R.U.M. zine

Z Estonska dorazil další materiál, tentokrát se jedná o raritní split album, jehož náplň není nikterak růžová. Nosič byl totiž realizován na památku hudebníka Alana Kalma, který zemřel v roce 2000 při autonehodě. Dle dostupných informací se jednalo o talentovaného instrumentalistu a nejeden estonský muzikant o něm dodnes hovoří s velkým respektem. Svůj dar z nebes mohl prodat v právě rozjíždějících se LOITS, ale osud tomu chtěl jinak… I po necelých osmi letech si jeho přátelé vzpomněli na jeho přínos estonskému metalu a bez fanfár do oběhu poslali památeční CD splitko, o které je v tamním undergroundu skutečně velký zájem. Skupina ASSAMALLA sice nepatří ke spolku, ve kterém by Alan působil, ovšem není vůbec od věci, že se jednalo o blízké přátele. Na disk bylo zachyceno téměř deset let staré demo s názvem „ Taamalt Tõustet Toonetarmu“ a ještě než jsem ho zasunul do přehrávače, vnitřně jsem se připravoval na sníženou kvalitu zvuku a roztroušené hudební výkony! Výsledek? Nic z toho se nekoná! ASSAMALLA se představuje jako velmi solidní black metalové komando, jenž nemá blízko k pohanské auře starých dobrých BATHORY! Musím říci, že mě jejich produkce velmi mile překvapila! Když si představím, že je nahrávka skutečně deset let stará, klobouk dolů… (Celý příspěvek…)

Nedávno se mě ptali přátelé, kterak jsem strávil víkend v době návštěvy Papeže. „To si ani nezapnul televizi, co?“. Ale kdepak, zapnul. A dokonce jsem se i díval. Vždycky potřeba pozorovat opozici a její čachry. Žel těch anti-humánních vět bylo na jedno odpoledne až moc, dlouho jsem to nevydržel a pustil si nové CD „Mrtvá komora“ od Lorda Morbivoda a jeho STÍNU PLAMENU. Udělal jsem si tak skvostný klip, při kterém jsem se skoro až za břicho popadal. Představte si přešlapování několika desítek „Mikulášů“ a Morbivodův drsný přednes. Ale teď už pryč od „christ-czechtekku“, čeká nás další pouť po západočeských kanalizacích. Přiznávám se, že předchozí album „Odpadní galerie“ mě zpočátku vcelku potěšilo, ovšem jak šel čas, úplně jsem na něj zapomněl a ani dnes mě nic nenutí k tomu, abych si ho pouštěl. Byl jsem tedy zvědav, co nového ze stoky vytáhl Morbivod tentokrát, byť jsem měl už dopředu zprávy o tom, že novinka bude zas trochu o něčem jiném. A opravdu! Deska je jakýmsi pozdravem skandinávským kapelám, a to nejen na pomezí black metalu, ale také death metalu. Rozhodně jsem nečekal, že deska bude obsahovat tolik melodických motivů jako tomu ve skutečnosti je.

Skladby jsou doslova napěchovány nápady a velmi pochvalně se musím vyjádřit rovněž o zvukové jakosti, která je zkratka ušitá celém konceptu doslova na zadek. Především kytary znějí naprosto šťavnatě (toto slovo jsem si vypůjčil od našeho šéfredaktora ), a když si teď třeba vybavím novinkové desky některých předních black metalových kapel, skoro až nevěřím vlastním uším. Co se týče konceptu, tak Morbivod zůstal věrný kanálům, kanalizacím, stokám…atd. (Celý příspěvek…)

MERZBOW – Coma Berenices ( CD – 2007, Vivo)
MERZBOW – Peace For Animals ( CD- 2007, QPop)
MERZBOW – Higanbana ( CD – 2007, Vivo)
Pro tentokrát se pokusím shrnout tři desky do jedné recenze. Jednak se mi sešly (2x koupě, 1x výměna) v jedné době, dále proto, že všechny tři vyšly na východoevropských vydavatelstvích (dvě v Polsku, jedna na Ukrajině). Jsou vybaveny obdobným obalem – dvou nebo tří-panelovým digipakem. Zvukový obsah není stejný, ale vychází z obdobného.

Coma Berenices nahrána v lednu 2007. První track nazvaný Žížaly nepřipomíná ani tak Dádu Patrasovou, jako spíše opravdu podzemního živočicha, který kypří hlínu. Pomalým, plíživým pohybem hutně a vydatně přerývá půdu. Co mi ale dlouhý úvod skladby připoměl je drnčící kytara rone-metalových kapel. Informace se nezmiňují zda byla použita, ale spíše jde o podobnost čistě náhodnou. Určitě však Akita našel výraz, kterým se obloukem vrací k použití metalových pedálových efektů, jako důkaz obliby (některých) death-grindových kapel v 90. letech. Nahrávka celého alba je příjemně průzračná, obsahuje basové pulsy, svištění elektronických generátorů, manipulace filtrů, atd. Chvílemi připomíná improvizující kapelu, tu metalovou plnost, tu hardcore-techno sypání. (Celý příspěvek…)

Ve schránce mi uvízla zásilka od dalšího estonského zástupce DAWN OF GEHENNA, nenápadného projektu jinak úspěšné formace TAAK, která dokonce svým albem „Koerapööriöö“ dosáhla až na výsluní v podobě kandidatury na tamní cenu Grammy. Pokud se však TAAK orientují na old school doom metal ala CATHEDRAL, tak DAWN OF GEHENNA se přiklánějí spíše k epičtější doom metalové linii, byť jistá podobnost obou spolků tu jednoznančně je. Je zcela patrné, že kluky zkrátka berou obě metalové formy, i když TAAK jsou přece jen o něco blíže profesionalitě a pro domácí publikum jsou navíc přístupnější z důvodu estonských textům, kterým je mimochodem skvěle rozumět. Vokalista Mart Kalvet zpívá výhradně čistě, jeho hlas má neskutečně originální zabarvení. Jeho hlas by se rozhodně uplatnil třeba v LED ZEPPELIN

Jak jsou na tom DAWN OF GEHENNA z pohledu diskografie? „Doom Encalave“ je teprve třetí počin, ovšem stále se jedná pouze o demo, ačkoliv byste to na první pohled vůbec nepoznali. Kapela se však vůbec nikam nežene, je zřetelné, že upřednostňováni jsou v současnosti TAAK a k tomu všemu ještě další metalové projekty, kterých se všichni členové aktivně účastní. Pikantní ovšem je, že to byli právě DAWN OF GEHENNAH, kteří tu byli jako PRVNÍ! (první a proto nechtění?) Fluktulace hudebníků mezi kapelami je ovšem neuvěřitelná. V tohhle mají estonští metaloví hudebníci opravdu primát!

A teď už k hudbě samotné. Její hutnost a valivá nosnost patří mezi základní atributy, a to včetně nesmírně melodických kytar. Kytarové riffy dávají vzpomenout především na BLACK SABBATH v době vydání výtečného alba „Tyr“. Možná semnou nebude spoustu lidí souhlasit, ale právě tahle deska je z dnešního pohledu skutečně doomová. (Celý příspěvek…)

„Vidíš, kdyby všechny cédéčka co máš byla takhle malá, ušetřili bychom spoustu místa“! Tuhle větu řekla má přítelkyně, když jsem ji ukázal malinkatý mini-disk, který mi přišel na recenzi od tuzemské formace BLASPHEMER. Už samotný název dává tušit, že rozhodně nepůjde o hudbu zamilovaných blonďáčků, pravda pravda! Zároveň jsem se však obával kýčovitého hudebního obrazu, přece jen už zmíněné pojmenování kapely není nikterak originální. Chlapci však asi sami vědí nejlíp, kterak křesťanům hlavu utrhnout a upřímně se přiznám, pokud by zvolili všechny čtyři zastoupené skladby, rozhodně by jejich pokus nebyl marný. BLASPHEMER produkují sice naprosto nelítostnou a nekompromisní hudbu, která ovšem nepostrádá hlavu ani patu kostlivcovu. Nesmírně intenzivní hudba se pyšní hromadou melodických linek, valí se doslova jako buldozer a v pomalejších pasážích dává vzpomenout na „fousatou“ tvorbu HYPOCRISY. Tehdy to legendární Švédové valili obdobným stylem a Evrpa jim klečela u nohou!

Nejpovedenější skladbou je hned úvodní „Strenght In Your Hands“, jejíž ústřední kytarový motiv je bez debat uchu lahodící. Skladba je sice neskonale intenzivní, ovšem kytary od samého začátku sólují ostošest. Zajímavé také, že kapela využívá bicího automatu, ovšem paradoxně tento jev se na nahrávce nikterak negativně neprojevil. Přiznávám se, že jsem si v počátku „bicího robota“ vůbec nevšiml, prozradila ho až druhá skladba „Organist“, kde těch evidentně třepetavých úderů je přece jen o trochu více (v jednoduchosti – dá se to poznat). Naproti tomu je však tento postup lepší než jednoduché DJ’s údery. (Celý příspěvek…)

Šest umělců. Šest vizí. Šest přiblížení. Šest metod. Šest cest. Šestero dveří… – v postatě je tímto podtitulem řečeno ve podstatné. Nakolik nás netahají za fusekli a hlavně v jakém žánru si pro jistotu poslechnu.

Dle displeje i bookletu kompilace z Prasečáku má každá kapela vyhražen prostor okolo deseti minut. Kromě posledního účinkujícího toto omezení všichni malinko přesáhli.

Otevírací track vydávajících Unicorn nemohl být zvolen lépe. Poklidný tok rozeznívaných tónů, pravděpodobně elektronicky generovaných, neb jsou si podobné jako vejce vejci. Střídání, variování, držení nálady a napětí. Easy listening!

AUBE – kdo by neznal? Dnes již klasika z Japonska. Do historie se zapsal nejen objemnou diskografií, ale myslím, že hlavně originalitou při používání zdrojů zvuku pro každou jednotlivu nahrávku. Co se jím stalo v tomto případě není z bookletu jasné. Vypadá to na kov. Skladba Shackle je, podobně jako snad všechny nahrávky posledních let, ukázkou ambientní plochy. Postupné gradování, jemné zrnění, nekonfliktnost. Do poloviny tracku působí jako zpomalené broušení nože dokud vyknavateli nesjede brousek. Druhá půle je opět postupně cílena k dosažení ambientního plošení. Kov je však rozezníván na vysokých frekvencích, doplněn decentními údery, i reverzovanými. Zakončení střihem málokoho překvapí.

Do hučícího podkladu jsou prskány přidušené názory. Bastard Noise za roky své existence ví jak pracovat se strukturou „písně“, jak nenudit. Čechrání elektronickými zvuky je výživné. (Celý příspěvek…)

Táák a máme tu TAAKE! Album sice vyšlo už v minulém roce, ale k nám do redakce se dostalo až nyní, no nevadí! Norská družina sestavená kolem Ulvhedina Hoesta, jež je zároveň jediným legitimním členem, se na scéně pohybuje už hezky dlouho. Na svědomí má hromadu splitek, EP, přičemž tři předchozí řadová alba se vždycky zjevila jaksi „zčistajasna“. Novinkové album nazvané jednoduše „Taak“ je v mých očích jednoznačně nejlepším počinem a s hrdostí se může měřit s nejlepšími black metalovými nahrávkami, které se v posledních letech objevily v éteru (samozřejmě se nyní pohybujeme v intencích stávajícího žánru). Skladby na nové desce nabízejí nečekaný odklon od „sklepního“ neučesaného zvuku a dalo by se říci, že kapela konečně zní dosti reprezentativně a profi. Jaký rozdíl oproti staré tvorbě. Jako kdyby chtěl hlavní protagonista upozornit na to, že i on je schopen vytvořit velkolepější dílko, které je schopno vystrčit pařát z undergroundového smetiště, ve kterém se pohybují ortodoxní bandy, stále řezající starý old school hlava nehlava. TAAKE nyní vsadili na drtivý (ale čitelný) zvuk, chuchvalce kytarových riffů tu doslova pořádají karneval, z čehož jasně vyplývá, že novinka není až tolik přímočará. Jako kdyby se měla uzavřít jedna velká kapitola, která na oko sice ctí a respektuje minulost, ovšem s hrdostí a pýchou směřuje k budoucnosti.

Pikantním zjištěním je také skutečnost, nad kterou jsem se začal podivovat po několikanásobném poslechu. I přes spoustu technických fines je album poměrně chytlavé a úplně se bojím pomyslet na slovo „podbízivé“. S touto variantou se však určitě ztotožňuji více, než s bezduchým přešlapováním na místě. (Celý příspěvek…)

Vlnění (ambient), hučící plochy (drones), barvení konkrétními zvuky (industrial), kořeněno iluzemi dechu a hlasů. Toliko hudba v první (1) z devíti skladeb a v různých obdobách na celém albu. Další track (2) není temný, je spíše ponurý. Příšera(y) okupuje(í) podzemí a dává(ají) hlasitě najevo, kdo je v kamenném labyrintu pánem. Trubkami zábradlí kovového nadchodu se prohání průvan, lidé chodí sem a tam, vlaky jezdí obdobně. Napříč, kolmo a hlavně hlučněji. Zavazadla bouchají do drátěného pletiva. Tomu všemu naslouchám, stojíce uprostřed nádraží s dvěma velkými mušlemi na uších (3). Smýkání, narážení – zvuky civilizace (4). S hlavou napůl pod vodou, uši střídavě zaplavují zvuky plovárny, hned zase voda. Ta je příjemná, fyzicky osvěžuje, ovšem odpočinek psychický nikde (5). (Na)vrstvený hučák bez vyšších ambicí (6). Neurčitá zvonkohra, přeslechy, elekronické signály, lupání, praskání (7). Zvukoplošná jízda bez udání rychlosti, rodeo na těžkých snových mracích (8). Lidé odešli. Hala je opuštěná, plavčík si lehá naznak a zabírá pomalými tempy. Tlumivka jediné zapnuté výbojky vrní do obrovitého prostoru, krajní řada bójek arytmicky ťuká do kovových mřížek na odtokových kanálcích… už se jen osušit…. obléknout….. dovalit se domů…… a…… spát!

Sunao Inami nadšený obdivovatel, hudebník a uživatel analogových mašin. Deska nepříliš typická pro jeho tvorbu, přesto splňuje velké nároky amatérského posluchače mého ražení. Další alba nejsou vůbec zlá, ovšem pohybují se spíše ve sférách IDM (Intelligent Dance Music), chytrého „techna“ apod. Abych nezapoměl, na CD nejsou mezery mezi skladbami, takže Vám zvukový film může evokovat naprosto něco jiného.

RadeK.K.

Jak si vybudovat velké jméno v přeplněném lese, kde každý strom by mohl nést název kapely? Jde to dvěma způsoby. Buď je kapela samostatná, neústupná, věří pouze ve své schopnosti a nakonec se jí podaří prorazit, a nebo existuje ještě jedna cesta a to taková, že se kapely ujme protřelý label, jemuž se kapela žánrově hodí do krámu. Tím také vzniká zajímavý paradox. Uměle vytvořená „hvězda“ vydává s grácií desku a marketingově je považována za hvězdu. Paradoxní je, že nemá vůbec žádnou fanouškovskou základnu, a tak si jen tak proplouvá hudebními pořady, časopisy, e-magazíny a alespoň doufá, že si jí nikdo všimne. Přiznávám se, že jsem byl skoro zhrzen, když jsem zjistil, co všechno se může vejít do stylové škatulky zvané dark/gothic metal. Za mikrofonem stojí zakletá princezna Riina a její bratři ji „chrání“ a nedají na ni dopustit.

SILENTIUM se zkrátka rozhodli, že zaútočí na srdce mladých rádoby gothických dívek, které mají postahované desky NIGHTWISH a svůj život považují v podstatě za beznadějný. (Celý příspěvek…)

Tuto recenzi začnu poněkud netradičně. Chtěl bych se v ní totiž vrátit do časů, kdy DESPISE měli před vydáním velice zdařilého dílka „Fragments Of Reprisa“. Tehdy mi Dejvy Krédl řekl:“člověče, je to hodně různorodý, myslím, že by se ti to mohlo líbit. Uvidíš, že DESPISE budou na novince o něčem jiném“. A opravdu ! Dejvy se rozhodně trefil do mého vkusu a mě toto album stále kvalitně uspokojuje. Protože se však znám s nejedním členem DESPISE, říkal jsem si, co tomuto vývoji říká třeba takový vokalista Sepp, jehož hudební vkus mi přišel tak trochu jako protipól oné cesty, kterou se DESPISE nakonec vydali. Jistě, pokud kapela chce fungovat, musí mezi jednotlivými členy být taková „chemie“, která nakonec potlačí všechna ambiciózní ega. Na druhou stranu, proč tvořit něco z čeho člověk nemá až tak úplně srdeční pocit (zvlášť když v tomto žánru nejde o prachy, ale ryze o muzikální radost). Jak už nyní všichní vědí, Sepp nakonec DESPISE opustil, aby se prostřednictvím nové formace SUPEREME CONCEPTION navrátil do osvědčených vod nemilosrdného amerického death metalu, a to bez veškerých příkras, ústupků či experimentů. Spolu s ním tvoří nový projekt zkušené metalové tváře z českého metalového podhoubí. Jsou jimi kytarista Frank ( ex GARBAL DISPOSAL, ex INTERVALLE BIZZARE, NEMPT) a bicí programátor Jurgen (UPRISE, ex INTERVALLE BIZZARE).

„Liturgy Of Spiritual Disturbance“ obsahuje čtyři nekomprosmisní rubanice, které se nezastaví skutečně před ničím. Přiznávám se však, že mé hodnocení nemůže být nikterak do nebes pozitivní, jelikož tomuto žánru vysloveně neholduji, byť se to samozřejmě nedá říci plošně. SUPREME DISPOSAL se ještě k tomu vrátili až skoro ke kořenům daného žánru, přičemž dynamika kytarové hry přece jen prozrazuje, že tento „čtyřlístek“ skladeb patří do tohoto období. Instrumentální vyspělost a především Seppova vokální údernost – to jsou všechno atributy, na kterých stojí tento debutový počin. (Celý příspěvek…)