Z tvých odpovědí je celkově znát, že tvůj názor na underground, kontrakulturu a hudební alternativu se dost výrazně proměnil. Jak se tedy dnes díváš na underground a jaký máš názor na umění vůbec?
Underground jako dobová záležitost a forma odporu proti komunistické totalitě je jedna věc, jsem mu vděčný za někdejší azyl. S jeho řekněme nadčasovou filosofií, která má sklon prioritně popírat společenský mainstream, ale nahrazovat při tom jeden typ konzumerismu jiným, případně rezonovat s různorodými revolučními tóninami, jsem se ale přestal ztotožňovat – stal jsem se tedy odpadlíkem.
A umění v obecném smyslu?
Ivan M. Jirous se v nějakém TV dokumentu zmínil o názoru, že umění může dělat každý (už si nepamatuji do jaké míry se k tomu hlásil). Já se s tímto názorem neztotožňuji. Vyjádřit se uměleckou formou (hudbou, obrazem atd.) může být dobrý prostředek pro relaxaci, komunikaci nebo autoterapii. Uměleckých forem se ale může užívat i jako prostředku k vyřvaní existenciálního zoufalství či v nejhorším případě jako kanálu pro obscénnost a perverzi. Vyjádřit se uměleckou formou, ale ještě automaticky neznamená tvořit umění. Hlásím se k názoru, že k tomu, aby se jednalo o umění je třeba co nejlépe zvládnout techniku a mít schopnost spojení s onou „hudbou sfér“ nebo jinak řečeno – spojení s „můzami“. Co se týče dopadu na posluchače, diváky atd. skutečné umění nepoučuje, nementoruje, nešokuje ani nevyvolává extázi, ale pomáhá vyladit a povznést duši. Nechce bořit, ale tvořit. Má spirituální (duchovní) základ a neobejde se bez krásy.
Pokud v hudební, literární, výtvarné apod. produkci chybí spirituální rozměr, krása (tou ovšem nemám na mysli kýčovitou medovost) – a to je dnes nejen u tzv. alternativní kultury a kontrakultury celkem běžné, tak se jedná v lepším případě jenom o nástroj sociální komunikace, v horším o exhicibionismus, někdy o jakousi veřejnou „autopsychoterapii“ nebo dokonce vyžívání se v obscénnostech. U masové kultury jde samozřejmě hlavně o peníze, ale to už dnes platí asi i o té „nemasové“. Nesouhlasím tedy s názorem, že umění může dělat každý a že nezáleží na jeho kvalitě. Nesouhlasím taky s tím, že umění má být nástrojem revoluce (ať už kulturní – viz surealismus, avantgarda, kontrakultura nebo politické – viz nacistický a komunistický realismus). Z hlediska výtvarného umění jsou na toto téma k dispozici třeba zajímavé texty francouzského uměleckého kritika Jeana Claira (Surealismus; Úvahy o stavu výtvarného umění; Odpovědnost umělce) nebo studie amerického sociologa a uměleckého kritika Rogera Kimballa, kterou, otiskla před časem revue Střední Evropa (č. 107/2001) pod názvem „Umění bez krásy“. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »