R.U.M. zine

LACUNA COIL, EVENSCENE, BIOHAZARD…to jsou všechno formace, jež se promítají do hudby kapely LATITUDE 77, která v těchto dnech debutuje s albem „In Between The Lines“. Z výše uvedeného výčtu inspiračních zdrojů je tedy zřejmé, pro kterého posluchače je tato nahrávka určena. Spleť energické hudby s melancholickými intermezzy rozhodně uspokojí vyznavače tohoto „komerčněji“ laděného žánru, zvláště pak proto, že LATTITUDE 77 předkládají svou hudební porcičku naprosto profesionálně (alespoň se o to snaží) – v podstatě obdobným způsobem jako je tomu u kapely FREE FALL, jejichž hudba mi však přijde přece jen o něco nápaditější.

Ovšem ani LATITUDE 77 se za své představení stydět nemusí. Ze skladeb je cítit promyšlenost s cílem vygradovat každý nápad, který si o to alespoň trošičku říká, nehledě na fakt, že pánský kolektiv zaštiťuje schopná vokalistka Agens, pracujíc se svým hlasem v pravdě sebevědomě, nebojí se ani ostřejšího frázování či dokonce rapu (viz. např. skladba „Tell Why“). Kromě dámské vokální expanze se však v jednotlivých skladbách vyskytují také mohutné mužské sbory, zařazené především do refrénů, anebo momentů, jenž mají samotnou skladbu ještě víc nakopnout (pokud máte v malíku první dvě alba od amerických BIOHAZARD, určitě si dokáže onu silnou vokální složku představit). (Celý příspěvek…)

Dnešní doba skýtá málem nekonečné možnosti, přesto méně je někdy více. Černobílé industriální motivy na kvalitně vytištěné, normálně oříznuté dvojstránce by měly být normální. V tomto ohledu je vše v pořádku.

Japonský umělec Kenji Siratori ve své neuchopitelné diskografii brousí všemožná zvuková zákoutí. Na tomto splitu divoce pohybuje ruchy a hluky, jež se odtrhávají od křehkého základu, který navíc ničí a škrábou. Malé ostrůvky chvilkových zklidnění jsou až neznatelná. Zvuk je na poslech příjemný, vše je přehledné, přesto neočekávatelné. Určit jakým způsobem bylo dosaženo výsledku není tajemné, ale nahlížet se na to dá z různých směrů.

Paregorik z naší republiky je Martin Sap, ve skutečnosti Martin Šafář. Má počáteční nevěřícnost je záhy rozmetána ostrým harsh noisem. (Celý příspěvek…)

Takhle nějak si představuji polskou začínající kapelu. Ve zkušebně se to hemží plakáty BEHEMOTH či VADER, nechybí ani zahraniční bezbožné vzory, přičemž dohledat lze i obrácený kříž. Všechno PROTI zavedenému systému, náboženství a zpropadeným vatikánských chamtivcům. I přesto, že jsou Poláci velcí vlastenci, tak v rámci metalové scény jsou ve své podstatě uvězněni v nesvobodném světě. Vzpomínáte si na demonstrativní roztrhání Bible při jednom z koncertů BEHEMOTH? To bylo tóčo! Ale abych příliš neodbočoval…

Skupina TURIN TURAMBAR je zjevně subjekt začínající, po půdách zkoušející a své nástroje ne zcela zdárně ovládající. Kluci se snaží o jakýsi druh blasphemického death metalu, který je ovšem hodně jednoduchý, nehledě na notně sníženou kvalitu zvuku. Ta netrpělivého posluchače odradí v podstatě již po několika málo vteřinách první skladby. Zajímavou „práci“ pak předvádí především bubeník, jež mlátí do svých škopků jako hluchý do vrat a k tomu ještě absolutně mimo rytmus. Jistí exhibicionisté sice takto předvádějí svá umění poměrně často, zkoušejí různé vtípky, ovšem tady se zjevně nejednalo o úmysl. (Celý příspěvek…)

Po okraj nacpané album (75:00) je vlastně výběrem z tří předchozích: „Whirling Dervishes `87″, „Mkwaju `88″, „Acqua `89″. Japonská jednotka VASILISK na něm představuje svůj postoj a um jak zhmotnit rytmizovanou psychadelii a mystično aniž by to vyznívalo jako přehlídka dovedností zkušených bubeníků. Živě zahrané party se střídají se syntetickými, nálada vzývá k tančení i poklidné meditaci, vše místy ozvláštněno temnými pasážemi a nelidskými hlasy, takže si na své přijde i zvědavý hledač. Materiál z různých desek byl produkčně promíchán, některé songy zremixovány, takže ti, kdož neslyšeli původní tvorbu, budou dozajista nadmíru spokojeni.

„The Core Of Africa ~ And In Dying Is All“ (10) začíná právě tím nelidským projevem a poletujícími zvuky. Jakmile je atmosféra dostatečně nabuzena, přidá se střídmé bubnování, hlasy, jemné industriální výrazivo. Dokonalý soundtrack k mystickému hororu.
Žádná divokost ale postupné vmíchávání. (Celý příspěvek…)

Vcelku běžná muzika odrhovačkového metalu „Holocaust“ (1) s relativně normálním garážovým zvukem v přímém střetu s orgasticky efektovaným vokálem. Málem tříakordovou tancovačku „I Call it My World“ (2), ženou tu a tam kupředu splašené šlapáky, ale hlavně ten vzteklý psí virus. Kratičké intro „Regain The Territory“ (3) nám dá okusit, proti čemu se kapela vyhraňuje i textově, tedy hnus tohoto světa, nepřátelé, chaos, lháři, válka, atp. Ani v dalším vlastním songu se nic nezmění. Svižné sjíždění předvedených akordů a nehorázně zkreslená exprese. Na závěr Amíci předvedou cover „No System“ (5) od DEAD ENDS. Svižná jízda nekončí.

Co dodat? Kombinace extrémního vokálu hodně kontrastuje s hudební složkou. Buď tedy přidat distorzi i tam, což by mohlo z Incapacitate vytvořit hustou, ale opravdu těžce vysmaženou partu, nebo ubrat na zpěvákově barvě a tím se zařadit více k normálnosti. (Celý příspěvek…)

Z projektu pro vyplnění volných chvil se stala pozoruhodná kometa naší hudební scény. Spojení psacího pera (R.X. Thámo) a kytary (Lord Darkthep) zafungovalo už na prvotním počinu „Gotická duše“, ovšem to pravé ořechové přišlo až na legitimním debutu „Goethit“, jež obsahuje spoustu zdařilých písní, které mi doteď plápolají v uších. Už z tohoto subjektivního pocitu jsem byl docela překvapen z toho, že se kluci v podstatě záhy vrhli do dalšího psaní/skládání a výsledkem je druhý počin nazvaný „La Loba Ante Portas“, vzdávající holt čistému vlčímu plemenu, přičemž prostor dostaly také přímé i nepřímé metafory, jež se tu i tam otřou o hrůzy lidského konání.

Ovšem pojďme od začátku. Titul se znovu honosí překrásným coverem, stačí odstranit krabičku a v rukou máte komplexní dílko o dvou discích, jenž obklopují booklet o jehož grafické zpracování se znovu postaral grafik a ilustrátor Jarda Deather Bezruč. Výsledek? Naprosto unikátní! Člověk se skoro bojí vzít komplet do rukou, aby si ho nějak nepoškodil. Krása, nádhera, bomba! „Teď už jen, aby i hudební obsah byl alespoň z části takový“, říkal jsem si. (Celý příspěvek…)

Japonsky znějící název GARASU má tuzemský projekt borce za SKLA. Trojice skladeb „Karma“ (2), „Bardo“ (3), „Mantra“ (4) je ohraničena „Intrem“ (1) a logickým „Outrem“ (5). Oproti minulým záznamům jako by se tvůrce vzedmul k vyššímu cíli. Snad i účast na titulu s divokým kolegou přinesla své plody. Záznamy jsou intenzivnější, obsahují na-hall-ovanou atmosféru, samply hlasů a manipulovanou muziku. Střídání kvality i jejího protikladu v barvách, kombinování různých elementů ve prospěch hlukové matérie jsou potěšitelné.

Česky zaměnitelná skoro-zkratka ELMA je značkou japonského divokého noise. Soudě tedy podle jiných nahrávek, které jsem už vyslechnul dříve. „Unrequited Love“ (6) není typický harsh noise jak jej známe u jiných tvůrců ze souostroví, ale i tak nechybí živelnost. Přihoďte krapítek spratkovské živelnosti a je jasno. Zvuku má průraznou jasnost, zašpiněnou dynamiku. Neustálé manipulování je osvěžující. (Celý příspěvek…)

Nechtěl bych vůbec tvrdit, že by DESTROYING DIVINITY na minulých počinech nevytvořili nic zajímavého, ovšem lhal bych, kdybych napsal, že se mi jejich disky točí v přehrávači často (nebo dokonce občas). Kapelu mám zaškatulkovanou ve slušeném průměru, jenž se dá víceméně vždy uhájit bez ohledu na mnohonásobnou konkurenci. Tohle všechno už je ale nyní minulost! DESTROYING DIVINITY totiž natočili brilantní desku světových kvalit a to vůbec nepřeháním! Jsem si naprosto jist, že při poslechu „Dark Future“ byste rozhodně netipovali českou kapelu…

I přesto, že je „Dark Future“ značky „Old School“, nic to nevadí v jeho smrtonosném pádění. Pod záštitou „toho co bylo“ tu totiž stojí moderně znějící komando, jenž propojilo své dokonalé představy o zvuku s podivuhodnou hráčskou ekvilibristikou a skladatelským umem (neřkuli citem). Pokud byli DESTROYING DIVINITY na předchozích deskách poněkud nevýrazní (někdy dokonce nudní), tak na aktuálním výlisku z nich čiší nefalšovaná uvolněnost a především sebevědomí. (Celý příspěvek…)

Kdyby ještě v R.U.M. zinu působil kolega Gory, určitě by si na novém opusu „Misanthropocentric“ smlsnul – myšleno tedy, že by uklohnil vítězoslavnou recenzi, jenž by dozajista konstatovala jediné: SMASHED FACE natočili zatím svou nejlepší desku! Klukům to zkrátka šlape! Z nahrávky je cítit naprostá vyhranost, která se pojí se snadno rozpoznatelnou suverenitou. Pokud na předchozích fošnách byl cítit krapet oné s těží popsatelné nevyzrálosti, tak na aktuálním počinu se kapela skutečně vytáhla. Nové skladby na mě udělaly zatím největší dojem z toho všeho, co mi kdy bylo od SMASHED FACE naservírováno. Celkový vzestup do vyšších pater deathmetalových lig je tedy zdá se nezadržitelný…

Velmi vřele jsem přivítal pestrost, se kterou se borci vytasili. Už to není jen o přímočaré brutalitě, ze které si člověk pamatoval v podstatě jen začátek a konec…

Jistě…i „Misanthropocentric“ je kolekce nanejvýš bestiální, nicméně instrumentální vyzrálost dovoluje kapele vybrouzdat se i v doposud neprobádaných tůňkách, nehledě na nezadržitelný vliv metalcoru, což ovšem není u SMASHED FACE žádná novinka. (Celý příspěvek…)

I u tohoto obalu chybí dojem ze závěrečné pečlivosti, ale nápad a zpracování oku lahodí. Vodovými barvami pokrytá dvojstránka je navíc polepena černobílými S/M motivy, takže celek má formu.

O tomhle projektu jsem nikdy neslyšel, tudíž nemohu sloužit vícero informacemi. Šestadvacet minut zkomponoval a smíchal Myluckydays v listopadu 2010. „The First Bite“ (1) se pohupuje na vlnách syntezátoru rozlévaného bez zábran kam se dá. Monumentální základ je úsporně prořezáván dalšími syčivými zvuky až k extatickému vygradování se strmým fade-outem. „There Must Be A Way To Escape“ (2) také operuje se syntezátorovými šumy. Pulzující vrcholy a propady, pocit, že se v čase pohybujeme dopředu a dozadu. Díky neustálému přelévání zvukových barev a krátké stopáží není čas na nudu.

Skladba „Drilling The Brain“ (3) započne příjemným bručivým témbrem k němuž se přidá střírný statický paprsek. Než se i ten začne proměňovat, popřemýšlíte o nekonečnu. Vláčnost tentokrát neuspává, ale pevně vás udrží ve střehu. (Celý příspěvek…)