Návrat košických OBLITERATE představuje pro mě osobně abnormálně radostné překvapení. S kapelou jsem byl naposledy v kontaktu při propagaci alba „The Feeling“, přičemž nelze zapomenout ani na velmi přátelský a především spontánní rozhovor z Obscene Extreme festivalu, který se uskutečnil cca. před dvanácti lety!!! Viz. zde – http://rumzine.com/obliterate
Od té doby utekla spousta vody, ledacos se událo, a to nejen na té naší straně, ale také na tom nejvýchodnějším teritoriu Slovenska. OBLITERATE stačili za těch dlouhých dvanáct roků natočit dvě řadovky, přičemž tu z roku 2009 jsem absolutně vůbec nezaregistroval. Možná to bylo i tím, že o vydání tohoto matroše se postarala rakouská firma Noisehead records, jejíž politika zřejmě neměla v plánu umocňovat postavení OBLITERATE na česko-slovenské scéně. Skutečně si nevybavuji, že bych se o tomto albu někde dočetl…ale třeba jsem se zkrátka špatně díval. Nicméně všechny tyto úvahy jsou stejně už nyní absolutně bezpředmětné, jelikož OBLITERATE v podstatě nedávno vstoupili podruhé do téže řeky, znovu se vrátili pod slovenské vydavatelství – aktivní Gothoom Productions a snaží se svoje dobré jméno znovu vzkřísit.
V samotné sestavě však nezůstal kámen na kameni. Z původních členů si vybavuji pouze bicmena Marcela Malagu, ostatní borci patří „relativně“ k novým tvářím, ačkoliv jejich fluktulace napříč dalšími projekty je skutečně obdivuhodná. Není se ovšem čemu divit, na východě Slovenska se vždycky metalu dařilo a je určitě dobré vědět, že i v současnosti tamní kapely dokáží vyprodukovat kvalitní nahrávky. Nejinak tomu je i o OBLITERATE, jejichž „Superboring“ je prošpikovaný nevšedními postupy, které jsou ve své podstatě totálním opakem dřívější napalmdeathovské éry. Na tu rozhodně zapomeňte. „Superboring“ nabízí pestrobarevnou procházku po deathcoreovém chodníčku, jehož součástí je divoká riffovost a především náladová rozpolcenost. 
Hoši dobře pochopili, že dneska se už z „nablýskaného BMW“ nikdo nepodělá, a proto vsadili nejen na hráčskou profesionalitu, ale hlavně na kompoziční košatost. Skoro je až zarážející, že tohle obdobně stylově zaměřené formace nenapadlo už dávno. Pokud úvodní song „0011000“ působí na oko jaksi „obyčejně“, tak to pravé inferno manévrů přichází s excelentní „Freefall Society“. Možná se nyní vyjádřím nevhodně, ale nejdete to jinak – skladba naprosto přesně definuje konfrontaci jazzu s bordelem…a to jsme se ještě nedostali zdaleka k tomu nejlepšímu!
„Mostly Harmless“ se rozjiždí v režimu klasické hudby, aby ji posléze vystřídal metallicovský začátek, který je ovšem záhy vystřídán nezadržitelnou energií a brutalitou. Gabyho vokál a předně jeho styl frázování, mi semtam vykreslí vzpomínku na Phila Anselma v dobách PANTERY. Následujícím songem je titulní „Superboring“, jenž sice předesílá příchod nudy, ale nic z toho se rozhodně nekoná. Naopak je posluchači servírována další silná dávka slovutně namixovaného jedu. Kromě hardcoreového úvodu vás do uší praští téměř hevíkovská sóla, nemluvě o grindovém doklepu. Už v tuto dobu jsem jako posluchač vydatně spokojen, nicméně závěrečné dvě kompozice přebíjí všechna předcházející kouzla. Především závěrečná „Circles In The Dust“ nabízí několik úskoků mimo metal aniž by byla nějakým zásadním způsobem narušena podstata skladby. Překvapivým tahem je však také výpomoc zpěvačky Lenky Pávúkové, jejíž přednes zapadl to konceptu skladby s noblesou a zvrácenou něhou. Závěrečné trip hopové eldorádo už jen završuje schizofrenní plískanici ve jménu grand parády. Výtečné album!
ALL