R.U.M. zine

Musím se přiznat, že o této japonské kapele jsem neměl do těchto chvil ani potuchy. O to víc jsem byl překvapen, když jsem zjistil, že tito samurajové fungují již od roku 1990 a na svém kontě mají sedm legitimních alb, a to ještě nepočítám spoustu další splitek a mini „ípíček“. Z tohoto výčtu opravdu nejsem schopen odhadnout, jakými způsoby se tvorba Japonců ubírala, ovšem aktuální počin „Hangman’s Hymn“ mě dokonale zaskočila. SIGH se totiž představují jako parta instrumentálně zdatných hudebníků, kteří nejen že umějí dokonale ovládat své nástroje, ale zároveň vymýšlí kompozice, za které by se nemuseli stydět ani velmistři klasické hudby. Japončíci totiž velmi věrohodně kombinují avantgardní black metal s mnoha dalšími styly, jenž mají s metalem pramálo společného. Především výpomoc několika sboristů je prvkem naprosto nečekaným, zvláště pak jedná-li se o black metal. Skladby jsou jinak „namláceny“ v dosti nekompromisním tempu a právě do těchto zběsilých otáček jsou naroubovány různé symfonické plochy (i když tedy bez živého orchestru). Vokály jsou naopak v jasné režii vrchního zlosyna, kterého tak trochu „umravňují“ sborové nápěvy několika pěveckých hostů. Ale nejen pěvci hostují.

Některé skladby jsou obdařeny kytarovými sóly osob, které dle mého soudu nemají s metalem příliš mnoho společného. Proto některé úseky působí absolutně nečekaně. Nahrávka tak nepostrádá patřičný moment překvapení, přičemž se však nejedná o dort pejska a kočičky. Kdybych mohl SIGH k nějakému hudebnímu tělesu přirovnat, byli by to nedávno rozpadlí Francouzi CARNIVAL IN COAL, kteří také dokázali své skladby dokonale rozbít na tisíc žánrových kousků. (Celý příspěvek…)

Léto začíná a jak jinak ho oslavit, než nějakou pořádnou zahradní grilovačkou. Dva páni připravují maso na rožeň, další natěšenci se producírují kolem právě naraženého soudku. Aby byl zážitek úplný, nemůže chybět velkoplošná videoprojekce, na které se brzy budou pohybovat profesionálové z německé bundesligy. Čas letí jak zjednaný a máme tu večer v plném proudu. Masíčko jak lusk, Krombacher teče proudem, a když rychlonohý útočník pověsí balon „pod víko“, nic už nemůže pokazit skvěle rozjetý večer. Na oslavu celkového vítězství přecházejí borci na tvrdý alkohol a pravá začíná. Jelikož všichni zúčastnění mají rádi hudbu, rádi by si zakřepčili na nějaké ostré songy, jenž by celou veselici ještě více rozjeli. Co ale pustit? Začíná mírná hádka. Každý z pánů upřednostňuje své favority a nezdá se, že by někdo ze zúčastněných chtěl ustoupit. Pointa celého sporu končí prvními tóny jakési německé kapely. Hádka ustává a jeden z pánů se směje a říká: „tak chlapci poslouchejte, tohle je kurva ono!“. Z beden se valí lidovky v metalovém hávu a pivo opět teče proudem a rovněž poslední kousky masa mizí.

Znavená parta se válí po celé zahradě, vyřvává sprostá slova a do omrzení vyřvává refrény, které se neustále valí z repráků. Není nic krásnějšího, než si zabékat tak, jak dotyčným zobák narostl. Po třetím protočení celé nahrávky už chlapci umí povětšinu textů nazpaměť, a tak sborové řvaní je jen logickým vyústěním celého mejdanu. Chudáci sousedé nemohou spát a v posledním stádiu zoufalství vzteklá žena vysílá do lůna řvounů svého manžela. (Celý příspěvek…)

Když jsem si poprvé pustil v pořadí druhé album norských OCTAVIA SPERATI, ihned jsem si vzpomněl na naší redakční kolegyni Rockinpiru, jenž má podobné kapely velmi ráda. Kapela totiž kombinuje prakticky všechny vzorce, o které se opírají všechny kapely, mající zpěvačku za mikrofonem. Deska „Grace Submerged“ nabízí jakýsi mix mezi moderním vyzněním EVANESCENCE, nepřeslechnutelné jsou rovněž vlivy WITHIN TEMPTATION a jen hluchý člověk by si nevšiml hlasové podobnosti zpěvačky Silji s jistou holandskou „Aničkou“. Naopak některé skladby (především balady jako např. „Don´t Believe A Word“ – skutečně hrozný text!) připomínají německou XANDRII.

Zkrátka příliš osobitosti tato nahrávka nepozbyla a nic na tom nemění ani kvalitní hráčské výkony a vskutku precizní sound. Deska zkrátka hraje tak jak má, ovšem… podobných kapel dnes vznikají tisíce a opravdu nechápu, proč se zástupy prakticky totožných partiček neustále brodí ve stokráte prolezlých kanálech. Přitom je ale zjevně slyšet, že hudebníci z OCTAVIA SPERATI jsou vskutku velmi zruční, ovšem dnes zkrátka „holky za mikrofonem frčí“. Na druhou stranu si však nemyslím, že tato deska přinese kapele nějak zvlášť úspěšnou kariéru. Pravda, promo materiály sice vychvalují „Oktávku“ do nebe, ovšem příliš bych těmto informacím nevěřil. A co ještě sdělit k obsahu alba? Písničkovost, písničkovost a ještě jednou písničkovost. (Celý příspěvek…)

CLAWFINGER jsou zkrátka neuvěřitelní! V uších ještě nedozněly ostré výstřely vypuštěné z pušky „Hate Yourself With Style“ a máme to další, neméně kvalitní počin, jehož název je opět zlověstný a nenávistný! „Life Will Kill You“ však nenabízí takový „masakr“, jak by se na první pohled mohlo zdát. CLAWFINGER se zkrátka neopakují, ale stále to jsou oni! Album je nečekaně velmi atmosférické a nadýchané, zároveň však nechybí klasicky sekané kytarové riffy, ostré jako břitva! Úvodní skladba „The Price We Pay“ hned na úvod šokuje houslovou vyhrávkou, která se následně objevuje v ústředním motivu skladby! Znamenitý úvod!

CLAWFINGER tentokráte nedrancují, ale spíše valí horkou lávu, jejíž plamen plápolá v srdcích předních doom metalových spolků. Poněkud „levně“ může působit skladba titulní, patrně šouvky dělající si z koncertních hitů typu „We Will Rock You“. Už vidím ten les rukou na festivalových loukách.Ve valivých tempech a v návaznosti na první skladbu přichází opět jedinečný track s názvem „Prisoners“. (Celý příspěvek…)

Nedávno jsem se zamýšlel nad tím, jak by vlastně vypadal hudební průmysl bez kopírování CD a stahování hudby z internetu. Pravda, některé „velké“ kapely jsou „ožebračovány“ hudebními labužníky, kteří nejsou dnes už ani schopni zvednout zadek a jít si pro CD do obchodu. Na druhé straně však existují spolky, které by bez obou druhů „krádeží“ ani nemohli existovat. Kolik hudebních fanatiků, kteří jdou a koupí si neznámou kapelu, dnes je? Osobně jich moc neznám. Zkrátka i metalová komunita funguje dost hustě na pravidlech marketingu, a proto některé méně známé kapely to mají opravdu velmi složité. Tenhle úvod prakticky sedí na francouzskou partičku SCARS OF CHAOS, která představuje své druhé album „Humanitarian War Machine“.

Nevím jak ve své domovině jsou tito pánové známí, ale jsem si jist, že na nějakou cenu za velkou popularitu a známost to nevypadá. Jenže jak už to dnes bývá, i neznámá kapela dokáže vytřít náhodnému posluchači zrak. Ne že by mě SCARS OF CHAOS rozsekali na kusy, to rozhodně ne, ovšem jejich hudební potenciál je vskutku pozoruhodný. Album je bezpochyby určeno všem fandům DIMMU BORGIR, a to předně těm, kteří mají rádi jejich black metalové pasáže, kterých pravda oproti minulosti značně ubylo. „Humanitarian War Machine“ je de facto takovým „Death Cult Armageddonem“, o hodně nabroušenějším, rychlejším a tvrdším. S výjimkou počátečních inter jsou všechny skladby nahrány v maximální rychlosti, do které prostupuje omamný zvuk kláves. Celý kolorit zaštiťuje ještě nelidský vokál. (Celý příspěvek…)

Dalším estonským pozdravem od firmy Nailboard Records je první album death-grindové kapely, jejíž název nevěstí pro „normální“ posluchače nic extra stravitelného. Obal desky je také dostatečně výstižný – zkrátka řezničina, zvratky a blitky! Když se však podíváte na názvy samotných tracků, musíte dojít ke zjištění, že tito pánové neberou hudbu jako poslání, ale spíše jako specifický druh černého humoru. Posuďte sami: „For Idiots All Over The World“, „Ghosts From The Toilet“, „Bitch Hard The Girls Squad“… to všechno jsou názvy krátkých úderných tracků, zkrátka death-grind až na kost – žádné moc velké přemýšlení, pouze nářez určený výhradně grind coreovým fajnšmekrům. GORESOERD sem tam zabrousí i do crust-punkových vod a dokumentují tak, že i tato scéna jim rozhodně není cizí. Také hardcoreových „houpaček“ tu naleznete poměrně požehnaně, viz např. skladba „Have A Nice Fucking Day“. Především ve spojení grindu a HC je největší síla tohoto chorobného materiálu! Pokud bych měl GORESOERD přirovnat k nějaké masakrózní veličině, byli by to španělští řezníci HAEMORRHAGE. Estonci jsou však přece jen o kapku více death metaloví, a to především proto, že se nebojí poctivých smrtonosných sól, které jsou často prokládány grindovými „sypačkami“. Poslední tvář GORESOERD je tvořena úchylnými neopunkovými vypalovačkami jako např. „Pop-Rock Cowboy“ (ten zpěv je hodně „teplej“, fanoušci českých HERMAPHRODIT by si smlsli!), případně rapovými vsuvkami, které podle mého soudu celou „černou“ scénu parodují.

Ovšem největší devízou nahrávky je velmi povedený zvuk a opravdu mohu přísahat, že není příliš grindových mlátiček, které by se mohly pochlubit obdobným zvukovým kabátkem. Ve většině případů je to právě sound, jež doslova ničí podobně zaměřené kapely a už jen z tohoto důvodu jsou některá alba naprosto neposlouchatelná. GORESOERD si však dali velký pozor a výsledek rozhodně stojí minimálně za poslech. „Goremarket Mid-Prices“ je tedy v rámci daného stylu rozhodně povedené dílko a všem zarytým grinderům-hledačům mohu toto CD jednoznačně doporučit. Nikomu jinému však rozhodně ne. Kapela prakticky opakuje to, co už bylo tisíckrát vyřčeno. (Celý příspěvek…)

Rock’n roll může mít mnoho podob, ovšem pouze jedna jediná je ta nejšílenější! Pokud bych měl být upřímný, byli to právě ENTOMBED, kteří mě ve svých hudebních počátcích příliš neoslovovali. Přece jen jsem dával přednost jiným death metalovým legendám, inu vše je otázka vkusu. ENTOMBED však naštěstí nezakrněli a od death metalu se vzdálili vskutku ukázkovým způsobem. Asi největší kotrmelec přineslo album„To Ride, Shoot Straight And Speak The Truth“, na kterém se kapela definitivně přiklonila k totálním death’n rollu. Také zástupy fanoušku značně znejistěly a nic tomu nepřidala ani negativní kritika recenzentů, kteří často hovořili o trendovosti a zaprodání se stylu. V té době však ještě nikdo nemohl vědět, jaké „trendy“ poletí za deset. ENTOMBED totiž během té doby dokázali ovlivnit spoustu dalších kapel a navíc dokázali přesvědčit fanoušky o jejich pravosti a naprosté zaujatosti pro svou hudební věc. Také novinka „Serpent Saints“ je ukuchtěna z podobného těsta jako tomu bylo v minulosti, zároveň se však nebrání jít ve svém hudebním pojetí přece jen o něco dál. Především zvuková kvalita nahrávky je naprosto excelentní, a tak poslech všech skladeb je z tohoto úhlu pohledu naprostým požitkem. Deska zkrátka hraje a jasně ukazuje, že švédští veteráni ještě nehodlají odejít jen tak na odpočinek. Na albu mě však mile překvapila ještě jedna věc.

Zatím co na starších albech to ENTOMBED „řezali“ hlava nehlava, na novince se snaží v rámci stylu, vytvářet plnohodnotné a nápadité tracky, které skýtají nejedno překvapení. Např. jsou to ženské nápěvy, hororová intra (alespoň na mě tak působí) a nebo dokonce trash metalové postupy, za které byste čekali spíše z dílny KREATOR. ENTOMBED tak jasně deklarovali, že i staré kořeny je potřeba občas zalít. (Celý příspěvek…)

Stává se tradicí, že projekty či kapely Mika Pattona (ex-FAITH NO MORE) dostávají v každé recenzi plné počty bodů. Není v tom nějaká předpojatost? Proč pořád tomu Pattonovi všichni tolik fandí? Dokonce se zdá, že kdyby božský Mike na desku pouze „naštěkal“ (jako že to už tak učinil na svých sólových deskách), stejně by se recenzenti přetrhli a opět psali stohy vět o geniální a především velmi originální hudbě. Mike Patton je zkrátka fajnšmekr, hudbu tvoří pro sebe a pro ostatní fajnšmekry. Nebojí se jít dál, neustále experimentuje a samozřejmě odmítá jakékoli přešlapování na místě. Stagnace je pro Pattona a spol. věcí naprosto neznámou. Od rozpadu FAITH NO MORE prakticky nenatočil „lehkou“ desku. Ani jeho „pop“ projekt PEEPING TOM není až tak lehce stravitelný, jak by se na první poslech mohlo zdát. Mike je zkrátka vždy čtyři kroky před ostatními a v pořadí třetí album kapely TOMAHAWK to už po několikáté dokládá. Jde totiž o další nahrávku blokující veškerý konzervatizmus. Proto tedy neočekávejte návaznost mezi novinkou a předchůdcem „ Mit Gas“. Patton se totiž rozhodl, že k indiánskému názvu kapely, bude nejlépe sedět také indiánská hudba, a tak vytvořil skládanku o třinácti neuvěřitelných chodech. Všechny skladby jsou inspirovány hudbou indiánských kmenů a společně dohromady tvoří jeden velkolepý koncept. Pro představu tu mám jakési vodítko. Představte si indiánskou slavnost, odehrávající se v kruhu, který tvoří všichni účastníci kmene. Uprostřed se kymácí starý indián v kůži, mlátí do bubnu a haleká slova v indiánské řeči. Všichni kolem tančí a zároveň také zapojují svoje hlasivky.

Tak… a teď si představte, že v tom kruhu nekřepčí starý indián, ale Mike Patton, šílenec, který si osvojil indiánský folklór a následně do něho začlenil prvky rockové, potažmo metalové hudby. Nelze však vůbec tvrdit, že se hudebně jedná o nějaký vyostřený crossover. Hudba přece jen více tíhne k indiánskému originálu, drží se lidové přirozenosti a tím pádem není ani tolik agresivní. Tvrdých kytar zde zaslechnete opravdu minimálně. Všechny nástroje zkrátka musejí znít hezky po „indiánsku“, velký důraz je kladen samozřejmě na bicí (nebo-li bubínky). Když pominu několik tvrdších náznaků, desku „Anymous“ mohu hodnotit jako klidnou procházku po indiánské vesnici. (Celý příspěvek…)

Tak ze svého výletu z Obscene Extreme festu jsem si přivezl novou zelenou desku THEMA 11. Papírový přebal skrývá klasické CD s osmi kompozicemi, trvajícími malinko přes čtyřicet minut. Nebudu se zaobírat proč Insane Society raději nepodpoří nějaký větší „nátěr“ a jestli je papír, ve kterém je umístěno klasické CD recyklovaný (což doufám, že je)… Ale zpátky k muzice. Musím předem říci, že mě THEMA 11 opravdu hodně oslovila svojí předchozí deskou “Choose Your Beast“. Byl jsem tedy plný očekávání, zda i nová fošna drží prapor psychického náporu i nadále, který měl ještě více přidržet, popřípadě ještě pozdvihnout, hlavní míchač Alex Newport (ex FUDGE TUNNEL a NAILBOMB)!!!

(Celý příspěvek…)

Vydavatelství Redblack se stává čím dál více alternativnějším a tak není žádným překvapením, že se právě v „červenočerných sítích“ objevila rybka s názvem ILLEGAL ILLUSION. Nebudu nic zastírat, o téhle kapele jsem donedávna věděl snad jen to, že existuje a dosti často se objevuje v programech různých rockových klubů. Z webových stránek jsem následně vydedukoval a zjistil fakt, že ILLEGAL ILLUSION už rozhodně nepatří k žádným zelenáčům, o čemž i koneckonců svědčí tato nahrávka, jenž je prakticky třetím legitimním albem, a to ještě nepočítám dva mini nosiče.

Nicméně novinku jsem podrobil důkladnému poslechu a do dnešních dnů v ní stále ještě nemám úplně jasno. Na jedné straně mohu ocenit vskutku velmi profesionální přístup všech zúčastněných hudebníků, kteří se výrazně distancují od syndromu „českého“ provedení zvuku a zvláště pak samotné instrumentální „aroma“ značně dýchá britskými ostrovy. (Celý příspěvek…)