R.U.M. zine

Když jsem CD vybalil z obálky a následně z celofánu, radostně počal nasávat informace a obrázky. První ohledání digipaku přineslo zklamání. Zdálo se mi všeho nějak málo. Další předposlechová omakávání však plynule přešla v optické nadšení. ‘Málo’ se přeměnilo v ‘jinak’. Ku vstřebávání je toho více než zdrávo.Obvyklé psaní recenze zoleje jsem taktéž musel odložit napodruhé a následně i dopsat při poslechu třetím. U prvního vstřebání ušima nešlo dělat nic jiného než poslouchat – pečlivě. K tomu hledání textů, které nejsou v bookletu řazeny postupně. Chytře dotažené, vtipně obohacené, aranžérsky inteligentní, produkčně bezchybné písničky. Nízko položené melodie mi skýtají možnost ku falešnému pobrukování. Tak uchvatitelsky silné jsou. Trochu květnaté (aby ne, když se muzikanti podílí), s občasným kašperského výrazem (tu a tam zase to zvláštní, svojské frázování).

Bez obav zúčastnění použijí věci jakoby odjinud, přispějí svými troškami do mlýna – klarinet se včasnou melodií album oživí, beatbox rozpůlí, dívčí zpěvy, cizí řeči, housle, trumpeta, zvuky perkusivní, intonční schválnostní ústřely a mnohé další uniknuvší elementy vyšperkují. Využití terénní nahrávky pro experimentální potřeby je běžné, ale točit tímto systémem píseň přímo je krásná zvrhlost, v případě Cermaque party povedená drzost. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Při posledním malování jsem přehrabal a trochu přerovnal rozptýlené klumprcajky, desky a cédéčka. Po přerozdělení zbylo pár kousků, které, než někomu pošlu v dopisech a balíčcích, ještě jednou prosvištím a spisnu hodnocení.Smersh jsou z Volgogradu. Na razítečku mají popisek „ruská grind core kapela“. Podstatou a počátkem promo disku je demáč z roku 2003 nazvaný útočně Vagina of Capitalism. Jistá extremita je naznačena i na xeroxovaném obalu. Vyžilý dogopes zezadu obhospodařuje ještě vyžilejší štětku. Přímočarý, nekomplikovaný, relativně dobře nahraný grind se předvádí více v textech. Dle názvů skladeb je přítomna nenávist, násilí a další výkaly, jakékoli společnosti. Tu kapitalistickou trojice chlapíků (Gleb – basa, Sergey – bicí a Evgenyi – vokály, texty, kytary) nemá ráda asi nejvíce. Objeví se také intra střelby, mluveného slova v angličtině, ruštině, zvuky z porna. Přestože jsou zásadně proti zasraným efektům na úpravu hlasu a elektronickým sračkám, zpěvy jsou střídaný a ústně barveny. Na závěr ještě pohaní mistra Presleyho, vynadají posluchačům a je finito!

Za předchozím dílkem jsou zařazeny další výtvory a bonusy. Přebuzené demo „In Gun We Trust“ (2004), které zní jako s bicí automatem. Překotný, zběsilý, garážový drtící bordel. Nezbytná intra, nabroušená kytara, krátké stopáže, které kolem Vás proletí, ale nezbyde po nich ani smrad. Nevím kdy je konec EP-ka a začínají čtyři bonusy, z toho dva živé. Následuje EP „Směrť zamečátělnych ljuděj.“ To má dataci 2004. Zvuk je chvíli lepší, chvíli horší. Delší intro střídá kratší vypalovačku, atd. Na úplném chvostu jsou dva demáče zřejmě bočních projektů, oba z roku 2004. Internal Holokaust Party For… je předpokládám ohraničen trackováním 40-52. Nepřináší nic převratného, jen dostatek vysamplovaných zvuků, zmutovaných hlasů, zefektovaných ruchů. Celek provází jakás-takás atmosféra, ale připadá mi to spíše jako důkaz, že to umělec „taky umí“. Třba umí, a co dál? Poslední dva kousky Dema projektu I’m Pedophile do Vás nahustí gabba vánici bez hlubšího smyslu. Trochu procvičení efektů, střihu, stopek, porno výjev. Nebýt ubohého pojmenování celé legrace, mohla to být na závěr docela legrace.

RadeK.K.

Při svém šmejdění po bandzone se mi zjevila kapela Anisakis. Nic divného, kdyby to nebyli Japonci. Kde se tři čouzci z Tokia vzali na českém serveru? Jednoducé jako facka. Chystají se na krátké turné po České republice. Výměnný hudební pobyt je domluven s kapelou Dead Pope’s Company.Pětiskladbový demáč o celkové délce necelých dvanácti minut je odmydlen v lehkém rockovém nádechu s ještě lehčí punkovou příměsí. Jun Porno (kytara, zpěv), Imachama (basa, sbory), C.B. Kozi (bicí, sbory) se napřahují, ale facku Vám nedají. Skočná drsňácká póza, při které se budou slečny vlnit, snad se i více rozpohybují, kluci ale zřejmě půjdou k baru na pifsona a tam si Clash-ovskou odsýpačku poslechnou. Není to zlé, chybí mi tu o pověstný chlup více energie na strhnutí davu. Samozřejmě hodnotím „studiovou“ nahrávku, takže je docela dost dobře možné, že přes pořádné PA-čko se vibrace dostaví.

Humorné je zpěvákovo přeskakování hlasu v první skladbě (a nejen tam) Dead TV (1), kde se nám snaží vypjatě přednést text. Další písnička (2) s volnějším tempem a odsekávanou kytarou u ztrácí energii. U české kapely by snad zaskočila čeština, zde se není čeho držet. Na konci první sloky třetího fláku (3) se před stopkou skryt obrat ‘power ko-kot’ a poté vyřvávací sbory. Klavír není uveden, takže zajímavý zvuk v překlenutí je zřejmě kravský zvonec, či co? Nejdelší a snad i nejzajímavější skladba. Čtyřka (4) s kytarou jako sázená vejce a sbory pro změnu houkanými, také stojí za zmínku. Poslední flák (5) rozverně skáčkuje, hbitě sóluje a vysíleně křičí. Mno, při několikerém poslechu se dostávám na jejich kmitočet, na koncert bych zašel taky, ovšem nic podstatného by se asi nestalo. Nebýt ot Japonci, přiznávám, že by mi nestáli ani za těhle pár řádků.Každopádně je jděte podpořit, očíhnout a následně zhodnotit sami.

Koncertní štace po ČR:

26.12.2009 Brandýs Nad Labem/Klub-K

27.12.2009 Praha/Rock Cafe

28.12.2009 Plzeň/Pod Lampou

29.12.2009 Brno/?

30.12.2009 Slovensko/Bánská Bystrica/77

31.12.2009 Šumperk/H-club

02.01.2010 Ostrava/Chlív

RadeK.K.

Scott Arbogast z nefunkční kapely Creepy Old Trucks se již nezatěžuje basou a bicími a veškerý emotivní náboj směřuje k akustické kytaře s pevným struněním, drsným brnkáním a napětím otevírajícím vesmíry. Jeho texty v literárních útvarech opěvují hrdiny minulé ve střetu s jeho vlastními syrovými zážitky. Pozdravme Akustického agitátora, Rainstick Cowbell podněcuje proti stavu unaveného světa, to vše otevřeným srdcem a hořkým tónem. Je epický v rozsahu, osobní v detailu, je to poezie a hudba ovíněna fiozofií, historií a ošklivou pravdou – protkaná křehkým doufáním. Rainstick Cowbell vzývá velké osobně/politické písničkáře jako je Billy Bragg, Woody Guthrie a Ani Di’Franco, kdyby se trochu odvázali. Tolik doprovodná tisková zpráva, a jak to vidím a slyším já?

Scott Arbogast mi na krásně vyvedeném digipaku, stejně jako na promo fotce připadá jako volnomyšlenkářský skřítek. Zadumaný, lehce poťouchlý, a když tak o tom přemýšlím a poslouchám muziku, jako by to snad ani nebyl on. Když slyším skvělou kytaru a zvláštní, zajímavý zpěv, nemohu si ty dvě části (fotku a hlas) spojit do jednoho celku. Po zmačknutí hracího tlačítka budete překvapeni stejně jako při prvním setkání s Rush. Pokud mluvím o výrazu vokálním dosaďte si nejnormálnější podoby Björk, nejučesanější polohy Bittové a stejně nebudete doma. Hudebně bych snad v nejdivočejším snu mohl plácnout, že se Beck vydal na folkovou cestu v nejklidnější možném stavu. Folková cesta absolutně nepodobná čemukoli co znám. Zajímavá, uhrančivá muzika, super kytarová hra, napínavé podání všeho – textů, zpěvu i akordování. I přes prvotní poslech bez dodatečného překladu textů má celek sílu omotat si Vás kolem sebe, namotat a přitáhnout. Pokud cesta je cíl, pak tahle porce hudby je soundtrack k jejímu nalezení. Rozeznívané nosovky, tahání koncovek – ať už znělých, nebo neznělých, střdmě množené kytary, vkusně dublované zpěvy.

Texty jsou kapitolou samy o sobě. Jsou stejně důležité, ne-li více, jak hudba. Jde tu o vyjádření, zprostředkování pocitů a zážitků v malých příbězích. Nehraje se tu na sloku-refrén. Vyprávěnky, kdy nevíte co je, co bylo a co je umně domyšleno. Smyšleno možná podobně jako vizualizovaná postava Scotta Arbogasta. Ať je jím kdokoli, minimálně mi dal smysl pro jikřičky poletující nad ohněm. Od nynějška je budu mít navždy spojeny s ohnivými mravenci.

RadeK.K.

Kapela GALLHAMMER byla založena v roce 2003 v Tokyu. Jméno se rychle rozšířilo světovým undergroundem díky koncertům a ranným demáčům. Tento titul je představuje jako míchačky crustu a black metalu, který nasály od HELLHAMMER a AMEBIX. CD nabízí vzácné nahrávky a demáče, plus několik ukázek z připravovaného alba pro Peaceville. DVD pak poskytne obrazové záznamy z koncertů v Tokyu a okolí. Tolik z obsahu velmi povedeného bookletu. To už jednoho skoro přesvědčí o eventuální kvalitě i kdyby tam nebyla. Ale to teprve vyplyne. CD – Viviana Slaughterová zpívá a k tomu hraje na basu, Risa Reaperová tluče do bicích, trio doplňuje Mika Penetrátorová, která drhne kytaru a taky se předvádí coby zpěvule. Rád si poslechnu nakolik se změní zvuk u plnohodnotné desky, ale tento mi plně vyhovuje. Je dostatečně zašpiněn, nastříknut strupovitým povlakem, okoralý garážovou krustou. Pod tímto nánosem se povaluje, vegetuje a uhnívá cosi jako bigbít s black metálovým vyrválem, doom metalickou rozvláčněností a naivním amatérismem. Obě slečny hučí vskutku betelně. První jako nemocný medvěd ve skalní průrvě – ryk rezonuje po kamenných stěnách, vrcholu však nedosáhne. Druhá skučí jak usurijský tygr s krkem popíchaným od roje včel. Co by dal za obyčejnou hnisavou angínu? Když se dívám na červeno-bílo-červeně filtrované fotografie kapely i jednotlivých slečen, nedá mi nevzpomenout si na starší dívčí kapely RUNAWAYS, VIVA a nejvíce GIRLSCHOOL. Ty taky vypadaly nevinně a na koncertech to uměly rozbalit, byť se povětšinou jednalo o melodický rock se siláckými pózami. Ovšem, když je to prominuto mnoha pánským kapelám, jež někdy dělají ještě více povyku pro nic, proč by měly trpět dámy? Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

V domění, že jde o japonskou kapelu, jsem na doporučení prodávajícího tohle CD bezhlavě koupil. Pravda ostrovní vydavatelství bylo vodítkem, ovšem zaslepenost přebila variantu vydání cizí skupiny. Bližšímu ohledání nebyla věnována pozornost, protože titul byl doposud zapečetěn (zabalen v celofánu). Rozporuplný stav nastal ihned po rozbalení. Ohledání informací v bookletu, byť jsou obsaženy oboujazyčně dávaly tušit zradu. Ač tak před poslechem nečiním, cvaknul jsem na net. Stránky kapely jsou nefunční a vydavatelství o moc víc nepomohlo. Zmínky o americké undergroundové kapele a přirovnání k MESHUGGAH, kteří zní jako parta školáků, podněcovala jediné dvě možnosti. Buď půjde o sebemrskačskou přetechnizovanou masturbaci, čemuž jsem moc nevěřil, spíše druhé variantě, že se setkám s něčím zajímavým. Stalo se…

Pětašedesátiminutový disk s třínáctero skladbami, kdy závěrečná čítá minut dvanáct je náročnou náloží! Zapomeňte na math-muziku, nenechte se zblbnout internetovým názorem o počtářských bludech. Jo, kombinování si užijete, ale spíše než akademicky chladné je pudové. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »