R.U.M. zine

Severní vítr je krutý, ovšem i ten východní nese na svých bedrech ledacos chladného a studeného. My, Středoevropané, jsme však v několika posledních letech na sílu průvanu z východu spíše alergičtí a cokoliv smrdí Ruskem a nebo dokonce Ukrajinou, s pošklebným ústrkem odmítáme. Inu není se co divit. Náš bývalý „velký bratr“ nás vysával do morku kostí, a kdyby nafouknutá bublina sama nepraskla, čert ví, kde by naše malá zemička nakonec skončila. Každopádně dnešním předsudkům je třeba se racionálně bránit, co bylo bylo a ani nekonečné upozorňovaní na ZLO z roku ’68 už ničemu nepomůže. Život je plný rozporů a pokud ho jako takový nebudeme brát, je v nás cosi prohnilého. Kdo by např. čekal Jardu Jágra v Omsku a ještě se svým magickým číslem? Podobně alegorické pocity semnou cloumají při poslechu debutového alba kapely ŽREC.

„Žertva“ je první vlaštovkou v Česku, která nepokrytě a zcela záměrně vzdává holt slovanské pagan-folk metalové scéně. Lépe řečeno, nebojí se přiznat své zdroje inspirace, ačkoliv se jedná většinou o kapely, které jsou dnes (právem) na tapetě z důvodu propagace extrémního nacionalismu a fašismu. Na druhou stranu spousta rozumbradů, bez jakéhokoliv zjištění skutečností, hází do této škatulky také spolky, které s NS tématikou nemají vůbec nic společného. I nevědomost a nepoznání může být kladivem na čarodějnice, proto pozor na falešná obvinění a pomluvy! ŽREC se prezentují jako inteligentní skupina hudebníků, zapálená pro svojí věc, tj. pro folklór, národní tradice a neobyčejné příběhy z venkovského prostředí. (Celý příspěvek…)

Nenápadná litevská formace OBTEST se stala nejúspěšnější tamní kapelou všech dob! Vydává alba v pravidelných intervalech, domácí příznivci je s velkým nadšením kupují! Zahráli si už dokonce i v USA, a aby toho nebylo málo, minulé léto vystoupili na českém festivalu Brutal Assault. A jaká je z pohledu OBTEST současnost? Dovolil bych si použít slovní spojení – neméně úspěšná! Kapela nedávno vydala novinkové album „Gyvybes Medis“, jež je nástupcem předchozího výtečného alba „Iš Kartos I Karta“. A nejen to! OBTEST se mohou pyšnit nejen visačkou králů Pobaltí, ale také nálepkou firmy Osmose Productions, která dnes už patří k absolutní evropské metalové smetánce. Jinými slovy, kapela vydávající pro tak zajetou firmu zkrátka už musí něco umět (i když pravda, můžete namítnou, že dnes se už vydávají kdejaké kraviny). Nicméně OBTEST si za svou poctivost a snahu pozornost rozhodně zaslouží, tím spíš, že jejich nahrávky měly vždy něco do sebe. Novinkové album není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Příznivci melodického metalu s nádechem litevského folklóru by si i na této novince měli na některých skladbách určitě smlsnout. Formace hned od prvních vteřin sází na výrazné kytarové melodie, oba kytaristé sólují jako o život (prakticky od začátku až do konce ) a nad tím vším tkví litevská „hatlamatilka“, razítko osobitosti a nezaměnitelnosti.

Pokud někdy v minulosti koketovala kapela s black metalem, tak současnost přece jen více inklinuje k thrash metalu, ale i tato škatulka je do značné míry velmi zavádějící. OBTEST jsou pověstní tím, že umějí vyprodukovat vskutku líbivé skladby, které se z fleku dají označit za „hitovky“. Nejde však o žádné podbízivé vály, byť by někteří mnozí mohli namítat, že se kapela od své původní podoby rapidně vzdaluje. Každopádně i album „Gyvybes Medis“ nabízí několik vzrušujících momentů nezanedbatelných kvalit. Mezi nejpovedenější track patří válečný chorus „Vedlys“. Rychlá metalová bouře s nezaměnitelnou atmosférou a nesmírně zpěvným refrénem. Pod názvem „Sakalo Vikai“ najdete pátou položku s úžasnými kytarovými melodiemi. Takovou „sladkost“ v metalu jen tak nenajdete. Následně si však k tomu všemu musíte připočíst hrubijánský vokál, opět dominující v rozhodujících partiích skladby. OBTEST někdy zkrátka připomínají „slona v porcelánu“. (Celý příspěvek…)

TAINTED je mladá kapela, jež svůj styl charakterizuje jako industrial core, s čímž se dá koneckonců i souhlasit. Než jsem první oficiální nosič těchto pánu strčil do přehrávače, honila se mi v mysli jakási představa o tom, kterak by nahrávka mohla asi znít. Po prvním poslechu jsem musel konstatovat, že mé představy se od samotné skutečnosti až tak moc neodchýlily. TAINTED vsadili na jednoduší kousky, ve kterých najdete celou řadu melodických pasáží a dokonce bych si dovolil tvrdit, že kapela má rozhodně čich na komponování zajímavých skladeb. Stylově se pohybují asi tak v rozmezí cyber metalistů DEATHSTARS a crossoverových velikánů FAITH NO MORE. Vsadil bych boty, že TAINTED tyto dva inspirační zdroje mají velmi rádi.

Ale třeba se pletu… Každopádně debutové miniCD lze zhodnotit z takových dvou pohledů. Ten první, „chválící“, říká: po delší době slyším nadějnou mladou kapelu, jež má jasně vytyčený cíl, umí vytvořit poměrně povedené skladby a co je zřejmě potěšující nejvíce, jednotliví členové ovládají své nástroje standardním způsobem a ani vokální složka celkový výsledek nikterak nekazí. K celkovému dobrému hodnocení bych samozřejmě přidal fakt, že tato mladá formace je jakýmsi objevem Cecek Records a dá se tak předpokládat, že TAINTED jsou kapelou, která rozhodně má perspektivu a vidina dalších, ještě lepších počinů je tedy nasnadě. Nyní bych se ale dostal k pohledu druhému, „kritickému“. Jak to u většiny českých kapel bývá, velkým problém je jakási zvuková „plochost“. TAINTED navíc produkují takovou hudbu, která se bez hutné dynamičnosti zkrátka neobejde. Je proto velká škoda, že vcelku důstojné skladby brzdí zvuková kvalita, jež kapelu posouvá spíše do průměru. Další mínus spatřuji v chudších aranžích, skladby sice znějí dostatečně kytarově, ovšem svěžest a nával energie tomu všemu přece jen chybí. (Celý příspěvek…)

Pokud existuje nějaký výčet deseti kapel, které výrazně zahýbaly metalovým žánrem, TIAMAT by rozhodně byli mezi nimi. Zároveň patří mezi ty „vyvolené, jež nesou břemeno geniality jako zatěžkaný kříž. Také fanoušci kapely mají jasno. Johan Edlund a spol nikdy nenatočili vyloženě špatnou desku, skvosty převládají a nad tím vším tkví drahokam z roku 1994, mega-dílo „Wildhoney“ (byť já osobně se zpětně vracím spíše k diskutabilnímu „A Deeper Kind Of Slumber“). V roce 2008 se TIAMAT po pětileté odmlce vracejí s dalším řadovým albem, v pořadí devátým, a tentokráte si můžete být jisti, že nepůjde jen tak o ledajaký zápis do diskografie. „Amanethes“ je totiž mnohem výstřednější, než předchozí „Prey“ a mnohem tvrdší oproti rockovému „Judas Christ“ a naopak metalovější, než experimentální „A Deeper Kind Of Slumber“. Zároveň ho lze označit za úplně nejhitovější, a to i s ohledem na rozverné rockovky „Vote For Love“ nebo „Angels Holograms“ z alba „Judas Christ“. Pokud však TIAMAT byli v nedávné minulosti označování za nositele nové podoby gothic rocku, současnost může uvést kdejakého novodobého fandu do rozpaků. Novinka totiž hlásí přímý návrat k doom metalu, a to ve spojení s dalšími hudebními proudy, jež přímo či nepřímo souvisí s hudebním vývojem v oblasti „těžkého kovu“.

Širší charakteristika je však pro mě opravdu velkým oříškem. Přiznávám se, že jsem nečekal, že by se TIAMAT ještě někdy dostali na dosah deathmetalových vod, nicméně není radno pohřbívat upíra, dokud úplně nevykrvácel. Stačí si jen poslechnout zlostnou kompozici s výstižným názvem „Raining Dead Angels“. (Celý příspěvek…)

Kdybych udělal sociologický průzkum mezi black metalisty a zeptal bych se, jestli znají kapelu EMANCER, pochybuji, že by mi polovina dotazovaných byla schopna nějakým způsobem odpovědět. Dnes už ale dávno neplatí, že ty nejlepší kapely vydávají svá CD u těch nejznámějších labelů. Příkladem je právě také tento norský projekt, který instrumentálně a textově zaštiťuje pouze jediná osoba jménem Mithrin a „křoví“ mu dělají přátelé Gorbag a Helstein, vystupující zde pouze jako vokalisté. Pokud se trochu pečlivě zaměříte na diskografii tohoto velmi tajemného projektu, dostanete poměrně zajímavou tajenku. EMANCER se na norské black metalové scéně pohybují už od roku 1996 a album „Twilight And Randomness“ je již pátým v pořadí a hned na úvod předesílám, že nejde o jen tak obyčejný produkt. „Twilight And Randomness“ je totiž souborem avantgardní černoty, balancující na hraně naprosté dokonalosti. Ve svém příměru bych však mohl jít ještě mnohem dál. Z jednotlivých kompozicí doslova stříkají gejzíry nápadů a přitom každý z nich má svůj vlastní statut. Hudba EMANCER je postavena sice stále na black metalovému základu, nicméně posluchač zde najde také celou řadu naprosto nečekaných stylových kotrmelců, které ovšem neproměňují nahrávku v neposlouchatelný brak. To spíše naopak.

Propracované skladby mají pevně stanovený základ, tu a tam rozšířený, někdy zúžený, ovšem důležité je, že i na své si přijdou jak příznivci kytarových melodií, tak také posluchači rychlého „severského větru“. V podstatě každá skladba je úžasnou samostatnou jednotkou, mající svůj vlastní příběh a neméně sladkou pointu. Je až neuvěřitelné, kolik nápadů lze vůbec zakomponovat do jedná skladby. Pravda, album rozhodně není určeno k několika málo poslechům. (Celý příspěvek…)

Albem „Hiikoda“ si na sebe METSATÖLL ušili opravdu pořádný bič. Z pomalu neznámé formace se během několika měsíců stala estonská národní atrakce a ani v mezinárodním měřítku si tito pánové rozhodně nevedli špatně. Když pominu reinkarnaci dema „Terast Mis Hangund Me Hinge“, tak na dalšího legitimního následovníka si museli fanoušci počkat téměř další čtyři roky, byť kapela po celou tu dobu rozhodně nelenošila (viz. diskografie v nedávném rozhovoru). Novinkové album „Iivakivi“ bylo očekáváno se značným zájmem a především domácí publikum si už samou netrpělivosti doslova okusovalo nehty. METSATÖLL se však k samotné realizaci postavili vskutku neortodoxně. Žádné extravagance ani bombastické promo upoutávky – nic takového! Už pohled na samotný obal vypovídá o tom, že na kapelu nedolehly hvězdné manýry. Jediné, co je pro ně důležité, tak to je vlastní seberealizace a uspokojování především vlastních potřeb. Hudebně „Iivakivi“ navazuje na svého předchůdce a stylově se rovněž drží kolejí, které již byly nastaveny před několika málo lety. Pozitivním zjištěním však také je, že METSATÖLL nezůstali stát úplně na místě a dokázali dát novým skladbám trošku odlišnější odstín. Album tentokráte není přehnaně dlouhé a zároveň na něm nejsou takové hity, jako na veleúspěšném předchůdci.

METSATÖLL se trošku nečekaně vydali cestou větší komplikovanosti, což ve zkratce znamená, že nové skladby jsou plné kotrmelců, zvratů a málokterá z nich zaujme posluchačovo ucho okamžitě. Výjimky se však také najdou. „Merehunt“ je jasnou údernou „metal-lidovkou“, ačkoli její kvalita a výraznost vyvstává také z důvodu nečekaně rozvleklého začátku, který nese na bedrech titulní skladba. Druhou přímější skladbou je hlaholivá (hlaholivá proto, že vokalista Markus si doslova pohrává z mateřskou lyrikou a někdy je to skutečně řádný jazykový hlavolam) „Rauast Sonad“. Stačí si zapamatovat ústřední motiv a brzy se vám do hlavy dostane ústřední refrének. Nicméně to je z těch jasných hitovek vše. Další skladby jsou mnohem propracovanější a dalo by se říci i progresivnější. Těžko říci, co to provede s těmi posluchači, jež jsou navyklí na songy hrubšího a především bojovnějšího zrna. Ono naposlouchat např. skladbu „Hetk enne lahingut“, to už chce především pro Středoevropana hodně pochopení. Když se vám však podaří přes tuto pomyslnou laťku přelézt, rázem se ocitnete v zahradě hudební neotřelosti a maximální osobitosti. (Celý příspěvek…)

Podle netradičních zvyklostí, strčil jsem CD do přehrávače, a to bez toho, abych si o kapele NANTOKANARU zjistil nějaké informace. Žil jsem tedy ve víře, že se jedná o zahraniční kapelu. V jednoduchém bookletu jsou navíc vyobrazeny dvě japonské hlavy a co se týče vypsaných informací, vůbec jsem si jich nevšímal. Od prvních vteřin poslechu mi tu však něco neštymovalo. Zvuková kvalita až okatě podobná české sterilitě (uff, tohle slovo je až možná příliš). Obratem jsem tedy ještě jednou mrkl na obal – a hrome, skutečně česká kapela! Tedy, takovýhle název, netradičně řešený obal, nu dobrá. Hudební stránka NANTOKANARU se pohybuje v rozmezí žánrů metal/rock s příměsí hardcoru. Protože mé uši jsou vytrénované a možná až moc všechno analyzují, všimla si také jistého vlivu čerpajícího z grunge. Nejde však o žádné skákačky, písně jsou až na výjimky ryze melancholické. Kapele rozhodně nelze upřít skladatelský um.

Pokud bylo cílem vytvoření skladeb, které jsou k zapamatování na první poslech, rozhodně se to klukům povedlo. Žel tento klad má také několik záporných bratříčků. Stačí dva nebo tři poslechy a rázem už není co objevovat. Nahrávce zkrátka chybí potřebná „hloubka“, jež by posluchače donutila k opětovnému poslechu. Přiznávám se, že právě o této kolekci jsem schopen v jednoduchosti říci: „docela dobré, ale víckrát už si to nepustím“. Z tohoto tvrzení pak vyvstává další negativum, spočívající v minimální osobitosti. Při některých skladbách mám zkrátka silný pocit, že jsem tohle všechno už někde slyšel. Ano, dnes by se toto dalo říci o každé třetí kapele, ovšem u NANTOKANARU je tento nešvar patrný o trochu víc, než by bylo zdrávo. (Celý příspěvek…)

Když jsem poprvé spatřil obal tohoto alba, trochu jsem se zalekl, že budu muset v této recenzi řešit otázky související s polským nacionalismem, ovšem chyba lávky. INVICTUS je hudební těleso pocházející z Maďarska a stojí za ním kytarista blackmetalových BORNHOLM, Sallai Péter. Album „Imperium Paganum“ je jeho osobní uměleckou výpovědí. Potřebuje k ní pouze klávesy a akustickou kytaru, případně další jednoduché hudební nástroje, jež používají většinou děti v mateřských školkách. Nahrávka má ryze relaxační atmosféru a je doslova určena k večernímu odpočinku při svíčce a vínu. Nicméně hlavní protagonista je do celkového konceptu ponořen ještě mnohem víc.

Jednotlivé skladby jsou sice pouze instrumentální, ovšem v bookletu najdete k jednotlivým kompozicím také jakási vysvětlení. Vše se točí kolem otázek pohanství, náboženských a národních tradic. Těžko rozhodnout, co tím vším chce Péter říci, je ovšem zcela jasné, že jeho tvorba je velmi silně inspirována ambientní tvorbou BURZUM. Proto není ani divu, že zde najdete předělávku jejich skladby „Die Liebe Nerthus“, která ale postrádá jakoukoliv změnu vzhledem k originálu, a tak je smysluplnost tohoto coveru prakticky nulová. Nahrávka však jako celek rozhodně neuráží, nicméně těžko z celého koloritu vybrat něco výjimečného. Počiny BURZUM jsou ale v tomto ohledu nepřekonatelné a pokud bych měl jmenovat nějakého black-ambientního pokračovatele, byl by to rozhodně německý projekt VINTERRIKET.

„One-man“ projekty však vznikají z čistě osobních pohnutek, bez dalších ambicí a nedělám si příliš velké iluze o tom, že v případě INVICTUS by to mohlo být jinak. Proto beru v potaz, že je potřeba uspokojovat své (hudební) potřeby, a to klidně prostřednictvím podobných ambientních projektů. „Imperium Paganum“ je tedy určeno především pro milovníky temné atmosféry, případně pro sběratele ambientních raritek. No Colours Records navíc připomínají, že album lze pořídit ve zvláštním knižním obalu.

ALL

Pro všechny fanoušky pagan/folk metalu tu máme další horký typ k rozšíření hudebních sbírek. Nejedná se sice o žádnou senzaci, která by rozbořila hudební mýty, nicméně proč si nedopřát trošku toho „přírodního“ metalu v jasně zřetelné a příjemné jakosti? Debutové album „Kvällningsvidar över Nordrönt Land“ od švédské kapely YGGDRASIL totiž obsahuje všechny důležité ingredience, činící tento žánr zajímavým. Deska sice nenabízí nic, co by metalový posluchač nikdy neslyšel, ale i přes toto zjištění je tento debut nadmíru povedenou záležitostí. YGGDRASIL svou hudbu nestaví na humpoláckých odrhovačkách, snaží se trochu více ponořit do člověčího nitra.

Skladby jsou spíše melancholického rázu, ačkoli nějaké rychlejší pasáže se tu také najdou. V těchto protipólech se tak střetává blackmetalové ostří s přidruženými folkovými komponenty a k tomu je ještě třeba připočíst nemalou příchuť doom metalu. V neposlední řadě se švédští chlapíci prezentují melodickými kytarovými sóly ala STRATOVARIUS, která ovšem nejsou až tolik zvukově načinčaná. Obal tohoto alba je dočista plný podzimních barev a prakticky úplně stejně je vyobrazena samotná hudba. Pokud se často a rádi procházíte lesem, vřele vám doporučuji toto album do sluchátek. Po vzoru krajanů MANEGARM využívají také YGGDRASIL krásy svého mateřského jazyka. (Celý příspěvek…)

Swawa alias Ilona Jeschke je statná Germánka, silná a především zapálené do folku, pohanství a v neposlední řadě také metalu. Zároveň však patří k legitimním členům pagan metalové kapely TAUNUSHEIM a pokud si v našem vyhledávači zadáte tento název, určitě vám vyleze recenze na jejich debut s názvem „Nebelkämpfe“. Nicméně album „Tales Of Glory & Tragedy“ je přece jen o něčem jiném. Jde zcela o osobní projekt výše uvedené ženštiny, kterou zřejmě nezajímají všední ženské záležitosti jako je móda, kosmetika atd. Swawa je zkrátka originální divoženka, často se pohybující v lese a žijící čert ví kde, ale rozhodně ne v normální domácnosti. Projekt CARVED IN STONE je sbírkou folkových písní, jež opěvují krásy přírody, mocné to čarodějky.

Ještě větší vztah má však hlavní protagonista k severské mytologii, o kterou se opírá především v textech. Překvapující je, že Swaha bez jakéhokoli ostychu používá krom německé lyriky také norštinu a v neposlední řadě také angličtinu. V tomto ohledu je tedy pestrosti učiněno maximálně zadost. Horší už je to s hudbou samotnou. Skladbám sice nechybí přitažlivá atmosféra, ovšem celková „zábavnost“ jaksi chybí. Mně osobně bohatě stačí tři, možná čtyři skladby… a už bych mohl CD definitivně vypnout. Folková hudba totiž nenabízí příliš možností, kterak celé album oživit. (Celý příspěvek…)