Na skok k legendám – STATUS QUO

Říkal jsem si, že by nebylo od věci, kdybychom někdy na našem webu představili nějakou starou kultovní kapelu, která stála u zrodu rocku, potažmo metalu. No jo, ale kterou slavnou partu vybrat? O většině nejznámějších byly popsány stohy papíru a neustále žvatlat “něco” o kultovnosti BLACK SABBATH, LED ZEPPELIN, DEEP PURPLE… atd. se alespoň mně moc nechtělo.

A proto jsem si pro dnešek vybral nesmrtelnou partu STATUS QUO, což je na jednu stranu velmi úspěšný kolos, na stranu druhou ho tvoří poctiví rockeři, kteří si nikdy na nic nehráli. Dneska si je asi už nikdo nedokáže představit v začouzených garážích, ovšem každá cesta má své počátky a právě ty bývají mnohdy úplně tím nejzajímavějším. Výjimkou není ani britská legenda…

POČÁTKY

První balvany kapely STATUS QUO byly zasazeny již v roce 1962! Londýn byl tehdy plný fanoušků THE BEATLES a THE ROLLING STONES, ovšem existovaly také skupinky mnohem odvážnějších borečků, kteří se ve svých špinavých garážích, začali věnovat rockové hudbě.Mezi průkopníky podobné kultury patřili dva kamarádi, spolužáci, Francis Rossi (syn italského zmrzlináře) a Alan Lancaster, které brzy doplnil bubeník John Coghlan. Spolu také založili první kapelu s názvem SPECTRES. Trojice se ihned po vzniku začala protloukat všemožnými rockovými kluby, přičemž “společenskému” oku nebyla příliš dobře nakloněna. Média sice začala “brát” úspěch THE BEATLES, ovšem Francis s Alanem byli ještě mnohem dál. Jejich alkoholové dýchánky byly často terčem kritiky, a to především u straších spoluobčanů. Francis však jakoby by byl předurčen k tomu, aby se stal rockovou hvězdou, byť právě z velkých celebrit si přece jen více či méně utahoval. Památné jsou však tyto jeho věty: “Jednou mi řekla učitelka francouzštiny”: “Rossi? Chceš být rocková hvězda? Ano, madam, odpověděl jsem. Až budeš cestovat po celém světě, přijedeš jednou i do Francie. Tak by ses měl učit mluvit francouzsky, že je to tak? Ne, madam, odpověděl jsem. Když budu rocková hvězda, někdo bude mluvit francouzsky za mě”.

Důležitým milníkem pro následující vývoj byl rok 1965. Trojice se na festivalu v Buttinu setkává s Rickem Parfittem, zpívajícím ve vokálním triu HIGHLIHGHTS. Slovo dalo slovo a Rick se za velmi krátkou dobu přidává ke SPECTRES. Výborně si padl do oka především s Francisem, se kterým poté vytvořil prakticky nerozlučnou dvojici. A byl to právě Rick, který pozdějším STATUS QUO dokázal vytvořit dosti charakteristický zvuk. Jeho ostrý a razantní styl doprovodu se stal základem celého rytmického projevu kapely (kvůli drhnutí pravou rukou si nechal na kytaře vyměnit kobylku, aby si neporanil zápěstí na své pravé ruce). Některým lidem se jeho hra zdála být velmi úsměvná, ovšem právě tento typický prvek, přinesl souboru nečekané ovoce. Rick se brzy stal velmi uznávanou ikonou doprovodné kytary a navíc si svým příjemným vystupováním získal spoustu příznivců. „Když mi bylo patnáct, navlékal jsem si vždy mohérový svetr, špičaté boty a vypasované džíny. Džíny byly tak těsné, že jsem si musel rozpárat nohavici, abych je vůbec oblékl, a pak ji zase na sobě zašít, abych je mohl nosit“.

LÉTA ŠEDESÁTÁ – ZELENÁČI NA SCÉNĚ!

V roce 1965 vychází první singl („We Ain’t Got“) Nothin‘ Yet, což je verze již známé skladby amerických BLUES MAGOOS. Hned o rok později se kapela přejmenovává na QUO VADIS, následně na TRAFFIC JAM, aby posléze vymyslela konečný název STATUS QUO! První album nově pojmenovaného souboru však přichází až o rok později. Debutové album „Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo“ produkoval BobYoung, který se později stal na dlouhou dobu výsostným textařem. Deska z dnešního pohledu působí opravdu velmi zvláště. Stopy času zkrátka nelze zakrýt. Zároveň je však třeba potvrdit, že v té době nezněli STATUS QUO jako na nejslavnějších nahrávkách. Pomalé skladby psychedelického rázu mi z dnešního pohledu připomínají jakousi zmutovanější verzi THE BEATLES.

Album je dnes prakticky neposlouchatelné a jeho význam vidím snad jen v jeho historické podstatě. Nejpovedenější skladbou je určitě balada „Technological Dreams“, jenž celou kolekci přece jen drží nad vodou. Nicméně v té době bylo právě toto album skulinou naděje do časů příštích. Prakticky ihned po debutu vychází sbírka „Spare Parts“, jenž je vlastně takovým soundtrackem z tvorby starých SPECTRES. Dost šíleně vypadá i cover alba (styl ala VISACÍ ZÁMEK). Hudba však působila stále značně rozvlekle, utahaně a příliš širokou sortu lidí neoslovila. Šedesátá léta tedy patřila spíše k rozkoukávacímu období, tehdy ještě mladičkých zelenáčů…

LÉTA SEDMDESÁTÁ (PRVNÍ POLOVINA) – ŠPINAVÉ BOOGIE

Přesně v roce 1970 vydává kapela své třetí CD “Ma Kellys Greasy Spoon”, které s sebou přináší spousty zajímavých změn. Chlapci si nechali narůst dlouhatánské “máničky”, začali se oblíkat do džínsů a tím tak trochu vyšli vstříc věrným fanouškům, kterých přece jen začalo přibývat. Také hudba samotná prošla určitou změnou. STATUS QUO “přitlačili na pilu” a pomalu začali formovat svůj vlastní styl. Především skladby jako “Daughter” nebo “Shy Fly” leccos pozitivního naznačovaly. Obecně se však deska nesetkala s velkým ohlasem, byť některé skladby nejsou vůbec špatné. To následující “Dog Of Two Head” byla pravým opakem. STATUS QUO poprvé nastartovali své “boogie”, sice nikterak výrazně, ovšem na fans tenhle stylový přerod hodně zafungoval. Pro většinu příznivců se album s dvouhlavým psem stalo “debutem”, na kterém se kapela konečně našla. Nové skladby byly opět o něco tvrdší a zároveň také hitovější. Viz. např. kousek “Mean Girl”, která se na rázem stala hitem číslo jedna. Zajímavá jsou také intra v podobě skladby “Nanana”, jejíž melodie protíná vybrané skladby. Celý akustický cajdáček nakonec zazní úplně nakonec. Definitivní zlom v kariéře souboru však přichází s kolekcí “Piledriver”. Hudba STATUS QUO zní ještě více syrověji a hutněji. Album vychází pod křídly firmy Vertigo a jeho nehynoucí sláva nemá konce! Invaze do britských rodin byla naprosto nemilosrdná. Když se totiž na obrazovkách objevil klip ke skladbě “Paper Plane”, mnozí moralisté nemohli tento hudební “bordel” rozdýchat.

Ale kdyby šlo jen o hudbu. Vlasatý Francis zpíval do mikrofonu, který byl přelepený izolační páskou, jeho dva parťáci okolo něho házeli svými hustými hřívami a z bubeníka Johna Coghlana se vyklubal solidní hipík. Poprvé je také cítit velký přínos Rickyho Parfitta, jehož talent je na desce nepřeslechnutelný. Kapela si desku produkovala sama, nicméně velkou měrou se na jejím vzniku podílel také Rob Young (foukací harmonika), jenž byl takovou šedou eminencí souboru. Totéž se dalo tvrdit třeba o Andy Bownovi (klávesy), který sice s kapelou vystupoval, ovšem legitimním členem kapely se stal až mnohem později. STATUS QUO za tento “syrový” opus získali zlatou desku, což někteří “nepřející” těžko skousávali. Milovníkům obalů opět mohu doporučit fantastický cover se třemi vlasatými postavami, kterým do obličeje rozhodně neuvidíte! Na vlně euforie a velkého úspěchu přicházejí STATUS QUO s deskou “Hello”. Album drtí hitparády a hit “Caroline” je na dlouhou dobu v Britanii prakticky nesestřelitelný. Deska silně zabodovala také u kritiků, nicméně mně osobně až tolik nezaujala. Některé skladby na mě působí skoro až popově, je ale pravda, že hitové ambice jim rozhodně nechybí. Syrovost a tvrdost naopak reprezentuje album “Quo”. Na obalu najdete tváře zúčastněných, které vyrůstají z velkého a silného stromu a v podstatě i tento obrázek jakoby charakterizoval pravou hudební tvář kapely. Na desce je spousta hitovek (“ Break The Rule”, “Fine Fine Fine”) a některé z nich lze slyšet na koncertech i dnes. Pokud se zdálo, že kapela už nemůže jít dál, opak byl pravdou. Album “On The Level” bývá označováno za úplně to nejlepší, co kdy kapela vytvořila. Francisova skladba “Down Down” se umístila na prvním místě britské Top Ten a sláva kapely rostla a rostla.

V době vydání alba podepisují STATUS QUO smlouvu s výrobcem kalhot Jeans Levi-Strauss a plakáty s reklamou: ”Status Quo si oblékají Levis” se tak dostávají prakticky do celého světa, a to včetně Československa. STATUS QUO plní haly a rázem také začínají vydělávat pěkné balíky peněz. Paradoxně se však z nich nestávají žádní mamonáři ani chamtivci. Spoustu prachů utrácí během tour, přičemž o jejich kokainových sešlostech se dodnes v Británii vypravují legendy. Je však zajímavé, že i z těchto experimentů vychází kapela prakticky neposkvrněna, a to i přesto, že Francis za den běžně “udělal” láhev skotské, plus dvě flašky vína k tomu. Rick zase vypaloval jak fabrika, denně vykouřil desítky cigaret! Nevěřím, že někdo jiný by něco podobného vydržel. Navíc kapela byla v tu dobu stále na cestách… no zkrátka rock’n roll!

LÉTA SEDMDESÁTÁ – (DRUHÁ POLOVINA) – SRDCE A ROCK’N ROLL

Druhou polovinu sedmdesátých let otevírají STATUS QUO albem “Blue For You” a minimálně vyrovnávají předchozí “On The Level”, alespoň co se kvality týče. Enkláva fanoušků samozřejmě ještě více vzrostla a z kapely se začínají pomalu stávat rockové hvězdy, a to nejen v Británii. Mezi nejpovedenější kousky patří “Mystery Song“, „Rolling Home“, „Rain“ a titulní „Blue For You“.Deska zkrátka šlape jak má a „Status“ jsou v životní formě. Stoupající křivka popularity však exploduje v roce 1977. STATUS QUO nejprve vydávají pekelný živák „Status Quo Live in Appolo“, kde frenetické obecenstvo vytvoří kapele neskutečnou atmosféru! Živák má i po letech skvělý zvuk a směle může konkurovat i současným nahrávkám. Ovšem největší BOOM přichází s další řadovkou „Rockin All Over The World“! Ústřední skladba doslova obletěla celou planetu (málo kdo však ví, že právě tento kousek je coververzí Johna Forgertyho z CREEDENCE) a kapele zajistila nesmrtelnost a nadvládu nad rockem! Album však nabízí i další výborné skladby, viz.závěrečná „Dirty Water“ anebo skvělá syrová balada „Baby Boy“. Zkrátka STATUS QUO vytvořili další perfektní album, které se prakticky stalo symbolem jejich tvorby.

Málokdo však čekal, že hned za rok kapela připluje s další plackou, nazvanou „If You Can’t Stand The Heat“, kterou si zamilovali především fanoušci. Kritici z ní až tolik „na větvi“ nebyli, nicméně i toto album patří do zlaté sbírky souboru. Skladby „Again Again“ a „Accident Prone“ dodnes můžeme zařadit mezi nesmrtelné šlágry, které si kapela ráda zahraje i v současnosti. V té době se zdálo, že partu v modrých džínách nemůže nic skolit ani rozhodit. Brzy se však ukázalo, že i členové STATUS QUO nemají štěstí předem předplacené. V roce 1978 tragicky utonula dcera Ricka Parfitta, což kapelou silně zasáhlo. Mnozí dokonce očekávali, že se kapela na čas odmlčí, ovšem ještě v roce 1979 vydává zocelená sestava album „Whatever You Want“, již pod producentem Pipem Williamsem. Stejnojmenná skladba se rázem vyšplhala na přední příčky britských žebříčků, přičemž i samotní recenzenti se k albu postavili velmi vstřícně. Velmi důležitou skladbou je pomalá „Living On An Island“, kterou Rick napsal na památku své zesnulé dcery. Kapela ihned po vydání desky vyráží na evropské turné, na kterém během osmadvaceti dnů odehraje třicet koncertů v Evropě a dalších čtyřicet navrch v domovské Anglii. Svět jim klečí u nohou…

LÉTA OSMDESÁTÁ (PRVNÍ POLOVINA) – NOVÁ ÉRA!?

Pokud byli STATUS QUO v sedmdesátých letech úspěšnou kapelou, tak v začátku osmdesátých let tomu nebylo jinak. Na scéně se sice objevilo velké množství hard rockových kapel, které však pro STATUS QUO nepředstavovaly žádnou konkurenci. Kapela si zkrátka hleděla svého, zbytečně neexperimentovala a ani neměnila svou image. Kritici sice vyčítali souboru přílišnou zatvrzelost a zabředlost v boogie, ovšem byli i tací, kteří stále oceňovali fakt, že partička kolem Francise a Ricka dokáže z minima vytěžit maximum. Své kvality navíc potvrdila albem “Just Supposin”, na kterém se malinko odklonila od syrového zvuku, a proto některé skladby znějí překvapivě uhlazeně. Mně osobně tato tvář kapely nikdy moc neseděla a v tomto ohledu dávám raději přednost nahrávkám starším (nic to však nemění na faktu, že titulní skladba “What You’re Proposing” je naprosto dokonalou rockovkou).

V době, kdy jsem na svém dortu sfoukával první svíčku, přicházejí STATUS QUO s patnáctou studiovkou “Never Too Late” a také s touto “platňou” sklízejí velkolepý úspěch. Pozorní posluchači postřehnou, že některé skladby znějí opravdu velmi tvrdě. V té době se totiž začíná probouzet hyena zvaná METAL a právě STATUS QUO měli v řadách milovníků kovu spousty fanoušků, a tak jsou některé kousky nečekaně rozdivočelé. Naprostým příkladem je skladba “Something About You Baby I Like”, kterou já osobně stavím úplně k těm nejlepším, které kapela kdy vytvořila. Totéž se dá říci také o “Don’t Stop Me Now”, kde kytarový zvuk rozhodně nevibruje sedmdesátými léty. Ještě více však “Status” přitvrzují na výročním album “1+9+8+2” (oslava dvacetin). Na desce se poprvé představuje nový bubeník Pete Kirche z kapely ORIGINAL MIRRORS, naopak John Coghlan zakládá svou vlastní kapelu THE DIESEL, která však brzy končí. Stálým členem se „konečně“ stává Andy Bown, dočkal se chlapec…

Deska samotná je pro mě osobně naprosto kultovní záležitostí, velmi ovlivnila můj hudební vkus a posunula mě dál… Už úvodní „She Don’t Fool Me“ je naprosto dokonalá tvrďárna a o závěrečných „šlehách“ ani nemluvě. Mám dokonce pocit, že právě tahle deska na dost dlouho dobu odradila staré fandy, neboť metalová tvrdost kytar (Rickovo boogie zůstalo) je zde zcela nepřeslechnutelná. Chlapci z kapely zkrátka ukázali, že jsou v nejlepších letech (dnes už od nich šílenost v podobě skladby „Big Man“ stěží uslyšíme). Fajnšmekrům navíc doporučuji shlédnout komický klip ke skladbě „Dear John“, jenž humornou formou dává najevo, kdo není rock/metalista, tak je jistojistě „out“. Možná, že to byli i samotní STATUS QUO, kdo naučil metalisty klepat hlavou, kdoví :). Rok 1983 přinesl LP „Back To Back“, na kterém se kapela přece jen vrátila k umírněnějšímu směru. Deska obsahuje hitovku „Ol’rag Blues“, což byl de facto poslední hit Alana Lancastera. V té tobě už totiž v kapele probíhaly rozbroje, kde na jedné straně stáli Francis s Rickem a na druhé sám Alan. Nakonec to dopadlo tak, že si Alan sbalil svých pár švestek a odstěhoval se do Austrálie. Sestava se sice zakrátko znovu shledala, nebylo to však na podiu, ale u soudu, kde obě strany vedly spor o název kapely. Poražený nakonec z celé kauzy vyšel Alan, a to byla také jeho definitivní tečka za působením v STATUS QUO. Rozklížený spolek pak těžko navazoval na přetrženou nit. Hudební rozbroje nakonec zasáhly i Ricka s Francisem, přičemž vše vyústilo absolutním rozpadem. Oba hlavní protagonisté se začali věnovat svým hudebním projektům a totéž se dá říci i o ostatních. Konec se zdál být definitivní…

LÉTA OSMDESÁTÁ (DRUHÁ POLOVINA) – DRUHÝ ZAČÁTEK

V průběhu roku 1986 se Francis opět potkává s Rickem a slavná dvojka opět staví STATUS QUO na nohy. Kapela boduje především díky realizaci coververze „In The Army Now“, která pochází z dílny bratrů Bollandových. Následně vychází stejnojmenné album, na kterém už kapela s určitostí představuje svou novou sestavu. Kromě hlavních protagonistů nechyběl „věrný klávesák“ Andy Bown, novými členy se stali John „Rhino“ Edward (basa) a Jeff Rich (bicí). Comeback se souboru vydařil na výbornou. Nové album zabodovalo až překvapivě dobře a dodnes patří k neprodávanějším deskám kapely vůbec.

Prodejní úspěch STATUS QUO potvrdili monstrózním turné, během kterého odehráli desítky koncertů po celé Evropě. Svou trvanlivost kapela potvrdila hned dalším nosičem, který dostal do vínku název „Ain’t Complaining“. Ačkoliv je deska jakostně „nezávadná“, z celkové produkce je cítit, že pánové už jsou jaksi „v letech“. „Špinavost“ nahrávek z let sedmdesátých byla pryč už dávno a úklon k větší razanci také zmizel. Kapela jakoby se bála šlápnout někam opodál. Pravda, vždy když k podobným úkroků došlo, přišel problém. Zároveň se nemohu zbavit dojmu, že se STATUS QUO vrhli spíše na koncertování a vydávání desek začali brát skoro jako „nutné zlo“. Následující album „Perfect Remedy“ je toho čistým důkazem. Pohodový rock, nic víc. Kapela má však na své straně stále početné davy příznivců, koncerty dopředu tlačí staré prověřené fláky a navíc… Francis s Rickem opět dostali velkou chuť do hraní, a tak se na „staré rockery“ valí koncert za koncertem. To by mohl být docela krásný konec jedné pohádky! Ale není…

LÉTA DEVADESÁTÁ (PRVNÍ POLOVINA) – POD VLAJKOU ROCK’N ROLLU!

Pokud se zdálo, že jsou „dědkové“ téměř na kolenou, přicházejí jejich další slavné roky. Vše odstartovává výběrová kompilace „Rocking All Over The Years“, která dosahuje trojnásobné platiny!!! (NEUVĚŘITELNÉ)! Následně se na trhu objevuje rozpustilá nahrávka „Rock‘ Til You Drop“. Kapela se rázem nečekaně vrací ke kořenům a vydává absolutně nejlepší album v nové sestavě. Doslova geniální je skladba „Can’t Give Your More“, která se už objevila coby otvírák na kultovní desce „Rockin All Over The World“. Tady je však ještě o dost hutnější a navíc je přikrášlená skvostnými klávesovými party. Úspěšnou trilogii zakončuje vynikající živé album „Live Alive Quo“, patřící ještě teď k mým nejoblíbenějším živým nahrávkám vůbec. Deska je okořeněná nejšťavnatějšími hity (kapela je řeže hezky od podlahy!), přičemž nechybí ani exklusivní dárek v podobě skladby „Roadhouse Road“, jenž ovšem obsahuje další úryvky z úplně těch nejlepších šlágrů. Celá tahle „složenina“ trvá téměř dvacet minut a je to vskutku zážitek. Musela to tenkrát být docela šichta. Inu představte si Rickovu hru na kytaru… V roce 1994 vydalo londýnské nakladatelství Transworld Publishers LTD autobiografii Status Quo: Just For The Record, kterou napsali Francis a Rick spolu s žurnalisty Cindy Blakeovou a Rogerem Kasperem. Kniha se stala bestsellerem. Ještě v témže roce kapela vystupuje v Bratislavě, kde sklízí neuvěřitelné ovace. Aby toho nebylo málo, koncem roku vychází ještě čtyřiadvacátá řadovka „Thirsty Work“ a opět se jedná vcelku o povedené dílko. STATUS QUO jím tak zakončují veleúspěšnou pětiletku. Vlasy mají sice prořídlé (hlavně Francis), ale to je tak všechno. Rock’n Roll Never Die!

LÉTA DEVADESÁTÁ (DRUHÁ POLOVINA) – WHATEVER YOU WANT!

V roce 1996 vychází album „Don’t Stop“. Na obalu CD jsou členové kapely překvapivě oblečeni do černých sak, kde připomínají spíše partu obchodních zástupců, než rock’n rollovou partu. Ústředním hitem desky je trochu naivní popěvek „Fun Fun Fun“, který však kupodivu funguje, a to i přesto, že doba „boogie rocku“ je už dávno pryč. Album se však prodává skvěle. Tím spíš, když o rok později slaví STATUS QUO třicetileté výročí. Jubileum podtrhuje skvostné 2CD „Whatever You Want – The Very Best Of Status Quo“, kde posluchači najdou kupu starých i nových fláků. Zkrátka opravdové „Best Of“!

V roce 1999 se na trhu objevuje další „řadovka“ „Under The Influence“, jenž pokračuje v bezstarostném „rockování“. Už to žel není ten dirty rock’n roll, ale spíše pop rock. Tu a tam sice zazvoní kytárka, ale už to zkrátka není jako dřív. Nebyli by to však STATUS QUO kdyby nevymysleli nějakou kulišárnu. Na podporu alba se rozjeli do Evropy a uskutečnili turné po menších klubech a doma v Anglii je mohli fanoušci vidět hrát dokonce v malých hospodách. Zkrátka pohodička…

STATUS QUO V JEDNADVACÁTEM STOLETÍ

Také v novém miléniu STATUS QUO v žádném případě nelenili. Nejprve vydali desku s trefným názvem „Famous In The Last Century“ (bubeníka Jeffa Richeho nahradil zkušený Matt Letley), kde se upravená sestava sama pojmenovala za krále rock’n rollu (viz.velmi vtipně pojatý obal, na kterém se STATUS QUO objevují hned vedle královské rodiny a rock’n rollového krále Elvise. Jenže, kdo tohle všechno přežil? Rok 2002 a máme tu další placku. „Heavy Traffic“ je přece jen o něco ostřejší, ale v zásadě nic nového pod sluncem. Naopak v roce 2003 vychází další novodobý skvost. Kompilace „Riffs“ obsahuje předělané šlágry (dřevnatost až na kost!) a další nikdy nerealizované pecky. Vše ve starém a ostrém stylu, zároveň mám pocit, že právě tato kolekce může oslovit i nové posluchače. Hned v následujícím roce se na pultech music shopů objevuje další výběr „Xs All Areas – Greatest Hits“, jenž předchází oficiálnímu DVD, které vychází v jednom packu s deskou „The Party Ain‘t Over Yet“ (tvrdá boogie bigbíťárna!).

Rok 2005 však není pouze sladkým obdobím. Kapela musela v té době zrušit většinu koncertů, protože u Ricka Parfitta vzniklo podezření související s vážnou nemocí. Rakovina se však naštěstí nepotvrdila, a tak se STATUS QUO brzy vrátili tam kam patří! To znamená na podia. Jinak taková perlička. Rick ještě donedávna vypaloval jednu cigaretu za druhou, denně jich udělal padesát s velkým přehledem a není proto divu, že už v roce 1994 mu lékaři voperovali čtyřnásobný by-pass. Uff… jenže zkrátka, někdo má poloviční nesmrtelnost v sobě a STATUS QUO jsou zkrátka jednou nerozlučnou rodinou. Dokonce už dnes letí vtípky, že Francis a Rick zkrátka a dobře zemřou na podiu, pravděpodobně při hraní skladby „Down Down“. Zatím to však na nějaký funus rozhodně nevypadá. Novinkové album „In Search Of The Fourth Chord“ vychází právě v těchto dnech… a nezní vůbec špatně!!! STATUS FOREVER!

PERLIČKY A REKORDY

Francis Rossi má osm dětí, přičemž zajímavé jsou také jeho dvě přezdívky. Frame nebo častější GOMORR, což znamená Grand Old Man Of Rock’N Roll (Velký stařec rock’n rollu)

Rick Parfitt, vášnivý kuřák a velký divočák, a to jak na podiu tak mimo něj. V pozdějším věku se přece jen sklidnil, ovšem přezdívku „The WOMOR “ – Wild Old Man Of Rock and Roll (Divoký stařec rock’n rollu) mu už nikdo neodpáře.

STATUS QUO odehráli přibližně přes pět tisíc koncertů a např. turné k albu „Don’t Stop“ (1996) shlédlo na půldruhého milionu lidí

Kapela strávila na cestách (samozřejmě v přepočtu) přibližně dvacet let!

V roce 1986 odehrála kapela během čtyřiadvaceti hodin tři koncerty ve třech zemích

O pět let později se kapele podařilo v časovém úseku 11 hodin a 11 minut odehrát čtyři vystoupení v rodné zemi, čímž se kapela zapsala do Guinessovy knihy rekordů.

V roce 1991 se oba přední kytaristé dostali ve formě voskových figurín do londýnského muzea Madame Tussaud

V témže roce získali Brit Awards za vynikající příspěvek britskému nahrávacímu průmyslu

STATUS QUO nahráli hymnu pro fotbalový klub Manchester United („Come On Your Reds“)

Kapela vytvořila vlastní drink a pojmenovala ho „Down Down“ (podle stejnojmenné skladby). Zde je návod k použití:
1) sklenice studeného mléka
2) jedno vejce
3) dvě lžíce medu
4) dvě deci koňaku (smíchejte mléko, med a vejce. Přidejte koňak a jděte si raději lehnout)

DISKOGRAFIE:

Picturesque Matchstickable Messages From The Status Quo (1968)
Spare Parts (1969)
Ma Kelly’s Greasy Spoon (1970)
Dog Of Two Head (1971)
Piledriver (1972)
Hello (1973)
Quo (1974)
On The Level (1975)
Blue For You (1976)
Status Quo Live In Appolo (1977)
Rockin All Over The World (1977)
If You Can’t Stand The Heat (1978)
Whatever You Want (1979)
Just Supposin (1980)
Never To Late (1981)
1+9+8+2 (1982)
From The Master Of (výběr, 1982)
Back To Back (1983)
In The Army Now (1986)
Ain’t Complaining (1988)
Perfect Remedy (1989)
Rock’til You Drop (1991)
Live Alive Quo (1992)
Thirsty Work (1994)
Don’t Stop (1996)
Whatever You Want: The Very Best Of (1997)
Under The Influence (1999)
Famous In The last Century (2000)
Heavy Traffic (2002)
Riffs (2003)
Xs All Areas – Greatest Hits (2004)
The Party Aint Over Yet (live album/DVD 2005)
In Search Of The Fourth Chord (2007)

http://www.statusquo.co.uk/

http://www.francisrossi.com/

ALL


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *