R.U.M. zine

Pochybují o sobě DARK GAMBALLE? Moc tomu nevěřím! Nicméně náš svět v současnosti nabízí spoustu témat, o kterých můžeme mluvit, přít se, můžeme se za ně i mlátit, ale „pochyby“ vždy zůstanou. Tímto způsobem alespoň já nahlížím na další album vyškovských ufounů, jejichž „vydávací“ disciplinovanost je skutečně obdivuhodná. Na každé dva roky vychází přesně jedna fošna! V čem tedy spočívá ona strojová přesnost? Domnívám se, že zlomovým okamžikem bylo období mezi alby „Superstar“ a „Bonboniera“, kdy se DARK GAMBALLE (po věčném experimentování) konečně usadili v určité stylové škatulce, se kterou si dlouhou dobu pohrávali jako s vlastní chatičkou někde vysoko v horách. V dnešní době však už slovo „chatička“ ztrácí svou výstižnost, jelikož DARK GAMBALLE mají nyní k dispozici vyšperkovanou vilu, na které zkrátka „kutí“. A mimochodem…dost je to baví!

Největší síla novinky spočívá v její opravdovosti. Zkrátka od první skladby mohu prohlásit, že to o co tu jde, to kapele věřím na sto honů. Pokud na mě předchozí album „Perpetuum Gamballe“ působilo spíše smutně, tak „Pochyby“ jsou v tomto ohledu ještě jízlivější. Z desky sálá takové zvláštní negativní poselství, ke kterému se člověk chtě nechtě musí přihlásit. Na téhle planetě zkrátka žijeme! DARK GAMBALLE otevírají svůj krám titulní písní, která ovšem nesplňuje předpoklady „výprasků“, ale spíše rozjímavých chvilek u kávy. Obdobných momentů se na desce objevuje hned několik a s čistým svědomím je mohu nazvat jako čertovy hrátky s popem („Žárovkám“, „Zhasínám“). (Celý příspěvek…)

Norského pana Bjergu už jsem pro Vás recenzoval. Hlukový kruhy undergroundu se uzavírají jako kterékoli jiné, takže tu máme desku, která byla vydána u amerického vydavatelství, ale nahrána v italské Boloni. Pro tamní rádio TPO a jejich pořad The Reminder, 25. června 2009 živě vytvořil osmnáctiminutovou spolupráci s druhým zvukovým aktivistou Iversenem.

Nabíhající oťukávání a rozeznívání kombinace reálně znějících bicích a ruchů je vzrušující. Udržování poklidné nálady se víceméně daří, ovšem od okamžiku, kdy prostor nařezává čisté vazbení a brumenný ruch je vše jinak. Ambientně nekonečné zvukové dálavy či neviditelné zaobzorové pokračování dostávají jemné příděly změn. Po právě vyslechnuté divoké desce Der Marebrechst je to jako gurmánská lahůdka. Tipnul bych si, že technika nebyla při setkání experimentátorů plně na jejich straně, ovšem alespoň trochu zkušený borec, kterými oba jsou, z takovéto lapálie hravě vybruslí. Pokud se mýlím, nevadí. Ani v jednom případě mi v tuto chvíli plně nevyhovovali, byť jsem si je poslechnul rád a v pravý čas.

RadeK.K.

Je libo taneční black metal? A nebo jakou popisku vlastně použít? Očekávaný debut dvojice Hogath/Tyrael je konečně na světě a pokud demo nazvané „Behind The Border Of Abnormality“ vzbudilo v black metalovém podzemí nemalý poprask, tak jsem tedy zvědav, co všechno se bude řešit nyní. „Black Coal Depression“ má totiž hodně blízko k nejvyostřenější verzi EBM, ovšem zároveň nepopírá příslušnost k „černému kovu“, ačkoliv otázku zůstává, zda právě ona „příslušnost“ bude nadrženým posluchačům stačit. Fanoušek metalu však musí počítat s tím, že při poslechu alba projde zkouškou, která se dá nazvat slovy: „co všechno jsem schopen strávit“. Pro ortodoxní příznivce tento kotouček jednoznančně není. To raději strčte hlavu do rozpálené trouby!

Album otevírá velice pestrá skladba „Daylight Pollution“, (místy mi dokonce připomene DIMMU BORGIR), představující strojovou a dekadetní atmosféru, skoro jsem měl pocit, že jsem se ocitl v lůně třetí světové války, kde se to hemží roboty a dalšími obdobnými monstry. Velkou pochalu pak zaslouží samply, jejichž masáž je nepopsatelně masakriózní. Pikatní pointou je poté techno přechod k druhé kompozici „Blast Furnance“, kterou lze bez debat označit jako drtící electro-black. Když jsem tuhle věc poprvé poslouchal ve sluchátkách, bál jsem se o své uši. Cyber masakr, promyšlený do posledního detailu, přičemž posluchač si do poslední chvíle nemůže být jist tím, co bude následovat. (Celý příspěvek…)

DISFIGURED CORPSE je kapela, která se na scéně drží už hezky dlouho. Vzpomene si dnes ještě někdo na legendární splitko s TOTAL DEATH z roku 1992? To už ani není možné!!! DISFIGURED CORPSE od té doby ušli pořádný kus cesty, ovšem jejich hudební tvorba se nijak zásadně nezměnila. Grind core šmrncnutý hard corem, občas nějaký ten punk či thrash…Už z toho důvodu bylo celkem jednoduché odhadnout, jaké asi nové albu bude. Existují zkrátka kapely, které se rády drží svého kopyta a je úplně zbytečné jim vyčítat onu pomyslnou dinosauří nemoc. Na druhou stranu by to však nějaké oživení chtělo, dnes už s čistým „bordelem“ nikdo neoslní a dobře to vědí i DISFIGURED CORPSE. Ti zcela určitě svou novinkou rovněž neničí zajeté stylové šablony, a to i přesto, že „Human Corrosion“ je bez nadsázky jejich nejlepší album. Pokud předchozí počiny byly spíše amatérského ražení (kapela vždy připomínala spíše partu kluků, kteří si přišli jednou za čtrnáct dní zahrát fotbálek), tak z novinky je cítit nával nové chuti a dost možná se dá hovořit i o určité části profesionalizace. DISFIGURED CORPSE tak nyní připomínají dobře stavěnou plachetnici s uměle vytvořeným větrem v zádech. Severomoravským borcům to zkrátka hraje a samotný úvod je toho jasným důkazem! Na první místě mě však upoutal skutečně razantní sound, jehož výbušnost se rovná hotové explozi ( vřele doporučuji vyslechnout ve sluchátkách na maximální možnou úroveň). Takže i tady u nás to jde? Ano, jde! Jenže…

V prvních minutách se zdá, že DISFIGURED CORPSE jsou schopni s výše uvedenými zbraněmi docílit maximálního efektu, ale chyba krvavé lávky… Od sedmé skladby „Secret Wishes“ se deska pomalu stáčí do slepé uličky, ve které se pak nadobro utopí. Jednotvárné a především nudné kousky nezachrání ani výše zmíněné atributy a DISFIGURED CORPSE tak opět končí na skládce plné nevýraznosti a šedi. Zajímavé také je, že oproti minulosti se soubor zdržel kyselých vtípků a po celou dobu se věnuje poměrně závažným společenským problémům. (Celý příspěvek…)