových je tato deska, jíž obejít nešlo.

AUS je autorský projekt Yasuhiko Fukuzano, která všechny písně napsala a produkovala, ovšem k výslednému tvaru jí dopomohli i další muzikanti, ponejvíce zpěváci a zpěvačky jako třeba Sylvian Chaveau (1), cokiyu (2,3,4), Yukiko Okamoto (5) a Lindsay Anderson (7). Kromě nich jsou tu uvedeni i spoluproducenti mondii (1), Takafumi Tsuchyia (2,3), Andreas Berger (5) a Craig Tattersall (8). Tihle všichni spoluvytvořili písničky tak křehké, že je lepší ani nemluvit, aby se nerozpadly. Snově ‘chytrá elektronika’, opatrně používané mraky samplů reálných nehudebních nástrojů i konkrétních zvuků. Chvíli jen tak ledabyle poletují, aby se vzápětí pospojovaly do formy, která snese pojmenování písnička. Autoland (5) je pohledem krasohledu, kde se přeskupují pestrobarevné skleněné střípky a k tmu nohou postrkujete plastového sněhuláka, ve kterém klinkají rolničky. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »