Přiznávám se, že pro kapelu WAYD mám jakousi podivuhodnou slabost. Vždycky se mi líbilo, jakým způsobem tato prešovská eskadra přistupovala k tvorbě metalového náčiní. Zatímco ostatní tvrdili muziku řízností a ortodoxností, WAYD se vždycky snažili ze zajetých kolejí spíše vycouvávat. Tohle úsilí jim vydrželo až do dnešních dnů. Chalani pokračují stále s chutí dál a letos dokonce oslavují patnácté výročí založení. O tomhle všem a ještě o jiných věcech jsem spravil rozhovor s kytaristou Braněm
Na úvod rozhovoru gratuluj k patnáctiletému výročí! To je myslím krásné číslo! Braňo, zavzpomínej na vaše největší úspěchy či třeba i průšvihy?
Zdravím! Musím uznat, že patnáct let je skutečně pěkné číslo, alespoň pokud se bavíme o věku kapely. Uteklo to všechno hodně rychle, ale nevadí, snad se nám ještě podaří nějaké roky kapelu táhnout. Ptáš se na úspěchy a průsery? Největším úspěchem pro nás je, že naše hudba oslovila lidi, i když ne milióny, ale najdou se fajnšmekři, kteří nás poslouchají. Nemůžeme se bavit o počtu prodaných CD nosičů a vyprodaných koncertech. Prostě to nejde, protože dnes už není směrodatné, kolik nosičů prodáš (internet je neskutečná věc), totéž se týká koncertů, které jsou pro nás vždy takovým malým úspěchem, ať už hrajeme kdekoliv. A největší průšvih? Snad jen to, že se nám nepodařilo udělat z WAYD komerční kapelu- he-he.
Dokázal bys porovnat hudební scénu současnosti s tou, ve které jste se pohybovali na úplných začátcích? V čem spatřuješ největší rozdíly?
Je jasné, že když jsme začínali, metal byl úplně jinde. Hodně stylů se teprve rozvíjelo do dnešní podoby a většina kapel, ať méně či více úspěšných se držela určitých pravidel, mantinelů, bála se je opustit, protože by to znamenalo změnu, která by nemusela být přijata pozitivně. Pamatuji si, jak jsem začínal poslouchat takzvaný „death metal” a při nevím které kaple tohoto stylu mi bylo jasné, že je to kopírka toho stejného co už bylo zahrané 100x předtím.Dnes je situace už značně odlišná, nikdo se nebojí experimentovat a v metalu si můžeš dovolit opravdu všechno Mě to jen těší, jelikož si můžeš najít hudbu, která tě skutečně osloví. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »
Pokud znáte jméno Hiroshi Hasegawy a jeho současné aktivity Astro, pak jste doma. Ještě Vám mohu napovědět čtyřmi céčky, kde působil dříve. Tenhle výlet po astrálu je dvojspoluprací s vícero muzikanty. Ve studiu jich bylo s panem Hasegawou (Synth B) pět: Junzo Suzuki (kytara, zpěv), Yamato (el. sitár), Yamauchi (el. houle), Shiro (basa), Fumie (elektronika, rozbité hračky). Koncertní provedení navíc obohatil svým kytarovým hostováním Makoto Kawabata. Mastering provedl James Plotkin, kresby na překrásném obalu jsou od Miyuki Shimuzu, ručně psaný text vyvedl Chris Alpino. 
Obstojí festival BLACKLIGHTS na českém festivalovém kolbišti? To byla nejčastější otázka, nad kterou jsem se zamýšlel v průběhu cesty do Divišova. Na místo jsme dorazili něco před druhou hodinou a ihned po zaparkování vozidla, přišlo na řadu mapování přilehlého terénu. Otevřeně se přiznám, že v této pokročilé hodině bych očekával kolem areál větší mumraj, nicméně o to větší klid jsme měli při parkování na přilehlé louce, jež se nacházela hned vedle areálu festivalu. Akreditace proběhla absolutně bez problémů, a tak si člověk mohl v klidu prohlédnou útulný plochodrážní stadionek a také hospůdku, která samozřejmě nemůže na žádném sportovišti chybět. Tentokrát však byla otevřena za jiným účelem, což samotný personál pocítil na vlastní kůži. Tolik černě oděných osob tu určitě ještě neviděli! Při prvním Ferdinandu (festivalové pivo, ze kterého jsem měl obavy) jsem poprvé začal pozorovat mraky v domnění, že brzy začne nefalšovaný „festivalový slejvák“ – vzpomínky na loňský Brutal Assault se vrátily! Pohanští Bohové však byli kupodivu milosrdní, a tak na nebohé posluchačstvo nakonec nepustili žádný příval vody, což s odstupem času hodnotím jako velký zázrak. V celé republice totiž čerti a hastrmani rozehráli vodní mariáš. Organizátoři teď mohou alespoň trochu velebit nebesa… Nic však není úplně zadarmo. Těsně před začátkem festu brutálně klesla teplota a kdo s fanoušků si nevzal teplé oblečení, ten sakra zaváhal. Především vítr byl v některých chvílích studený až běda…
Kapela se sice jmenuje ZAPOMENUTÁ MINULOST, ovšem na úvodním obalu je napsáno pouze „Líně zážehové melodie“. To by klidně mohl být název pro kapelu. Pamatujete na KRÁSNÉ NOVÉ STROJE nebo STAROU DOBROU RUČNÍ PRÁCI? To bývaly názvy (ale také zajímavá hudba). ZAPOMENUTÁ MINULOST toho žel příliš kvalitního nepřináší. Jedná se zkrátka o natrashlý bigbít s hard coreovými prvky, tedy lépe řečeno – je to takový pokus o tohle všechno. Je mi to skutečně líto, že musím kapelu takhle setřít, ale mně se ze šesti skladeb nelíbí ani jedna. Ba co víc – téměř u každé jsem se kroutil, škrábal si nehty o stůl a tlačil display přehrávače, aby „nestál na místě“. Tady zkrátka nesedí vůbec nic. Skladby jsou kompozičně jednoduché, žádný náznak invence nebo jakési osobitosti. Ke všemu ještě chybí potřebný náboj (tah na branku), který by celý kompars trochu víc nakopnul.
Kapelu ONSET reflektuji už nějaký ten pátek, ovšem mé přímé setkání s ní, proběhlo až před několika dny, kdy mi domů dorazilo album „One Nation Under God“. Když jsem si posléze prostudoval booklet, vcelku mě zaujaly myšlenkové pochody či názory, které zde kapela deklaruje. Rozumně smýšlející jedinec musí hravě dojít k názoru, že v dnešní době jsou nějaké pózy naprosto zbytečné. Než tedy používat silácká gesta, je lepší vše racionálně vysvětlit a ruku na srdce, tohle některým hard coreovým kapelám stále nejde. ONSET jsou v tomto ohledu naštěstí výjimkou, i když i oni se v textech nevyhýbají celospolečenským tématům. Jejich kritika má však „hlavu a patu“ a prakticky z každé skladby je cítit, že ONSET jsou už dospělou formací, která zkrátka dobře ví co dělá. Stylově na ryzím hard coru nikterak nebazíruje a v některých momentech se dostává skoro až k branám grunge. Kytarové riffy jsou však stále hutně metalové, a tak vzniká vcelku zajímavý kolorit, který kapele rozhodně svědčí. Podobně variabilní jsou i vokály. Melodické zpěvy, naštvané a úderné frázování, rap a dokonce i death metalový growling, se kterým vypomohl Fred ze SMASHED FACE. Jaké to překvápko?
Před sebou mám společný projekt dvou veličin japonské experimentální scény. Prvním hybatelem je Yasutoshi Yoshida jako Government Alpha a druhým článkem žena, o které jsem se zmiňoval v recenzi minulé, tedy Reiko A. Společnými silami na koncertech v období 2006 až 2008 vytvořili a pro nás zaznamenali tři plochy extrémní elektroniky. Dvě barevně vyvedené, protahující se kočičky na kolážovaném podkladu tiše předou a mžourají. U prvního archivu Ängstlich /29.9.07/ (1) jim zvuk dozajista prospívá. Sedm minut lehkého bzučení, broukání a cvrlikání elektroniky zvládnou nejen tato mourovatá zvířátka, ale i nováček. To vše ale jen do okamžiku, než skočí na displeji druhý záznam Sher aufgeregt (2) /21.9.06/. Ihned po kratičkém náběhu vyvalíte oči jako druhé dvě čičinky na vnitřku A5 obalu. Motají kolem sebe ocásky a čumí! Zvuk je sice stále houkající, svištící ale nabral na síle jako čerstvý luft z hor, který pohání ledové krystalky a ty se zasekávají do tváře, nosu, uší. Poslední kus na disku Nicht zu rasch (3) /22.2.2008/ je kmunikační manipulací, kde nechybí dynamika v kombinaci dlouhých tónů a variabilnějšího efektování. 
Nenechejte se mýlit názvem kapely, ani po čertech vyvedeným obalem. Nejedná se o jihoamerický black metal, byť kozlů, zmaru, utrpení a výjevů zla je na dobových rytinách jako máku.Japonská šestičlenná úderka (ano zdvojené jsou nejen kytary ale i zpěvy – vysoký a nízký) valí svižný, úderný, skočný, hardcorem načichlý metal. Trochu deatho, mírně thrasho, každopádně tvrdý jaxviň. A když ztěžkne, zdá se Vám, že více neunesete. Už v úvodníku Tempter (1) jsou akordy proklatě nízko. Na hrbu pytel cementu, v rukách tašky s měsíčním nákupem a nohy zalité v olovu. Tfujteufel!
V minulém roce jsem na webzinu PAYO započal rozbor gothicrockových alb s hudebním publicistou Petrem Korálem a nyní předkládám rozšířenou verzi, do které vstoupil R.X. Thámo z hudebního projektu BRATRSTVO LUNY. Rozbor poslouží především těm fanouškům, kterým základy tohoto stylu prozatím unikly…
.Sestry milosrdné patří ke klenotům mé sbírky originálních nosičů. Album je to temné a řízné, z mnoha songů mě i po letech stále mrazí. Název úvodní skladby budiž trefnou metaforou pocitu, který se pravidelně dostavuje při poslechové konzumaci ansáblu Maestra Andrew Eldritche – BLACK PLANET!
10.7. – 11.7. 2009
