R.U.M. zine

Přiznávám se, že ve škole jsem se ji nikdy nechtěl učit. Posedlost „Kyticí“ je však u učitelů českého jazyka věc běžná a zřejmě správně ji považují za hřeb národní literatury. Tohle žák školou povinný však nemůže tušit, a tak to sebe láme verše nad jejichž významem ani nepřemýšlí. Je to prostě lomoz! Pokud však žáci základních škol milují metal a chtějí dostat návod, kterak se básně rychle naučit, nechť si pustí tohle CD a nahlas si recitují. Možná právě, že touto metodou dostanou do hlavy přesně to, co potřebují.

Když jsem CD skupiny MAKRAB rozbalil a pochopil o co přesně kráčí, čekal jsem z hudebního hlediska nějakou avantgardu, stylový propletenec či dokonce nadsázku. Po několika posleších jsem se však se zlou potázal. MAKRAB totiž produkují ničím nezáživný thrash/death metal, do kterého mi tématika básní z „Kytice“ vůbec nesedí. MAKRAB jsou sice poměrně schopní instrumentalisté, nicméně jejich nápady jsou až příliš vázány na jednotlivé verše a věřte mi, přizpůsobovat hudbu textu, zvláště pak takovému, který si kapela sama nevytvoří, to je skutečně o průšvih. Slova poezie v podstatě vůbec nekorespondují s hudbou, jsou to dvě oddělené nádoby…až se člověk skutečně začne sám sebe ptát: PROČ? Nechci MAKRAB žádným způsobem shazovat, přece jen každá snaha o něco se cení, nicméně poslouchat growlingem frázujícího vokalistu, peroucího se s „Vodníkem“, to je opravdu záležitost minimálně úsměvná (pravda, moje kamarádka, učitelka českého jazyka a literatury, se při jedné z ukázek málem potrhala smíchy). Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Chápu, že lepší produkce je (někdy) o penězích, ale (často) hlavně o chtění. Profi potištěný vypalovák, by dělal doje a fungoval i bez krásného, třípanelového digipaku. V hustém lese, kam se jen stěží prodírá světlo žijí bytosti s kozlí hlavou. Temnota je vůkol, všude zmar a chlad!

S posledním vydechnutím, dštít budou síru (1), „Mlha putujíc jako smrt znásilňule zemi“ (2), „Mělké vody řeky Styx“ (3), „Ravenous krvavý hřích padlých andělů“ (4), „Oddané hymny“ (5) a „Possedlosst“ (6) – naprosto výstižné, evokující názvy obsažených skladeb. Mories (zvuky, bicí, hlasy, visualizace) a Erik (zvuky, hlasy) ví co chce, umí toho dosáhnout. Hučící, absolutně rozmatlaný black metal až někam k neurčité vážné hudbě, vzdálený řev (1). Bouřící základ, údery, skučení, naříkání. Katedrálový prostor je vyplněn beze zbytku (2). Převalující se hnus, nářek trýznitele i trpitelů (3). Psychadelické hukoty a rytmizace unáší do transu se přelije do abstraktního black metalu a vyšumí (4). Ženský sbor, činely a plechy, hučící vodopád zvuku (5). Kdo je posedlý kým nebo čím není jednoznačné. Třeba já tímhle soundrackem (6) k finální zkáze.

Z podobných bubákovin si na zadek nesedám, ale tyhle květy zla a následné zatracení v industriálním pekle přijímám. Až si pro mě přijdou, si nechám zahrát ADERALTING… a pořádně nahlas!

RadeK.K.

http://www.discogs.com/artist/Aderlating Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Mentole, kamaráde! Ty snad nechceš abych zapoměl, jak jsem psal v recenzi na Doublemind, viď? Nu dobrá, asi máš dobrý důvod, proč si mě oblažil dalšími dvěma nahrávkami.

Porce hudby, která se snad honí Mentolovi hlavou jako průvan, byla nahrána a smíchána v Litvínově během ledna až dubna 2011. Dle soupisky působí album megalomansky. Dvě trilogie, Muse (1-3) a Alchemist (9-11), obkličují obsah i dvě věnování (6, osobě se záhadnou přezdívkou Youdrayka tento pocit upevňují. A megalománie v dobrém slova smyslu to je. Kdo si libuje ve spřádání kytarových nápadů bude nadšen. Kdo se vyzná v hudební alchymii dozajista najde nesčetně důvodů k opakovaným poslechům a podrobnějšímu studování. Dovoluji si však rouhačsky tvrdit, že produkce už není tvrdo-metalová, byť s ní stále souzní, ale jde spíše k jakýmsi art- progressive- proudům. Sic je vše poslouchatelné a přehledné, chybí mi však odpoutání se od toho, aby vše bylo právě takové – chytré, umělecké. Pokud by tomu napomohl intezivnější zvuk kytar v tvrdších pasážích, živé bicí popř. rovnou účast „producenta“ mi vůbec není jasné. Každopádně mi, až na zvuk, Alchemy of rising nevadí a to není málo.

Nadprodukce? Tvůrčí přetlak? Dvojalbum? Tak jako tak se skláním, před uměním páně Mentola chrlit tolik hudby. Když je to uvnitř, tak to musí ven. Měsíc oraz a od května do června opět do nahrávacího procesu. Nesedí mi umělé bicí, nelibý zvuk zkreslených kytar, podobně jako u minulé nahrávky. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Zemí neomezených možností není AmeriKKKa, ale pro mě spíše Japonsko. Co se muziky týká tak dozajista. O kapele BRUTALTERRORISM jsem nikdy neslyšel, ani internet na tom není líp. Z obalu ještě tak vydolujete soupisku jedenadvaceti skladeb, což souhlasí s displejem (21/29:32), najdete dvě sestavy, pár nedobře zkopírovaných fotek a je hotovo. Zda se jedná o tři demáče nebo do sekcí rozdělenou nahrávku je dohad.

První pětici Seru na svět!! otevře krátké intro a pak už se jde rovnou na věc. Na tupější nahrávku si po chvíli uvyknete a lehce podlehnete hudebnímu drcení a silovému násilí. Střídání hlavního křiku Yasukiho oživuje baskytaristka Maiko a bubnozer Kenzi. Pro zkušené ‘hluboko oráče’ to jistojistě není nic nového pod sluncem, ale já coby amatérský nasávač jsem nadmíru spokojen.

Další porce deseti songů je zastřešena výkřikem Seru na Tvého boha!! Produkce muziky je dosti podobná, přibylo trochu zkreslení v hlavním kvokálu kytaristy Yasukiho a doprovodný hýkot obstarává basák Shiori. Neúnavný bubeník Kenzi je stále přítomen. Sypanice rubanice drtikola! Hell Home (8) při delší stopáži trochu zanotuje, lze radostně skotačit, dupat i tančit, poslouchat očekávatelné kolovrátky, odpočinout si u míst k volnějšímu poslouchu, nechybí cynický humor, přesto jsem stále spokojen, protože energie je dostatek.

I závěrečná sekce o šesti válech Nenávidím tě… poskytuje pocit, že muzikanti třímají otěže pevně v rukách. Uvítání (1) Jamesem Brownem a syrovějším zvukem sklouzne v punkovánici s divokým koncem. Zvláštní je třeba experimentální úprava zvuku v Gai (20) jinak je to nostalgické vzpomínání čím vším si prošli extrémní muzikanti i posluchači.

RadeK.K.

Chápu, že lepší produkce je (někdy) o penězích, ale (často) hlavně o chtění. Profi potištěný vypalovák, by dělal doje a fungoval i bez krásného, třípanelového digipaku. V hustém lese, kam se jen stěží prodírá světlo žijí bytosti s kozlí hlavou. Temnota je vůkol, všude zmar a chlad!

S posledním vydechnutím, dštít budou síru (1), Mlha putujíc jako smrt znásilňule zemi (2), Mělké vody řeky Styx (3), Ravenous krvavý hřích padlých andělů (4), Oddané hymny (5) a Possedlosst (6) – naprosto výstižné, evokující názvy obsažených skladeb. Mories (zvuky, bicí, hlasy, visualizace) a Erik (zvuky, hlasy) ví co chce, umí toho dosáhnout. Hučící, absolutně rozmatlaný black metal až někam k neurčité vážné hudbě, vzdálený řev (1). Bouřící základ, údery, skučení, naříkání. Katedrálový prostor je vyplněn beze zbytku (2). Převalující se hnus, nářek trýznitele i trpitelů (3). Psychadelické hukoty a rytmizace unáší do transu se přelije do abstraktního black metalu a vyšumí (4). Ženský sbor, činely a plechy, hučící vodopád zvuku (5). Kdo je posedlý kým nebo čím není jednoznačné. Třeba já tímhle soundrackem (6) k finální zkáze. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Švédští LAKE OF TEARS patří dnes již k legendám melancholického metalu a někdy v devadesátých letech jim byla nabídnuta možnost k dobytí hudebního světa. Než se však hoši stačili rozhodnout, šance jim proplula doslova mezi prsty. Z celosvětové atrakce tak zbyla jen „pouhý“ pohyb v metalovém undergroundu. Tehdy to kapelu kolem vrchního předáka Daniela Brennara mohlo nanejvýš mrzet, ovšem čas nakonec všechno spravil a LAKE OF TEARS jedou dál v klidu a maximální pohodě. Novinka „Illwill“ přichází na trh po čtyřleté pauze a dle příslušných skladeb je znát, že se trojice hudebníků nemusí ohlížet na nikoho a na nic. I když byla předchozí CD „Moons And Mushrooms“ přece jen razantnější, tak s „Illwill“ přichází definitivní návrat k metalovému soundu a dokonce bych si dovolil tvrdit, že takhle tvrdí LAKE OF TEARS nebyli ani na své prvotině „Greater Art“.

Paradoxní ovšem je, že deska v celkovém znění nepřináší žádné zpátečnické licitování čtyřicetiletých fotrů, ale řádnou kytarovou smršť. Ta sice logicky nezapře klasiku „těžkého kovu“, ovšem v kontextu evoluce jde o krok skoro až mírumilovný. Zajímavé je, že i v těch nejbrutálnějších skladbách LAKE OF TEARS neztrácejí svoji tvář a v žádném případě nejsou revivalem sebe sama (jako se to povedlo třeba PARADISE LOST s posledními alby). Album otvírá doslova thrash metalová rubanice s maximálně chytlavými pasážemi, které jsou navíc zdémonizované lyrikou a v neposlední řadě naléhavým frázováním Mr. Daniela – „Gonna get you next floating in darkness (Six, six, six) / Gonna get you next coming with pain…“. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

Když se finské komando „Komančů“ poprvé objevilo s debutem „Cherno“, mnozí si klepali na čelo. Stačily však tři ostré roky a kapela dokázala svou naprosto originální porcí doom metalu okouzlit nejednoho fanouška, který třeba i do té doby odmítal vše ruské (včetně používání Ruštiny v metalu). Setkal jsem se dokonce s lidmi, kteří si ještě nedávno mysleli, že KYPCK jsou opravdu Rusové! Kdepak! Tahle hořlavá vodka pochází z Finska a naprosto přesvědčivě dokáže rozmělnit předsudky ohledně „rusofilní“ image, bezostyšně používanou. Vřele proto doporučuji navštívit oficiální internetové stránky!

Pokud debutové CD výrazněji ovlivněno událostmi druhé světové války, tak album „Nizhe“ ještě hlouběji zarývá prst do kronik ruského národa, ze kterého prý čmoudí inspirace na deset dalších alb. KYPCK se tak alespoň částečně vyvázali ze socialistického náručí, i když příliš nevěřím tomu, že by je názor některých rádoby chytráků zrovna zajímal. KYPCK je zkrátka kapela, která si na nic nehraje, má svůj svět a basta! Jak jinak si totiž vysvětlit fakt, že nahrané album dokázali finští mohykáni smáznout mávnutím kouzelného proutku. „Prý se jim nelíbil zvuk“… Nu, nevím, kterak CD znělo při prvním pokusu, ovšem verze zvolená na „Nizhe“ je z pohledu soundu skutečnou lahůdkou. Jednoduše hotová oáza pro ušní bubínky. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »

V pořadí šestá řadovka finských MOONSORROW nazvaná „Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa“ byla mnohými fanoušky i recenzenty netrpělivě očekávána. Vždyť která jiná formace by měla pohnout kormidlem pohanského metalu tak silně, když ne právě MOONSORROW? Svému hudebnímu řemeslu se věnují nějaký ten pátek a co je možná největší devíza – nejsou jim nikterak ortodoxně svázáni. Stačí jen vzpomenout na předchozí album „V: Hävitetty“… Kapela převezla všechny čekatele dvěma dlouhatánskými skladbami, ve kterých se to hemží všemožnými stylovými variacemi, přičemž hovořit můžeme i o doom metalové rozpínavosti, jež přinesla plnou řadu povedených melodií. Někteří posluchači se mohli sice cítit malinko podvedení, druzí však tleskali nad rozmanitostí a především snahou nepřešlapovat na jednom místě. Rovněž po zvukové stránce byl předchůdce mnohem stravitelnější, než kupříkladu deska „Verisäkeet“, na které si MOONSORROW pohrávají s barbarským hrubiánstvím a špínou zadřenou v dlaních.

Aktuální album „Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa“ tak můžeme považovat za jakousi pomyslnou křižovatku dalšího vývoje. Otázky typu „jemněji nebo hruběji“ se mihotaly hlavou určitě každému věrnému příznivci, majícího hudbu MOONSORROW pod palcem. Nyní, když už mám svoje myšlenky utříděny, mohu s plným vědomím napsat, že ani tentokráte se MOONSORROW nedopustili „zločinu“ a v žádném případě do světa neposlali rychlokvašku, na kterou by si po týdnu nevzpomněl ani ten nejlínější pes. „Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa“ je další promyšlenou kolekcí dlouhých kompozic, dohromady tvořících další z mnoha temných příběhů. Klikni zde, pro zobrazení celého příspěvku »