R.U.M. zine

Když jsem CD vybalil z obálky a následně z celofánu, radostně počal nasávat informace a obrázky. První ohledání digipaku přineslo zklamání. Zdálo se mi všeho nějak málo. Další předposlechová omakávání však plynule přešla v optické nadšení. ‘Málo’ se přeměnilo v ‘jinak’. Ku vstřebávání je toho více než zdrávo. Obvyklé psaní recenze z oleje jsem taktéž musel odložit napodruhé a následně i dopsat při poslechu třetím. U prvního vstřebání ušima nešlo dělat nic jiného než poslouchat – pečlivě. K tomu hledání textů, které nejsou v bookletu řazeny postupně. Chytře dotažené, vtipně obohacené, aranžérsky inteligentní, produkčně bezchybné písničky. Nízko položené melodie mi skýtají možnost ku falešnému pobrukování. Tak uchvatitelsky silné jsou. Trochu květnaté (aby ne, když se muzikanti podílí), s občasným kašperského výrazem (tu a tam zase to zvláštní, svojské frázování). Bez obav zúčastnění použijí věci jakoby odjinud, přispějí svými troškami do mlýna – klarinet se včasnou melodií album oživí, beatbox rozpůlí, dívčí zpěvy, cizí řeči, housle, trumpeta, zvuky perkusivní, intonční schválnostní ústřely a mnohé další uniknuvší elementy vyšperkují. Využití terénní nahrávky pro experimentální potřeby je běžné, ale točit tímto systémem píseň přímo je krásná zvrhlost, v případě CERMAQUE party povedená drzost. Teď si uvědomuji, že album je pestré až běda, přesto je v něm dostatek prostoru i pro písničky jako takové.

Texty jsou kapitolou samy o sobě. Přiznávám, že jim ani na potřetí plně nerozumím. Ne, nejsou nesrozumitelné, ale jednoduše nestíhám, nepobírám je. Skoro bych si nikdy netipnul, že je možně mozkové závity takhle roztočit. Ani nejdivočejší fantazie nebude stačit vnitřnímu tempu téhle desky. Nezbýva než poslouchat, poslouchat, poslouchat… a přemýšlet. Což o to, zkouším to, ale víte jak to bolí?p.s. Na datové stopě jsou ke shlédnutí videa k písním z desky: „Vorvani“ a „Natáhni ruku“.

RadeK.K.

www.bandzone.cz/cermaque

Mayutan – 160 cm, 41 kg, růžovoučký chlupatý android, kolem kterého se točí podstata desky. Vrátil(a) se, aby našla svého mazlíčka, jež byl ztracen při některé z vesmírných zastávek. Na zemi se jí zalíbilo, v obchodě R40 se potkala s dalšími muzikanty, kytaristou Fredym a bubenicí Candy. Potkává i další lidí, zažívá příběhy a o nich jsou písničky. Pokud je tento dětsky infantilní, málem ušišlaný, skoro přiblblý POP tvořen jako recese a parodie, je to v pořádku. V opačném případě je se zeměkoulí amen. Prvoplánový celek je však výtečně promyšlený, protknutý digitálem současnosti, kompjuterizován budoucností, infikován kosmírem. Kdybych chtěl růžovou zvířátkovou zpěvanku/říkanku k někomu připodobnit, nejblíže je po ruce nejmenší možné dítě, které je schopno naučit se mluvit. Nekomplikovaný elektro duc duc rytmus, doprovodná, roztodivně barvená kytara, spousta elektronických efektů, které nejčastěji poletují zleva doprava a zpět, toť podstata. K dosažení maximálního účinku a oblbnutí davu je potřeba zmáknout vše. Stejně jako u muziky, ani u digipakového obalu není nic ponecháno náhodě. Doprovodné fotografie jsou kašírované, přesto působí civilizovaně s trochou turistického pelu (aby ne, vždyť je tu návštěvníkem). Barvy, texty, vizuály, nic nechybí. Tak potom se mi divte, že mě lapili a svítím jako žárovička na síťce u bubenice. Uvidíme, kdy mě omrzí.

RadeK.K.

S projektem BEEQUEEN jsem se poprvé setkal při svých prvních oťukáváních hluku. Přesně to byla kompilace „Melt“, kterou jsem si samozřejmě pořídil kvůli japonským zúčastněným. Ti splnili vše očekávané, ale z těch ostatních byli právě BEEQUEEN, kteří ve mně zanechali vryp. Až o dost let později se mi spojily dodatečné informace, že členy byli Freek Kinkelaar a Frans de Waard. Ano, ten Frans de Waard, který je kontaktem labelu Staalplaat, sdružovatelem oběžníku Vital Weekly a mnoha dalších důležitých aktivit. Zde obsažený zvukový materiál byl za použití nástrojů, elektroniky , zařízení a hlasů nahrán na přelomu roků 1992-1993 v Nádherném domě v nizozemském Nijmegenu. V létě `93 smíchán a v roce následném na již zmiňované značce Staaplaat vydán. O třináct let později (2007) se dočkal remasteringu, abyste jej mohli v restaurované podobě poslechnout a zhodnotit.

Disk čítá bezmála hodinku. Devět skladeb má trvání od kratičké minuty až po minut dvacet. Nutno přiznat, že poklidný experimentál až industriální ambient má co říci přes dávnou dobu vzniku. „Whispering Confessions“ (1) jako otevírák desky od svého startu mnohé naznačuje. Plochy, hlasy, smyčky, nálada. „Der Holzweg“ (2) taktéž citlivě buduje atmosféru. Nejde tu o strach, spíše o zvuk. Baskytara přidává ruku k dílu a oproti snaživým efektům je výrazná. „Rupert Writes A Rainbow“ (3) promluví snad drone-ující baskytarou nebo syntetizérem s příjemnými vibracemi, kdy se k tomuto postupně přidávají klouzavé oscilátory, hlasy a houkavé vazby. (Celý příspěvek…)