R.U.M. zine

Z nočního vizuálu na obalu k mému naturelu promlouvá spíše hybridizovaná sova, než vlk, podobající se stejně divnému bratrovi z titulky Vypusťe psy! od navrátivších se Lemounů. Pokud je to medvěd, tak se Marhladovi, kapele, vydavatelstvím a celému světu omlouvám! Vkusný font se jen snaží zachránit nevýrazno. Až elektro-industriálně posuvný otvírák „Pragmatism“ (1) slibuje mnohé. Lehce zastřená kytara, desetkrát zpomalené Ministerstvo bez agresivní složky a vzedmutý hitový refrén! Dobrá píseň. Další melodický nápad přináší „Black Beast“ (2) a podkládá jej Cure-ovkou jako z partesu. Umně rytmizované elektro funguje snad vždycky. „They Say Go“ (3) má prostor, přehled a čas pro kapelu i posluchače.

Hybnou dusárnu „Watching You“ (4) otevře a zakončí smršť elektronických hraček. Uvědomuji si, jak se u téhle kapely zajímavě stírá hranice mezi nástroji živě hranými a syntetickými. Koho dnes zajímají „Pop Will Eat Itself“, kdo by vzpomínal když je tu Fraud (5)? 90. indie létům už bude brzo dvacet. K elektronicky znějící base nafrkej pidlikající kytaru, občasně ji napruž a vyfrkni Murder In You (6). Zase mi naskakují Kjůři, někdy ve zpěvu, chvilkami v muzice. (Celý příspěvek…)

Starý dobrý slovenský ČAD se nám vybarvuje. Tím, že nevydává nahrávky jako na běžícím pásu, nemá našinec plynulé srovnání, ovšem původní garážová rubanice je jaksi tatam. Jak už to bývá, díky pročištěnému zvuku vše získává na přehlednosti. Pro někoho ku prospěchu, druhý ohrne rypák. Podobně jako u mnohých dnešních kapel je těžké stanovit škatulku. Ne snad, že by o to šlo, ovšem pojmenování někomu pomůže. Trojka, vedená „Pištom zo Slovenska“, jak se mi před léty hlásil do telefonu (hehe!), dře svůj ripcore poctivě. Dnešní podoba v sobě zastřešuje thrash metalové kvapíky, hardcore-ové napínáky a špetičku punkového a grindového šafránu. Textově a hlavně výrazem zpěvu(-ů) bych přidal pojem hatecore. Ovšem k přirovnání skladby Zlý (7) k motorheďáckému rokenrolu nepotřebujete mnoho odvahy, podobně k asociaci s acbleskdc v songu Tie nie (12). Slabší nátury a útlocitní jedinci budou rozdýchávat všudypřítomnou nenávist, zuřivý vztek na všechny kurwárny Slovenska. Smutný fakt je, že texty jsou platné nejen pro mé bratry a sestru, kdesi tisíc kilometrů ode mě, ale jakoby zpívali o mnohém kolem mě. Divné? Nemyslím! Hrubozrný bigbít mi bude vždycky blízký, jen ta nahromaděná negativa ne a ne ze mě ven!

RadeK.K.

Album „Epocha“ od black metalové kapely SILVA NIGRA sice vyšlo už v roce 2007, nicméně na recenzi jsem ho obdržel až nyní, takže tak. Na úvod bych ještě měl připomenout, že právě toto album je z pohledu formace stále aktuální, takže se neinformovaní čtenáři nemusí děsit, že by jim něco uteklo. „Epocha“ je album kapely, která jednoznačně zbožňuje black metal a také ho s plným zanícením hraje. Aby ovšem kapela nezapadla do říše tisíců „bezejmenných“, udělala některé věci jednoduše jinak. Rozhodně tím však nechci deklarovat, že SILVA NIGRA přinášejí něco zásadně nového do černých tůní a rybníčků. Opírá se ovšem o atributy, jenž jsou milovníkům pure black metalu rozhodně blízké. Severský zvuk, bestiální sypačky a mrazivá kytarová sóla, střídání temp, mrazivá a skličující atmosféra… žel, tohle všechno degraduje nepříliš kvalitní vokál, kterému je sice skvěle rozumět, ovšem jeho síla zkrátka nestačí na nejlepší blackové „vrány“ ( a to i v rámci české scény). Když se s tímto neduhem srovnáte, nebudete mít s poslechem výraznější problém…i když, ještě jednu poznámku si neodpustím. Nevím proč, ale bicí mi přijdou vystrčené před ostatní nástroje a v některých momentech působí poměrně rušivě.

Naopak velkou devízou jsou texty, některé slovní obraty jsou skutečně dokonalé. Tak třeba: „…postav dítě před symboly starých/ a tak bezelstně začne hrát si/ chápajíce vnitřní řád těch křivek a čar!/jako zrnko písku z pouště, v souznění s universem“ (skladba „Na památku věci ztracených“) nebo „V osudovém čase tehdy známého světa/ střetla se síla magická s bezmocností člověka“ (skladba „Legenda“). (Celý příspěvek…)

Pokud byl doom metal na počátku nového milénia jen uschlou větvičkou, tak v současné době se začíná přece jen blýskat na lepší časy. Existují samozřejmě soubory, jejichž tvorba se od doom metalových kořenů značně vzdálila, ovšem na metalové mapě naleznete také hromadu kapel, jejichž láska k pomalým a temným motivům stále ještě nevychladla. A právě do té druhé skupiny patří polská gothic doom metalová šestice VIA MISTICA. S touto tesknou formací jsem se setkal už v roce 1999, kdy se mi do rukou dostalo jejich první demo „In Hora Mortis Nostre“, které jsem si s chutí zařadil do své doom metalové sbírky. Od té doby jsem o těchto Polácích už vůbec neslyšel, a kdyby se na našem redakčním stole neobjevila nahrávka „Under My Eyelids“ z letošního roku, tak bych se skoro domníval, že VIA MISTICA budou jednou z těch kapel, co nepřežili transparentní umíraní nejnádhernějšího metalového žánru, který se v té ryzí podobě objevuje opravdu už jen minimálně (a když se objeví, málokoho to zajímá, samozřejmě vynechávám pravé undergroundové nadšence).

VIA MISTICA však rozhodně nelenili a v mezidobí vydali dvě oficiální alba, přičemž to první obsahuje pouze skladby, které posluchači najdou už na prvním demu. Deska „Testamentum (In Hora Mortis Nostre)“ vyšla v roce 2003 a hned o rok později spatřilo světlo světa dílko „Fallen Angels“. O vydání se v obou případech postarali Metal Mind Productions, což je v Polsku jasná jednička mezi metalovými labely, a také díky této firmě máme možnost posoudit, kterak nová tvorba VIA MISTICA vlastně chutná. (Celý příspěvek…)

Vydavatelství Ravenheart pomohlo na svět další začínající kapele, která představuje debutové album nazvané „Sword And iron Cross“. Když jsem se poprvé s tímto dílkem seznámil, měl jsem pocit, že formace s názvem SLUNOVRAT nemůže hrát nic jiného, než pagan/folk metal. Jaké však bylo překvapení, kdy se z beden vyvalila pikantně zabalená metalová svačinka s mnoha příchutěmi. I přesto, že má kapele daleko k instrumentální virtuozitě, podařilo se ji natočit poměrně zábavné a především promyšlené album. Všechny zde zastoupené skladby jsou členité, stylově hodně rozmanité a co asi největší devízou – každé je skutečně jiná. Posluchač tak nemá problém se s nahrávkou okamžitě sžít, nemusí se prodírat v nekonečných hlavolamech, kdy každá skladba je podobná té druhé jako vejce vejci. To je koneckonců problém většiny metalových kapel. SLUNOVRAT tedy rozhodně nenudí, což je zjištění naprosto stěžejní.

Kapela hudebně tíhne k několika metalovým odrůdám. Úvodní skladba „War Invasion“ představuje SLUNOVRAT v odlesku spíše death/black/doomovém, dosti prostoru dostaly také klávesy, jejichž motivy připomínají DIMMU BORGIR z dob alba „Enthrone Darkness Triumphant“. Jaké však překvapení přichází se skladbou „Severská zlost“, tvářící se na první dojem thrash metalově, aby se přesně uprostřed překulila do melancholických vod, kde znovu čarují klávesy. (Celý příspěvek…)

V kaslíku balíček, áá nový přírůstek od vydavatelství Naga, říkám si. Co pak to asi bude? Z balíčku vyndavám CD, které je úplně tmavé! To vypadá jako „černé album“ od METALLICY? Tedy, to je něco! SATOR MARTE vydali druhé album a buďme upřímní, horší cover si snad ani vybrat nemohli. „Borci, takto jste to skutečně zamýšleli?“ Naštěstí obal – nerovná se hudba. SATOR MARTE vytvořili kolekci nabušených, technicky vyzrálých skladeb, pod jejichž slupkou se nachází plno variabilních úseků. Je zajímavé, že se kapela nezříká klasických black metalových postupů, ale zároveň do své tvorby přináší závan novátorství, kterým se prezentují současné avantgardně vzhlážející blackové spolky. SATOR MARTE sice neexperimentují, možná ani netouží po skladbách plných zvratů, nicméně zvukově se zařazují do kategorie „moderně“ znějících formací. Deska skutečně „hraje“, všechny nástroje jsou naprosto čitelné, velmi doporučuji vyposlechnout album v kvalitních sluchátkách. Kdyby se z úst vokalisty Nava nelinula česká slova, vůbec bych si nemyslel, že poslouchám českou kapelu. Bravo!

SATOR MARTE mají jak se říká z hůry dáno. Umějí totiž do skladeb naroubovat fascinující/ gradující motivy, jenž každou ze skladeb povyšují. Např. skladba „Koroze“ je naprosto jedinečná, prolíná se v ní několik zajímavých kytarových rovin, dokonce zde cítím určitý závan black’n rollu. A proč také ne? Je jen škoda, že těchto momentů není v hudbě kapely více, ale i tak je na albu „Za zdmi“ co poslouchat. (Celý příspěvek…)

V posledních letech nejvíce vyhledávám japonskou muziku. Je-li neznámá, nekomerční jsem rád, ale objevují se i tituly, které si poslechnu minimálně jednou a někdy i naposled. Co jsem ale chtěl zmínit je taková bezvýznamná drobnost. Jak mám ve svém vnitřku přistoupit na roztodivné spolupráce a účast nejaponských hudebníků. Někdy jich je v projektu víc, než účastníků z souostroví. Doposud jsem nezaujal postoj a buď tento fakt přejdu mávnutím ruky, nebo titul obejdu. Jedním z takových je tato deska, jíž obejít nešlo.

AUS je autorský projekt Yasuhiko Fukuzano, která všechny písně napsala a produkovala, ovšem k výslednému tvaru jí dopomohli i další muzikanti, ponejvíce zpěváci a zpěvačky jako třeba Sylvian Chaveau (1), cokiyu (2,3,4), Yukiko Okamoto (5) a Lindsay Anderson (7). Kromě nich jsou tu uvedeni i spoluproducenti mondii (1), Takafumi Tsuchyia (2,3), Andreas Berger (5) a Craig Tattersall (8). Tihle všichni spoluvytvořili písničky tak křehké, že je lepší ani nemluvit, aby se nerozpadly. Snově ‘chytrá elektronika’, opatrně používané mraky samplů reálných nehudebních nástrojů i konkrétních zvuků. Chvíli jen tak ledabyle poletují, aby se vzápětí pospojovaly do formy, která snese pojmenování písnička. Autoland (5) je pohledem krasohledu, kde se přeskupují pestrobarevné skleněné střípky a k tmu nohou postrkujete plastového sněhuláka, ve kterém klinkají rolničky. (Celý příspěvek…)

Spojení folku a metalu je v současné době velmi populární a dokonce bych si dovolil tvrdit, že to je dnes jedna z největších zbraní, kterak se vyhnout zavedeným metalovým klišé. Finští uctívatelé severských tradic patří k předním nositelům tohoto žánru a rozhodně bych za jejich počínáním neviděl ani zrnko možného kalkulu. Členové KORPIKLAANI se totiž ještě angažují v dalších hudebních projektech, které se zabývají čistým folkem (např. POROPETRA). Novinka „Tales Along This Road“ úspěšně navazuje na předchozí počiny „Spirit Of The Forest“ a „Voice Of Wilderness“, a dovolil bych si tvrdit, že v některých ohledech ji i předčí. KORPIKLAANI se totiž ještě mnohem více ponořili do folku a někdy mám skutečně pocit, že ona metalová valivost je už jen jakýmsi doplňkem. Na druhou stranu je album neskutečně rychlé a rozhodně mu nechybí „tah na branku“.

Všechny kytarou podpořené „lidovky“ jsou hrnuty hezky od podlahy. Příkladem budiž hned úvodní „Happy Little Boozer“. Stačí si ji dvakrát pustit a už vám bude hlava sama cukat dopředu, a k tomu si ještě budete prozpěvovat naprosto vtíravě jednoduchý refrén. KORPIKLAANI šli však dál i v nástrojovém obsazení. Mandolína, akordeon, housle, píšťaly… zkrátka folk se vším všudy. (Celý příspěvek…)

Jsou nahrávky, jejichž obsah vás neosloví z různých příčin. Pokud však recenzent není netaktní, alespoň nějaké to pozitivum ve svém rozboru naznačí. Při poslechu CD od SIXTH DIMENSION jsem však ani jednu pochvalnou špetku nenašel a s hrůzou musím konstatovat, že zde je úplně všechno špatně. Nechci samozřejmě nějakým způsobem hanit formaci, jejíž počínání je v podstatě na startu, ovšem z hlediska poslouchatelnosti je tento produkt takřka nestravitelný (alespoň tedy pro mě, samozřejmě, mnozí posluchači mohou mít úplně odlišný názor). Mezi ústřední nedostatky patří skutečně nehorázně zpackaná zvuková kvalita. V podstatě vůbec nechápu, proč tento polotovar kapela vůbec pustila mezi lidi. Oficiální nahrávka je sice zárukou funkčnosti, ale vše by mělo mít své hranice. SIXTH DIMENSION klidně mohli počkat, pracovat dál a do éteru pustit mnohem reprezentativnější vzorek.

Budu však upřímný – ani toto by jim ke slávě nestačilo. Plytký trash (s občasnými coreovými vsuvkami) je bezduchý, nudný, plytký, nezáživný. Jasně, jde o snahu přiblížit se “staré škole“, ale takhle okatě? No nic…tady jde o vkus a kluky to tak baví. Pohromou je ovšem výkon vokalisty, u kterého si však nejsem jist, jestli za to mohou jeho pěvecké schopnosti/neschopnosti, a nebo již výše zmíněná zvuková kvalita/nekvalita. Ve spojitosti se zoufalým frázováním se tak z beden linou utopené úštěky, potápějící kapelu už od úvodních vteřin první skladby (když tedy nepočítám intro). (Celý příspěvek…)

Hlučoun, brusič, topič a nástěnkář, ne nebojte se, nejedná se o řezníka Krkovičku, jehož arzenál masa je obrovský, ale o Radka Kopela, který se výhradně stará o špajz z jehož útrob vylézají nenapodobitelné hlukové vibrace. NAPALMED jsou již nějaký ten rok jasným noisovým monopolem, když to přeženu, jsou takovým ekvivalentem bigbítového KABÁTU, jenž dále válcuje konkurenci silou nezměrnou. Zatímco však tepličtí platí za dokonale prosperující společnost, NAPALMED patří spíše k „neziskovkám“, ze které peníze unikají a unikají…kolik do toho všeho musel Radek vložit úsilí a peněz (a to i přesto, že fanoušků tohoto mikro žánru je u nás bytostně málo). NAPALMED je však dávno zavedená značka a dokonce mám i pocit, že Radek Kopel přesvědčil některé hudební fanoušky ( i novináře) o smysluplnosti svého počínání. Stejně si ale myslím, že kdyby Radek pocházel z Japonska, měl by pozici v celosvětovém undergroundu mnohem pevnější (i když i nyní se může pyšnit skutečně zajímavými kontakty).

Má maličkost přistupuje ke každé nahrávce NAPALMED jako k experimentu. Vždy si říkám, “ tak, co mě nyní čeká“!? Ještě než však přistoupím k samotnému obsahu, rád bych se zastavil u bookletu, který je opět naprosto originální a svým způsobem i nenapodobitelný. Černobílá skládačka připomíná modely z ABC, uvnitř je klokaní kapsička, ve které je disk zastrčen. Tak mě tak napadá, že by Radek klidně mohl vyrábět přebaly ostatní formacím…. (Celý příspěvek…)