R.U.M. zine

Rychlý ústřel z metalového podzemí italských NEROCAPRA k výšinám portugalského rocku PhaZer. Recenzent, ten tvrdý chleba má, obzvláště, když si kapely nedělají hlavu s tím, co budou hrát. A podotýkám, že je to tak jedině dobře!

Od roku 2004 lisabonská úderka stačila dle tiskové zprávy nasbírat řádku relativních úspěchů: dobré reakce tisku, rádií, ohodnocení jakýmsi Rockovým skokanem roku, několikeré označení Nadějí portugalského rocku, atd. To vše podpořili více než dvouletým obrážením a vydobyli si jisté postavení a nabrali základnu fanoušků.

Vzdušná rocková základna je obkládána těžkými dlaždicemi, vybarvena alternativním postřikem, sušena gotickým prouděním. PhaZER nenuceně ukusují od mnohých, ale spíše s křehkým vkusem, pocitově. Jestli slyším rozpustilý americký rokec (2), pokud mi nabízejí přirovnání k TYPE O NEGATIVE(3), FAITH NO MORE (4), H.I.M. a LIVING COLOUR (5), seattleskou scénu (6), BEATLES v plechovce (7) nebo další, pak je to jen má chabá zkušenost, omezený rozhled, náhoda. S vkusem a rukopisem sobě vlastním to vše umně kvrdlají v rendlíku zvaném „Kismet“.

Ostřílení posluchači si dosadí jiné kapely, mlaďoši se mohou po přijetí Portugalců za své odrazit k hledání kapel minulých. Akurátní pevný zvuk, tvrdé rifování ozvláštňované vyhrávkami a ozdobami, práce s hlasem – výrazem i efekty. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Australské vydavatelství vydává zajímavé tituly průběžně, ovšem tenhle štych je trefa do černého, jednoznačný hit, neoposlouchatelná zajímavost, běžně neslyšená exkluzivita, zvuková alternativa, popová avantgarda!

Sedmnáct hodin vokálního šílenství bylo s nesmírným hudebním přehledem a citem pro zvuk uspořádáno do 88 miniaturek. I přes jejich více než krátkou délku Vám poskytnou disk naplněný málem po okraj (68:39). Výtečná produkce nahrávky i obalu, typického pro DUAL PLOVER, jsou samozřejmostí.

Exhibice Bobby McFerrina pro děti v mateřské školce, závody parních lokomotiv, chechtající se Björk po tripu, nasamplovaný pochod Charlie Chaplina, imitování animovaných seriálů a cokoli ještě zajímavějšího na co mi absolutně nestačí fantazie. OBI proužek taky říká vše co potřebujete vědět: jeden hlas, žádné efekty, žádné dolaďování, žádné samplování, další tvář japonského beatboxera. Lidské rozhraní – lidský syntezátor.

Myslíte si, že si umíte představit co vše lze lze vypustit z úst? Nevěřte si tolik. Jste si jisti, že tuhle desku prosvištíte s mávnutím ruky? Nechci Vás posuzovat podle sebe, ale já na to nemám. Ještě tak u Adachi Hotomi Royal Chorus, ale v tomhle případě je těch vjemů tolik, že se to až zdá nemožné. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Litvínovská úderka COFFEEBREAK zmobilizovala finance i síly vrhla do světa nezájmu svou první nahrávku. Dotažený obal, rozkládací booklet s fotkami netrpí závadami. Reklamaci (zatím) nemám ani k polepenému disku. Zřejmě nějaká poctivá technologie. Uvidíme časem.

Skvělá nahrávka se výborně poslouchá. Melodické skladby od kytaristy Jakuba Kubusse Staňka mají dostatek protoru k poslechu, k učení se vnímat jazzíček, tančit nebo se jen tak radovat. Dokud nepůjdete na koncert, kde můžete vidět zhmotněnou pohodu mísící se s euforií všech muzikantů bez rozdílu generací, nebudete přesvědčeni. Jak jsem už zmínil, jsem rád, že tomu mohu „rozumět“ i já, jazzový analfabet. Nástrojová unisona řežou jako pila, nástupy sedí jako hrnec na plotně (nebo má být tenhle příměr jinak?), sólové party a předávačky témat lahodí uším, změny a vytvoření jakýchsi dvojskladeb (1,6) jsou zajímavé a vtipné zároveň. Ku škodě posluchačů je tu jen jedna zpívaná písně, kdy i tetřev hlušec pozná, že Cristina Termerová má potenciál k boření. Dobře využitá rezerva citlivého zpěvu dodává songu „Slowly“ (4) napětí k prasknutí. Jediná možnost kdy to bouchne je koncert, jedině tam objevíte, jaký potenciál se skrývá v tak mladinké a drobounké slečně. A co teprve bubeníček, nadějný elév? Zajděte, pozvěte je, nebo se ptejte u dobrých organizátorů! Každopádně jim napište a žádejte za málo peněz, hodně muziky. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Syrově brumlající basa otevře prostor ještě syrovější kytaře. Společně s bicími se „Perquisitions“ (1) přibližuje k jinému triu, nekytarovým MORPHINE. Podobná nálada, málem mluvený zpěvákův projev. Přemýšlení o chansonu podlehnete díky volnějšímu metru a hlavně francouzštině. Mrazivý zpěvaččin hlas mě takhle rašploval naposledy u Szidi Tobias ve skladbě Na hotelu v Olomouci. Napínavých šest minut „Grande-Survie“ (2) je zakončeno psychedelickým rozostřením kytary. Garážový zvuk a surovější přednes Gabés Le Soir (Maribor Le Matin) (3) tu není na efekt, prostě je součástí.

Člověk si ani neuvědomí, že kromě písnička Vengadores (Tostaky/Le Continent) (4) nabízí dostatek prostoru bubeníkovi. Jacopo Andreini nenápadně víří, skrytě dynamicky pracuje. Ona je ta muzika vůbec úsporná až běda a přitom už není potřeba nic přidávat. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Velmi pěkně vybavený titul jihlavského projektu SEMAI. Šedozeleně metalízovaný papír je vkusně potištěn dobovými rytinami a nezbytnými informacemi. Disk je sic polepen mnou nenáviděnou samolepou, ale ta zatím drží na svém místě. V Bookletu je volná kartička s číslem kopie ze série 66 kusů.

Dle dopisu Biskup Hastur nahrávku vytvořil v tovární hale, což je spíše informace pro dotvoření představy než technická podmínka. Industriální mohutno se neprojeví hned, ale jakmile se ujme moci, nepustí. „Dies Irae“ (1) je vystavěna na hučícím, velmi pomalém tepotu baskytary, následně doprovázené zádumčivé zvuky a nakonec i opatrnou rytmikou. Ze zkresleného rytmu na povrch vystupují zázené akordy a vše se chvílemi slévá až k estetice varhan. Temné vlny ambientu kombinované se špinavým industriálem. Škoda toho brumu na konci… „Missa Pro Defunetis“ (2) jede ve stejných kolejích, jen se poměry otočily. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »