Z tvých odpovědí je celkově znát, že tvůj názor na underground, kontrakulturu a hudební alternativu se dost výrazně proměnil. Jak se tedy dnes díváš na underground a jaký máš názor na umění vůbec?
Underground jako dobová záležitost a forma odporu proti komunistické totalitě je jedna věc, jsem mu vděčný za někdejší azyl. S jeho řekněme nadčasovou filosofií, která má sklon prioritně popírat společenský mainstream, ale nahrazovat při tom jeden typ konzumerismu jiným, případně rezonovat s různorodými revolučními tóninami, jsem se ale přestal ztotožňovat – stal jsem se tedy odpadlíkem.
A umění v obecném smyslu?
Ivan M. Jirous se v nějakém TV dokumentu zmínil o názoru, že umění může dělat každý (už si nepamatuji do jaké míry se k tomu hlásil). Já se s tímto názorem neztotožňuji. Vyjádřit se uměleckou formou (hudbou, obrazem atd.) může být dobrý prostředek pro relaxaci, komunikaci nebo autoterapii. Uměleckých forem se ale může užívat i jako prostředku k vyřvaní existenciálního zoufalství či v nejhorším případě jako kanálu pro obscénnost a perverzi. Vyjádřit se uměleckou formou, ale ještě automaticky neznamená tvořit umění. Hlásím se k názoru, že k tomu, aby se jednalo o umění je třeba co nejlépe zvládnout techniku a mít schopnost spojení s onou „hudbou sfér“ nebo jinak řečeno – spojení s „můzami“. Co se týče dopadu na posluchače, diváky atd. skutečné umění nepoučuje, nementoruje, nešokuje ani nevyvolává extázi, ale pomáhá vyladit a povznést duši. Nechce bořit, ale tvořit. Má spirituální (duchovní) základ a neobejde se bez krásy.
Pokud v hudební, literární, výtvarné apod. produkci chybí spirituální rozměr, krása (tou ovšem nemám na mysli kýčovitou medovost) – a to je dnes nejen u tzv. alternativní kultury a kontrakultury celkem běžné, tak se jedná v lepším případě jenom o nástroj sociální komunikace, v horším o exhicibionismus, někdy o jakousi veřejnou „autopsychoterapii“ nebo dokonce vyžívání se v obscénnostech. U masové kultury jde samozřejmě hlavně o peníze, ale to už dnes platí asi i o té „nemasové“. Nesouhlasím tedy s názorem, že umění může dělat každý a že nezáleží na jeho kvalitě. Nesouhlasím taky s tím, že umění má být nástrojem revoluce (ať už kulturní – viz surealismus, avantgarda, kontrakultura nebo politické – viz nacistický a komunistický realismus). Z hlediska výtvarného umění jsou na toto téma k dispozici třeba zajímavé texty francouzského uměleckého kritika Jeana Claira (Surealismus; Úvahy o stavu výtvarného umění; Odpovědnost umělce) nebo studie amerického sociologa a uměleckého kritika Rogera Kimballa, kterou, otiskla před časem revue Střední Evropa (č. 107/2001) pod názvem „Umění bez krásy“. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »
Nechtěl bych vůbec tvrdit, že by DESTROYING DIVINITY na minulých počinech nevytvořili nic zajímavého, ovšem lhal bych, kdybych napsal, že se mi jejich disky točí v přehrávači často (nebo dokonce občas). Kapelu mám zaškatulkovanou ve slušeném průměru, jenž se dá víceméně vždy uhájit bez ohledu na mnohonásobnou konkurenci. Tohle všechno už je ale nyní minulost! DESTROYING DIVINITY totiž natočili brilantní desku světových kvalit a to vůbec nepřeháním! Jsem si naprosto jist, že při poslechu „Dark Future“ byste rozhodně netipovali českou kapelu…
