„Tokio Riot“, „C’mon In Oi“, „Warrior’s Rock“, „Rusty Knife“, „Oi Tonight“, „We’ve Got The Power“ – to jsou jen některé z názvů písniček japonské street punkové kapely COBRA. Čtveřice na obalu pózuje hned dvakrát. Staticky, vážně vzadu a drsnými grimasami vpředu. Muzika jednoduše řečeno, je přesně taková. Vážná tak akorát s nezbytným jízlivým šklebem. Smíchání punkové jednoduchosti, rockové melodiky, metalické příchuti s dobrým zvukem působí zcela přirozeně. Svižnost na vyblbnutí, divokost na skotačení, opakování na zapamatování. Lehce drsňácký zpěv, společné vyřvávačky a halekačky. Nakolik se jedná o skutečně největší hity kapely se lze dohadovat jen stěží, ale že je to materiál posbíraný z různých období a nahrávek dokazuje rozdílná kvalita jednotlivých kousků. Life War (3) pochází z vinylového přepisu, No Money (4) je se zvukem kamsi do sklepa, tedy o patro níž, Worst Music (6) taky klesne i když jen do mezipatra a tak bych mohl pokračovat. Jsem rád, že mohu tuhle porci, kterou bych jinak cíleně nesbíral, čas od času poslechnout pěkně pohromadě ze zřejmě samovydaného digitálního nosiče.
RadeK.K
Přiznávám se, že jsem byl vždy překvapen z toho, kterak úspěšní ADOR DORATH ve skutečnosti jsou. Stačila jediná nahrávka a už si to pánové ševelili mezi tuzemskou metalovou elitu. Pokud však rozjetá kára drtila cesty necesty, náraz přišel s druhým CD „Symbols“, které nabídlo prakticky neměnnou šablonu debutu a kapela tak (alespoň z mého úhlu pohledu) dostala druhou faleš. Osobně jsem toto album v recenzi příliš nepochválil, ačkoli přísnější kritika dala ADOR DORATH ještě více „na frak“ (až mě jich bylo trochu líto) a vrcholem mizérie pak bylo vystoupení na loňském Brutalu Assault, kde se posluchači kapele spíše vyhýbali, než aby ji věnovali pozornost. Jak by však řekl Ivánek: „když se daří, to není žádný umění, ale když se nedaří a zlomí se to…vyhrávat umí každej blbec“). ADOR DORATH si samozřejmě nemyslí to co já, ovšem nějaká ta sebereflexe z jejich strany určitě existuje. Proto určitě novinkové album „Bestiari“ berou jako další důležitý milník v jejich pozoruhodné kariéře. 
Recenzi píšu jenom proto, že nejsem v projektu nikterak zainteresován. Já jsem se neptal a kapela se nenabídla. Nevím nakolik budu objektivní, protože kluky znám (znám?), jejich muziku snad trochu také. Vypíchnu proto zejména mé prvotní pocity při prvním setkání s touto deskou. Mám to dobré, už jen proto, že si do každé písničky připravili jakési oživení.Hotelový pokoj č. 332 – úvodní kus, ve kterém se Vám kapela prostě představí. Ne, že by to byla jen uvítací vatička, ale jdou na nás/Vás opatrně. Bonus: Arnoštovy vokály – zde hodné, živě strhující.
Křiklavé barvy a množství kreslených postaviček. Přesně tak výrazné, abych si podobný titul bez rozmyšlení koupil v bedně slevněných CD v očekávání čehosi zajímavého a netradičního. Nakolik se to tentokráte povedlo posuďte sami:
Při posílání desek, CD, kazet a DVD čas od dojde k újmě. Nezodpovědné zabalení nebo prasácký přístup poštovního pracovníka může způsobit nenahraditelnou ztrátu. Když to odnese rovnou nosič je to nevratný osud, ale někdy je to nepříjemné i u obyčejné krabičky. Zvláště jedná-li se o extra balení, nebo atypický box. Tohle dvojalbum je vloženo do plastové schránky, ve které byly šířeny hry pro konzole Playstation a z Japonska dorazilo s oběma panty ulomenými. Problém je, že takovouto krabuchu je nemožné sehnat. Pokud byste o jednom kousku věděli, budu vám neskutečně vděčen a samozřejmě zaplatím. 
Kapela GORGONEA PRIMA se na tuzemském metalovém poli objevila bez výrazných fanfár a možná právě o to víc překvapuje konečný výsledek na nahrávce „Behind The Border Of Abnormality“, kterou kapela považuje za legitimní debut. Tuto informaci sděluji z jednoho prostého důvodu. Formace má totiž za sebou jakousi „nultou“ historii, protože členové Hogath a loathsomE dříve působili v kapele REALM OF ALGOL, o které jste si na stránkách R.U.M.u mohli už dříve přečíst. 
Heavy as fuck, to je to oč tu běží! Vzývání duchů drsného bigbítu, oslava zemitých bohů. Úderní TROUBLE,veselí BLACK SABBATH, nemanýrystický nemetrosexuální DANZING. Pod slupkou opravdového hard’n'heavy zvuku americké trojice WO FAT, slyším jižanské rockování, slyším hendrixovskou rozvernost. Skvělý vyvážený zvuk, pevná hromová basa, „normální“ bicí a drtící kytara. V podstatě stoner rock, bez netolerantních omezení a lpění na stylové čistotě. Ano, nezamindrákovanost a lehkost, to je to, co se mi na nich líbí. 
Dovoluji si tvrdit, že experimentální scénu jako takovou v „Česko/Slovensku“ nemáme, přesto se vždy, tu a tam, něco děje. S Jirkou Balšínkem jsem v kontaktu už pár let a na pražské zastávce MERZBOW mi své demo vrazil ve tmě do ruky a já následně do peněženky. Jak vhodný formát, tenhle malý třípalcový vypalovák. Jednoduchá stránečka s informacemi, osmicentimetrový disk a je to. Dvacetjedna minut o pěti skladbách, plně v režii elektroniky. Koník GM ELECTRONICS vztekle zurčí, závodně frčí, nervózně cvrčí, vzpouzí se v ohlávce, kterou citlivě Jirka řídí svými opratěmi. Zvuky nejsou úplně precizně čisté, ale i přes mírnou špínu jsou čitelné. Slyšíme co se děje vespod, uprostřed i nahoře, vlevo, mezi a vpravo. Plocha malého, roztomilého disku je tak akorát na otestování začátečníka (posluchače), pro osvěžení zkušeného i na vytržení z letargie znuděného. Aktuální produkce je živá, svižná, svým způsobem extrémní a já se ptám : „Jak to bude s živým vystupováním?“ a volám: „Vypusť Demogorgona, chci si lízat své otevřené rány!
A je to tady! Sopka se otevřela a vychrlila další tuny kamení, hlíny, popílku! Není úniku. Pro začátek, před strohou seznamovací statistikou, trocha legrace, i když nejsem daleko od pravdy.
