R.U.M. zine

Industrial kam se podíváš! I když jsou MUCKRACKERS skupina hudební, tovární estetika jim není cizí, ba právě naopak, prýští z každého kousku tohoto díla. Excelentní, precizně zpracovaný booklet o velikosti menší A5 vám nabídne pohledy do továrenských prostředí i na dělníky samotné. Zhruba hodinový disk je rozdělen do deseti skladeb. Příměsi mluveného slova, jakýchsi proslovů, útržky ruchů, industriálních hluků a rozličných samplů muziku neobohacují, ale jsou její nezbytnou součástí. Když chlapi hrábnou do strun, naskočí vám před oči některé známé kapely a styly. (Celý příspěvek…)

Pokračování hlukové kompilace je tu. Uplynulo sedm let od vydání prvního dílu. Pro některé doba předlouhá, pro někoho oka mžik. Dle obsahu se zas tak mnoho nezměnilo. Experimentátoři nevymřeli, mnozí přetrvali. SKLO /czech/ Ocelové město – opravdu strach navozující atmosféra. Přestože zde prezentovaná skladba je z industriálního soudku, nevím proč, ale chvílemi jsem myslel na HERMAFRODIT v elektronickém období. Některá opakování a mluvené slovo. Samply se honí sem tam, ale mírný brum v pozadí nelze přeslechnout. Vladimír Hirsch /czech/ HERMENEUTIC Crc.4 – Samply nepůsobí uměle, vše je pro mé uši velmi vyváženo. Profesionalita je cítit v každém kousku. Noční můra šíleného varhaníka. Velmi poslouchatelné i bez eventuálních filozofických konceptů. (Celý příspěvek…)

DER BLUTHARSCH šli povětšinou kolem mě. Věděl jsem o nich jako o jménu, ale neměl pnutí se jim podívat na zoubek. Tenhle digipakový titul byl určen jako představovací kompilát pro izraelský trh. Tomu odpovídá i strohý vzhled a pár informací v hebrejštině. Třináct skladeb na třičtvrtěhodince se dobře poslouchá. Trudomyslný, zádumčivý mix industriální rytmizace, etnických samplů, melodických nápřahů, středověkých témat, vojenské trumpetkování, klasicistní orchestrace, neo-folkové brnkačky. K tomu šeptané vize, mluvené slovo. Možná složitě popisuju kapelu, která má svůj styl, nebo se pohybuje už ve specifikovaném žánru, ale nevadí. Pro znalého, může přinést jiný pohled, nezkušenému přiblížit neznámé.Kolážovat je snadné, montovat smysluplně je těžší. Přestože je deska pro hlukaře relativně easy-listening, nemám pocit podbízivosti a to se cení.

http://www.derblutharsch.com/

RadeK.K.

Německý projekt PTOMAIN je nekompromisní. Jak lze vyslechnout z jiných nahrávek, např. 3″CD-R Maschinensex nebo kazetové tituly, obsahem je totální harsh noise na hranici okrajového šumu, kdy už není co poslouchat. Zaujme vás prvotní nápor, moment překvapení, ale už po minutě, dvou, není v podstatě co poslouchat. Jinak je tomu na kompletní prvotině.

Limitovaný (číslováno do 50 ks), vkusně zpracovaný CD-R je prosycen extrémní elektronikou. Ani ne tak silovou elektronikou (power electronics), jako spíše její experimentující větví. Brumové podloží se špinavými šumy tvoří prostornou podlahu výstavní síně a v této jsou rozmístěny umělecké objekty. Síň není jedním obřím sálem, nýbrž je přepážkami rozdělen do několika sekcí. V první jsou skulptury ostřejších rysů, špičatějších a bodavějších tvarů. (Celý příspěvek…)

Nevím proč, ale nějakou dobu mi trvalo, než jsem si našel k desce cestu. Zřejmě nebyla patřičná nálada… asi. Černočerný obal s běloskvoucími kozlími hlavami v prapodivném ornamentu a veškerý text šedým švabachem. Toť na papírovém, třípanelovém digipaku vše. Na disku jako takovém pro jistotu zase jen ta černá poleva.

V době vydání se o kapele psalo jako o objevu, o naději českého ranku zpomalovací hudby, o čerstvých nováčcích. Budiž. Český píseček je opravdu malý, tak proč tu mít viditelnou scénu s padesáti „podobnými“ kapelami? Vytažena je jedna, dvě a tím to máme vyřízeno. Tento můj názor samozřejmě nijak nesnižuje kvality G.O.T.F., nezpochybňuje jejich nadšení a zapálení pro věc. Není to doom, ni stoner a už vůbec ne sludge. (Celý příspěvek…)

Třípalcáky jsou prostě pěkné, stejně jako chytrý obal ve kterém je naleznete. Jsou rovnou tři. Na ploše prvního a třetího můžete vyslechnout sólovou tvorbu každého z umělců, na prostředním, druhém, pak společnou, poštovní kolaboraci.Domácí hlukotvůrce K-lxm nabízí své Destruktivní myšlení (1/1) podle schématu: pomalý rozjezd, nakrmení systému burácivými údery a pokračování průběžným přikrmováním do (a)rytmických vzorců s výživnou drkotající, drtící a drnčivou masou. Líné vlny, pomalé proměny delší plochy jsou poslouchatelné. Zvýšená vnímavost nedovoluje upomínat se co bylo před chvíli, co bude potom. Zvuk je tu, teď a tady. Žádné filozofie, žádné spodní proudy. Efektování, přepínání, tovární hluk na intenzivnější notečce. Rychlé prostřídání atmosféry z počátku a kratinké zdivočení a už je potřeba myslet na konec formátu malého disku. Slušná, radostná, neupocená kulturní práce! (Celý příspěvek…)

Budu se opakovat, ale nemohu jinak. Další česká nahrávka na R.U.M. zinu a opět reprezentativní přírustek do chlívečku recenzí. Protože album hodnotil již pro PAYO, nebudu se opakovat a rozeberu nahrávku z jiného úhlu. Kdo se s HEIDEN ještě nikdy nesetkal a holduje progresi vycházející z black metalu, nechť zbystří svůj zrak. V tuzemských periodikách se často objevují recenze na nosiče zahraničních kapel, jedná se většinou o chvalozpěvy na bázi porovnání s naší scénou a téměř vždy to tuzemští pozemšťané prohrávají. Neříkám, že některé kritické hlasy nemají pravdu. Každopádně je potřeba umět i pochválit a ne si neustále sypat popel na hlavu. HEIDEN jsou příkladem kapely, která se promyšleně snaží vymanit z řad běžných pěšáků. Album “Obsidian” má všechny předpoklady k tomu, aby zabodovalo i mimo hranice ČR a vůbec nevadí, že kapela používá českého přednesu. Texty samy o sobě přinášejí sugestivní uměleckou výpověď, a to bez špetky patosu či tradičního metalového klišé. (Celý příspěvek…)

Jak jste si určitě všimli, nečiním tak často abych recenze doprovázel výčtem detailů o kapele nebo desce, než těch, které titul bezprostředně doprovází. V tomto případě jsem udělal jednu z výjimek. Ani nevím proč. Obal je pestrý až běda, fotek dostatek, informací v japonštině taky, ale byl jsem zřejmě zvědavý nebo si potvrdit doměnky, zda SHIBUSASHIRAZU je pětadvacetičlenná hydra, nebo cirkus na kolečkách nebo snad kapela!? Po ohledání různých míst nejsem o moc chytřejší, jako obvykle je to na vás.Nahrávka pro (sedmou!) desku byla pořízena živě během 1. a 2. června 2001 v tokijském klubu Buddy Egota. Dle fotografií v bookletu, muselo být na akci více než veselo. Tanečnice, různá vizuální čísla. Dá se říci, že tomu odpovídá i hudba samotná. Úvodní skladba Hyottoko (1) je rychlou smrští střídání témat a žesťovým uragánem s výsledkem velmi se přibližujícímu KOČANI ORKESTAR či FANFARE CIOCCARLIA, tedy balkánským dechovkám. (Celý příspěvek…)

Při svých hodnoceních se snažím přistupovat ke každé nahrávce s čistým štítem, bez vyhledávání předběžných informací a být co nejméně ovlivňován. Nejinak tomu bylo i u tohoto projektu. Byl jsem vyzván přes BandZone k „popisu“ díla, nechal si jej poslat a teď po dvou posleších nevím jak na to. Asi stejně jako pořád – přímo. 10 songů, 50 minut. Jak s kolegou Jaroush(it)em vtipně pronášíme, od prvních tónů je jasné, že půjde o velké umění. To myslím jen a pouze v dobrém. Zvuk je vynikající, vše jasné na první poslech. Opakování se zdá nekonečné přesto se nenudím a skladbu považuji za nechtěný úvod (1). Dav lidských hlasů, pochodovost v industriální rytmizaci.Zvuk je lehce zbořen, snad cíleně zkreslen. Umocňování opakováním, ovládání posluchače pokračuje. Trubka v půli skladby rozdělí dva světy, které spolu proti své vůli přesto fungují.Závěrečný signál nehlídá člověka, ale pohled odpornou mašinérii (2). Zde nahraná experimentální hudba není pro mě odnoží tovární, ale spíše civilizační. (Celý příspěvek…)

FADING COLOURS bezesporu patří mezi nejkvalitnější polské soubory, se kterými jsem měl možnost se setkat. Kdybychom chtěli mapovat úplné počátky existence, dostali bychom se někam do devadesátých let, kdy FADING COLOURS debutovali gothic rockovými sbírkami „Lia“ a „Black Horse“. Poté už následovalo pouze ‘EP „Time“ a ticho po pěšině. Až na konci roku 1998 se soubor vrací s novinkou „I’am Scared Of…“, se kterou sklízí dosud nebývalé ovace. Nejpádnějším důvodem úspěchu stojí především razantní změna hudebního zaměření, která mnohé zasvěcené určitě šokovala. Kapela totiž kompletně odložila živé nástroje a žánrově se přiklonila k emocionální dark wave škatulce. Tím tak nastolila vývoj plný nečekaných kouzel, i když některým posluchačům to zrovna nemuselo úplně vonět. Především ta vizuální podoba – kdy dvě kytary nahradily samply, klávesy a notebook, to není nic pro konzervativní hlavy (pamatuji se, jak si mě někteří borečci – oni vědí – dobírali, že se mi líbí ženská, kluci za kompem a černá figurína). (Celý příspěvek…)