R.U.M. zine

Album „Over The Under“ od americké superskupiny DOWN přichází ve správnou dobu. Ve spleti neoriginálních metalcorů je právě toto album doslova blaženou oázou, která je však ještě navíc obklopena hudebníky, jenž de facto stáli u zrodu něčeho „velkého“, špinavého a zároveň siláckého. Méně znalí čtenáři by jistě měli vědět, že včele tohoto projektu stojí zlobivé dítě amerického thrash metalu – Phil Anselmo (PANTERA), který si již napotřetí vyzkoušel spolupráci s kytaristou Pepperem Keenanem (CORROSION OF CONFORMITY), jeho kolegou Kirkem Windsteinem (CROWBAR), bubeníkem Jimmy Bowerem (CROWBAR, SUPERJOINT RITUAL, EYE HATE GOD) a bývalým kolegou z PANTERY, basákem Rexem Brownem. Pokud první album tohoto projektu vylezlo na povrch cca před dvanácti lety a bylo načichlé přece jen ostřejšími náboji ala PANTERA a CORROSION OF CONFORMITY dohromady, současnost je přece jen poněkud jiná.

Album citlivě navazuje na svého předchůdce „Down II: A Bustle in Your Hedgerow“ z roku 2002, ovšem ve své ponurosti a valivosti kráčí ještě mnohem dál. Phil Anselmo se na něm doslova „otevřel světu“. Zcela odhodil masku věčného siláka a opilce v jedné osobě a do hudby a také textů se neskutečným způsobem položil. Je jen škoda, že tohle všechno musím konstatovat v období, na které hlavní protagonista určitě nebude vzpomínat v dobrém (řádění hurikánu Katrina a především smutek po smrti kamaráda Dimebaga Darrela, která prakticky definitivně pohřbila naději na návrat legendární PANTERY). (Celý příspěvek…)

Estonští LOITS se do metalového podvědomí zapsali především albem „Vere Kutse Kohustab“. V pořadí druhé album otevřelo kapele bránu do metalové Evropy. Pamatuji se, že právě na toto CD jsem četl několik recenzí a ani jedna z nich nebyla vysloveně negativní, spíše naopak. LOITS totiž dokonale zkřížili blackmetalovou syrovost, do které zakomponovali tvrdé rock´n´rollové rify. V tu ránu byl na světě „flak´n´roll“ jakožto stylový subžánr, naplno vystihující hudební směr, jenž byl hned od počátku podpořen militantními intry a vojenskými popěvky. Předmětem častých diskusí se však nestala přímo hudba samotná, ale vojenská image. Členové kapely se totiž na předchozí album nechali vyfotit v estonských uniformách svých předků, kteří v době druhé světové války bojovali proti sovětským okupantům po boku německé armády.

LOITS pak následně museli ve všemožných dotaznících nekonečně vysvětlovat, že oni rozhodně nepatří k dnes tolik rozšířeným NS kapelám, ale že pouze popisují dějinné události, které zkrátka již nejdou vymazat a zároveň jsou přímým důkazem estonského patriotismu. Svůj další vývoj (hudební i vizuální) představuje kapela na aktuálním „Must Album“, které nám na recenzi zaslala firma Nailboard Records (je třeba připomenout, že LOITS vyměnili litevský UG label Ledo Takas za domácí ústřední vydavatelství, v současné době čím dál tím aktivnější). Ale teď už k desce samotné…

Rejpalové se zřejmě těšili na další přísun válečných rekvizit, ovšem v tomto ohledu je LOITS nečekaně stylově převezli. Navlíkli se totiž do hadrů vesnických civilistů, lidí, co s válečnými konflikty nemají vůbec nic společného. Maximálně je sledují prostřednictvím novin, z čehož tedy vyplývá, že z hlediska zkoumání doby zůstali LOITS věrni začátkům dvacátého století. (Celý příspěvek…)

Ještě jsem ani pořádně nevstřebal debutové album a už tu máme pokračování bulharského temného dobrodružství. Již samotný název titulu naznačuje, že nepůjde o žádný rozradostněný soundtrack a nebo pohádku se šťastným koncem. Album „The Funeral“ úzce navazuje na svého předchůdce, zároveň však nepopírá známky evoluce, jenž jsou patrné především díky dlouhatánským (funerálním) kompozicím. Album čítá pouhé čtyři písně a přináší punc dnes tolik populárního spojení mezi doom metalem a black metalem. Kapelu bych však určitě nechtěl podezírat z vypočítavého kalkulu.

Již na předchozí desce excelovaly pomalé hudební plochy a „The Funeral“ je zřejmě zcela jasným semenem, které bylo přirozeně a čistě zaseto. Milovníci rychlých a sychravých black metalových momentů však budou nejspíš zklamáni. Všechny čtyři kousky jsou totiž hodně pomalé a přirozeně zapadají do smuteční atmosféry, která je tím nejsymboličtějším znakem a vlastně i cílem, se kterým je na tomto místě nejvíce operováno. Rozložení hudebních nástrojů je pak prakticky totožné ve srovnání s debutem, možná jen klávesy jsou ještě více identifikovatelné. Z mého pohledu si tedy chlapci z ORENDY nikterak nepohoršili. (Celý příspěvek…)

Nechci rozhodně přehánět, nicméně mám pocit, že album „Avskräckande Exemplar“ od švédských SPLITTER již teď jistojistě patří k absolutním TOP nahrávkám, které kdy Čurby a jeho Obscene Productions vydali. Do jisté míry to musí být i čest! Zkrátka mít takovouto zahraniční akvizici ve své stáji, to už je vskutku úspěch mimořádný. Mnozí čtenáři by mohli okamžitě argumentovat slovy, že Čurby v minulosti vydal mnohem větší kapely (namátkou vezmu DEAD INFECTION, SQUASH BOWELS atd.), ovšem co se týče hudební kvality, nasazení a celkového zvuku, tak SPLITTER jsou absolutně jinou ligou. Technický death-grind nese punc té nejlepší a nejmodernější kvality. Zvuk kytar ala rozjetá cirkulárka je jedním slovem „masakrózní“. Pokud nám tedy prvotní grindové ročníky pomalu ale jistě odcházejí, do popředí se dere mladá a nelítostně zběsilá krev.

Hudba SPLITTER doslova balancuje na hraně mezi moderním metal corem a drtivým grindem, jenž je provázán skvostnými death metalovými vyhrávkami. SPLITTER dokáží do povětšinou kratších tracků naroubovat nemalou kupu nápadů. Proto se zdá být neuvěřitelné, že většina skladeb po několika posleších působí až nečekaně členitě. I v tomto prachsprostém „pekle“ si tedy můžete najíst svou oblíbenou pasáž či úsek. A ono dnes vydat „barevnou“ death-grindoovu desku není rozhodně nic lehkého. SPLITTER si však s tímto úkolem poradili nadmíru skvěle. A přitom moderní tváří se nehonosí pouze hudba. Rovněž vokální stránka nikterak nezakrněla v devadesátých letech minulého tisíciletí. Řvoun Frederik Thalberg by klidně mohl vřeštět v AS I LAY DYING. (Celý příspěvek…)

Maďarští SEAR BLISS nepochybně patří k nejlepším východoevropským blackmetalovým spolkům a aktuální album „The Arcane Odyssey“ je toho čirým důkazem. Už předchozí nahrávky byly nesmírně zajímavé a instrumentálně košaté, ovšem pomyslný vrchol dost možná přichází až nyní. Totéž vycítila uznávaná firma Candlelight Records, jenž právě „The Arcane Odyssey“ pustila do světa. A výsledek? Naprosto jedinečný, znamenitý, maximálně zábavný! SEAR BLISS nejenže dokáží posluchače přikovat svými excelentními hráčskými schopnostmi, ale mají ještě jeden velký dar, a to je tvorba naprosto majestátních kompozic. SEAR BLISS neošidili ani minutu na tomto skvostném počinu, zkrátka tady nenajdete slabého místa! Každá skladba dýchá sama za sebe a je výsledkem nesmírné ctižádosti, se kterou tito pánové k hudbě přistupují. V blahé paměti možná máte jejich vystoupení na festivalu Brutal Assault, po kterém někteří škarohlídi tvrdili, že SEAR BLISS jsou kapelou o jednom netradičním nástroji, a to trombónu. Tihle lidé se však zákonitě po poslechu tohoto alba musí chytnout za hlavu. SEAR BLISS dnes používají tento nástroj jako legitimní prostředek, přičemž se ale rozhodně nejedná o pouhý doplněk, a nebo dokonce výplň hluchého místa. Kapela dokazuje své kvality i bez trombónu. Vše říkajícím důkazem je naprosto skvělá skladba „Lost And Not Found“, jenž nechává vzpomenout na časy švédských králů DISSECTION, jejichž kult je však pro mě tímto albem jednoznačně překonán. Album má neskonale intenzivní nástup.

„Blood On The Milky Way“ (geniální název!) patří k tomu nejlepšímu, co lze na desce najít, ačkoliv ještě více jsem nadšen z následující „A Deathly Illusion“. Z úvodního kytarového riffu a citlivého využití samplu mě doslova mrazí při každém poslechu. K dalším vrcholům alba patří atmosférická „The Venemous Grace“, jejíž chod v první polovině silně ovlivňují klávesy, aby finiš dokonalo divadlo založené na kytarových eskapádách, přičemž nemohu opomenout skvostný výkon trombónisty. (Celý příspěvek…)

V minulém roce se THARAPHITA objevila s novým albem a zároveň také proměněným filozoficko-hudebním směřováním. Pokud byla předchozí tvorba situována do časů středověku, tak aktuální novinka přichází s tváří mnohem časově bližší. THARAPHITA se po vzoru LOITS vzhlédla v opěvování národních tradic válečného rázu. Album přibližuje nekonečnou touhu po estonské samostatnosti, vzdává hold slavným a hrdým estonským válečníkům, jež zaplatili za svou statečnost životem. Téma estonské nezávislosti je pro tamní kapely stále hodně žhavé, přece jen čekání na nezávislost vlastní země trvalo desítky dlouhých let. THARAPHITA si tak vybrala nepřítele a zároveň pozměnila svou hudební produkci téměř k nepoznání. Jediným spojovacím prvkem mezi starou a novou tvorbou je ostrý kytarový zvuk, ale jinak? Pokud jsem v recenzi zmínil, že kapela neinklinuje k black metalu, tak na „Iidsetel Sünkjatel Radadel“ se tato teze otočila takřka o sto osmdesát stupňů. Téměř všechny skladby jsou napěchovány „černotou“ a jakousi útočnou aurou. Houpavých a pomalejších pasáží tu na rozdíl od předchůdce příliš není. Jediné co zůstalo jsou klávesy, které ovšem netvoří tolik stěžejních momentů, jako tomu bylo v minulosti. Jsou pouhým doplňkem rozostřených kytarových sekanic, jež si od přímočarosti odskočí tu a tam k melodické vyhrávce.

Nelze si také nepovšimnout „loitsovského“ rock’n blackového vlivu, jež se v některých skladbách nezakrytě vyskytuje. Tento jev bych však nechtěl nijak zevšeobecnit, spíše se jedná o jakési „nevědomé ovlivnění“ (i když tématicky se také soubor přihlásil k estonskému patriotismu, což může působit jako jednoduché sklouzávání se slavnějšími). Aby album nabralo pravé národnostní grády, vyměnila kapela angličtinu za svou mateřštinu, což je s ohledem na koncept alba vcelku pochopitelné. (Celý příspěvek…)

THE SIN:DECAY jsou finskou kapelou, která ovšem své debutové album překvapivě vydala u estonské firmy Nailboard Records, čímž se tak stala historicky první zahraniční formací tohoto ambiciózního labelu. Hranice mezi východem a západem jsou tedy alespoň v hudebním měřítku zdá se prolomeny a prakticky vůbec nezáleží na tom, jestli je kapela z USA anebo odněkud z Kocourkova. Jediné, na čem by mělo záležet, je hudba a její kvalita. V případě THE SIN:DECAY je to tak napůl. Estonci do svých sítí chytili „rybu“, která sice živelně mrská, špulí a otvírá tlamu, nicméně tři přání zatím splnit nedokáže.

To tak maximálně jedno. Hudba šlape, nepostrádá náboj, výkony hudebníků standardní, zvuk extra moderní. Toto všechno patří stále k tomu „zaprvé“. Dalších přání se jaksi nedostává. Kapela tlačí na cybermetalovou pilu jak to jen jde, ovšem něco tomu stále chybí. THE SIN:DECAY se vzhlédli v kapelách typu DEATHSTARS či THE KOVENANT a co hůř, některé jejich know-how doslova vykradli. Finové se honosí tvrdým kytarovým zvukem, jež exploduje především ve skladbách s pomalejšími nástupy. (Celý příspěvek…)

Musím se přiznat, že o této japonské kapele jsem neměl do těchto chvil ani potuchy. O to víc jsem byl překvapen, když jsem zjistil, že tito samurajové fungují již od roku 1990 a na svém kontě mají sedm legitimních alb, a to ještě nepočítám spoustu další splitek a mini „ípíček“. Z tohoto výčtu opravdu nejsem schopen odhadnout, jakými způsoby se tvorba Japonců ubírala, ovšem aktuální počin „Hangman’s Hymn“ mě dokonale zaskočila. SIGH se totiž představují jako parta instrumentálně zdatných hudebníků, kteří nejen že umějí dokonale ovládat své nástroje, ale zároveň vymýšlí kompozice, za které by se nemuseli stydět ani velmistři klasické hudby. Japončíci totiž velmi věrohodně kombinují avantgardní black metal s mnoha dalšími styly, jenž mají s metalem pramálo společného. Především výpomoc několika sboristů je prvkem naprosto nečekaným, zvláště pak jedná-li se o black metal. Skladby jsou jinak „namláceny“ v dosti nekompromisním tempu a právě do těchto zběsilých otáček jsou naroubovány různé symfonické plochy (i když tedy bez živého orchestru). Vokály jsou naopak v jasné režii vrchního zlosyna, kterého tak trochu „umravňují“ sborové nápěvy několika pěveckých hostů. Ale nejen pěvci hostují.

Některé skladby jsou obdařeny kytarovými sóly osob, které dle mého soudu nemají s metalem příliš mnoho společného. Proto některé úseky působí absolutně nečekaně. Nahrávka tak nepostrádá patřičný moment překvapení, přičemž se však nejedná o dort pejska a kočičky. Kdybych mohl SIGH k nějakému hudebnímu tělesu přirovnat, byli by to nedávno rozpadlí Francouzi CARNIVAL IN COAL, kteří také dokázali své skladby dokonale rozbít na tisíc žánrových kousků. (Celý příspěvek…)

Léto začíná a jak jinak ho oslavit, než nějakou pořádnou zahradní grilovačkou. Dva páni připravují maso na rožeň, další natěšenci se producírují kolem právě naraženého soudku. Aby byl zážitek úplný, nemůže chybět velkoplošná videoprojekce, na které se brzy budou pohybovat profesionálové z německé bundesligy. Čas letí jak zjednaný a máme tu večer v plném proudu. Masíčko jak lusk, Krombacher teče proudem, a když rychlonohý útočník pověsí balon „pod víko“, nic už nemůže pokazit skvěle rozjetý večer. Na oslavu celkového vítězství přecházejí borci na tvrdý alkohol a pravá začíná. Jelikož všichni zúčastnění mají rádi hudbu, rádi by si zakřepčili na nějaké ostré songy, jenž by celou veselici ještě více rozjeli. Co ale pustit? Začíná mírná hádka. Každý z pánů upřednostňuje své favority a nezdá se, že by někdo ze zúčastněných chtěl ustoupit. Pointa celého sporu končí prvními tóny jakési německé kapely. Hádka ustává a jeden z pánů se směje a říká: „tak chlapci poslouchejte, tohle je kurva ono!“. Z beden se valí lidovky v metalovém hávu a pivo opět teče proudem a rovněž poslední kousky masa mizí.

Znavená parta se válí po celé zahradě, vyřvává sprostá slova a do omrzení vyřvává refrény, které se neustále valí z repráků. Není nic krásnějšího, než si zabékat tak, jak dotyčným zobák narostl. Po třetím protočení celé nahrávky už chlapci umí povětšinu textů nazpaměť, a tak sborové řvaní je jen logickým vyústěním celého mejdanu. Chudáci sousedé nemohou spát a v posledním stádiu zoufalství vzteklá žena vysílá do lůna řvounů svého manžela. (Celý příspěvek…)

Když jsem si poprvé pustil v pořadí druhé album norských OCTAVIA SPERATI, ihned jsem si vzpomněl na naší redakční kolegyni Rockinpiru, jenž má podobné kapely velmi ráda. Kapela totiž kombinuje prakticky všechny vzorce, o které se opírají všechny kapely, mající zpěvačku za mikrofonem. Deska „Grace Submerged“ nabízí jakýsi mix mezi moderním vyzněním EVANESCENCE, nepřeslechnutelné jsou rovněž vlivy WITHIN TEMPTATION a jen hluchý člověk by si nevšiml hlasové podobnosti zpěvačky Silji s jistou holandskou „Aničkou“. Naopak některé skladby (především balady jako např. „Don´t Believe A Word“ – skutečně hrozný text!) připomínají německou XANDRII.

Zkrátka příliš osobitosti tato nahrávka nepozbyla a nic na tom nemění ani kvalitní hráčské výkony a vskutku precizní sound. Deska zkrátka hraje tak jak má, ovšem… podobných kapel dnes vznikají tisíce a opravdu nechápu, proč se zástupy prakticky totožných partiček neustále brodí ve stokráte prolezlých kanálech. Přitom je ale zjevně slyšet, že hudebníci z OCTAVIA SPERATI jsou vskutku velmi zruční, ovšem dnes zkrátka „holky za mikrofonem frčí“. Na druhou stranu si však nemyslím, že tato deska přinese kapele nějak zvlášť úspěšnou kariéru. Pravda, promo materiály sice vychvalují „Oktávku“ do nebe, ovšem příliš bych těmto informacím nevěřil. A co ještě sdělit k obsahu alba? Písničkovost, písničkovost a ještě jednou písničkovost. (Celý příspěvek…)