R.U.M. zine

Mayutan – 160 cm, 41 kg, růžovoučký chlupatý android, kolem kterého se točí podstata desky. Vrátil(a) se, aby našla svého mazlíčka, jež byl ztracen při některé z vesmírných zastávek. Na zemi se jí zalíbilo, v obchodě R40 se potkala s dalšími muzikanty, kytaristou Fredym a bubenicí Candy. Potkává i další lidí, zažívá příběhy a o nich jsou písničky. Pokud je tento dětsky infantilní, málem ušišlaný, skoro přiblblý POP tvořen jako recese a parodie, je to v pořádku. V opačném případě je se zeměkoulí amen. Prvoplánový celek je však výtečně promyšlený, protknutý digitálem současnosti, kompjuterizován budoucností, infikován kosmírem. Kdybych chtěl růžovou zvířátkovou zpěvanku/říkanku k někomu připodobnit, nejblíže je po ruce nejmenší možné dítě, které je schopno naučit se mluvit. Nekomplikovaný elektro duc duc rytmus, doprovodná, roztodivně barvená kytara, spousta elektronických efektů, které nejčastěji poletují zleva doprava a zpět, toť podstata. K dosažení maximálního účinku a oblbnutí davu je potřeba zmáknout vše. Stejně jako u muziky, ani u digipakového obalu není nic ponecháno náhodě. Doprovodné fotografie jsou kašírované, přesto působí civilizovaně s trochou turistického pelu (aby ne, vždyť je tu návštěvníkem). Barvy, texty, vizuály, nic nechybí. Tak potom se mi divte, že mě lapili a svítím jako žárovička na síťce u bubenice. Uvidíme, kdy mě omrzí.

RadeK.K.

S projektem BEEQUEEN jsem se poprvé setkal při svých prvních oťukáváních hluku. Přesně to byla kompilace „Melt“, kterou jsem si samozřejmě pořídil kvůli japonským zúčastněným. Ti splnili vše očekávané, ale z těch ostatních byli právě BEEQUEEN, kteří ve mně zanechali vryp. Až o dost let později se mi spojily dodatečné informace, že členy byli Freek Kinkelaar a Frans de Waard. Ano, ten Frans de Waard, který je kontaktem labelu Staalplaat, sdružovatelem oběžníku Vital Weekly a mnoha dalších důležitých aktivit. Zde obsažený zvukový materiál byl za použití nástrojů, elektroniky , zařízení a hlasů nahrán na přelomu roků 1992-1993 v Nádherném domě v nizozemském Nijmegenu. V létě `93 smíchán a v roce následném na již zmiňované značce Staaplaat vydán. O třináct let později (2007) se dočkal remasteringu, abyste jej mohli v restaurované podobě poslechnout a zhodnotit.

Disk čítá bezmála hodinku. Devět skladeb má trvání od kratičké minuty až po minut dvacet. Nutno přiznat, že poklidný experimentál až industriální ambient má co říci přes dávnou dobu vzniku. „Whispering Confessions“ (1) jako otevírák desky od svého startu mnohé naznačuje. Plochy, hlasy, smyčky, nálada. „Der Holzweg“ (2) taktéž citlivě buduje atmosféru. Nejde tu o strach, spíše o zvuk. Baskytara přidává ruku k dílu a oproti snaživým efektům je výrazná. „Rupert Writes A Rainbow“ (3) promluví snad drone-ující baskytarou nebo syntetizérem s příjemnými vibracemi, kdy se k tomuto postupně přidávají klouzavé oscilátory, hlasy a houkavé vazby. (Celý příspěvek…)

To jsou mi tedy věci. Od vydavatelství Trident Harmony productions jsem obdržel promo polské formace GRIMLORD, kterou provází silná mediální masáž. Nejvíce však udiví unikátní počet sponzorů, jenž jsou uvedeny na samotném obalu. Je jich tu na desítky! Když si tak recenzent tohle prohlíží, říká si něco o nemalých ambicích, dostatku peněz či dokonce bombastických podmínkách pro studiovou práci. Co se týče posledního bodu, odhady se s jistotou potvrdily. Nahrávka udivuje majestátním soundem, všechny nástroje jsou důkladně čitelné a především milovníci kytarové hudby by si rozhodně mohli přijít na své. Kapela stylově tíhne k melodické formě heavy/trash metalu, ovšem ve své působnosti dokáže zabrousit i do mnohem tvrdších metalových vod, dokonce se v některých skladbách dají vystupovat prvky black metalu či death metalu. GRIMLORD tak naštěstí nezapadají do tuctové škály stylově neústupných hvězd, pokoušejí se alespoň o fous progrese, i když to v daném žánru není nic jednoduchého. Komplexně však hudba působí vcelku důvěryhodně, kapela se hlásí k tomu co má „nejraději“ a k tomu se ještě snaží přidat čiré plody z vlastní zahrádky.

Vstupní skladbou je titulní „Dolce Vita Sath-anas“, jejíž kvalita by mohla posloužit jako reprezentativní vzorek současné tvorby. Heavy metalový základ, tu odklon doprava, tu odklon doleva. Nástup čistého vokálu a opětovný základ ke kořenům. Poláci však se však na své pouti rozhodli, že nebudou donekonečna máchat suchou slámou. Svědčí o tom struktury ostatních skladeb, jenž rozhodně nejsou postavené na sytému sloka-refrén-sloka, byť někdy to kapele přece jen malinko ujede. Když se to stane, začíná vás fackovat klišé jako v případě skladby „Oh! My King“. Zde si GRIMLORD zahráli na speed metalové velikány hned tu máme oheň na střeše. Trapnost je v tomto případě ještě slušné slovo. Od této skladby však přichází naprosto nečekaný krok. (Celý příspěvek…)

Kalendářní rok se nám pomalu chýlí do finiše a česká metalová scéna drží v rukách další silný trumf! Málo kdo čekal, že ho na stůl položí kluci z kapely OBLOMOV, kteří se v posledních letech poněkud vytratili z povchu zemského, alespoň tedy co se týče vzájemné spolupráce. Oheň sounáležitosti naštěstí nevydoutnal, lídr Honza opět nastartoval všechny motory a rozloženou skládanku opět sestavil do potřebných obrazců. Když jsem nedávno psal recenzi na CD BRATRSTVA LUNY, rozepsal jsem se o tzv. „lunovském týmu“. V podstatě stejnou strukturu má i tým „The Communitas“. V čele stojí Honza s Martinem a zbytek tvoří úzce spolupracující hudebníci, kteří mají na metalových kolbištích ledacos za sebou. Honza Kapák (AVENGER, PANYCHIDA), Pavel ( dříve legitimní člen OBLOMOV, dnes SACRIST), Lord Morbivod, Arthuur (R.I.P.) (UNHOLY KILL a v neposlední řadě nemohu opomenout posilu zahraniční, Björnara E. Nilsena (VOLTURE INDUSTRIES).

Záruka nabušené sestavy však ještě nezaručuje úspěch, zvláště pak na poli death/black metalovém. OBLOMOV se však rozhodli jít úplně jinou cestou než na debutu a s novými skladbami se vrhli do víru experimentů a stylových kliček. I přesto všechno se však stále dá hovořit o death/blackovém nosiči, který ovšem dámu s kosou dusavě zašlapává. OBLOMOV už dříve deklarovali své sympatie k black metalu a novinkou tento status jenom potvrdili. Jasným důkazem budiž úvodní rubanice „Masquerade“, která je prorostlou a přímočarou dvouminutovkou bez zásadnějších příkras, čirý protipól skladeb ostatních. Exkurze do lůna jinotajů začíná až v čarovném songu „Deconstructing The Order“, kde se naplno rozhoří atmosféra karnevalů v podobě klaunsky znějících vsuvek, jenž jsou prozpěvovány hlavními protagonisty v jokerských oblecích. Nedílnou součástí jsou také vkusně vyřešená intra, nenásilně zařazená mezi nejrychlejší songy. Zaslechnout v nich lze skutečně netradiční nástroje, a nebo úplný protipól v podobě jemné elektrononiky. Spousta kapel se v současnosti k podobným hrátkám uchyluje, ovšem ne všude to funguje jako u OBLOMOV. Kapela nejenže zpracovala nevšední koncept, ona ho ještě dokázala stylově vybrousit tak, že jeho lákavost k opětovnému poslechu je naprostou samozřejmostí. (Celý příspěvek…)

FASCIST INSECT – Fall Of America (CD, 2008, samoprodukce)
S šesti skladbami na třiadvaceti minutách se borci z USA moc nepochlapili. Zvuk se oproti prvotině zvednul, přiostřil, podstata zůstává. Krakoš hudruje jako škrcený krocan, bicí se zdají být živě hrané, ovšem při zachování rukopisu – tupější blány a sršící činely (1 – The Leader). Další píseň o Brutálním Krematoriu (2) v úvodu prozradí umělost bubeníka. Hybnost a vyhrávky nikterak nebrání vokalistovi předvést svůj vztek. „Emptiness Laughter“ (3) s úvodem basové vyhrávky a syntetickým tleskáním přejde do vláčného melodického nápadu. Unavený štěkající pes za plotem a punkové melodicko-zpívací halekání jsou schůdky k hitovce. Po delší stopáži, kde se mohly nápady více projevit se na povrch tlačí harcórek „Evolved To Obliteration“ (4).

Skočná rytmizace, frázovaný skoro-hiphop, kytarové nápady. V dalším kousku „Purge“ (5) se zkracující se stopáží vyniknou divně zkreslené kytary i uvědomění si zvláštnosti rukopisu kapely. Uzavírací punkovka vás bez skrupulí vtáhne do víru starých začínajících THE EXPLOITED, kam by hulákání sloganu „We Want Some Violence“ (6) pasovalo jako prdel na hrnec. Po zarovnání téhle desky po bok minulé, jsou kontury vnitřního pnutí Amíků zřetelné. Šátrání v bočních revírech, neomezující se paběrkování a lepení. Naposledy jsem měl pocit takové divnosti u Urin a ještě předtím u ???. To už není divnost, ale přímo rozpolcený rukopis. (Celý příspěvek…)

Malajsijský borec je známá figura, pokud se alespoň trochu v experimentální scéně pohybujete. Zaslaná novinka je jedním z nejčerstvějších přírůstků jeho diskografie, ač byl sestaven ze záznamů 2005-8. 44-minutové album obsahuje devět skladeb, zřejmě rozdělených do čtyř úseků a čtvero nahrávacích zastavení. Vnitřní tři strany papírového digipaku jsou jednoduše černé s bílou soupiskou skladeb a informací. Vějšek ja věnován třem obrazů Melissy Lin. Ty na první pohled splývají v podobném duchu i exponované barevnosti, což je jen důvod pro podrobnější ohledání. Pirátských sosačů je mi líto… ale vlastně není. Obal přece nehraje, hehe! Dva tříminutové kousky „Godot Is Coming I“ (1) a II (8) jsou modulací různých zdrojů zvuku. Nejprve hlasu a poté snad syntezátoru. Zvukům je měně na rychlost i výšku, nabíhají, klouzají, ztrácejí se, což je výraznější u kláves. Pěkné hračky. Čekání na Godota se vyplatilo, Godot přichází!

„Hands III“ (2), I (3) a II (7) mají na desce přeházená pořadí. Popíšu vám je jak jdou za sebou. Pokud je zde pojmenování Ruce kvůli tomu, jak bylo postupováno při nahrávání, tedy údery vrchních končetin do čehosi, pak je to pravda pouze u třetí části (2), kdy je navíc lehce přimícháván ostrý digitální ruch. U partu I (3) je jakási zmutovaná kytara, kde ruce hrají také nemalou roli. Silné zkreslení přebuzením se dotýká až divné nečitelnosti s ostřejším závěrem. Úkolem hamtáků, tlapek, párátek, či jak je kdo ještě nazývá, je ve druhé sekci (7) ovládání elektroniky, která plče, skučí a rytmicky vzdoruje.

Tape podobně jako tomu bylo u Gdotů mění rychlost a tím i modulaci. Seřazení záznamu už je chronologické: I (4) zpracovává hlas, II (5) jakýsi elektronický štěbetavý zvuk a III (6) obdobné o chlup divočeji a exponovaněji. Chvílemi jako by to byl klarinet, tedy štěbenec!

Za tím vším je schován jedinec s názvem Tap Type (9). Elektronické piáno s kontakty neřízeně zničenými rzí i distorzí. Automatický rytmika i tónové pichy, vše hrubě pokažené, i když má Goh Lee Kwang čisté Ruce. Zajímavý sběr, na kterém si, než půjde do světa, nepochybně ještě jednou (vícekrát?) smlsnu a k tomu provětrám ostatní desky Malajsijce.

RadeK.K.

Poslední comeback sezony a úplně ten nejbestiálnější možný! EBM legenda VANESSA vstala z mrtvých a v nejsilnější sestavě se po takřka patnáctileté pauze vrátila s novinkovým albem. A již na úvod prozradím, že jde o návrat skutečně velmi podařený! Když se kapela po posledním projektu VANESSA GUN definitivně rozešla, začalo to v tuzemské „elektru“ poněkud skomírat, ačkoliv se tu a tam přece jen nějaká ta zajímavost objevila. VANESSA je však zkrátka jenom jedna. Ostré corové EBM napojené na industrial, neurvalé texty z pera Samira Hausera a hudební inženýrství v podání Mirka Papeže a Daniea Rodného, kteří se paradoxně úplně poprvé setkali pod křídly nejkultovnější kapely (Daniel Rodný patří k zakládajícím členům VANESSY, se kterou natočil nejúspěšnější alba „Flashback“ a „Monogamy“. Posléze se však z hudebního dění vytratil. Místo vrchního skladatele tak zaujal Mirek Papež a spolu se Samirem a Rusákem (dnes SPUTNIK) dali dohromady projekt VANESSA GUN, což byla jakási konspirace kapel VANESSA a GUN DREAMS). Aktuální sestavu pak ještě doplňuje bubeník Jaroslav Stuchlý a programátor Jakub Horák.

Pod novinkou „Ave Agony“ je však podepsána ještě jedna zajímavá persona, je jí Alexander Hacke, člen legendárního německého tělesa EINSTÜRZENDE NEUBAUTEN, podtrhující výslednou zvukovou tvář. A ta je skutečně zabijácká! Album otevírá zlověstná skladba „Satanova pomsta“, chladná elektronické nakopávačka s drtícími zvuky, neplánovaně hlásící, že nová VANESSA bude ještě více BRUTAL! (Celý příspěvek…)

Andres z estonského vydavatelství Hexenreich records se zřejmě zamiloval do iránského metalového pod světí. Po SORG INNKALLELSE se rozhodl pro spolupráci s osobou, říkající si Tenebrous Shadow. Tentokráte se však nejedná o legitimní album, ale „pouze“ demo, na kterém se irácký umělec představuje na vlastní pěst. Přiznávám se, že jsem se zpočátku trochu děsil prachbídné kvality, ovšem nakonec jsem byl velmi mile překvapen. „Follow The Signs“ je po čertech povedená nahrávka a vůbec nevadí, že je vytažena z toho nejhlubšího undergrounndového sklepa. Ono se ani nedá říci, že by Tenebrous vytvořil něco nevšedního a neobyčejného. Zaměřil se spíše na strukturu jednotlivých kompozic, okořenil je změnami nálad a dokonce přichystal nejedno citlivější překvapení v podobě akustické hry na kytaru. Skladby jsou rovněž vylepšovány různými intermezzy, které sem „na oko“ třeba vůbec nepatří. Zapomenout rovněž nemohu na silný melodický základ, jež prosvítá celou kolekci jako slunce zimní oblohu.

Album otevírá valivý track „The Creep“, podpořený industriálními prvky v kombinaci s norskou black metalovou základnou. Po stejných kolejích poté vyjíždí vlak jménem „Hunt“, ovšem páčku od zbytečného lomozu vrací směrem k nadprůměru skladba „Follow The Signs“, evidentně ovlivněná tvorbou novodobých IMMORTAL. (Celý příspěvek…)

Dalšími francouzskými neznabohy jsou mladíci CODEX INFERIS, předkládající debutovou nahrávku „…Damage Completed“, trpící všemi porodními bolestmi a následně i nemocemi, provázející metalové dospívání. Kapela se zjevně pokouší o blasphemický black metal pekelného tempa, ovšem zatím zůstává jen u pokusů. Skladby působí značně kostrbatě a neobsahují prakticky nic, co by se za nehet vešlo. Ještě mnohem šílenější je zvuková kvalita záznamu, nezasluhujícího si nálepku legitimního CD. Jediné pozitivum spočívá alespoň v náznaku cíle v nedohlednu. CODEX INFERIS chtějí znít nekompromisně a přímočaře, ale ze skladeb prozatím vyluzují punk/crustové chuchvalce v kmitočtech „umca-umca-umcaca“

V hluboké mlze se tak vynořuje náčrt osmkrát vylouhovaných IMPALED NAZARENE, jednoho z velkých vzorů (to je zřetelné). Docela by mě však zajímalo, jestli by se Francouzům líbili naši ISACAARUM, něco mi říká, že by určitě šíleli! Žel i Jihočeši jsou pro CODEX INFERIS značně vzdálenou metou…Nejtragičtější ze všeho je však start, úvodní songy totiž totálně skalpují věcí následující a posluchač zároveň ztrácí motivaci k dalšímu poslechu. Při skladbě „Upon The Ruins Of This World“ jsem měl pocit, že mi snad přeskakuje disk v přehrávači. Úděsné remplování a lomoz, strašné zvuky kytary, velké trápení. Uff…abych ale nebyl až tak úplně negativistický. Nějaké náznaky hudebna se přece jen vystopovat dají. Jednoznačně nejlepší skladbou je „In Your Funeral“ s náznakem silné kytarové melodie. (Celý příspěvek…)

Téměř deset let trvalo kapele FEEBLE MINDED, než navázala na debutové album „Meanwhile We’re Alive“ a pochlapila se s novinkou „Pernicious Intergrowth“. Vytrvalost v pravdě chválihodná, ale pro současné recenzenty spíše nic neříkající. Já osobně však pamatuji kapelu v „nejlepším“ a kdybych zapátral ve svém archívu, určitě bych nalez šedé ufounské letáky, jenž upozorňovaly na příchod nové death metalové bestie. FEEBLE MINDED však nikdy nebyli jen o klasice, ale velmi intenzivně inklinovali k brutal deathu a zároveň také grind coru. A jak je to v roce 2009? Vkus se rokycanským hrdlořezům výrazněji nezměnil, ovšem k jistým“čárám“ rozhodně došlo. Kapela pochopila, že s obyčejným projevem dnes už nikoho nezaujme a jako obranu nasadila antibiotika nejsilnějšího ražení. Z hudby cítím skotačivou atmosféru hard coru, dost možná i trash metalu a v zákoutím samotném se čepýří crust/punk ve stylu NAPALM DEATH. Opozicí proti těmto atributům pak jsou košaté kytarové vyhrávky jako na konci skladby „Recycling Despair“. Pozoruhodnou rošádu vyostřuje rozvrstvení vokálů, jejichž kadence se pohybuje od hlubokého growlingu, zlostného štěkotu („Nothing But Blood“) až po sborové frázovánní či dokonce rap („Entrails On The Wall“). Jako když BIOHAZARD dostanou 220

I přes všechny přednosti a kvalitu si však nelze nevšimnout určitých hluchých míst. I když má nahrávka sotva půlhodinku, najdou se zde vysloveně zaplácaná místa, celkovou stopáž alespoň účelově prodlužující. Velká škoda, jinak tenhle počin rozhodně k zahození není a pokud bych měl ještě nějakou výtku, týkala by se tak maximálně poněkud utopeného zvuku (rozhodně se nejedná o žádnou katastrofu, jde spíše o problém mých uší a dost možná to tak i kapela zamýšlela). I přes veškerá výše zmíněná negativa lze konstatovat, že FEEBLE MINDED patří do širší špičky tuzemského death metalu (ale uvítal bych ještě více té psychedelie či experimentu…no vím, už mlčím ). (Celý příspěvek…)