Za tímto projektem stojí jediný muž – Jöhn Übel. I přes divné jméno (pravděpodobně pseudonym) se jedná o Japonce. Šestnáctý titul („Neu Nichts“ 016) na jeho vlastní značce s pěkným barevným obalem je unášen syntezátorovými plochami. Každá, se svými třiadvaceti minutami, je samostatným monumentálním celkem. „Red Across The Border“ (1) využívá možností kytarového syntezátoru, na kterém jsou vstupní signály (kytara?) modulovány, barveny, opakovány, či je s nimi nakládáno všemožně i jinak. Upomínka na Michala Pavlíčka se přímo nabízí, neboť i on s podobnou technikou nejednou pracoval. Opakující se pidlikání není nepodobné třeba Včelí královně. ? (2) byla stvořena na Rolandu HP-335. K protnutí se souřadnicí klávesového mága nedošlo z několika důvodů.
Je znát, že nahrávka trpí kvalitativními neduhy. Ty nejsou nijak zásadní, ovšem nemůžete se zcela ponořit do ploch a syntetických vln, když Vás ve vyšších polohách ruší digitální zkreslení. Ani „kompozičně“ není vše plynulé. Jednotlivé zvuky nejsou plynule přelévány, tudíž mohou občas spíše rušit, než uklidňovat… a jestli nezemřeli, hrají tam dodnes.
RadeK.K.
Pokud znáte jméno Hiroshi Hasegawy a jeho současné aktivity Astro, pak jste doma. Ještě Vám mohu napovědět čtyřmi céčky, kde působil dříve. Tenhle výlet po astrálu je dvojspoluprací s vícero muzikanty. Ve studiu jich bylo s panem Hasegawou (Synth B) pět: Junzo Suzuki (kytara, zpěv), Yamato (el. sitár), Yamauchi (el. houle), Shiro (basa), Fumie (elektronika, rozbité hračky). Koncertní provedení navíc obohatil svým kytarovým hostováním Makoto Kawabata. Mastering provedl James Plotkin, kresby na překrásném obalu jsou od Miyuki Shimuzu, ručně psaný text vyvedl Chris Alpino. 
Kapela se sice jmenuje ZAPOMENUTÁ MINULOST, ovšem na úvodním obalu je napsáno pouze „Líně zážehové melodie“. To by klidně mohl být název pro kapelu. Pamatujete na KRÁSNÉ NOVÉ STROJE nebo STAROU DOBROU RUČNÍ PRÁCI? To bývaly názvy (ale také zajímavá hudba). ZAPOMENUTÁ MINULOST toho žel příliš kvalitního nepřináší. Jedná se zkrátka o natrashlý bigbít s hard coreovými prvky, tedy lépe řečeno – je to takový pokus o tohle všechno. Je mi to skutečně líto, že musím kapelu takhle setřít, ale mně se ze šesti skladeb nelíbí ani jedna. Ba co víc – téměř u každé jsem se kroutil, škrábal si nehty o stůl a tlačil display přehrávače, aby „nestál na místě“. Tady zkrátka nesedí vůbec nic. Skladby jsou kompozičně jednoduché, žádný náznak invence nebo jakési osobitosti. Ke všemu ještě chybí potřebný náboj (tah na branku), který by celý kompars trochu víc nakopnul.
Kapelu ONSET reflektuji už nějaký ten pátek, ovšem mé přímé setkání s ní, proběhlo až před několika dny, kdy mi domů dorazilo album „One Nation Under God“. Když jsem si posléze prostudoval booklet, vcelku mě zaujaly myšlenkové pochody či názory, které zde kapela deklaruje. Rozumně smýšlející jedinec musí hravě dojít k názoru, že v dnešní době jsou nějaké pózy naprosto zbytečné. Než tedy používat silácká gesta, je lepší vše racionálně vysvětlit a ruku na srdce, tohle některým hard coreovým kapelám stále nejde. ONSET jsou v tomto ohledu naštěstí výjimkou, i když i oni se v textech nevyhýbají celospolečenským tématům. Jejich kritika má však „hlavu a patu“ a prakticky z každé skladby je cítit, že ONSET jsou už dospělou formací, která zkrátka dobře ví co dělá. Stylově na ryzím hard coru nikterak nebazíruje a v některých momentech se dostává skoro až k branám grunge. Kytarové riffy jsou však stále hutně metalové, a tak vzniká vcelku zajímavý kolorit, který kapele rozhodně svědčí. Podobně variabilní jsou i vokály. Melodické zpěvy, naštvané a úderné frázování, rap a dokonce i death metalový growling, se kterým vypomohl Fred ze SMASHED FACE. Jaké to překvápko?
Před sebou mám společný projekt dvou veličin japonské experimentální scény. Prvním hybatelem je Yasutoshi Yoshida jako Government Alpha a druhým článkem žena, o které jsem se zmiňoval v recenzi minulé, tedy Reiko A. Společnými silami na koncertech v období 2006 až 2008 vytvořili a pro nás zaznamenali tři plochy extrémní elektroniky. Dvě barevně vyvedené, protahující se kočičky na kolážovaném podkladu tiše předou a mžourají. U prvního archivu Ängstlich /29.9.07/ (1) jim zvuk dozajista prospívá. Sedm minut lehkého bzučení, broukání a cvrlikání elektroniky zvládnou nejen tato mourovatá zvířátka, ale i nováček. To vše ale jen do okamžiku, než skočí na displeji druhý záznam Sher aufgeregt (2) /21.9.06/. Ihned po kratičkém náběhu vyvalíte oči jako druhé dvě čičinky na vnitřku A5 obalu. Motají kolem sebe ocásky a čumí! Zvuk je sice stále houkající, svištící ale nabral na síle jako čerstvý luft z hor, který pohání ledové krystalky a ty se zasekávají do tváře, nosu, uší. Poslední kus na disku Nicht zu rasch (3) /22.2.2008/ je kmunikační manipulací, kde nechybí dynamika v kombinaci dlouhých tónů a variabilnějšího efektování. 
Nenechejte se mýlit názvem kapely, ani po čertech vyvedeným obalem. Nejedná se o jihoamerický black metal, byť kozlů, zmaru, utrpení a výjevů zla je na dobových rytinách jako máku.Japonská šestičlenná úderka (ano zdvojené jsou nejen kytary ale i zpěvy – vysoký a nízký) valí svižný, úderný, skočný, hardcorem načichlý metal. Trochu deatho, mírně thrasho, každopádně tvrdý jaxviň. A když ztěžkne, zdá se Vám, že více neunesete. Už v úvodníku Tempter (1) jsou akordy proklatě nízko. Na hrbu pytel cementu, v rukách tašky s měsíčním nákupem a nohy zalité v olovu. Tfujteufel!
Také skupina ASSESOR dnes už patří do zlatého fondu českého metalu. A stačilo k tomu pouze jedno legitimní album „Invaze“, které vyšlo už v roce 1990. I přesto, že byl materiál na této nahrávce naprosto unikátní a především inovativní, nikdy se nestal takovou klasikou jako např. desky MASTER’S HAMMER. Nicméně i dnes se najdou pamětníci, kteří k „Invazi“ chovají velký respekt a obdiv. Mezi největší obdivovatele pak určitě patří Lubor a jeho Underground records, protože „Invaze“ se po letech dočkala skutečně neuvěřitelné reinkarnace. 2CD komplet navíc obsahuje dobové bonusy o jejichž existenci jsem neměl vůbec povědomí. Rovněž nechybí ani krásná obálka včetně obsáhlého bookletu (o ilustrace a celkový artwork se postaral Mr. Deather, což samo o sobě je záruka nejvyšší kvality), kde se fanoušek dozví spoustu zajímavých věcí. Nechybí texty a komentáře zainteresovaných osob, vzpomínajících na seznámení s ASSESOR.
To, že anime je v Japonsku velký fenomén, netřeba připomínat. To, že budou díla dobrá, špatná i srágory je nadmíru jasné. V našich končinách nejsme a asi ani nebudeme schopni rozeznávat tyto rozdíly. V rámci vydávání edic levných DVD titulů se tu a tam něco málo objeví, ale nejde zřejmě o stěžejní tituly.Pokud mohu posuzovat podle produkce CD soundtracku bude Tachiguishi-Retsuden co se produkce týká zřejmě tím fajnovějším. Po letmém prohlídnutí fotek v rozkládací knížečce jsem myslel, že jde o normální hraný film. Chyba lávky, je to prvděpodobně super počítačová animace. Hudbu k celému dílu Mamoru Oshiiho napsal Kenji Kawai. Od okamžiku počátečního rozkrytí části jeho díla, s každým dalším setkáním nepřestávám žasnout. Precizní až perfekcionalistická filmová hudba s všemožnými odstíny. Citlivá hudba, která dozajista nejen podporuje děj, ale zůstává poslouchatelnou i samostatně. Dramatické rytmizace, burcující instrumentace, populární vzletnost, podvědomá líbivost, pohyb na hraně nástrojů elektronických i klasických. I stylově se dočkáte různých setkání. Objeví se tu jazzíček (5), nádech ala Enya (8), surf rockový motivek (11), podobenství s klasickou klavírní etudou (14), sbory jako od Vangelise (16), doprovodný zvuk z PC hry nebo vyzvánění do nejmodernějšího telefonu (19), etno/etno dub (22). Z celkových čtyřiadvaceti skladeb se dvě vymykají a jsou zpívanými písněmi s texty Yumi Kojimy. První (02) je volnější rokecrol s klavírem a ságem a rozverným refrénem, druhá (24) pak melodicky omotávajícím cajdáčkem s lesem smyčců a ságem jak od Felixe Slováčka hrajícího se zavřenýma očima. Na tyto dva kousky je upozorněno už na obalu, ale podobným je i další tanečně vláčnější píseň (07). Jako obvykle je problémem neidentifikovatelná japonština. Pan Kawai sepsal obsáhlé průvodní slovo, leč můžu se kochat leda zajímavým grafickým vzhledem znaků. Hudba je však to, oč tu běží. Poslechnuto zatím třikrát a vypadá to, že ještě několik opakování se uskuteční. Opravdu výborné dílo!
Brrr, tak tohle bude nátřesk. Přetlak růžové barvy, přehršel barevných kytiček, líbivost na první pohled. V tom všem pěčlivě zasazena, nalíčena a jinak nastylizována parta přešťastných slečen. Když u nás fungovala(-uje?) dívčí (chlapecká, dětská) vokální kapela, většinou postačovaly čtyři osoby. V Japonsku netroškaří a je tu holčiček rovnou deset! Ty zpívají povětšinou společným hlasem, občasně se prostřídavají nebo pro zesílení přiznávají. Hudebně jsou skladby dosti plytké, bez vnitřního ducha. Melodie jsou poskládány, producent a hudebníci vše zhmotnili, ale chybí mi přirozenost, nevynucené silné momenty. Nic nezachrání ani nepřiznané použití nápadu odjinud (5). Tohle je „bestofka“ a bez zášti tvrdím, že jsem pro sebe nenašel ani jednu hitovou pecku. Trochu zmodernizovaných Boney M. (3), dozajista nechtěná podobnost se Spice Girls (11), atd. Nechápu moc jaký jiný účel to může mít, než zpívat, tančit na pódiu malého klubu pro unavené, slintající, psychicky unavené business-many. Pokud se odvážíte navštívit profil kapely na MySpace, rozkryje se vám nemalý svět příbuzných seskupení. Některá stejně sladká, další podpořena většími/menšími penězi a producentskými týmy, každopádně všechna strašně happy, bizarní a svým způsobem divná, aby vám navodila úsměv na rtu. V kostce mi připomínají přepestré obrázky idealizovaných lidí z jehovistické Strážné věže.
Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem poprvé narazil na album „Zóna Strachu“ od trash metalových SAX. LP zdobené kreslenou karikaturou obludy, nešlo mezi popovými hvězdami přehlédnout. Zvlášť pokud byla deska zařazena mezi socialistickými interprety, zřejmě náhodou, ovšem prodejci v pražské Kotvě to tehdy bylo úplně jedno. Jako správný milovník všeho metalového jsem samozřejmě po SAXU skočil, a to i přesto, že jsem jejich tvorbu vůbec neznal. Stačil mi však jeden poslech k tomu, abych kapelu přijal zcela za svou a zařadil si ji do seznamu „svých miláčků“. Deska měla na naše poměry nezvykle hororovou atmosféru, nicméně příběhy vyprávěné v textech nebyly nikdy z kategorie sci-fi. Naopak se zaobíraly nešvary celospolečenskými, byly zaobaleny do naturalistického obrazu a o nevšední slovní obraty nebyla rovněž nouze. Hudba samotná byla pak postavena na nadprůměrně vystavěných trash metalových postupech, a aby toho nebylo málo, SAX v některých momentech naznačovali i jistý příklon k „smrtícímu“ metalovému odvětví. Onou nejvýsadnější předností však byla naprostá odlišnost od ostatních tuzemských metalových spolků. SAX měli však nevýhodu především v tom, že jejich stěžejním polem působnosti byla Morava, kde měli pánové rozhodně nejpočetnější publikum. V západních regionech země tomu až tak nebylo, ačkoli kdo se pídil po novinkách, určitě kapelu SAX musel zaregistrovat. 
