R.U.M. zine

Pokud existuje nějaký výčet deseti kapel, které výrazně zahýbaly metalovým žánrem, TIAMAT by rozhodně byli mezi nimi. Zároveň patří mezi ty „vyvolené, jež nesou břemeno geniality jako zatěžkaný kříž. Také fanoušci kapely mají jasno. Johan Edlund a spol nikdy nenatočili vyloženě špatnou desku, skvosty převládají a nad tím vším tkví drahokam z roku 1994, mega-dílo „Wildhoney“ (byť já osobně se zpětně vracím spíše k diskutabilnímu „A Deeper Kind Of Slumber“). V roce 2008 se TIAMAT po pětileté odmlce vracejí s dalším řadovým albem, v pořadí devátým, a tentokráte si můžete být jisti, že nepůjde jen tak o ledajaký zápis do diskografie. „Amanethes“ je totiž mnohem výstřednější, než předchozí „Prey“ a mnohem tvrdší oproti rockovému „Judas Christ“ a naopak metalovější, než experimentální „A Deeper Kind Of Slumber“. Zároveň ho lze označit za úplně nejhitovější, a to i s ohledem na rozverné rockovky „Vote For Love“ nebo „Angels Holograms“ z alba „Judas Christ“. Pokud však TIAMAT byli v nedávné minulosti označování za nositele nové podoby gothic rocku, současnost může uvést kdejakého novodobého fandu do rozpaků. Novinka totiž hlásí přímý návrat k doom metalu, a to ve spojení s dalšími hudebními proudy, jež přímo či nepřímo souvisí s hudebním vývojem v oblasti „těžkého kovu“.

Širší charakteristika je však pro mě opravdu velkým oříškem. Přiznávám se, že jsem nečekal, že by se TIAMAT ještě někdy dostali na dosah deathmetalových vod, nicméně není radno pohřbívat upíra, dokud úplně nevykrvácel. Stačí si jen poslechnout zlostnou kompozici s výstižným názvem „Raining Dead Angels“. (Celý příspěvek…)

Kdybych udělal sociologický průzkum mezi black metalisty a zeptal bych se, jestli znají kapelu EMANCER, pochybuji, že by mi polovina dotazovaných byla schopna nějakým způsobem odpovědět. Dnes už ale dávno neplatí, že ty nejlepší kapely vydávají svá CD u těch nejznámějších labelů. Příkladem je právě také tento norský projekt, který instrumentálně a textově zaštiťuje pouze jediná osoba jménem Mithrin a „křoví“ mu dělají přátelé Gorbag a Helstein, vystupující zde pouze jako vokalisté. Pokud se trochu pečlivě zaměříte na diskografii tohoto velmi tajemného projektu, dostanete poměrně zajímavou tajenku. EMANCER se na norské black metalové scéně pohybují už od roku 1996 a album „Twilight And Randomness“ je již pátým v pořadí a hned na úvod předesílám, že nejde o jen tak obyčejný produkt. „Twilight And Randomness“ je totiž souborem avantgardní černoty, balancující na hraně naprosté dokonalosti. Ve svém příměru bych však mohl jít ještě mnohem dál. Z jednotlivých kompozicí doslova stříkají gejzíry nápadů a přitom každý z nich má svůj vlastní statut. Hudba EMANCER je postavena sice stále na black metalovému základu, nicméně posluchač zde najde také celou řadu naprosto nečekaných stylových kotrmelců, které ovšem neproměňují nahrávku v neposlouchatelný brak. To spíše naopak.

Propracované skladby mají pevně stanovený základ, tu a tam rozšířený, někdy zúžený, ovšem důležité je, že i na své si přijdou jak příznivci kytarových melodií, tak také posluchači rychlého „severského větru“. V podstatě každá skladba je úžasnou samostatnou jednotkou, mající svůj vlastní příběh a neméně sladkou pointu. Je až neuvěřitelné, kolik nápadů lze vůbec zakomponovat do jedná skladby. Pravda, album rozhodně není určeno k několika málo poslechům. (Celý příspěvek…)

Albem „Hiikoda“ si na sebe METSATÖLL ušili opravdu pořádný bič. Z pomalu neznámé formace se během několika měsíců stala estonská národní atrakce a ani v mezinárodním měřítku si tito pánové rozhodně nevedli špatně. Když pominu reinkarnaci dema „Terast Mis Hangund Me Hinge“, tak na dalšího legitimního následovníka si museli fanoušci počkat téměř další čtyři roky, byť kapela po celou tu dobu rozhodně nelenošila (viz. diskografie v nedávném rozhovoru). Novinkové album „Iivakivi“ bylo očekáváno se značným zájmem a především domácí publikum si už samou netrpělivosti doslova okusovalo nehty. METSATÖLL se však k samotné realizaci postavili vskutku neortodoxně. Žádné extravagance ani bombastické promo upoutávky – nic takového! Už pohled na samotný obal vypovídá o tom, že na kapelu nedolehly hvězdné manýry. Jediné, co je pro ně důležité, tak to je vlastní seberealizace a uspokojování především vlastních potřeb. Hudebně „Iivakivi“ navazuje na svého předchůdce a stylově se rovněž drží kolejí, které již byly nastaveny před několika málo lety. Pozitivním zjištěním však také je, že METSATÖLL nezůstali stát úplně na místě a dokázali dát novým skladbám trošku odlišnější odstín. Album tentokráte není přehnaně dlouhé a zároveň na něm nejsou takové hity, jako na veleúspěšném předchůdci.

METSATÖLL se trošku nečekaně vydali cestou větší komplikovanosti, což ve zkratce znamená, že nové skladby jsou plné kotrmelců, zvratů a málokterá z nich zaujme posluchačovo ucho okamžitě. Výjimky se však také najdou. „Merehunt“ je jasnou údernou „metal-lidovkou“, ačkoli její kvalita a výraznost vyvstává také z důvodu nečekaně rozvleklého začátku, který nese na bedrech titulní skladba. Druhou přímější skladbou je hlaholivá (hlaholivá proto, že vokalista Markus si doslova pohrává z mateřskou lyrikou a někdy je to skutečně řádný jazykový hlavolam) „Rauast Sonad“. Stačí si zapamatovat ústřední motiv a brzy se vám do hlavy dostane ústřední refrének. Nicméně to je z těch jasných hitovek vše. Další skladby jsou mnohem propracovanější a dalo by se říci i progresivnější. Těžko říci, co to provede s těmi posluchači, jež jsou navyklí na songy hrubšího a především bojovnějšího zrna. Ono naposlouchat např. skladbu „Hetk enne lahingut“, to už chce především pro Středoevropana hodně pochopení. Když se vám však podaří přes tuto pomyslnou laťku přelézt, rázem se ocitnete v zahradě hudební neotřelosti a maximální osobitosti. (Celý příspěvek…)

Podle netradičních zvyklostí, strčil jsem CD do přehrávače, a to bez toho, abych si o kapele NANTOKANARU zjistil nějaké informace. Žil jsem tedy ve víře, že se jedná o zahraniční kapelu. V jednoduchém bookletu jsou navíc vyobrazeny dvě japonské hlavy a co se týče vypsaných informací, vůbec jsem si jich nevšímal. Od prvních vteřin poslechu mi tu však něco neštymovalo. Zvuková kvalita až okatě podobná české sterilitě (uff, tohle slovo je až možná příliš). Obratem jsem tedy ještě jednou mrkl na obal – a hrome, skutečně česká kapela! Tedy, takovýhle název, netradičně řešený obal, nu dobrá. Hudební stránka NANTOKANARU se pohybuje v rozmezí žánrů metal/rock s příměsí hardcoru. Protože mé uši jsou vytrénované a možná až moc všechno analyzují, všimla si také jistého vlivu čerpajícího z grunge. Nejde však o žádné skákačky, písně jsou až na výjimky ryze melancholické. Kapele rozhodně nelze upřít skladatelský um.

Pokud bylo cílem vytvoření skladeb, které jsou k zapamatování na první poslech, rozhodně se to klukům povedlo. Žel tento klad má také několik záporných bratříčků. Stačí dva nebo tři poslechy a rázem už není co objevovat. Nahrávce zkrátka chybí potřebná „hloubka“, jež by posluchače donutila k opětovnému poslechu. Přiznávám se, že právě o této kolekci jsem schopen v jednoduchosti říci: „docela dobré, ale víckrát už si to nepustím“. Z tohoto tvrzení pak vyvstává další negativum, spočívající v minimální osobitosti. Při některých skladbách mám zkrátka silný pocit, že jsem tohle všechno už někde slyšel. Ano, dnes by se toto dalo říci o každé třetí kapele, ovšem u NANTOKANARU je tento nešvar patrný o trochu víc, než by bylo zdrávo. (Celý příspěvek…)

Když jsem poprvé spatřil obal tohoto alba, trochu jsem se zalekl, že budu muset v této recenzi řešit otázky související s polským nacionalismem, ovšem chyba lávky. INVICTUS je hudební těleso pocházející z Maďarska a stojí za ním kytarista blackmetalových BORNHOLM, Sallai Péter. Album „Imperium Paganum“ je jeho osobní uměleckou výpovědí. Potřebuje k ní pouze klávesy a akustickou kytaru, případně další jednoduché hudební nástroje, jež používají většinou děti v mateřských školkách. Nahrávka má ryze relaxační atmosféru a je doslova určena k večernímu odpočinku při svíčce a vínu. Nicméně hlavní protagonista je do celkového konceptu ponořen ještě mnohem víc.

Jednotlivé skladby jsou sice pouze instrumentální, ovšem v bookletu najdete k jednotlivým kompozicím také jakási vysvětlení. Vše se točí kolem otázek pohanství, náboženských a národních tradic. Těžko rozhodnout, co tím vším chce Péter říci, je ovšem zcela jasné, že jeho tvorba je velmi silně inspirována ambientní tvorbou BURZUM. Proto není ani divu, že zde najdete předělávku jejich skladby „Die Liebe Nerthus“, která ale postrádá jakoukoliv změnu vzhledem k originálu, a tak je smysluplnost tohoto coveru prakticky nulová. Nahrávka však jako celek rozhodně neuráží, nicméně těžko z celého koloritu vybrat něco výjimečného. Počiny BURZUM jsou ale v tomto ohledu nepřekonatelné a pokud bych měl jmenovat nějakého black-ambientního pokračovatele, byl by to rozhodně německý projekt VINTERRIKET.

„One-man“ projekty však vznikají z čistě osobních pohnutek, bez dalších ambicí a nedělám si příliš velké iluze o tom, že v případě INVICTUS by to mohlo být jinak. Proto beru v potaz, že je potřeba uspokojovat své (hudební) potřeby, a to klidně prostřednictvím podobných ambientních projektů. „Imperium Paganum“ je tedy určeno především pro milovníky temné atmosféry, případně pro sběratele ambientních raritek. No Colours Records navíc připomínají, že album lze pořídit ve zvláštním knižním obalu.

ALL

Pro všechny fanoušky pagan/folk metalu tu máme další horký typ k rozšíření hudebních sbírek. Nejedná se sice o žádnou senzaci, která by rozbořila hudební mýty, nicméně proč si nedopřát trošku toho „přírodního“ metalu v jasně zřetelné a příjemné jakosti? Debutové album „Kvällningsvidar över Nordrönt Land“ od švédské kapely YGGDRASIL totiž obsahuje všechny důležité ingredience, činící tento žánr zajímavým. Deska sice nenabízí nic, co by metalový posluchač nikdy neslyšel, ale i přes toto zjištění je tento debut nadmíru povedenou záležitostí. YGGDRASIL svou hudbu nestaví na humpoláckých odrhovačkách, snaží se trochu více ponořit do člověčího nitra.

Skladby jsou spíše melancholického rázu, ačkoli nějaké rychlejší pasáže se tu také najdou. V těchto protipólech se tak střetává blackmetalové ostří s přidruženými folkovými komponenty a k tomu je ještě třeba připočíst nemalou příchuť doom metalu. V neposlední řadě se švédští chlapíci prezentují melodickými kytarovými sóly ala STRATOVARIUS, která ovšem nejsou až tolik zvukově načinčaná. Obal tohoto alba je dočista plný podzimních barev a prakticky úplně stejně je vyobrazena samotná hudba. Pokud se často a rádi procházíte lesem, vřele vám doporučuji toto album do sluchátek. Po vzoru krajanů MANEGARM využívají také YGGDRASIL krásy svého mateřského jazyka. (Celý příspěvek…)

Swawa alias Ilona Jeschke je statná Germánka, silná a především zapálené do folku, pohanství a v neposlední řadě také metalu. Zároveň však patří k legitimním členům pagan metalové kapely TAUNUSHEIM a pokud si v našem vyhledávači zadáte tento název, určitě vám vyleze recenze na jejich debut s názvem „Nebelkämpfe“. Nicméně album „Tales Of Glory & Tragedy“ je přece jen o něčem jiném. Jde zcela o osobní projekt výše uvedené ženštiny, kterou zřejmě nezajímají všední ženské záležitosti jako je móda, kosmetika atd. Swawa je zkrátka originální divoženka, často se pohybující v lese a žijící čert ví kde, ale rozhodně ne v normální domácnosti. Projekt CARVED IN STONE je sbírkou folkových písní, jež opěvují krásy přírody, mocné to čarodějky.

Ještě větší vztah má však hlavní protagonista k severské mytologii, o kterou se opírá především v textech. Překvapující je, že Swaha bez jakéhokoli ostychu používá krom německé lyriky také norštinu a v neposlední řadě také angličtinu. V tomto ohledu je tedy pestrosti učiněno maximálně zadost. Horší už je to s hudbou samotnou. Skladbám sice nechybí přitažlivá atmosféra, ovšem celková „zábavnost“ jaksi chybí. Mně osobně bohatě stačí tři, možná čtyři skladby… a už bych mohl CD definitivně vypnout. Folková hudba totiž nenabízí příliš možností, kterak celé album oživit. (Celý příspěvek…)

Firma No Colours Records se rozhodla, že ve své černé podstatě dá prostor také tradičním thrashmetalovým spolkům a právě DIABOLIC FORCE jsou další z řady těchto šťastlivců. I když šťastlivců… Nerad používám termíny typu „zbytečná nahrávka“, ovšem v tomto případě musím udělat opravdu výjimku. Brazilská formace sice existuje již od roku 2001, ovšem na svém kontě má pouze demo nazvané „Old School Attack“ a k tomu ještě ‘EP „Prisoner Of Wickedness“. A právě sloučením tohoto materiálu vzniklo toto CD a otázkou zůstává, kdo všechno z tohoto alba má radost. Hoši z No Colours totiž v tomto případě značně přestřelili a možná, že si i s odstupem času sypou popel na hlavu.

Desetiskladbová skládanka je plná amatérského patosu, jenž se opírá (nebo tedy spíše měl opírat) o thrashové kořeny spojené s rock´n´rolovou pomazánkou. Výsledek je však tristní. Celkový materiál připomíná snažení středoškolských studentů, jenž drží nástroje v prackách několik málo měsíců. Rovněž o zvukové kvalitě nemá cenu snad ani ztrácet slovo. Samozřejmě celou recenzi můžeme zasadit do roviny jakéhosi porozumění. To znamená, že každá kapela jednou začíná a začátky jsou zkrátka těžké, ovšem tím pádem se naskýtá otázka, zda podobné věci vůbec vydávat. Páni z No Colours Records jsou sice dobrodruzi každým coulem, leckdy se jim vyvede najít povedenou formaci z „konce světa“, ale někdy mám pocit, že to s tou hudební-nehudební iniciativou přehánějí. (Celý příspěvek…)

Ráno jsem vstal a vypadal jako Satan. Mrknu na počítač, jež vypadal jako Satan, naštvaně jsem se rozkřičel na dědka, který mě vzbudil sekáním křoví a keřů. Ten zvuk byl šílený, čistý řev Satana. Šel jsem si udělat snídani. Dva rohlíky mi připomínali rohy Satana, ale vcelku bez potíží jsem je pozřel. Když jsem si četl Satanovy fotbalové výsledky, opařil jsem se čajem. Byl vařící jako Satan, načež jsem se rozhodl, že musím uvařit ještě jeden čaj, jelikož mi ho zbylo v Satanově hrnku velmi málo. Po druhé snídani jsem si zapnul televizi jako Satan a uviděl na obrazovce Satana. Myslím, že můj prázdninový den probíhal naprosto přirozeným způsobem. Následně jsem dostal chuť na METAL JAKO SATAN a nenapadlo mě nic jiného, než si pustit maďarskou black formaci TYMAH. Za mikrofonem žena jako Satan, texty jako Satan a představte si, maďarština sataničtější než Satan. Když jsem pohlédl do bookletu, Satan mi málem způsobil infarkt. „Anti-life! Anti-humanity! Anti-peace! Anti-tolerance! Fuck off and die! HAIL SATAN!!!“ Satan, že jo? No já vám to říkal. Kouknu na hodinky. Dostal jsem hlad jak Satan, a tak nebylo nic lepšího než si dát oběd jako Satan. Po obědě jsem si udělal kávu, opravdu černou jako Satan.

To byste nevěřili. He, he, nu a potom už fotbal. Každý můj spoluhráč vypadal jak Satan a každý soupeřův hráč vypadal jako Satan na „entou“. Možná se budete divit, ale i já sám jsem vypadl jako Satan. Stejně jako ráno, úplně stejně jako dopoledne, úplně stejně jako u oběda.

Po fotbale jsem si dal sprchu jako Satan. Protože jsem měl hlad jako Satan, dal jsem si pořádnou večeři. Najedl jsem se jako Satan a poté už nezbývalo nic jiného, než si pustit televizi a sledovat pořádný Satan film. Takový normální den jsem ukončil Satanovým spánkem. V noci se mi zdála spousta krásných andělských snů… to jsem vás dostal, co?!! (Celý příspěvek…)

V době, kdy se diktátor Lukašenko znovu usadil na svém trůně, v době, kdy hrstka padlých politických andělů v Česku upozorňuje na tento škraloup Evropy, tak přesně v této době se konečně dostávám k albu kapely INFESTUM, jež nese název „Ta Natas“. Dlouhou dobu mi leželo v šuplíku a ne a ne se k němu dostat. K promo materiálům jsem kromě biografie obdržel dopis a po jeho přečtení se zkrátka nedalo neposlechnout.

INFESTUM se sami označili za velký talent a nezapomněli přidat poznámku o tom, že jim svět bude brzy ležet u nohou. Těžko říci, jestli tohle všechno myslí INFESTUM vážně, každopádně album vydané u německého labelu Blood Fire Death Productions je dobrým základem k úspěchu a já jsem opravdu zvědav, jestli kapela na svá silná slova v budoucnu naváže. Současnost totiž zatím není „nic moc“. Stylově se formace pohybuje na úrovni škatulky, kterou vymysleli IMPALED NAZARENE v době vydání alba „Latex Cult“. Ačkoli chtěla deska znít inovativně, fackuje ji povětšinou nuda s nezáživností. Některé momenty skladeb mají sice dobrý základ, ovšem chybí jim kvalitnější realizace.

Přijde mi, že INFESTUM mají velmi dobrou představu o tom, co chtějí tvořit, ovšem zatím se jim příliš nedaří svou teorii přivést do praxe. Když se objeví nějaký nosný motiv, roztahující skladbu jako vějíř, rázem se dostaví také slepá ulička, často končící „sypačkou“ bicích a zkresleným křikem (tedy vokálem). Rovněž mi příliš nesedí zvuk kytar. Ono pracovat s „chemicko-nucleární“ zastřeností není žádná legrace. (Celý příspěvek…)