R.U.M. zine

MERZBOW – Coma Berenices ( CD – 2007, Vivo)
MERZBOW – Peace For Animals ( CD- 2007, QPop)
MERZBOW – Higanbana ( CD – 2007, Vivo)
Pro tentokrát se pokusím shrnout tři desky do jedné recenze. Jednak se mi sešly (2x koupě, 1x výměna) v jedné době, dále proto, že všechny tři vyšly na východoevropských vydavatelstvích (dvě v Polsku, jedna na Ukrajině). Jsou vybaveny obdobným obalem – dvou nebo tří-panelovým digipakem. Zvukový obsah není stejný, ale vychází z obdobného.

Coma Berenices nahrána v lednu 2007. První track nazvaný Žížaly nepřipomíná ani tak Dádu Patrasovou, jako spíše opravdu podzemního živočicha, který kypří hlínu. Pomalým, plíživým pohybem hutně a vydatně přerývá půdu. Co mi ale dlouhý úvod skladby připoměl je drnčící kytara rone-metalových kapel. Informace se nezmiňují zda byla použita, ale spíše jde o podobnost čistě náhodnou. Určitě však Akita našel výraz, kterým se obloukem vrací k použití metalových pedálových efektů, jako důkaz obliby (některých) death-grindových kapel v 90. letech. Nahrávka celého alba je příjemně průzračná, obsahuje basové pulsy, svištění elektronických generátorů, manipulace filtrů, atd. Chvílemi připomíná improvizující kapelu, tu metalovou plnost, tu hardcore-techno sypání. (Celý příspěvek…)

Ve schránce mi uvízla zásilka od dalšího estonského zástupce DAWN OF GEHENNA, nenápadného projektu jinak úspěšné formace TAAK, která dokonce svým albem „Koerapööriöö“ dosáhla až na výsluní v podobě kandidatury na tamní cenu Grammy. Pokud se však TAAK orientují na old school doom metal ala CATHEDRAL, tak DAWN OF GEHENNA se přiklánějí spíše k epičtější doom metalové linii, byť jistá podobnost obou spolků tu jednoznančně je. Je zcela patrné, že kluky zkrátka berou obě metalové formy, i když TAAK jsou přece jen o něco blíže profesionalitě a pro domácí publikum jsou navíc přístupnější z důvodu estonských textům, kterým je mimochodem skvěle rozumět. Vokalista Mart Kalvet zpívá výhradně čistě, jeho hlas má neskutečně originální zabarvení. Jeho hlas by se rozhodně uplatnil třeba v LED ZEPPELIN

Jak jsou na tom DAWN OF GEHENNA z pohledu diskografie? „Doom Encalave“ je teprve třetí počin, ovšem stále se jedná pouze o demo, ačkoliv byste to na první pohled vůbec nepoznali. Kapela se však vůbec nikam nežene, je zřetelné, že upřednostňováni jsou v současnosti TAAK a k tomu všemu ještě další metalové projekty, kterých se všichni členové aktivně účastní. Pikantní ovšem je, že to byli právě DAWN OF GEHENNAH, kteří tu byli jako PRVNÍ! (první a proto nechtění?) Fluktulace hudebníků mezi kapelami je ovšem neuvěřitelná. V tohhle mají estonští metaloví hudebníci opravdu primát!

A teď už k hudbě samotné. Její hutnost a valivá nosnost patří mezi základní atributy, a to včetně nesmírně melodických kytar. Kytarové riffy dávají vzpomenout především na BLACK SABBATH v době vydání výtečného alba „Tyr“. Možná semnou nebude spoustu lidí souhlasit, ale právě tahle deska je z dnešního pohledu skutečně doomová. (Celý příspěvek…)

„Vidíš, kdyby všechny cédéčka co máš byla takhle malá, ušetřili bychom spoustu místa“! Tuhle větu řekla má přítelkyně, když jsem ji ukázal malinkatý mini-disk, který mi přišel na recenzi od tuzemské formace BLASPHEMER. Už samotný název dává tušit, že rozhodně nepůjde o hudbu zamilovaných blonďáčků, pravda pravda! Zároveň jsem se však obával kýčovitého hudebního obrazu, přece jen už zmíněné pojmenování kapely není nikterak originální. Chlapci však asi sami vědí nejlíp, kterak křesťanům hlavu utrhnout a upřímně se přiznám, pokud by zvolili všechny čtyři zastoupené skladby, rozhodně by jejich pokus nebyl marný. BLASPHEMER produkují sice naprosto nelítostnou a nekompromisní hudbu, která ovšem nepostrádá hlavu ani patu kostlivcovu. Nesmírně intenzivní hudba se pyšní hromadou melodických linek, valí se doslova jako buldozer a v pomalejších pasážích dává vzpomenout na „fousatou“ tvorbu HYPOCRISY. Tehdy to legendární Švédové valili obdobným stylem a Evrpa jim klečela u nohou!

Nejpovedenější skladbou je hned úvodní „Strenght In Your Hands“, jejíž ústřední kytarový motiv je bez debat uchu lahodící. Skladba je sice neskonale intenzivní, ovšem kytary od samého začátku sólují ostošest. Zajímavé také, že kapela využívá bicího automatu, ovšem paradoxně tento jev se na nahrávce nikterak negativně neprojevil. Přiznávám se, že jsem si v počátku „bicího robota“ vůbec nevšiml, prozradila ho až druhá skladba „Organist“, kde těch evidentně třepetavých úderů je přece jen o trochu více (v jednoduchosti – dá se to poznat). Naproti tomu je však tento postup lepší než jednoduché DJ’s údery. (Celý příspěvek…)

Šest umělců. Šest vizí. Šest přiblížení. Šest metod. Šest cest. Šestero dveří… – v postatě je tímto podtitulem řečeno ve podstatné. Nakolik nás netahají za fusekli a hlavně v jakém žánru si pro jistotu poslechnu.

Dle displeje i bookletu kompilace z Prasečáku má každá kapela vyhražen prostor okolo deseti minut. Kromě posledního účinkujícího toto omezení všichni malinko přesáhli.

Otevírací track vydávajících Unicorn nemohl být zvolen lépe. Poklidný tok rozeznívaných tónů, pravděpodobně elektronicky generovaných, neb jsou si podobné jako vejce vejci. Střídání, variování, držení nálady a napětí. Easy listening!

AUBE – kdo by neznal? Dnes již klasika z Japonska. Do historie se zapsal nejen objemnou diskografií, ale myslím, že hlavně originalitou při používání zdrojů zvuku pro každou jednotlivu nahrávku. Co se jím stalo v tomto případě není z bookletu jasné. Vypadá to na kov. Skladba Shackle je, podobně jako snad všechny nahrávky posledních let, ukázkou ambientní plochy. Postupné gradování, jemné zrnění, nekonfliktnost. Do poloviny tracku působí jako zpomalené broušení nože dokud vyknavateli nesjede brousek. Druhá půle je opět postupně cílena k dosažení ambientního plošení. Kov je však rozezníván na vysokých frekvencích, doplněn decentními údery, i reverzovanými. Zakončení střihem málokoho překvapí.

Do hučícího podkladu jsou prskány přidušené názory. Bastard Noise za roky své existence ví jak pracovat se strukturou „písně“, jak nenudit. Čechrání elektronickými zvuky je výživné. (Celý příspěvek…)

Táák a máme tu TAAKE! Album sice vyšlo už v minulém roce, ale k nám do redakce se dostalo až nyní, no nevadí! Norská družina sestavená kolem Ulvhedina Hoesta, jež je zároveň jediným legitimním členem, se na scéně pohybuje už hezky dlouho. Na svědomí má hromadu splitek, EP, přičemž tři předchozí řadová alba se vždycky zjevila jaksi „zčistajasna“. Novinkové album nazvané jednoduše „Taak“ je v mých očích jednoznačně nejlepším počinem a s hrdostí se může měřit s nejlepšími black metalovými nahrávkami, které se v posledních letech objevily v éteru (samozřejmě se nyní pohybujeme v intencích stávajícího žánru). Skladby na nové desce nabízejí nečekaný odklon od „sklepního“ neučesaného zvuku a dalo by se říci, že kapela konečně zní dosti reprezentativně a profi. Jaký rozdíl oproti staré tvorbě. Jako kdyby chtěl hlavní protagonista upozornit na to, že i on je schopen vytvořit velkolepější dílko, které je schopno vystrčit pařát z undergroundového smetiště, ve kterém se pohybují ortodoxní bandy, stále řezající starý old school hlava nehlava. TAAKE nyní vsadili na drtivý (ale čitelný) zvuk, chuchvalce kytarových riffů tu doslova pořádají karneval, z čehož jasně vyplývá, že novinka není až tolik přímočará. Jako kdyby se měla uzavřít jedna velká kapitola, která na oko sice ctí a respektuje minulost, ovšem s hrdostí a pýchou směřuje k budoucnosti.

Pikantním zjištěním je také skutečnost, nad kterou jsem se začal podivovat po několikanásobném poslechu. I přes spoustu technických fines je album poměrně chytlavé a úplně se bojím pomyslet na slovo „podbízivé“. S touto variantou se však určitě ztotožňuji více, než s bezduchým přešlapováním na místě. (Celý příspěvek…)