R.U.M. zine

Protože v Estonsku neproběhla metalová „revoluce“, jako tomu bylo dříve u nás, dohánějí tamní příznivci prakticky to, co nikdy sami nezažili. Logicky tak musejí vznikat ryzí metalová alba, která však svou kvalitou ve všeobecném měřítku dosahují sotva průměru. Tím však nechci tvrdit, že MUST MISSA jsou špatní instrumentalisté! To spíše opak je pravdou, ovšem ve své nabubřelosti hledí pouze do let devadesátých, to znamená do doby, kdy thrash metalová vlna dosahovala bodu varu. Proto je album „Martyr Of Wrath“ pouhým pokračovatelem svého již tak nudného předchůdce a dokonce bych si dovolil tvrdit, že je v návalu patosu ještě mnohem smrdutější. Na minulém albu rozebrali pánové do písmene tvorbu SODOM, DESTRUCTION, ovšem na novince „trojice statečných“ zabrousila také do dílny pivních thrasherů TANKARD, a proto se to děvkami a chlastem jenom hemží.

Z legrace tak mohu tuto nahrávku přirovnat k debutovému album libereckých V.A.R.. „Personal Destruction“ byl vskutku poctivý beer nářez… jenže roky tak strašně rychle letí a zkrátka některá metalová klišé odvál čas. Nechci však, aby to vypadalo tak, že kapelu a podobně smýšlející fanoušky těmito svými postřehy nějak odsuzuji. To rozhodně ne. Sám jsem si prošel obdobím, kdy „pure metal“ byl pro mě zkrátka vším a rozhodně patřím k těm lidem, kteří si rádi tu a tam poslechnou nějakou tu historickou nahrávku. (Celý příspěvek…)

Když black metal, tak od No Colours Records! Tohle na našem webu v současnosti platí vcelku pravidelně. Hledání nadějných spolků z celého světa je tak říkajíc klasickým koníčkem tohoto velmi produktivního labelu. Za kapelou ALASTOR se však nevydáme nikam do Tramtárie, ale hned za kopce do Rakous. Tamní metalová scéna sice nikdy nebyla tak silná jako tomu bylo a je v sousedním Německu, nicméně i u našich jižních sousedů občas najdeme velmi pozoruhodné hudební objevy. Jedním z těchto skrytých klenotů je právě kapela ALASTOR, jež může se vztyčenou hlavou reprezentovat rakouský metal. Album „Noble North“ je druhým v pořadí a přináší vskutku reprezentativní blackmetalové menu, okořeněné moderně znějícím kytarovým zvukem. Hudba ALASTOR je silně ovlivněna „severem“, některé hudební postupy sice nejsou dvakrát originální, na druhou stranu je však třeba konstatovat, že poslech tohoto alba je naprosto strhujícím zážitkem a pokud jste opravdovými fanoušky „černého kovu“, rozhodně vás toto CD nenechá chladnými. ALASTOR však nemíří pouze do „černého středu“, ale snaží se nabídnout také něco „navíc“. Tím „něco navíc“ myslím především melodické vyhrávky, jimiž jsou skladby doslova prošpikovány.

Někdy je to tedy docela slušný bigbít a dost možná by toto album mohlo sloužit jako pomůcka pro posluchače, kteří se teprve s black metalem seznamují. ALASTOR totiž nikterak nebazírují na rychlosti a už vůbec ne na ortodoxnosti. V tomto ohledu se nabízí jistá spojitost se SATYRICON (největší inspirační zdroj), ovšem s tím rozdílem, že ALASTOR přece jen více čerpají z klasické metalové podoby let osmdesátých. „Noble North“ je zkrátka hodně přístupná deska a v přísném měřítku také podbízivá. Na druhou stranu je však třeba pochválit naprosto nepřehlédnutelnou snahu o co největší profesionalizaci. (Celý příspěvek…)

Není nic krásnějšího, než když si člověk během svého žití splní alespoň jeden malý sen. Umění a hudba byly vždy těmi nejdokonalejšími prostředky, které zanechávaly odkazy příštím generacím. Nahrávka „Gotická duše“ od temného společenství BRATRSTVO LUNY sice není nikterak zásadní ani originální, ovšem je z ní cítit absolutní touha po seberealizaci. Gothic rock má v současnosti spoustu podob, ovšem v České republice je znám pouze jediný ekvivalent, a to od kultovní kapely XIII.STOLETÍ. A právě tato nahrávka je prakticky jakousi poctou této legendě, jenž v současnosti spíše skomírá (viz. i samotný odkaz v bookletu). BRATRSTVO LUNY však na rozdíl od „Třináctky“ nejsou legitimní kapelou. Stálými členy jsou pouze Lord Darkthep (autor veškeré hudby) a Hrabě R.X. Thámo (dekadentní básník, textař). Na pěvecké party si vůdčí dvojka pozvala jakéhosi Maestra Xpila a pomocnou kapkou přispěl také Piotr Pšotek (samply). Nahrávku otvírá ústřední skladba „Bratrstvo luny“, představující tvář celého projektu. Jedná se o skvělou baladu, která sice na první dojem může vyznívat malinko monotónně, ovšem povedený výkon vokalisty (skvěle se tlačil do polohy Petra Štěpána) ji vybarvil do mnohem rozvitějších barev. Po hříchu však musím konstatovat, že právě úvodní kousek je z celé sbírky jednoznačně nejlepší.

Možná je to také tím, že všechny ostatní skladby mají prakticky totožnou náladu, jsou pomalé a navíc obsahují téměř neměnné hudební nápady. Skoro by se mohlo zdát, že právě v úvodní skladbě se Lord Darkthep umělecky vyčerpal, ale až tak ortodoxně bych celou záležitost neviděl. Ono není nic jednoduchého, stát za nahrávkou jakožto jediný tvůrce hudby a přitom už dopředu počítat s absencí ostatních „živých“ nástrojů (především bicích). (Celý příspěvek…)

Album „Over The Under“ od americké superskupiny DOWN přichází ve správnou dobu. Ve spleti neoriginálních metalcorů je právě toto album doslova blaženou oázou, která je však ještě navíc obklopena hudebníky, jenž de facto stáli u zrodu něčeho „velkého“, špinavého a zároveň siláckého. Méně znalí čtenáři by jistě měli vědět, že včele tohoto projektu stojí zlobivé dítě amerického thrash metalu – Phil Anselmo (PANTERA), který si již napotřetí vyzkoušel spolupráci s kytaristou Pepperem Keenanem (CORROSION OF CONFORMITY), jeho kolegou Kirkem Windsteinem (CROWBAR), bubeníkem Jimmy Bowerem (CROWBAR, SUPERJOINT RITUAL, EYE HATE GOD) a bývalým kolegou z PANTERY, basákem Rexem Brownem. Pokud první album tohoto projektu vylezlo na povrch cca před dvanácti lety a bylo načichlé přece jen ostřejšími náboji ala PANTERA a CORROSION OF CONFORMITY dohromady, současnost je přece jen poněkud jiná.

Album citlivě navazuje na svého předchůdce „Down II: A Bustle in Your Hedgerow“ z roku 2002, ovšem ve své ponurosti a valivosti kráčí ještě mnohem dál. Phil Anselmo se na něm doslova „otevřel světu“. Zcela odhodil masku věčného siláka a opilce v jedné osobě a do hudby a také textů se neskutečným způsobem položil. Je jen škoda, že tohle všechno musím konstatovat v období, na které hlavní protagonista určitě nebude vzpomínat v dobrém (řádění hurikánu Katrina a především smutek po smrti kamaráda Dimebaga Darrela, která prakticky definitivně pohřbila naději na návrat legendární PANTERY). (Celý příspěvek…)

Estonští LOITS se do metalového podvědomí zapsali především albem „Vere Kutse Kohustab“. V pořadí druhé album otevřelo kapele bránu do metalové Evropy. Pamatuji se, že právě na toto CD jsem četl několik recenzí a ani jedna z nich nebyla vysloveně negativní, spíše naopak. LOITS totiž dokonale zkřížili blackmetalovou syrovost, do které zakomponovali tvrdé rock´n´rollové rify. V tu ránu byl na světě „flak´n´roll“ jakožto stylový subžánr, naplno vystihující hudební směr, jenž byl hned od počátku podpořen militantními intry a vojenskými popěvky. Předmětem častých diskusí se však nestala přímo hudba samotná, ale vojenská image. Členové kapely se totiž na předchozí album nechali vyfotit v estonských uniformách svých předků, kteří v době druhé světové války bojovali proti sovětským okupantům po boku německé armády.

LOITS pak následně museli ve všemožných dotaznících nekonečně vysvětlovat, že oni rozhodně nepatří k dnes tolik rozšířeným NS kapelám, ale že pouze popisují dějinné události, které zkrátka již nejdou vymazat a zároveň jsou přímým důkazem estonského patriotismu. Svůj další vývoj (hudební i vizuální) představuje kapela na aktuálním „Must Album“, které nám na recenzi zaslala firma Nailboard Records (je třeba připomenout, že LOITS vyměnili litevský UG label Ledo Takas za domácí ústřední vydavatelství, v současné době čím dál tím aktivnější). Ale teď už k desce samotné…

Rejpalové se zřejmě těšili na další přísun válečných rekvizit, ovšem v tomto ohledu je LOITS nečekaně stylově převezli. Navlíkli se totiž do hadrů vesnických civilistů, lidí, co s válečnými konflikty nemají vůbec nic společného. Maximálně je sledují prostřednictvím novin, z čehož tedy vyplývá, že z hlediska zkoumání doby zůstali LOITS věrni začátkům dvacátého století. (Celý příspěvek…)

Ještě jsem ani pořádně nevstřebal debutové album a už tu máme pokračování bulharského temného dobrodružství. Již samotný název titulu naznačuje, že nepůjde o žádný rozradostněný soundtrack a nebo pohádku se šťastným koncem. Album „The Funeral“ úzce navazuje na svého předchůdce, zároveň však nepopírá známky evoluce, jenž jsou patrné především díky dlouhatánským (funerálním) kompozicím. Album čítá pouhé čtyři písně a přináší punc dnes tolik populárního spojení mezi doom metalem a black metalem. Kapelu bych však určitě nechtěl podezírat z vypočítavého kalkulu.

Již na předchozí desce excelovaly pomalé hudební plochy a „The Funeral“ je zřejmě zcela jasným semenem, které bylo přirozeně a čistě zaseto. Milovníci rychlých a sychravých black metalových momentů však budou nejspíš zklamáni. Všechny čtyři kousky jsou totiž hodně pomalé a přirozeně zapadají do smuteční atmosféry, která je tím nejsymboličtějším znakem a vlastně i cílem, se kterým je na tomto místě nejvíce operováno. Rozložení hudebních nástrojů je pak prakticky totožné ve srovnání s debutem, možná jen klávesy jsou ještě více identifikovatelné. Z mého pohledu si tedy chlapci z ORENDY nikterak nepohoršili. (Celý příspěvek…)

Nechci rozhodně přehánět, nicméně mám pocit, že album „Avskräckande Exemplar“ od švédských SPLITTER již teď jistojistě patří k absolutním TOP nahrávkám, které kdy Čurby a jeho Obscene Productions vydali. Do jisté míry to musí být i čest! Zkrátka mít takovouto zahraniční akvizici ve své stáji, to už je vskutku úspěch mimořádný. Mnozí čtenáři by mohli okamžitě argumentovat slovy, že Čurby v minulosti vydal mnohem větší kapely (namátkou vezmu DEAD INFECTION, SQUASH BOWELS atd.), ovšem co se týče hudební kvality, nasazení a celkového zvuku, tak SPLITTER jsou absolutně jinou ligou. Technický death-grind nese punc té nejlepší a nejmodernější kvality. Zvuk kytar ala rozjetá cirkulárka je jedním slovem „masakrózní“. Pokud nám tedy prvotní grindové ročníky pomalu ale jistě odcházejí, do popředí se dere mladá a nelítostně zběsilá krev.

Hudba SPLITTER doslova balancuje na hraně mezi moderním metal corem a drtivým grindem, jenž je provázán skvostnými death metalovými vyhrávkami. SPLITTER dokáží do povětšinou kratších tracků naroubovat nemalou kupu nápadů. Proto se zdá být neuvěřitelné, že většina skladeb po několika posleších působí až nečekaně členitě. I v tomto prachsprostém „pekle“ si tedy můžete najíst svou oblíbenou pasáž či úsek. A ono dnes vydat „barevnou“ death-grindoovu desku není rozhodně nic lehkého. SPLITTER si však s tímto úkolem poradili nadmíru skvěle. A přitom moderní tváří se nehonosí pouze hudba. Rovněž vokální stránka nikterak nezakrněla v devadesátých letech minulého tisíciletí. Řvoun Frederik Thalberg by klidně mohl vřeštět v AS I LAY DYING. (Celý příspěvek…)

Maďarští SEAR BLISS nepochybně patří k nejlepším východoevropským blackmetalovým spolkům a aktuální album „The Arcane Odyssey“ je toho čirým důkazem. Už předchozí nahrávky byly nesmírně zajímavé a instrumentálně košaté, ovšem pomyslný vrchol dost možná přichází až nyní. Totéž vycítila uznávaná firma Candlelight Records, jenž právě „The Arcane Odyssey“ pustila do světa. A výsledek? Naprosto jedinečný, znamenitý, maximálně zábavný! SEAR BLISS nejenže dokáží posluchače přikovat svými excelentními hráčskými schopnostmi, ale mají ještě jeden velký dar, a to je tvorba naprosto majestátních kompozic. SEAR BLISS neošidili ani minutu na tomto skvostném počinu, zkrátka tady nenajdete slabého místa! Každá skladba dýchá sama za sebe a je výsledkem nesmírné ctižádosti, se kterou tito pánové k hudbě přistupují. V blahé paměti možná máte jejich vystoupení na festivalu Brutal Assault, po kterém někteří škarohlídi tvrdili, že SEAR BLISS jsou kapelou o jednom netradičním nástroji, a to trombónu. Tihle lidé se však zákonitě po poslechu tohoto alba musí chytnout za hlavu. SEAR BLISS dnes používají tento nástroj jako legitimní prostředek, přičemž se ale rozhodně nejedná o pouhý doplněk, a nebo dokonce výplň hluchého místa. Kapela dokazuje své kvality i bez trombónu. Vše říkajícím důkazem je naprosto skvělá skladba „Lost And Not Found“, jenž nechává vzpomenout na časy švédských králů DISSECTION, jejichž kult je však pro mě tímto albem jednoznačně překonán. Album má neskonale intenzivní nástup.

„Blood On The Milky Way“ (geniální název!) patří k tomu nejlepšímu, co lze na desce najít, ačkoliv ještě více jsem nadšen z následující „A Deathly Illusion“. Z úvodního kytarového riffu a citlivého využití samplu mě doslova mrazí při každém poslechu. K dalším vrcholům alba patří atmosférická „The Venemous Grace“, jejíž chod v první polovině silně ovlivňují klávesy, aby finiš dokonalo divadlo založené na kytarových eskapádách, přičemž nemohu opomenout skvostný výkon trombónisty. (Celý příspěvek…)

V minulém roce se THARAPHITA objevila s novým albem a zároveň také proměněným filozoficko-hudebním směřováním. Pokud byla předchozí tvorba situována do časů středověku, tak aktuální novinka přichází s tváří mnohem časově bližší. THARAPHITA se po vzoru LOITS vzhlédla v opěvování národních tradic válečného rázu. Album přibližuje nekonečnou touhu po estonské samostatnosti, vzdává hold slavným a hrdým estonským válečníkům, jež zaplatili za svou statečnost životem. Téma estonské nezávislosti je pro tamní kapely stále hodně žhavé, přece jen čekání na nezávislost vlastní země trvalo desítky dlouhých let. THARAPHITA si tak vybrala nepřítele a zároveň pozměnila svou hudební produkci téměř k nepoznání. Jediným spojovacím prvkem mezi starou a novou tvorbou je ostrý kytarový zvuk, ale jinak? Pokud jsem v recenzi zmínil, že kapela neinklinuje k black metalu, tak na „Iidsetel Sünkjatel Radadel“ se tato teze otočila takřka o sto osmdesát stupňů. Téměř všechny skladby jsou napěchovány „černotou“ a jakousi útočnou aurou. Houpavých a pomalejších pasáží tu na rozdíl od předchůdce příliš není. Jediné co zůstalo jsou klávesy, které ovšem netvoří tolik stěžejních momentů, jako tomu bylo v minulosti. Jsou pouhým doplňkem rozostřených kytarových sekanic, jež si od přímočarosti odskočí tu a tam k melodické vyhrávce.

Nelze si také nepovšimnout „loitsovského“ rock’n blackového vlivu, jež se v některých skladbách nezakrytě vyskytuje. Tento jev bych však nechtěl nijak zevšeobecnit, spíše se jedná o jakési „nevědomé ovlivnění“ (i když tématicky se také soubor přihlásil k estonskému patriotismu, což může působit jako jednoduché sklouzávání se slavnějšími). Aby album nabralo pravé národnostní grády, vyměnila kapela angličtinu za svou mateřštinu, což je s ohledem na koncept alba vcelku pochopitelné. (Celý příspěvek…)

THE SIN:DECAY jsou finskou kapelou, která ovšem své debutové album překvapivě vydala u estonské firmy Nailboard Records, čímž se tak stala historicky první zahraniční formací tohoto ambiciózního labelu. Hranice mezi východem a západem jsou tedy alespoň v hudebním měřítku zdá se prolomeny a prakticky vůbec nezáleží na tom, jestli je kapela z USA anebo odněkud z Kocourkova. Jediné, na čem by mělo záležet, je hudba a její kvalita. V případě THE SIN:DECAY je to tak napůl. Estonci do svých sítí chytili „rybu“, která sice živelně mrská, špulí a otvírá tlamu, nicméně tři přání zatím splnit nedokáže.

To tak maximálně jedno. Hudba šlape, nepostrádá náboj, výkony hudebníků standardní, zvuk extra moderní. Toto všechno patří stále k tomu „zaprvé“. Dalších přání se jaksi nedostává. Kapela tlačí na cybermetalovou pilu jak to jen jde, ovšem něco tomu stále chybí. THE SIN:DECAY se vzhlédli v kapelách typu DEATHSTARS či THE KOVENANT a co hůř, některé jejich know-how doslova vykradli. Finové se honosí tvrdým kytarovým zvukem, jež exploduje především ve skladbách s pomalejšími nástupy. (Celý příspěvek…)