R.U.M. zine

Kapela DARK GAMBALLE (v minulosti DARK) si za dobu své existence prošla dobrým i zlým a první oficiální DVD je jakýmsi zadostiučiněním jejich dlouhé a vytrvalé práce. Disk je tvořen ve větší míře samostatným koncertem, který se odehrál 6.7.2007 v areálu klubu Bombastic ve Vyškově. Atmosféra samotného vystoupení byla vskutku sváteční a pokud pečlivě čtete naše reporty, možná si vzpomenete na můj soupis právě z této velmi povedené akce. Obsah disku je dále tvořen velmi zajímavě pojatým dokumentem, ve kterém všichni členové kapely odpovídají na vcelku trefně položené otázky, kterých při vší úctě mohlo být i více, a to vzhledem k tomu, že prakticky všichni zainteresovaní jsou vskutku velmi silnými vypravěči. Pro příznivce klipů je pak určena další sekce a předně raritní klípek ke skladbě „Strange Pain“ je skutečnou lahůdkou (natáčel se přes zavařovací sklenice!).

Naopak video ke skladbě „Superstar“ s modelkou Klárou Medkovou se očividně někam zatoulalo a vlastně jako jediné zde není. Jinak ale už nechybí žádný zásadní klip a co je ještě lepší, všechny jsou vyvedené opravdu skvostným způsobem, takže pokud jste tyto videa ještě neměli možnost vidět, určitě to napravte. Poslední složkou je následně ještě kolekce fotografií, jenž mapují průběh celého vyškovského koncertu. Po nezbytných úvodních informacích se nyní ještě podíváme na samotný průběh koncertu, hlavním to menu. To je tvořeno šestnácti vybranými skladbami, přičemž se povětšinou jedná o skladby z předchozích tří desek. Výjimkou jsou pouze dva kousky. (Celý příspěvek…)

Satanic Tyrant Werwolf aka Nazgul, táta všech finských ortodox black metalistů, vládce temných jezer, černý oblak hlubokého podzemí! Možná trošku vtipný začátek recenze, na druhou stranu absolutně výstižný. Mnozí undergroundoví fajnšmekři totiž považují SATANIC WARMASTER za naprostý kult a základ novodobého black metalového „zla“. Těžko říci, jestli si toto krédo vysloužil Tyrant Werwolf hudební cestou, nicméně je jasné, že tento Fin je s určitostí „dosti divnej patron“. Nic to však nemění na faktu, že naše spolupráce s labelem No Colours Records stále bez problémů pokračuje a moje sbírka „Satanicwarmasterů“ je už dosti početná. Totéž se samo sebou týká recenzí, jenž se prakticky pravidelně opírají o stejné hodnotící atributy.

To znamená, že tahle nahrávka je opět určena jen těm nejotrlejším black metalovým fandům, kteří nehledí na zvukovou čistotu, instrumentální dokonalost, ale „volí“ podzemní příslušnost k tomu nejryzejšímu černému jádru. Možná právě toto aroma dělá ze SATANIC WARMASTER daleko více, i když ruku na srdce, něco podobného předkládali v minulosti mnozí další a možná i o dost lépe. Nicméně pro vrchního „Vlkodlaka“ hovoří velká vytrvalost a bezbřehá zapálenost pro věc. Novinka „Revelation“ však na rozdíl od svých předchůdců předkládá přece jen náznak jakési evoluce (nikdy jsem nečekal, že něco podobného v souvislosti se SATANIC WARMASTER napíšu). (Celý příspěvek…)

Německá firma Det Germanske Folket nám zaslala balíček svých prvních produktů, a protože každé začátky jsou plné nadšení, je jejich zásilka naprosto reprezentativním dárečkem. Už podle názvů kapel, jenž tento nový label zastupují, je zřejmé, že tu máme další společnost, orientující se na pagan/black metal a jemu obdobné žánry. Že by tedy měli No Colours konkurenci? Uvidíme. Nicméně na stole mi leží první nahrávka dánské kapely VARDLOKKUR, která zřejmě musela německé vydavatele nějakým zvláštním způsobem ošálit, jelikož jde vůbec o jejich prvotní zářez na pažbu. Možná tím rozhodujícím měřítkem může být i fakt, že vlastně všichni zúčastnění mají nějaké hudební zkušenosti a prakticky by to ani nebyl black metal, kdyby alespoň jeden ze členů neměl nějaký ten vedlejší projekt.

Materiál na „Med Doden Til Folge“ obsahuje čtyři skladby, jenž se dají zaškatulkovat jako black-pagan metal a už při tomto označení se leckomu můžou zježit všechny chlupy po těle. Móda Vikingů, pohanů, vlastenců… zkrátka letí a dokonce bych si dovolil tvrdit, že je to právě tento žánr, který v současnosti „jede“ a zároveň také ovlivňuje spousty hudebních fanoušků. Po hříchu však hýbe také s chutěmi různých kapel a možná právě VARDLOKKUR jsou ti, jenž přicházejí tak trochu s křížem po funuse. Nespravedlnost by ale byla, kdybych celý materiál shodil, aniž bych si ho důkladně poslechl. Při celkových sedmnácti minutách to ani nebyl příliš velký problém. Skladby jsou nasáklé chladnou atmosférou, tohle všechno mají zkrátka všichni seveřané v krvi. Kapelu tedy nejde vůbec podezřívat z toho, že by si na něco hrála. (Celý příspěvek…)

Léto skončilo, ovšem proma na mém psacím stole ne a ne zmizet. Lépe řečeno se jedná o nahrávky, o kterých jsem ještě nestačil napsat ani řádek. To je případ i tohoto splitka, jenž dohromady ukuchtili TROLLECH a HEIDEN. Předchozí nahrávky jsou totiž v jejich podání jednoznačně povedené, a tak jsem byl zvědav, zda i nové kousky budou alespoň stejně úspěšné. TROLLECH na splitko zařadili čtyři skladby, které překvapují dosti nevybíravým, možná až garážovým zvukem, kytary jsou hodně řezavé, někdy jde o zajímavou kulisu, jindy skoro až o neprodyšný marast, ze kterého se trošku vytrácí tradiční duch lesních skřetů. Jinak ale skladby samy o sobě nejsou vůbec špatné. Úvodní „Naturia“ kráčí v tradičních mantinelech a prakticky by mohla figurovat na jakékoli řadovce.

Mezi úplně nejpovedenější však patří „Elf a duch lesa“, obsahující nádherný folkový motiv. Skutečná lahůdka. Naopak třeba „Podpozemský vír“ je čistým black metalovým masakrem, kytara maximálně rezonuje a malinko zastírá melodickou linku, a proto si ji vychutnávám tak nějak z poloviny. Jinak přední melodický motiv je naprosto bezchybný! TROLLECH nikterak nezklamali, ovšem nemůžu se zbavit dojmu, že celé splitko pojali spíše jako zkoušku na další album. To naopak HEIDEN se lepší (mění) skladbu od skladby, nebojí se experimentovat, zkrátka zrají jako víno. Jsem věru zvědav, kam až se dá dokráčet s pagan metalovou minulostí. (Celý příspěvek…)

Dlouho jsem přemýšlel, jak se postavit k recenzi na něco, co vyšlo před 15 lety a co jsem v té době vlastně neznal.. V dnešní době se neodvážím vynášet nějaká kritická slova směrem ke tvorbě, která dnes subjektivně zapůsobí zcela odlišně, než by zapůsobila v době svého vzniku. Pokud jde o moje první setkání se jménem DENET, tak to bylo na tributu Cliffu Burtonovi, kde patřila jejich verze „Sad But True“ k tomu nejlepšímu na desce. (Celý příspěvek…)

Absolutní zlo, dekadence, misantropická nenávist a na každé straně pokoje pověšený obrácený kříž. Všechny tyto atributy se nezakrytě nalézají na každé nahrávce Reneho Wagnera, jež je také prakticky jediným legitimním členem projektu NARGAROTH. V pořadí páté album nabízí poněkud odlišný materiál, než je možno zaslechnout na předchozích deskách, nicméně důležité a do jisté míry i stěžejní prvky zůstaly v hudebním projevu NARGAROTH zachovány. Rene téměř s každou nahrávkou testuje blackmetalové přívržence, zkoumá, kam až může zajít, zároveň však ze své vytyčené cesty nikterak neustupuje. Možná právě proto mají NARGAROTH v undergroundu až nečekaně silné postavení. Zatím vším je poctivá práce a zapálenost, která zkrátka k minoritním uměleckým žánrům patří. „Semper Fidelis“ je druh revolty, způsob odporu vůči všem bez důvodu existujícím.

Proto patří NARGAROTH do krabičky těch kapel, které jedni milují a druzí maximálně nenávidí. Proč tedy na jedné straně přehnaná láska, kráčející ruku v ruce s opozicí? Vzpomeňte si např. na kontroverzní projekt hraběte Varga – BURZUM. Jedni ho milují, druzí maximálně nenávidí. NARGAROTH jsou v tomto srovnání téměř totožní. Síla jejich hudby tkví v maximálně „studené“ atmosféře a především vražedné monotónnosti. Zima, led, husí kůže, nenávistná image. Dětinskost? Rozmar? Myslím, že zkrátka tohle všechno k black metalu patří. (Celý příspěvek…)

O téhle partičce jistě mnozí z vás už slyšeli nebo četli. A pokud ne, tak to jistě ještě přijde.. Možná budu za ovara, ale podle mého názoru materiál, který tahle názvem nová kapela na CD prezentuje, přináší zcela odlišné uchopení skladeb, než je u nás zvykem. Ono o nováčky uplně nejde, ale o tom se dočtete na webu kapely (objevují se tam jména Romantic Love, Autophobic, Smashed Face), mimochodem krásně zpracovaný.. Již před vydáním CD jsem hltal ochutnávky na bandzone profilu, samotné CD mi pak předal zpěvák Fred (jinak Smashed Face, Dead Insect Collection, Reintoxication) už v červnu.. Od té doby jsem ho fakt naposlouchal nesčetněkrát, k tomu pomohla i izolace v zahraničí. (Celý příspěvek…)

Protože v Estonsku neproběhla metalová „revoluce“, jako tomu bylo dříve u nás, dohánějí tamní příznivci prakticky to, co nikdy sami nezažili. Logicky tak musejí vznikat ryzí metalová alba, která však svou kvalitou ve všeobecném měřítku dosahují sotva průměru. Tím však nechci tvrdit, že MUST MISSA jsou špatní instrumentalisté! To spíše opak je pravdou, ovšem ve své nabubřelosti hledí pouze do let devadesátých, to znamená do doby, kdy thrash metalová vlna dosahovala bodu varu. Proto je album „Martyr Of Wrath“ pouhým pokračovatelem svého již tak nudného předchůdce a dokonce bych si dovolil tvrdit, že je v návalu patosu ještě mnohem smrdutější. Na minulém albu rozebrali pánové do písmene tvorbu SODOM, DESTRUCTION, ovšem na novince „trojice statečných“ zabrousila také do dílny pivních thrasherů TANKARD, a proto se to děvkami a chlastem jenom hemží.

Z legrace tak mohu tuto nahrávku přirovnat k debutovému album libereckých V.A.R.. „Personal Destruction“ byl vskutku poctivý beer nářez… jenže roky tak strašně rychle letí a zkrátka některá metalová klišé odvál čas. Nechci však, aby to vypadalo tak, že kapelu a podobně smýšlející fanoušky těmito svými postřehy nějak odsuzuji. To rozhodně ne. Sám jsem si prošel obdobím, kdy „pure metal“ byl pro mě zkrátka vším a rozhodně patřím k těm lidem, kteří si rádi tu a tam poslechnou nějakou tu historickou nahrávku. (Celý příspěvek…)

Když black metal, tak od No Colours Records! Tohle na našem webu v současnosti platí vcelku pravidelně. Hledání nadějných spolků z celého světa je tak říkajíc klasickým koníčkem tohoto velmi produktivního labelu. Za kapelou ALASTOR se však nevydáme nikam do Tramtárie, ale hned za kopce do Rakous. Tamní metalová scéna sice nikdy nebyla tak silná jako tomu bylo a je v sousedním Německu, nicméně i u našich jižních sousedů občas najdeme velmi pozoruhodné hudební objevy. Jedním z těchto skrytých klenotů je právě kapela ALASTOR, jež může se vztyčenou hlavou reprezentovat rakouský metal. Album „Noble North“ je druhým v pořadí a přináší vskutku reprezentativní blackmetalové menu, okořeněné moderně znějícím kytarovým zvukem. Hudba ALASTOR je silně ovlivněna „severem“, některé hudební postupy sice nejsou dvakrát originální, na druhou stranu je však třeba konstatovat, že poslech tohoto alba je naprosto strhujícím zážitkem a pokud jste opravdovými fanoušky „černého kovu“, rozhodně vás toto CD nenechá chladnými. ALASTOR však nemíří pouze do „černého středu“, ale snaží se nabídnout také něco „navíc“. Tím „něco navíc“ myslím především melodické vyhrávky, jimiž jsou skladby doslova prošpikovány.

Někdy je to tedy docela slušný bigbít a dost možná by toto album mohlo sloužit jako pomůcka pro posluchače, kteří se teprve s black metalem seznamují. ALASTOR totiž nikterak nebazírují na rychlosti a už vůbec ne na ortodoxnosti. V tomto ohledu se nabízí jistá spojitost se SATYRICON (největší inspirační zdroj), ovšem s tím rozdílem, že ALASTOR přece jen více čerpají z klasické metalové podoby let osmdesátých. „Noble North“ je zkrátka hodně přístupná deska a v přísném měřítku také podbízivá. Na druhou stranu je však třeba pochválit naprosto nepřehlédnutelnou snahu o co největší profesionalizaci. (Celý příspěvek…)

Není nic krásnějšího, než když si člověk během svého žití splní alespoň jeden malý sen. Umění a hudba byly vždy těmi nejdokonalejšími prostředky, které zanechávaly odkazy příštím generacím. Nahrávka „Gotická duše“ od temného společenství BRATRSTVO LUNY sice není nikterak zásadní ani originální, ovšem je z ní cítit absolutní touha po seberealizaci. Gothic rock má v současnosti spoustu podob, ovšem v České republice je znám pouze jediný ekvivalent, a to od kultovní kapely XIII.STOLETÍ. A právě tato nahrávka je prakticky jakousi poctou této legendě, jenž v současnosti spíše skomírá (viz. i samotný odkaz v bookletu). BRATRSTVO LUNY však na rozdíl od „Třináctky“ nejsou legitimní kapelou. Stálými členy jsou pouze Lord Darkthep (autor veškeré hudby) a Hrabě R.X. Thámo (dekadentní básník, textař). Na pěvecké party si vůdčí dvojka pozvala jakéhosi Maestra Xpila a pomocnou kapkou přispěl také Piotr Pšotek (samply). Nahrávku otvírá ústřední skladba „Bratrstvo luny“, představující tvář celého projektu. Jedná se o skvělou baladu, která sice na první dojem může vyznívat malinko monotónně, ovšem povedený výkon vokalisty (skvěle se tlačil do polohy Petra Štěpána) ji vybarvil do mnohem rozvitějších barev. Po hříchu však musím konstatovat, že právě úvodní kousek je z celé sbírky jednoznačně nejlepší.

Možná je to také tím, že všechny ostatní skladby mají prakticky totožnou náladu, jsou pomalé a navíc obsahují téměř neměnné hudební nápady. Skoro by se mohlo zdát, že právě v úvodní skladbě se Lord Darkthep umělecky vyčerpal, ale až tak ortodoxně bych celou záležitost neviděl. Ono není nic jednoduchého, stát za nahrávkou jakožto jediný tvůrce hudby a přitom už dopředu počítat s absencí ostatních „živých“ nástrojů (především bicích). (Celý příspěvek…)