R.U.M. zine

KVELE je kapela pocházející z řeckých Atén a bez větších okolků mohu hned na úvod konstatovat, že drhne „starý dobrý black metal“ severského stylu. Debutové album „Dawn Of The Impaler“ sice dává tušit něco o formací začínající, což je konec konců i pravda, ovšem trojice hudebníků má již zkušenosti z jiných kapel či projektů a lze to i snadno vystopovat s ohledem na jejich instrumentální kvality. Tihle pánové skutečně nedrží své nástroje v prackách poprvé, ačkoliv jejich útlocitnost k „old schoolu“ je až bezbřehá. KVELE se zkrátka rozhodli, že se budou držet svého kopyta a nebudou vymýšlet nic extra progresivního. V rámci své působnosti tak konají svou práci naprosto spolehlivě, byť bezejmennému zařazení do stáda stejně neuniknou.

Na albu se nachází přesně šest položek a celková časová stopáž dokonce nepřekročí ani pětadvacet minut. Skladby tak splňují onen klasický thrash-blackovský limit dle tohoto vzorce:ostrý nástup, sypačka, zvolnění, kytarová mezihra a znovu sypačka, přičemž tato posloupnost se vždy mění s ohledem na skladbu. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

I přesto, že formace MORGUE SON vznikla v podstatě nedávno (2007), může se pyšnit debutem, kterých se u nás až tolik nedostává. Skutečnost, že kapela netrpí počátečními nemocemi je v tomto případě až matoucí, kde kdo by si určitě vsadil, že zde zaznamenané skladby vycházejí z rukou zkušených harcovníků, jež mají diskografii zaneřáděnou nejedním kvalitním počinem. O to je však příjemnější konstatování!

MORGUE SON ve své podstatě vsadili na ryze doommetalový šálek čaje, opírající se o tradiční atributy a vystopovat tu lze i nonšalantní koketování s jinými metalovými či dokonce rockovými žánry. Je až neuvěřitelné, kterak fungují skladby, o kterých byste možná na prvních poslech řekli- tohle už to bylo mnohokrát. MORGUE SON pekelně využili nejmajestátnějších doommetalových atributů a s naprostou lehkostí je zaštítili moderním zvukem, ze kterého svěžest doslova tepe. Hudba z dílny MORGUE SON tak dokáže něžně pohladit, ale také pořádně zahřát. Rozhodně nečekejte hodinu nudného umírání, nato jsou pánové a dívky až příliš talentovaní. Je skutečně radost poslouchat skladby, ze kterých v pravdě příští nápady plnými hrstmi –tady zkrátka někdo o hudbě a aranžích hodně pečlivě přemýšlel . Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Na globalizaci se všeobecně hodně nadává, ačkoli ji díky technologickému pokroku nelze zastavit. Příkladem budiž i tento nosič, jehož autorem je v Česku dobře známý chilský hudebník Juan Escobar (MAR DE GRISES), jenž přivedl na svět svůj další projekt za asistence ruského labelu Endless Winter. A že Rusové věděli na jakého koně vsadit. Pokud MAR DE GRISES v současné době skutečně „frčí“, dost možná je bude následovat i pomalu rozvíjející se květ – ASTORVOLTAIRES. Na první pohled by se mohlo zdát, že si Juan nahrál všechno sám, ale úplně tomu tak není. Dostupné zdroje dokonce uvádějí, že se na desce vystřídalo několik hostů, ačkoliv samotný přebal obdobné informace nenabízí.

Ať je to ovšem jak chce, ASTORVOLTAIRES je další velmi zdařilé dílko z jihoamerické kuchyně, vůbec o tom není třeba pochybovat. Hudební produkce čerpá z nejmelancholičtější doom metalové formy, která ovšem nezapře výlety do post-rockových končin. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Pokud mě první titul z moskevského balíčku Ne Gli Gee uvedl do mírných rozpaků, tenhle na tom bude lépe jen o pomyslný chlup. LightScribe vypalovák, rovněž žlutě tónovaný obal v DVD krabičce už nabízí informace například o členech projektu a nástojovém obsazení. GoatBeard Cherub – hlas, piáno, synťák, kytara, Luis – zpěv a Violina – kdo by to řekl – housle.

Zdá se, že Ladder House je jiným hudebním zhmotněním Ne Gli Gee. Pokud tam hrály prim éterické nálady a klávesy v nejrůznějších podobách, v tomto případě jsme drženi více při zemi. Atmosféra je záhadná, zvuky opatrně porcovány, decentně přimíchávány. Operní dívčí zpěv Luisin nelpí na perfekcionalistické manýře, spíše nezávazně poletuje (1), opakuje stupnicové etudy (3), prozpěvuje u potoka (5). Cherub svůj hlas použije snad jen dvakrát. Šeptavým kašlem (5) a skřetovským smíchem (7). Přídavky k hudební složce představují ruchy kovů a objektů (1), syntetické muší hemžení (2), ležérní kytara s melodizujícími houslemi (3), plocha s všeobjímajícím hallem (4,6), klavírní divnota s ruchy a houslovým pizzicatem (5), střet přírody a filmového příběhu (7). Posledním pojmem by se dala představit při troše zjednodučení celá krátká nahrávka (23:37). Kdo by rád věděl o čem tento netradiční příběh pojednává, má k dispozici kompletní texty a průvodní slovo na vloženém listu. Jestli z toho však budete moudří nevím, je použito neznámé písmo. Milé setkání doplňující to zajímavé.

RadeK.K.

Gabriel Skowron je nezdolný mozek! V rámci syntetického hybridu Glaukom Synod si nedělá starosti nejen s počtem vydaných titulů, ale hlavně s výslednou muzikou. Extrémně zkreslované zvuky bicích, různé rychlosti čehokoli, bořené metalové postupy a industriálně-elektronické prvky jsou panely, ze kterých rád staví. Třeba zrovna v první skladbě „Formol Junkie“ (1) je tohle všechno bezuzdně naservírováno. „Pyrogenesis“ (2) zní jako zaseknutý rozvrzaný břinkostrojek, mohutné pulsování, opakovaní ke zbláznění.

Song „Prelude To Centrifugation“ (3) má snahu se nastartovat, na chvíli se speedově chytne, aby se však vzápětí k cyklení vrátil. „The Perfect Nucleus (Always Deeper)“ (4) s rytmickými vzorci je, zdá se, předzvěstí pro dva na konci zařazené mixy. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »