R.U.M. zine

Jsou nahrávky, jejichž obsah vás neosloví z různých příčin. Pokud však recenzent není netaktní, alespoň nějaké to pozitivum ve svém rozboru naznačí. Při poslechu CD od SIXTH DIMENSION jsem však ani jednu pochvalnou špetku nenašel a s hrůzou musím konstatovat, že zde je úplně všechno špatně. Nechci samozřejmě nějakým způsobem hanit formaci, jejíž počínání je v podstatě na startu, ovšem z hlediska poslouchatelnosti je tento produkt takřka nestravitelný (alespoň tedy pro mě, samozřejmě, mnozí posluchači mohou mít úplně odlišný názor). Mezi ústřední nedostatky patří skutečně nehorázně zpackaná zvuková kvalita. V podstatě vůbec nechápu, proč tento polotovar kapela vůbec pustila mezi lidi. Oficiální nahrávka je sice zárukou funkčnosti, ale vše by mělo mít své hranice. SIXTH DIMENSION klidně mohli počkat, pracovat dál a do éteru pustit mnohem reprezentativnější vzorek.

Budu však upřímný – ani toto by jim ke slávě nestačilo. Plytký trash (s občasnými coreovými vsuvkami) je bezduchý, nudný, plytký, nezáživný. Jasně, jde o snahu přiblížit se “staré škole“, ale takhle okatě? No nic…tady jde o vkus a kluky to tak baví. Pohromou je ovšem výkon vokalisty, u kterého si však nejsem jist, jestli za to mohou jeho pěvecké schopnosti/neschopnosti, a nebo již výše zmíněná zvuková kvalita/nekvalita. Ve spojitosti se zoufalým frázováním se tak z beden linou utopené úštěky, potápějící kapelu už od úvodních vteřin první skladby (když tedy nepočítám intro). (Celý příspěvek…)

Hlučoun, brusič, topič a nástěnkář, ne nebojte se, nejedná se o řezníka Krkovičku, jehož arzenál masa je obrovský, ale o Radka Kopela, který se výhradně stará o špajz z jehož útrob vylézají nenapodobitelné hlukové vibrace. NAPALMED jsou již nějaký ten rok jasným noisovým monopolem, když to přeženu, jsou takovým ekvivalentem bigbítového KABÁTU, jenž dále válcuje konkurenci silou nezměrnou. Zatímco však tepličtí platí za dokonale prosperující společnost, NAPALMED patří spíše k „neziskovkám“, ze které peníze unikají a unikají…kolik do toho všeho musel Radek vložit úsilí a peněz (a to i přesto, že fanoušků tohoto mikro žánru je u nás bytostně málo). NAPALMED je však dávno zavedená značka a dokonce mám i pocit, že Radek Kopel přesvědčil některé hudební fanoušky ( i novináře) o smysluplnosti svého počínání. Stejně si ale myslím, že kdyby Radek pocházel z Japonska, měl by pozici v celosvětovém undergroundu mnohem pevnější (i když i nyní se může pyšnit skutečně zajímavými kontakty).

Má maličkost přistupuje ke každé nahrávce NAPALMED jako k experimentu. Vždy si říkám, “ tak, co mě nyní čeká“!? Ještě než však přistoupím k samotnému obsahu, rád bych se zastavil u bookletu, který je opět naprosto originální a svým způsobem i nenapodobitelný. Černobílá skládačka připomíná modely z ABC, uvnitř je klokaní kapsička, ve které je disk zastrčen. Tak mě tak napadá, že by Radek klidně mohl vyrábět přebaly ostatní formacím…. (Celý příspěvek…)

Konečně!!! Nikdy jsem si nemyslel, že bych se mohl dožít nového alba od jedné z nejlepších českých hardcoreových kapel. A je to tady…Důkaz toho, že se MICHALE’S UNCLE opět probudili k plnohodnotnému hudebnímu životu je jejich nové CD „Return of Dark Psychedelia“. Nové album hned od začátku ukazuje sílu, se kterou kapela po letech opět útočí na fanoušky tvrdšího zrna (a nejen na ně). Od začátku do konce je album nahuštěnou novými hity, které jsou proloženy zvukovými vsuvkami a doplněny o rozporcované staré hity – „El Presidente“ (tentokrát ve slovenské verzi) a „Červený Hrádek“ (který překvapuje svojí trefností). Je až zarážející jak se některé věci prostě nemění ( teď je otázka, zda je to plus či mínus).

Další nové věci na desce jsou ukázkou originálního stylu kapely, která je opravdu lehce rozpoznatelná od dalších ostatních spolků, pohybujících se na tuzemské scéně. I když při některých punkovějších skladbách(např. vynikající „Z kontejneru smrad“), by si je člověk neznalý mohl i splést s jinými punkovými spolky. Ale tahle nepodstatná punková maličkost nic nemění na tom, že si MICHALE’S UNCLE zachovávají svoji jasnou představu o muzice. Celkem osmnáct skladeb mě přesvědčilo, že takhle nějak má vypadat povedený CD návrat mezi extra třídu dnešní tvrdé scény. Nemá smysl zbytečně psát…koukejte poslouchat, poslouchat a poslouchat!!! (Celý příspěvek…)

Nebývá až tak obvyklé, aby v USA působily black metalové spolky. Výjimky pak bývají o to zuřivější, což je také případ projektu KRIEG, který uvedl v život nadšenec, říkající si Imperial. Tenhle člověk je jakýmsi černým jezdcem, protože do chodu uvedl už několik dalších spolků. Namátkou uvádím jména jako WELTMACHT, DEVOTEE a HIDDEN. Působil však také jako koncertní člen u zřejmě nejznámějšího blackmetalového projektu JUDAS ISCARIOT.

Jak už to ale bývá, Amerika není těmto hudebním stylům příliš nakloněna, takže výše zmíněné kapely znají spíše ti evropští fanoušci, a to ještě ti, kteří se pohybují na hranách toho nejostřejšího undergroundu. Zároveň také dochází k tomu, že jednotlivé soubory či projekty bývají vzájemně člensky provázány, jakoby nebylo z čeho brát. Počet tuctových a nepřehledných spolků však nijak neklesá, což je docela paradoxní zjištění. Podobný příběh se týká také Imperiala s KRIEG, který se tímto albem definitivně loučí. „Blue Miasma“ je v pořadí šestým řadovým albem a samozřejmě i na této nahrávce tvoří sestavu nájemní hudebníci, které si Imperial pro své temné choutky vybral. V sestavě tak třeba najdeme člena finských SATANIC WARMASTER, říkající si Satanic Tyrant Werewolf, doprovázející amerického kolegu jakožto druhý kytarista. Jak je tedy zřejmé, jakási mezinárodní black metalová spolupráce funguje znamenitě, ovšem to je také to jediné, co se dá na téhle desce pochválit. (Celý příspěvek…)

Černý humor, nadsázka na pokraji únosnosti, satira a mnoho dalšího najdete na „masturbačním“ CD „Nablinkáno, nakakáno, spapáno. Delikatesní zdrobnělina nechutností, toť má stručná charakteristika alba, u kterého se budete válet smíchy, a nebo ho totálně zavrhnete, případně ho rovnou vyhodíte z okna. Možná, že kdybych neznal celou podstatu věci, možná bych si skutečně klepal na čelo. Kapelu MASTURBACE však tvoří velice zdatní hudebníci, žánrově naprosto neomezení. Vždyť se v podstatě jedná o jejich dětskou záležitost, tepající napříč časovou osou. Není nic lepšího než se svýma kámošema ujíždět na hudbě, která je před xy lety tolik bavila (a jak se ukazuje, vášeň vydržela!). A proč do toho nevložit více ortodoxnosti, aby to „jó“ vypadalo?! MASTURBACE si dělá legraci se zatvrzelých metalistů, dělá si bžundu z vlastních začátků a svým způsobem praví: “ale vždyť je to krásné!“. Zlé obličeje, paroháč na pravé ruce, na levé fakáč, nelítostné pohledy, neotesaná gesta! Tohle je METAL! Se vším pozérským! Jo!

Láska k metalu je z MASTURBACE cítit na sto honů. Trash- death metal s úchyláckými texty, žádné úhybné manévry, ale hezky pěkně ke kořenům. Pokud všechny tyto atributy posluchač akceptuje, může se těšit na nekompromisní a v podstatě i profesionální cestu do lůna osmdesátých let, byť zvuková stránka nosiče je neoddiskutovatelně mnohem dokonalejší. Směřování k „old schoolu“ tu však rozhodně cítit je, týká se to především špinavě znějících kytar, jejichž okatě konzervativní riffy opět signalizují nějakou tu habaďůru. (Celý příspěvek…)